Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1148/20 #1Usnesení ÚS ze dne 19.02.2021

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
Soudce zpravodajŠimáčková Kateřina
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/rovnost v základních právech a svobodách a zákaz diskriminace
hospodářská, sociální a kulturní práva/svoboda podnikání a volby... více
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
Pracovní poměr
Diskriminace
zaměstnavatel
zaměstnanec
EcliECLI:CZ:US:2021:2.US.1148.20.1
Datum podání20.04.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 3, čl. 26 odst.1, čl. 26 odst.3

209/1992 Sb./Sb.m.s., #0 čl. 14

62/1987 Sb./Sb.m.s., čl. 2 písm.c

Ostatní dotčené předpisy

262/2006 Sb., § 7

65/1965 Sb.

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1148/20 ze dne 19. 2. 2021

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Marie Čaušević, zastoupené Mgr. Markem Nemethem, advokátem se sídlem Opletalova 1015/55, Praha 1, proti výroku I. rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 2770/2019-795 ze dne 21. 1. 2020, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a společnosti Pražská teplárenská a.s., se sídlem Partyzánská 1/7, Praha 7, zastoupené Mgr. Jiřím Sixtou, advokátem se sídlem Husova 240/5, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci a dosavadní průběh řízení

1. Stěžovatelka byla zaměstnána u vedlejší účastnice a v roce 2005 se u ní zúčastnila výběrového řízení na pozici finanční ředitelky, na kterou však nebyla přijata. Proti výsledku výběrového řízení se bránila žalobou, v níž namítala diskriminaci z důvodu pohlaví a domáhala se od vedlejší účastnice omluvy, náhrady nemajetkové újmy v penězích a odstranění následků diskriminace uzavřením pracovní smlouvy na daný druh práce. Ústavní stížnost stěžovatelky se týká nepřiznání posledního z uvedených nároků.

2. O žalobě stěžovatelky rozhodovaly obecné soudy opakovaně. Obvodní soud pro Prahu 7 nejdříve žalobu zamítl, neboť v jednání vedlejší účastnice nespatřoval diskriminaci, a Městský soud v Praze jeho rozhodnutí potvrdil. Rozsudek městského soudu v dovolacím řízení zrušil Nejvyšší soud, podle něhož byla stěžovatelka ve srovnání s ostatními uchazeči znevýhodněna, a městský soud se dostatečně nezabýval otázkou tvrzeného diskriminačního důvodu, který bylo ve světle sdíleného důkazního břemene třeba považovat za prokázaný, pokud nebyl vyvrácen. Městský soud následně zrušil i rozsudek obvodního soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Obvodní soud ještě dvakrát žalobu zamítl, ale obě tato rozhodnutí městský soud postupně zrušil, přičemž v druhém případě již nařídil, aby věc projednal a rozhodl jiný senát obvodního soudu.

3. Teprve poté obvodní soud rozsudkem č. j. 26 C 25/2006-684 ze dne 15. 12. 2017 shledal, že stěžovatelka byla diskriminována, a má proto právo na uveřejnění omluvy. Nicméně v části týkající se náhrady nemajetkové újmy v penězích a odstranění následků diskriminace uzavřením pracovní smlouvy obvodní soud žalobu zamítl. K otázce odstranění následků diskriminace konstatoval, že se jednalo "o ztrátu příležitosti žalobkyně dosáhnout na určitý statek" a že neúspěšný uchazeč o zaměstnání nemůže požadovat uzavření pracovní smlouvy, ledaže by prokázal, že by ve výběrovém řízení s jistotou uspěl (např. protože nikdo jiný nesplňoval požadované předpoklady). To se však podle soudu stěžovatelce prokázat nepodařilo, neboť nebylo postaveno najisto, že by ona jediná ve výběrovém řízení uspěla.

4. Proti zamítavým výrokům se stěžovatelka odvolala, ale městský soud rozhodnutí (kromě výroku o nákladech řízení) potvrdil rozsudkem č. j. 54 Co 286/2018-737 ze dne 24. 10. 2018. V otázce odstranění následků diskriminace se ztotožnil s odůvodněním obvodního soudu a nadto odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž v případě diskriminace před vznikem pracovního poměru není přiměřeným způsobem odstranění jejích následků přijetí uchazeče do pracovního poměru.

5. Na základě dovolání zrušil Nejvyšší soud napadeným rozsudkem rozhodnutí nižších soudů v části týkající se náhrady nemajetkové újmy v penězích a vrátil jim věc k dalšímu řízení. Vytkl jim přitom, že se otázkou náhrady nemajetkové újmy nezabývaly ze všech hledisek, k nimž je třeba při posuzování tohoto nároku přihlížet. Ve vztahu k odstranění následků diskriminace Nejvyšší soud výrokem I. napadeného rozsudku dovolání odmítl. Při řešení právní otázky, zda se může stěžovatelka úspěšně domáhat odstranění následků diskriminace uzavřením pracovní smlouvy, zejména odkázal na svou ustálenou rozhodovací praxi (tj. rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4429/2013 ze dne 18. 12. 2014 a sp. zn. 21 Cdo 2124/2015 ze dne 15. 3. 2016). V té vyslovil názor, že předpokladem úspěšnosti žaloby na odstranění následků diskriminace je, že tyto následky v době rozhodování soudu trvají a způsob jejich odstranění navržený v žalobě je "přiměřený porušování práv a povinností vyplývajících z rovného zacházení nebo diskriminaci, k níž v konkrétním případě došlo." Přiměřenost je přitom třeba posuzovat s ohledem na konkrétní okolnosti každého případu (např. i z pohledu možnosti vykonat rozhodnutí prostředky soudního výkonu rozhodnutí nebo exekuce) a způsob odstranění následků musí odpovídat "povaze a rozsahu porušování (diskriminace), jehož následky mají být odstraněny." V případě diskriminace, k níž došlo před vznikem pracovního poměru, není podle Nejvyššího soudu přiměřeným způsobem odstranění jejích následků přijetí uchazeče o zaměstnání do pracovního poměru, neboť ten může vzniknout jen se souhlasem zaměstnance a zaměstnavatele. To stejné podle Nejvyššího soudu platí i v případě, že diskriminační jednání ve výběrovém řízení dopadlo na stěžovatelku, která již byla u vedlejší účastnice zaměstnána, neboť i pro změnu pracovního poměru je zásadně třeba souhlasu obou stran. Jelikož Nejvyšší soud neshledal důvod posoudit dotčenou právní otázku jinak, vyhodnotil dovolání v této části jako nepřípustné.

6. Ústavní stížnost stěžovatelky směřuje toliko proti výroku I. napadeného rozsudku, jímž Nejvyšší soud odmítl dovolání v části týkající se odstranění následků diskriminace uzavřením pracovní smlouvy.

II. Argumentace účastníků

7. Podle stěžovatelky byl výrokem I. napadeného rozsudku porušen zákaz diskriminace dle čl. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti do značné míry zopakovala svou argumentaci obsaženou v dovolání. Především namítá, že důkazy provedené soudem prvního stupně postačují k závěru, že by ve výběrovém řízení s jistotou uspěla, kdyby nebyla diskriminována. Odkaz na dřívější judikaturu Nejvyššího soudu je podle stěžovatelky nepřiléhavý, protože v době diskriminačního jednání již byla zaměstnankyní vedlejší účastnice. Kromě toho je stěžovatelka přesvědčena, že otázku odstranění následků diskriminace měl Nejvyšší soud posoudit jinak, neboť soudem stanovené uzavření pracovní smlouvy, jakožto prolomení zásady autonomie vůle, je přípustným a nejúčinnějším prostředkem nápravy a bez této možnosti by právní ochrana před diskriminací byla fakticky k ničemu.

9. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Nejvyšší soud a vedlejší účastnice. Pro rozhodování Ústavního soudu vyjádření nepřinesla nic nového, proto stěžovatelce ani nebyla zasílána k replice.

III. Hodnocení Ústavního soudu

10. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

11. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

12. Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. Čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.

13. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 81 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince.

A. Obecné principy

14. Ústavní soud již v minulosti odmítl myšlenku, že by z ústavního pořádku vyplývalo právo na přijetí do pracovního poměru u konkrétního zaměstnavatele. Ve vztahu k právu na svobodnou volbu povolání dle čl. 26 odst. 1 Listiny dovodil, že jeho obsahem je oprávnění jedince rozhodnout se, v jaké oblasti lidské činnosti by chtěl realizovat svou pracovní schopnost, a o takové povolání se ucházet. Není však subjektivním právem na určité zaměstnání u určitého zaměstnavatele ani na zaměstnání určitého typu nebo druhu, jemuž by odpovídala povinnost příslušného státního orgánu takové zaměstnání opatřit [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 11/08 ze dne 23. 9. 2008 (N 155/50 SbNU 365), body 28-29; nález sp. zn. IV. ÚS 2427/12 ze dne 1. 2. 2013 (N 26/68 SbNU 303), bod 13; či nález sp. zn. II. ÚS 443/16 ze dne 25. 10. 2016 (N 200/83 SbNU 209), bod 26)]. Nelze jej proto vykládat tak, že by v rámci pracovněprávních - a tedy ve své podstatě soukromoprávních - vztahů garantovalo jednotlivci zařazení, jaké si představuje [nález sp. zn. Pl. ÚS 11/08 ze dne 23. 9. 2008 (N 155/50 SbNU 365), bod 28; obdobně srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 30/03 ze dne 2. 11. 2004]. To by totiž mimo jiné znamenalo omezení práva zaměstnavatele svobodně podnikat zahrnující i možnost vytvářet si k této činnosti potřebný pracovní kolektiv [usnesení sp. zn. III. ÚS 547/98 ze dne 8. 4. 1999 (U 30/14 SbNU 295), nález sp. zn. Pl. ÚS 11/08 ze dne 23. 9. 2008 (N 155/50 SbNU 365), bod 29].

15. Právo na uzavření pracovní smlouvy s vybraným zaměstnavatelem nevyplývá ani z čl. 3 odst. 1 Listiny (příp. z čl. 14 Úmluvy), jehož porušení stěžovatelka namítá. V tom je zakotven princip rovnosti a zákaz diskriminace ze strany státu v přístupu k jiným základním právům a svobodám, a sám o sobě tedy neobstojí. V jeho světle je nicméně třeba vykládat podústavní právo, zejména antidiskriminační legislativu [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1609/08 ze dne 30. 4. 2009 (N 105/53 SbNU 313); nález sp. zn. III. ÚS 880/15 ze dne 8. 10. 2015 (N 182/79 SbNU 59), bod 20]. Přestože však stát musí i v soukromoprávních vztazích dbát na ústavně konformní ochranu před diskriminací, nelze bezprostředně na základě čl. 3 Listiny určit, jaké konkrétní nároky musí mít oběť diskriminace možnost uplatnit u soudu. Ty stanoví až podústavní právo (v případě stěžovatelky především § 7 zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění do 31. 12. 2006), které je třeba interpretovat v souladu s Listinou a právem Evropské unie.

16. Uzavření pracovní smlouvy jako způsob odstranění následků diskriminace nevyžaduje ani právo Evropské unie. Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 10. 4. 1984 ve věci C-14/83 Sabine von Colson a Elisabeth Kamann v. Land Nordrhein-Westfalen na předběžnou otázku německého soudu odpověděl, že (tehdy platná) směrnice Rady 76/207/EHS ze dne 9. 2. 1976 o zavedení zásady rovného zacházení pro muže a ženy, pokud jde o přístup k zaměstnání, odbornému vzdělávání a postupu v zaměstnání a o pracovní podmínky, "neukládá, že diskriminace na základě pohlaví během přístupu k zaměstnání musí být sankcionována povinností zaměstnavatele, který je původcem diskriminace, uzavřít s diskriminovaným uchazečem pracovní smlouvu" (bod 19 citovaného rozsudku). Jde pouze o jednu z možností, kterou může členský stát zvolit. Směrnice totiž "neukládá určitou sankci, nýbrž ponechává členským státům svobodu volby mezi různými řešeními vhodnými k uskutečnění jejího cíle" (bod 18 citovaného rozsudku).

17. Bez zajímavosti není ani formulace předběžných otázek v citované věci Colson (bod 6 citovaného rozsudku), v nichž jsou ilustrovány možné praktické problémy, které by se s případnou povinností uzavřít pracovní smlouvu mohly pojit. Například by bylo nutné vyřešit, zda by na uzavření pracovní smlouvy měl právo jen objektivně nejkvalifikovanější uchazeč nebo i uchazeč stejně či méně kvalifikovaný než přijatý zaměstnanec, kdo a jak by míru kvalifikace posuzoval či co by se dělo, kdyby diskriminovaných uchazečů bylo více. K tomu Ústavní soud dodává, že kromě toho by problematická mohla být také situace, kdy dotčené pracovní místo již bude v době rozhodování soudu obsazeno nebo nebude vůbec existovat.

18. Nutno nicméně dodat, že nic z výše uvedeného neznamená, že by si stát mohl sankce za diskriminaci v přístupu k zaměstnání zvolit zcela libovolně. V citovaném rozsudku Colson totiž Soudní dvůr Evropské unie zároveň konstatoval, že v takových případech nestačí například čistě symbolické odškodnění, ale za účelem zajištění skutečné a efektivní soudní ochrany musí být sankce za diskriminaci účinné, přiměřené a odrazující (srov. body 22-24 citovaného rozsudku). Tato tři kritéria byla následně převzata jak do navazující judikatury Soudního dvora Evropské unie [srov. např. rozsudek ze dne 8. 11. 1990 ve věci C-177/88 Elisabeth Johanna Pacifica Dekker v. Stichting Vormingscentrum voor Jong Volwassenen (VJV-Centrum) Plus; rozsudek ze dne 25. 4. 2013 ve věci C-81/12 Asociaţia Accept v. Consiliul Naţional pentru Combaterea Discriminării], tak výslovně i do znění aktuálně platných antidiskriminačních směrnic [v oblasti diskriminace z důvodu pohlaví viz zejména čl. 25 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/54/ES ze dne 5. 7. 2006 o zavedení zásady rovných příležitostí a rovného zacházení pro muže a ženy v oblasti zaměstnání a povolání (přepracované znění)].

19. Požadavek na zajištění efektivní soudní ochrany před diskriminací lze nalézt také v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek ve věci Danilenkov a ostatní proti Rusku ze dne 30. 7. 2009 č. 67336/01; rozsudek ve věci García Mateos proti Španělsku ze dne 19. 2. 2013 č. 38285/09). V oblasti práv žen pak vyžaduje efektivní ochranu před diskriminací rovněž čl. 2 písm. c) Úmluvy o odstranění všech forem diskriminace žen, vyhlášené pod č. 62/1987 Sb.

20. Z mezinárodních závazků České republiky ve spojení s čl. 26 odst. 1 a čl. 3 Listiny vyplývá, že je stát povinen v případech diskriminace v přístupu k zaměstnání poskytnout oběti diskriminace prostředky právní ochrany, které budou ve svém celku účinné, přiměřené a odrazující. Tyto požadavky na existenci skutečné a efektivní ochrany před diskriminací ve výsledku brání tomu, aby se z antidiskriminačních norem stala prázdná ustanovení bez šance vynutit jejich dodržování. To však neznamená jednoznačný nárok jednotlivce na odstranění následků diskriminace uzavřením pracovní smlouvy (byť za určitých okolností nemusí být přiznání tohoto nároku vyloučeno).

B. Aplikace na případ stěžovatelky

21. Stěžovatelka se před obecnými soudy domáhala mimo jiné toho, aby došlo uzavřením pracovní smlouvy na pozici finanční ředitelky k odstranění následků diskriminace, které se vůči ní vedlejší účastnice dopustila při výběrovém řízení. Ústavní soud na okraj podotýká, že v tomto usnesení nepoužívá spojení "nahrazení projevu vůle", které se objevuje v ústavní stížnosti i v napadeném rozsudku, protože dle obsahu žaloby by bylo pojmově přesnější hovořit spíše o uložení povinnosti uzavřít pracovní smlouvu (k rozdílu mezi těmito nároky viz KVASNICOVÁ, J. ŠAMÁNEK, J. a kol. Antidiskriminační zákon: komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2015, s. 283-284). Nehledě na tyto terminologické nuance, které nemají vliv na podstatu věci, ovšem z výše uvedených obecných úvah vyplývá, že samotným nepřiznáním odstranění následků diskriminace uzavřením pracovní smlouvy nemohlo být dotčeno žádné stěžovatelčino ústavně chráněné právo.

22. Ostatně již z výše provedené rekapitulace námitek stěžovatelky je zřejmé, že jejich podstata spočívá v nesouhlasu se zjištěným skutkovým stavem a v polemice s výkladem podústavního práva (zejména zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění do 31. 12. 2006 - nikoli tedy antidiskriminačního zákona, který zmiňuje v ústavní stížnosti stěžovatelka, ale který v rozhodné době ještě nebyl účinný). Stěžovatelka sice v ústavní stížnosti tvrdí zásah do základních práv garantovaných čl. 3 Listiny a čl. 14 Úmluvy, ale obsahově převážně používá obdobné argumenty jako v dovolání a blíže nerozvádí, v čem by měla spočívat ústavněprávní dimenze nepřiznání odstranění následků diskriminace uzavřením pracovní smlouvy.

23. Zjištění skutkových okolností i výklad podústavního práva zásadně náleží do pravomoci obecných soudů a v nynějším případě Ústavní soud neshledal důvod do ní zasáhnout. Nejvyšší soud v napadeném rozsudku při řešení otázky odstranění následků diskriminace uzavřením pracovní smlouvy vycházel ze své dřívější judikatury (konkrétně z rozsudků sp. zn. 21 Cdo 4429/2013 ze dne 18. 12. 2014 a sp. zn. 21 Cdo 2124/2015 ze dne 15. 3. 2016), s níž se již Ústavní soud ve své činnosti setkal a nerozporoval ji (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 3108/16 ze dne 25. 7. 2017; či usnesení sp. zn. III. ÚS 1825/16 ze dne 8. 11. 2016 týkající se právě rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 2124/2015 ze dne 15. 3. 2016). Nejvyšší soud pak v napadeném rozsudku odůvodnil i to, proč své předchozí závěry považuje za použitelné nejenom při vzniku nového pracovního poměru, ale i při změně stávajícího pracovního poměru, jako tomu bylo v případě stěžovatelky.

24. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že mu nepřísluší hodnotit, jestli řešení zvolené Nejvyšším soudem je to nejlepší a nejúčinnější možné. Lze si například teoreticky představit, že by odstranění následků diskriminace uzavřením pracovní smlouvy bylo možné v některých specifických případech, kdy diskriminace je prokazatelně jediným důvodem nepřijetí do zaměstnání a nebýt jí, byl by uchazeč jistě úspěšný. Jde však toliko o hypotetickou otázku, kterou se Ústavní soud nyní nemůže zabývat, protože v takové situaci stěžovatelka dle skutkových zjištění obecných soudů nebyla. Jelikož v případě stěžovatelky nebylo prokázáno, že by ve výběrovém řízení právě ona uspěla, kdyby nedošlo k diskriminaci, nemohlo se uplatnit odstranění následků diskriminace uzavřením pracovní smlouvy.

25. Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že výrokem I. napadeného rozsudku nebylo dotčeno žádné základní právo stěžovatelky, neboť nepřiznání odstranění následků diskriminace uzavřením pracovní smlouvy nedosahuje ústavního rozměru. Jak bylo rozebráno výše, ve svém celku by prostředky právní ochrany před diskriminací měly být efektivní, přiměřené a odrazující. Toho se stěžovatelce i bez uzavření pracovní smlouvy ještě může dostat. Obecné soudy jí totiž zatím pravomocně přiznaly omluvu a nyní bude obvodní soud, vázán právním názorem Nejvyššího soudu, rozhodovat o náhradě nemajetkové újmy v penězích.

26. Z výše uvedených důvodů tak Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. února 2021

Ludvík David, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru