Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1143/21 #1Usnesení ÚS ze dne 11.05.2021

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajŠimáčková Kateřina
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkprocesní postup
občanské soudní řízení
účastník řízení/přibrání/přistoupení/záměna
EcliECLI:CZ:US:2021:2.US.1143.21.1
Datum podání02.05.2021
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 92, § 107a


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1143/21 ze dne 11. 5. 2021

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Lukáše Čeřovského, zastoupeného JUDr. Petrem Pavlíkem, advokátem se sídlem Křižíkova 159/56, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 3013/2020-473 ze dne 17. 2. 2021 a proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 72 Co 48/2020-309 ze dne 29. 5. 2020, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu a na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 8 usnesením ze dne 22. 11. 2019 č. j. 24 C 45/2019-225 připustil, aby do řízení na straně žalované Československé automobilové dopravy, Ústřední autobusové nádraží, st. Podnik v likvidaci (dále jen "žalovaná") jako další účastník přistoupila Česká republika - Krajské ředitelství policie hlavního města Prahy, IČO 751 51 472, se sídlem Praha 4, Kongresová 1666/2. Městský soud v Praze k odvolání žalované napadeným usnesením ze dne 29. 5. 2020 č. j. 72 Co 48/2020-309 usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že nepřipustil, aby do řízení na straně žalované jako další účastník přistoupila Česká republika - Krajské ředitelství policie hlavního města Prahy.

3. Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání odmítl s tím, že mu nelze přisvědčit, že by se odvolací soud při rozhodování o připuštění vstupu druhé žalované do řízení podle § 92 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. že nerespektoval závěry rozhodnutí, na které v dovolání odkazuje; tato rozhodnutí řešila odlišnou procesní situaci, kdy již v době zahájení řízení bylo zřejmé, že dosavadní žalobce nebo žalovaný nebyl v době zahájení řízení věcně legitimován (a právě v těchto případech pak soud hodnotí, zda se tak stalo v rámci procesní obezřetnosti, čímž je vyloučen záměr účastníka obejít institut záměny žalobce nebo žalovaného prováděné podle § 92 odst. 2 o. s. ř.). Podle Nejvyššího soudu je zřejmé, že stěžovatel zpochybnil pasivní legitimaci žalované s odvoláním na smlouvu o bezúplatném převodu příslušnosti hospodaření ke specifikovaným nemovitostem, kterou dne 1. 7. 2019 (tedy po zahájení řízení) uzavřela s Českou republikou - Krajským ředitelstvím policie hlavního města Prahy. Důvodem pro podání návrhu na přistoupení dalšího účastníka je tedy zjevně nejistota stěžovatele jako žalobce v otázce věcné pasivní legitimace v důsledku okolností, které nastaly po podání žaloby. Zaměření žaloby vůči další žalované návrhem na její přistoupení jen z důvodu žalobcovy nejistoty v tom, zda nastala skutečnost, s níž právní předpis spojuje převod práva, však není v rámci téhož řízení možné (bez ohledu na to, zda žalobce svým návrhem fakticky sledoval obcházení institutu záměny účastníka či nikoliv). Žalobce v případě svých pochybností o tom, zda pasivní legitimace přešla na jiný subjekt, musí provést volbu, neboť svůj stav právní nejistoty může řešit pouze návrhem podle § 107a odst. 1 o. s. ř., anebo podáním nové žaloby proti podle něho věcně legitimovanému účastníkovi. Přísné rozlišení postupů podle § 92 a § 107a o. s. ř. je odůvodněno jejich odlišnými důsledky: zatímco ten, kdo nastupuje do řízení namísto dosavadního účastníka řízení ve smyslu § 107a o. s. ř., musí přijmout stav řízení, jaký je tu v době jeho nástupu do řízení (viz § 107 odst. 4 ve spojení s § 107a odst. 3 o. s. ř.), totéž neplatí pro účastníka, který do řízení přistupuje podle § 92 odst. 1 o. s. ř., což má vliv např. na posouzení otázky promlčení, nutnost opakování dokazování atd.

4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že žalovaná podala odvolání jen kvůli obstrukcím a obecné soudy dosud tento obstrukční postup neprohlédly a neposkytly ochranu právu stěžovatele. Podle závěrů Nejvyššího soudu by pak stěžovateli za současného stavu nezbylo, aby učinil zadost § 17 odst. 4 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů, než podat novou žalobu, s čímž však stěžovatel nesouhlasí a dovozuje z toho, že obecné soudy v napadených rozhodnutích postupovaly formalistický způsobem (obdobně jako je popsáno v nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3359/17 ze dne 6. 3. 2018)

5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

7. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.

8. Již ze samotné argumentace stěžovatele je zřejmé, že nesouhlasí s výkladem podústavního práva a skutkových okolností případu ze strany obecných soudů. Ačkoli stěžovatel používá argumentaci odkazem na svá základní práva, vyjadřuje nesouhlas se závěrem obecných soudů o připuštění přistoupení dalšího účastníka. Ústavnímu soudu však nepřísluší přezkoumávat závěry obecných soudů při hodnocení otázek na úrovni podústavního práva.

9. Ústavní soud shledal, že se obecné soudy zabývaly stěžovatelovými výhradami a své závěry řádně odůvodnily. Ústavní soud tak neshledal žádné porušení stěžovatelových základních práv, které by jej mohlo vést k závěru o vyhovění jeho ústavní stížnosti. Stěžovatelem citovaný nález sp. zn. IV. ÚS 3357/17 se netýká postupu dle § 92 odst. 2 o. s. ř., ale právního nástupnictví podle § 107 o. s. ř. Nejvyšší soud ve svém napadeném a výše parafrázovaném rozhodnutí vysvětlil rozdíl mezi oběma instituty o. s. ř., a proto nelze dospět k závěru, že by postupoval formalisticky, naopak stěžovatele navedl na možný způsob, jak by mohl v dané situaci své nejistoty o pasivní legitimaci žalovaného postupovat.

10. Z důvodů výše uvedených dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele postrádá ústavněprávní dimenzi, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. května 2021

Ludvík David, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru