Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1138/20 #1Usnesení ÚS ze dne 13.10.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 7
Soudce zpravodajUhlíř David
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na odškodnění za rozhodnutí nebo úřední postup
Věcný rejstříkškoda/náhrada
škoda/odpovědnost za škodu
Stát
EcliECLI:CZ:US:2020:2.US.1138.20.1
Datum podání17.04.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

273/2008 Sb., § 80 odst.6 písm.b

82/1998 Sb., § 13 odst.1

99/1963 Sb., § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1138/20 ze dne 13. 10. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele T. S., zastoupeného Mgr. Barborou Barcalovou, advokátkou se sídlem Klimentská 36, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2020, č. j. 30 Cdo 3766/2018-222, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. června 2018, č. j. 25 Co 54/2018-184, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 25. října 2017, č. j. 5 C 9/2016-143, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatel se ústavní stížností, která splňovala náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudu. Domnívá se, že jimi došlo k dotčení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 36 Listiny základních svobod.

2. Ústavní soud zjistil z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů následující.

3. Městský soud v Praze potvrdil napadeným rozsudkem shora uvedený rozsudek soudu prvního stupně, kterým byl zamítnut žalobní návrh stěžovatele (žalobce) proti ČR - Ministerstvu vnitra na zaplacení částky 20 923 805 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody způsobené mu nesprávným úředním postupem příslušníka Policie České republiky, který měl poskytnout rozsudek v trestní věci stěžovatele italské policii. Vzhledem k tomu, že následně v Itálii došlo ke zveřejnění pasáží překladu rozsudku a jeho následné desinterpretaci, měl stěžovatel utrpět újmu, jejíž náhradu nyní požaduje po České republice.

4. Odvolací soud po provedeném dokazování nepřisvědčil závěru soudu prvního stupně v otázce, zda se policista dopustil nesprávného úředního postupu. Na rozdíl od soudu prvního stupně konstatoval, že jednáním policisty k nesprávnému úřednímu postupu došlo, neboť porušil jak předpisy o mezinárodní právní pomoci tak i interní předpisy Policie ČR. Ke vzniku odpovědnosti státu za škodu však podle jeho závěrů chybí existence příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody či nemajetkové újmy. Újmu vzniklou na území Itálie v důsledku činnosti italských státních orgánů po předání rozsudku v důsledku zveřejnění nesprávného překladu rozsudku v Itálii nelze klást k tíži žalované České republice. Předaný rozsudek se dostal do spisu stěžovatele vedeného tamním státním zastupitelstvím a na následných krocích italských státních orgánů by se nezměnilo nic, i kdyby policista dodržel příslušné předpisy.

5. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání proti rozsudku soudu prvního stupně zastavil (výrok I.), dovolání proti rozsudku odvolacího soudu odmítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).

6. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas se závěrem obecných soudů týkajícím se neexistence příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem policisty a vznikem újmy. Tvrdí, že pokud by policista rozsudek nepředal, stěžovatel by žádnou újmu neutrpěl. Připomíná, že postup italských státních orgánů byl v rozporu s italskými právními předpisy. Je přesvědčen o tom, že pokud by byl rozsudek předán do trestního spisu oficiálně cestou právní pomoci, ke zneužití a nezákonnému šíření informací z něj by nedošlo. Připomíná, že předaný rozsudek obsahoval i osobní údaje nezletilých poškozených.

II.

7. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se závěrem obecných soudů o neexistenci příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vznikem újmy, jejíž prokázání je nezbytnou podmínkou pro vznik odpovědnosti státu podle zákona č. 82/1998 Sb. Jak plyne ze shora reprodukované ústavní stížnosti, stěžovatel tedy polemizuje s výkladem podústavního práva provedeného obecnými soudy.

8. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.

9. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel se u Ústavního soudu domáhá přehodnocení právních závěrů obecných soudů. Pokračuje dále v polemice s obecnými soudy a opakuje tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy podrobně vypořádaly. Tu je nutné uvést, že interpretace jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou zásadně samostatnou záležitostí soudů obecných. Ústavní soud není oprávněn zasahovat do nezávislosti rozhodování obecných soudů tím, že je instruuje, jakým způsobem je třeba na řešení dané právní otázky nahlížet. Z hlediska pravomoci Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti mu tedy nepřísluší přezkoumávat výklad podústavního práva; ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích) je především v pravomoci Nejvyššího soudu, jako vrcholného soudního orgánu, sjednocovat judikaturu nižších soudů a jimi prováděný výklad práva podústavního.

10. Podle přesvědčení Ústavního soudu se obecné soudy námitkami stěžovatele řádně a zákonu odpovídajícím způsobem zabývaly a své právní závěry dostatečně a srozumitelně odůvodnily; uvedly, které skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. K tvrzené újmě došlo až po předání rozsudku italským orgánům. Újma tak nevznikla bezprostředně v důsledku jednání policisty, za nějž by měla nést odpovědnost žalovaná Česká republika. Nelze přitom dovodit, že by se jednalo o řetězec postupně nastupujících příčin a následků, které by byly natolik propojeny, že již z působení prvotní příčiny by bylo možno důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem tvrzeného škodlivého následku. Argumentaci obecných soudů, tak jak je rozvedena v rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a jejich úvahy neshledal ani extrémními ani nepřiměřenými. Ústavnímu soudu je vyhrazeno zasáhnout pouze tehdy, jestliže obecné soudy poruší ústavně zaručená práva či svobody stěžovatele; to například tím, že se při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustí svévole, své rozhodnutí neodůvodní, odůvodnění nepůsobí přesvědčivě a příčí se pravidlům logiky, je výrazem přepjatého formalismu či dochází-li k extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti. Pochybení tohoto charakteru však v přezkoumávané věci Ústavní soud nezjistil.

11. Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv či svobod, jichž se stěžovatel dovolává, zjevně nedošlo.

12. Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. října 2020

Kateřina Šimáčková v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru