Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1135/20 #1Usnesení ÚS ze dne 29.04.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
Soudce zpravodajŠimáčková Kateřina
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkNáklady řízení
EcliECLI:CZ:US:2020:2.US.1135.20.1
Datum podání17.04.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 142, § 150


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1135/20 ze dne 29. 4. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Martina Podoláka, zastoupeného Mgr. Petrem Novotným, advokátem, se sídlem V Jámě 699/1, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. února 2020 č. j. 22 Co 206/2019-131, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí. Tvrdí, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí zjistil, že stěžovatel, jako žalobce, podal dne 7. 6. 2016 Obvodnímu soudu pro Prahu 8 žalobu o ochranu osobnosti a zaplacení nemajetkové újmy ve výši 100.000 Kč s tím, že byl dne 26. 6. 2014 zveřejněn na internetovém portále žalovaného jako provozovatele portálu www.investuieme.cz článek o stěžovateli s názvem: Začali mi říkat "Vlk z Prahy". V tomto článku se podle stěžovatele objevila řada dehonestujících a nepravdivých skutečností a on v něm byl obviněn z nepoctivého a ziskuchtivého jednání ve světě finančního poradenství. Podaná žaloba byla Obvodním soudem pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 25. července 2019 č. j. 7 C 156/2016 - 114 zamítnuta a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení, přičemž nákladový výrok byl soudem odůvodněn tak, že žalovaný neuzpůsobil vnitřní kontrolní mechanismy tak, aby nedocházelo ke zveřejňování nezkontrolovaných článků od neznámých autorů. Městský soud v Praze napadeným usnesením ze dne 13. února 2020 č. j. 22 Co 206/2019-131, k odvolání žalovaného změnil ve výroku II. rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 tak, že žalovanému přiznal nárok na náhradu nákladů řízení před Obvodním soudem pro Prahu 8 ve výši 24. 684 Kč a dále mu přiznal i náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 519 Kč. Tento závěr opřel o to, že žalovaný byl v celém řízení úspěšný (stěžovatel vzal částečně žalobu zpět) a zahájení tohoto řízení nezavinil. Soud prvního stupně dal ve věci samé žalovanému plně zapravdu. Finanční situace stěžovatele je více než dobrá a stabilní. V průběhu řízení měl žalovaný zájem na mimosoudním vyřešení sporu a nijak nekomplikoval a neprodlužoval řízení. Stěžovatel k odvolání žalovaného uvedl, že nepodal odvolání proti výroku ve věci samé, neb rozhodnutí soudu prvního stupně plně respektuje, byť se s ním neztotožňuje. Městský soud v Praze pak uzavřel, že důvody zvláštního zřetele hodné pro výjimečné nepřiznání náhrady nákladů řízení ve smyslu § 150 občanského soudního řádu nejsou v projednávané věci dány.

3. Stěžovatel vyjadřuje ve své ústavní stížnosti názor, že odvolací soud nezohlednil míru zavinění celé situace ze strany žalovaného, nezohlednil nebezpečnost zveřejňování článků bez předchozí korekce a tím ohrožení dobré pověsti a cti stěžovatele. Odvolací soud také nezohlednil samotnou délku soudního řízení, které bylo v této věci vedeno u Obvodního soudu pro Prahu 8 více jak 3 roky, přičemž byla nařízena dvě jednání ve věci samotné. Ústavní soud by měl podle něj dohlížet, zda bylo řízení jako celek vedeno způsobem, který lze pokládat za spravedlivý, předvídatelný a v souladu s dobrými mravy.

4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. Ve vztahu k nákladovým výrokům je skutečně dovolání nepřípustné, a proto není možné jej ve vztahu výlučně k nákladovým výrokům považovat za příslušný opravný prostředek.

5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

6. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.

7. K problematice nákladů řízení se Ústavní soud staví rezervovaně a podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu, ačkoli může mít citelné dopady do majetkové sféry účastníků řízení. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Na druhé straně je však třeba mít na zřeteli, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí celého soudního procesu, kdy výrok o nákladech řízení musí korespondovat s výsledkem řízení ve věci samé s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole. Takovéhoto extrémního vykročení ze zákonem stanovených pravidel či svévolné interpretace či aplikace zákona se však odvolací soud ve svém rozhodnutí nedopustil.

8. K námitkám stěžovatele Ústavní soud poznamenává, že náhrada nákladů řízení sleduje zpravidla osud samotné věci. V meritu věci pak byl u soudu prvního stupně stěžovatel neúspěšný a proti výsledku sporu se nijak nebránil, a to na rozdíl od žalovaného, který nesouhlasil s výrokem o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud svým napadeným rozhodnutím pouze zkorigoval nákladový výrok soudu prvního stupně, tak aby odpovídal rozhodnutí ve věci samém, a toto své rozhodnutí náležitě odůvodnil. Délka řízení pak postihla oba účastníky řízení stejnou měrou, přičemž právní řád poskytuje jiné nástroje k reparaci, a to odpovědnost státu za případné průtahy v řízení, než náhradu nákladů jedné strany civilního řízení druhou stranou.

9. Z důvodů výše uvedených tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele postrádá ústavněprávní dimenzi, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. dubna 2020

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru