Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1130/10 #1Usnesení ÚS ze dne 06.05.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Beroun
SOUD - KS Praha
Soudce zpravodajBalík Stanislav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkNáklady řízení
EcliECLI:CZ:US:2010:2.US.1130.10.1
Datum podání19.04.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 142 odst.1, § 150


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1130/10 ze dne 6. 5. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti 1) Ing. K. G., 2) RNDr. R. Ch., CSc., 3) Ing. J. P., 4) R. Š., zastoupených JUDr. Jindřichem Vališem, advokátem se sídlem Praha 1, Opatovická 4, proti rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 27. 8. 2009 č. j. 3 C 100/2002-224 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2010 č. j. 29 Co 533/2009-268, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 19. 4. 2010, se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozsudků Okresního soudu v Berouně a Krajského soudu v Praze, a to ve výrocích o náhradě nákladů řízení. Tvrdí, že uvedenými výroky došlo k porušení jejich základního práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na právní pomoc ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny a práva na rovnost účastníků řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny.

Stěžovatelé mají za to, že odvolací soud rozhodl nesprávně, když výrok o náhradě nákladů řízení odůvodnil tím, že žalobce ani stěžovatelé nebyli v rámci svých odvolání úspěšní. Domnívají se, že úspěšní byli, neboť odvolání žalobce bylo zamítnuto. Stran použití ustanovení § 150 o. s. ř. poukazují na to, že žaloba byla vůči nim bezdůvodná a neúčelná, a žalobce proto musí nést následky svého jednání. Odkazují přitom na nálezy Ústavního soudu, které se týkají předpokladů aplikace uvedeného ustanovení obecnými soudy i povinnosti řádného odůvodnění takového postupu.

Z obsahu listin připojených k ústavní stížnosti bylo zjištěno, že prvním napadeným rozsudkem Okresní soud v Berouně zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalovaných, coby členech představenstva Zemědělské akciové společnosti Horymír, náhrady škody, která mu měla vzniknout při transformaci této společnosti působením jednotlivých členů představenstva, kteří nejednali s péčí řádného hospodáře a svým počínáním přivedli společnost k úpadku, přičemž škoda měla vzniknout neproplacením jeho nároků podle zákona č. 42/1992 Sb. Napadený výrok o nákladech řízení, dle něhož nebylo žádnému z účastníků přiznáno právo na jejich náhradu, soud odůvodnil ustanovením § 150 o. s. ř. Shledal, že na procesním postavení žalobce nese nemalou vinu samotná zemědělská akciová společnost, která se vůči žalobci nechovala korektně a v souladu s dobrými mravy. Nebylo by proto spravedlivé ani v souladu s ustanovením § 3 odst. 1 občanského zákoníku, aby byla žalobci uložena povinnost nahradit žalovaným coby představitelům této společnosti náklady řízení.

O odvolání žalobce a stěžovatelů rozhodl Krajský soud v Praze druhým napadeným rozsudkem, jímž rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a současně nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Stran nákladového výroku zcela odkázal na správné odůvodnění nalézacího soudu a o nákladech odvolacího řízení rozhodl podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. s tím, že žalobce ani stěžovatelé nebyli se svými opravnými prostředky úspěšní a ostatní žalovaní se náhrady nákladů řízení vzdali.

Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

K rozhodování obecných soudů o nákladech řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že tato problematika zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05, IV. ÚS 133/10 a další dostupná na http.: //nalus.usoud.cz)). Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně jejich doménou, neboť se zde zobrazují aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí o nákladech řízení. Tato otázka by mohla nabýt ústavněprávního rozměru pouze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek zjevné svévole. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.

Výše uvedené závěry Ústavního soudu o omezeném přezkumu problematiky nákladů řízení potom platí o to více, že jde o výklad a aplikaci "důvodů hodných zvláštního zřetele" ve smyslu ustanovení § 150 o. s. ř., jenž spočívá v rovině tzv. soudního uvážení, směřujícího k vymezení relativně neurčitého pojmu. Aplikace citovaného ustanovení, svou podstatou výjimečného v tom, že soud může o náhradě nákladů řízení rozhodnout jinak, než by odpovídalo výsledku sporu, zcela přísluší soudům obecným, které nejlépe znají konkrétní okolnosti daného případu, a proto je především jejich věcí, zda využijí možnosti dané uvedeným ustanovením či nikoli (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 37/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 4, str. 357). Zásah Ústavního soudu tak může přicházet v úvahu jen v případě velmi extrémního vybočení z mezí soudního uvážení.

Takové pochybení však Ústavní soud v projednávaném případě neshledal. Okresní soud popsal, jaké skutečnosti považoval za důvody hodné zvláštního zřetele pro nepřiznání nákladů stěžovatelům a dostatečně vyložil, jak na věc nahlížel, a odvolací soud se s jeho rozhodnutím plně ztotožnil. Požadavky vyplývající ze striktně omezeného rámce ústavního přezkumu nákladového výroku, odůvodněného ustanovením § 150 o. s. ř., byly splněny. Poukaz stěžovatelů na nálezy, v nichž Ústavní soud obecným soudům opakovaně vytýkal nedostatečné odůvodnění nákladového výroku či zjevnou libovůli v rozhodování o nákladech řízení, je proto nepřípadný.

Ústavní soud neshledal důvod ke zrušujícímu zásahu ani ve vztahu k rozhodnutí o nákladech odvolacího řízení. Za situace, kdy žalobce i stěžovatelé nebyli se svými odvoláními úspěšní, postupoval odvolací soud ústavně konformně, když úspěšnost obou opravných prostředků posuzoval výlučně z procesního hlediska, na věc aplikoval ustanovení § 224 odst. 1 o. s. ř. a § 142 odst. 1 o. s. ř. a žádnému z účastníků náklady řízení nepřiznal.

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo zjištěno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů, byla jejich ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. května 2010

Dagmar Lastovecká

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru