Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1124/11 #2Usnesení ÚS ze dne 05.05.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
SOUD - MS Brno
Soudce zpravodajLastovecká Dagmar
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkNáklady řízení
zpětvzetí návrhu
EcliECLI:CZ:US:2011:2.US.1124.11.2
Datum podání15.04.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 150, § 146 odst.2, § 142 odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1124/11 ze dne 5. 5. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Ing. I. H., zastoupené JUDr. Jiřím Všetečkou, advokátem Advokátní kanceláře se sídlem Hradec Králové, Orlická 163, proti usnesení Krajského soudu v Brně č.j. 13 Co 473/2010 ze dne 19. 1. 2011 a usnesení Městského soudu v Brně č.j. 47 C 209/2007 ze dne 22. 9. 2010, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces a čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení městského soudu, kterým bylo na její návrh rozhodnuto o zastavení řízení pro zpětvzetí žaloby o výživné nerozvedené manželky (v částce 38 935 Kč) a stěžovatelce byla uložena povinnost nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 44 200 Kč. Rovněž požaduje zrušení rozhodnutí krajského soudu, který k odvolání stěžovatelky do nákladů řízení rozhodnutí soudu prvého stupně potvrdil.

Stěžovatelka uvádí, že byla nucena žalobu, jíž se domáhala výživného nerozvedené manželky v částce 5 000 Kč měsíčně podat, neboť její manžel zahájil řízení o rozvod manželství a spolu s ním též faktické kroky směřující k vytvoření situace její materiální nedostatečnosti. Žalobu doručila soudu dne 19. 9. 2007, právní moc rozhodnutí o rozvodu manželství účastníků nastala dne 12. 5. 2008. Nárok tak činil částku 38 935 Kč aiv případě neúspěchu by představoval pro stěžovatelku riziko náhrady nákladů řízení ve výši 14 820 Kč. Návrh vzala stěžovatelka zpět 12. 3. 2010, částka předmětu sporu poměřovaná k tomuto dni by činila pouhých 148 935 Kč. Stěžovatelka na řízení rezignovala z důvodu, že si byla vědoma, že jí nárok náleží pouze v omezené míře, vyjádřené částkou 38 935 Kč a také pro délku soudního řízení.

Stěžovatelka namítá, že oba soudy vyhlášku č. 484/2000 Sb. aplikovaly automaticky. K rozhodnutí o nákladech řízení přistoupily výlučně pohledem majetkového práva, existujícího na dobu neurčitou, bez jakékoliv úvahy nad podstatou uplatněného práva a jeho skutečné materiální výše. V důsledku toho přisouzené náklady řízení převyšují existující nárok, bez ohledu na to, zda by mohla stěžovatelka ve sporu být úspěšná anebo nikoli. Podstatou a smyslem placeného přístupu ke spravedlnosti a snášení materiálních důsledků rozhodnutí je podle názoru stěžovatelky reparace skutečných a nikoliv fiktivních nákladů soudního řízení.

Soudy se ani řádně nezabývaly jejím návrhem na moderaci práva na náhradu nákladů řízení, odůvodněný poukazem na majetkové poměry a péči o dvě nezletilé děti. Soud prvého stupně postupoval v rozporu s ustanovením § 150 o.s.ř., když se nezabýval skutečnostmi uvedenými stěžovatelkou za účelem prokázání jejich majetkových poměrů a věcí se zabýval jen z pohledu formuláře vzor o.s.ř. 060, bez jakéhokoliv odůvodnění. Odvolací soud pak z pohledu, jakoby šlo o obyčejný majetkový nárok opětujícího se plnění.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.

Ústavní soud předesílá, že ve své rozhodovací praxi, týkající se otázky náhrady nákladů řízení, opakovaně konstatoval, že tato problematika, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení nedosahuje intenzity představující porušení základních práv a svobod; z hlediska kritérií spravedlivého procesu by mohla nabýt ústavně právní dimenze, a to zpravidla teprve tehdy, pokud by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu ze strany obecného soudu byl obsažen prvek libovůle, svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti. Taková pochybení v projednávané věci však zjištěna nebyla.

Z argumentace ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka se v podstatě domáhá, aby Ústavní soud přisvědčil jejímu názoru a zrušil rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení z důvodu jejich nesprávného výpočtu, případně, aby na rozdíl od jejich právních závěrů shledal nutnost aplikace ustanovení § 150 o.s.ř.

Ústavní soud podotýká, že otázkou aplikace příslušných právních ustanovení řešících danou problematiku se obecné soudy v napadených rozhodnutích již zabývaly. Pokud stěžovatelka uvádí tytéž argumenty v ústavní stížnosti, v podstatě staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která jak bylo uvedeno, mu nepřísluší.

Ústavní soud ověřil, že soud prvého stupně neshledal důvod k aplikaci § 150 o.s.ř., přičemž přihlédl k tomu, že stěžovatelka nijak nereagovala na výzvu soudu k doložení svých majetkových poměrů. Odvolací soud rovněž neshledal důvod pro aplikaci uvedeného ustanovení, neboť zjistil, že osobní majetkové a výdělkové poměry účastníků je nutné považovat za srovnatelné. Na výchově dvou dcer se žalovaný podílí celkem částkou 8 500 Kč měsíčně a v průběhu řízení se nevyskytla žádná skutečnost, která by umožňovala závěr o existenci okolnosti opodstatňující použití ustanovení § 150 o.s.ř.

Odvolací soud dále uvedl, že při rozhodování o nákladech řízení bylo nutné postupovat dle § 142 odst. 2 o.s.ř., neboť stěžovatelka vzala návrh zpět, aniž se žalovaný zachoval, jak požadovala. Z její strany se tedy jednalo o procesní zavinění za zastavení řízení. Soud přitom vycházel ze stavu rozhodného v okamžiku rozhodování soudu. Jednalo se o řízení sporné a bylo zcela na stěžovatelce, aby změnu skutečností podstatných pro posouzení požadovaných nároku (manželství bylo rozvedeno) soudu sdělila a učinila potřebný procesní úkon- žalobu omezila, resp. ji vzala zpět pro dobu po právní moci rozsudku. Pokud tak neučinila, přestože byla zastoupena advokátem, soud musel při stanovení nákladů právního zastoupení žalovaného vycházet z ust. § 3 odst. 1, 2 vyhl. č. 484/2000 Sb.

K argumentaci stěžovatelky, dle níž krajský soud nesprávně interpretoval a aplikoval ustanovení § 146 odst. 2 o.s.ř. a neaplikoval ustanovení § 150 o. s. ř., Ústavní soud shodně jako v řadě předchozích rozhodnutí konstatuje, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je zásadně doménou obecných soudů, v níž se zobrazují aspekty nezávislého soudního rozhodování. Úkolem Ústavního soudu ani nemůže být přepočítávání výše nákladů řízení, či přehodnocování závěrů obecných soudů o vhodnosti aplikace ust. § 150 o.s.ř. Za situace, kdy stěžovatelka svůj návrh po rozvodu manželství přiměřeně neomezila a vzala jej zpět až téměř po dvou letech od právní moci rozhodnutí o rozvodu, nelze obecným soud vytýkat jejich postup při rozhodování o nákladech řízení, či jej dokonce shledávat jako protiústavní. Dispozice s návrhem byla zcela a výhradně věcí stěžovatelky a bylo na ní, jakým způsobem bude v řízení postupovat. Skutečnost, že stěžovatelka procesní možnosti dané občanským soudním řádem ke svému prospěchu nevyužila, nelze vykládat k tíži soudu, neboť v občanském soudním řízení plně platí zásada odpovědnosti účastníka za ochranu jeho práv (nechť si každý střeží svá práva).

Jakkoliv lze chápat stěžovatelku, že subjektivně vnímá povinnost platit vysoké náklady řízení jako nespravedlivou, nezbývá než konstatovat, že je vždy na účastníku řízení jaké prostředky zvolí k obraně svých práv, jak zváží míru rizika neúspěšnosti návrhu a s tím související povinnosti uhradit náklady řízení, popř. zda nebylo (není) možné využít i jiných právních možností. Okolnosti, které vedou účastníka řízení k podání vlastní žaloby, nejsou v souvislosti s rozhodováním o nákladech řízení v případě zastavení řízení v důsledku zpětvzetí žaloby podstatné. V případě zastavení řízení z důvodu zpětvzetí návrhu řízení nemůže dojít do stádia meritorního rozhodování. Proto nelze k určení, kdo vznik nákladů řízení způsobil, užít kritéria úspěchu ve věci, ale kritériem se stává zavinění (chápáno v čistě procesním slova smyslu), tj. kdo zavinil, že ve věci nemůže být meritorně rozhodnuto, a tím zjištěno, zda návrh byl podán důvodně.

Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatelka neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. května 2011

Jiří Nykodým

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru