Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1123/15 #1Usnesení ÚS ze dne 16.06.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajZemánek Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní... více
Věcný rejstříkinterpretace
Náklady řízení
Doručování
lhůta
nájemné
PoznámkaUsnesení sp. zn. II. ÚS 1123/15 ze dne 16. 6. 2015 předchází nález sp. zn. I. ÚS 3106/13 ze dne 23. 10. 2014;
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.1123.15.1
Datum podání16.04.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

107/2006 Sb., § 3 odst.6, § 3 odst.5

99/1963 Sb., § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1123/15 ze dne 16. 6. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelky Evy Hůlkové, zastoupené JUDr. Martinem Smrkovským, advokátem, se sídlem Lucemburská 13, Praha 3 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 4783/2014-162 ze dne 24. 2. 2015 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 23 Co 508/2011-105 ze dne 25. 4. 2012, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 16. 4. 2015 a kvalifikovaně doplněnou dne 1. 6. 2015 se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavní právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 13 C 394/2006 se podává, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 13 C 394/2006-90 ze dne 21. 7. 2011 byla zamítnuta žaloba, jíž se stěžovatelka domáhala určení, že oznámení žalovaného o jednostranném zvýšení nájemného ze dne 3. 10. 2006, doručené stěžovatelce dne 3. 11. 2006, je neplatné. O odvolání stěžovatelky rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem

č. j. 23 Co 508/2011-105 ze dne 25. 4. 2012, jímž rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, neboť dospěl k závěru, že na platnost oznámení o jednostranném zvýšení nájemného od 1. 1. 2007 nemá vliv skutečnost, že toto oznámení bylo stěžovatelce doručeno 3. 11. 2006. Doručení oznámení má vliv pouze na posouzení, od kdy vznikla podle § 3 odst. 6 zákona č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, ve znění do 31. 5. 2009 (dále jen "zákon č. 107/2006 Sb."), stěžovatelce povinnost zvýšené nájemné platit. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením č. j. 26 Cdo 1621/2013-134 ze dne 26. 6. 2013 odmítl podle § 243b odst. 5 věty první a § 218a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako opožděně podané. Stěžovatelka podala proti uvedenému usnesení Nejvyššího soudu ústavní stížnost, na základě které Ústavní soud nálezem sp. zn. I. ÚS 3106/13 ze dne 23. 10. 2014 rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušil, neboť shledal, že odmítnutím dovolání stěžovatelky jako opožděně podaného bylo porušeno její právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny. V pořadí druhým usnesením napadeným nyní projednávanou ústavní stížností Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl jako nepřípustné, neboť shledal, že rozsudek odvolacího soudu je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit. Současně stěžovatelce uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 356 Kč.

Stěžovatelka vyslovuje přesvědčení, že oznámení o zvýšení nájemného je neplatné proto, že určuje den, od kdy má být zvýšené nájemné placeno, aniž by byla dodržena lhůta uvedená v § 3 odst. 6 zákona č. 107/2006 Sb. Jestliže tedy obdržela oznámení o zvýšení nájemného od 1. 1. 2007 až dne 3. 11. 2006, žalovaná nedodržela tříměsíční lhůtu a tím porušila zákon. V důsledku názoru zastávaného Nejvyšším soudem se stěžovatelka důvodně cítí poškozena na svých právech. S poukazem na svou tíživou rodinnou a finanční situaci nesouhlasí ani s uloženou povinností zaplatit žalované náklady dovolacího řízení.

Po zvážení stížnostních námitek a obsahu napadených rozhodnutí i příslušného spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatelka nesouhlasí se způsobem, jakým soudy posoudily otázku platnosti oznámení o jednostranném zvýšení nájemného, je-li v něm pronajímatelem počátek povinnosti platit zvýšené nájemné stanoven v rozporu s ustanovením § 3 odst. 6 zákona č. 107/2006 Sb. Na rozdíl od jejího přesvědčení o neplatnosti takového oznámení totiž odvolací soud i soud dovolací shodně vyslovily, že pokud oznámení o zvýšení nájemného neobsahuje pozdější datum vzniku povinnosti platit nájemné, vzniká tato povinnost nájemci zásadně nejdříve uplynutím lhůty uvedené v § 3 odst. 6 zákona č. 107/2006 Sb., tedy prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po uplynutí tří kalendářních měsíců od doručení oznámení o zvýšení nájemného.

Ústavní soud opakovaně připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy České republiky - dále jen "Ústava") nepředstavuje další instanci v systému obecného soudnictví. Do rozhodovací činnosti soudů je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, jestliže právní závěry soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17), nález ze dne 30. 10. 2001 sp. zn. II. ÚS 444/01, (N 163/24 SbNU 197)].

V posuzovaném případě Ústavní soud žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah neshledal. Odvolací soud v řízení postupoval a rozhodl v souladu se zákonem i právy zakotvenými v hlavě páté Listiny. Svůj právní závěr logicky a srozumitelně odůvodnil, přičemž se dostatečně vypořádal se všemi rozhodujícími skutečnostmi.

Tvrzenou neplatností oznámení žalovaného o jednostranném zvýšení nájemného se zabýval i dovolací soud. Pokud po rozboru ustanovení § 3 odst. 6 zákona č. 107/2006 Sb. i příslušných judikátů vztahujících se k řešené problematice uzavřel, že uvedení správného data, od kterého vznikne povinnost nájemce platit zvýšené nájemné, není nezbytnou náležitostí oznámení o zvýšení nájemného, jejíž absence by měla za následek neplatnost oznámení, neboť v takovém případě (kdy je uvedeno dřívější datum nebo není uvedeno datum vůbec) vzniká povinnost platit zvýšené nájemné uplynutím lhůty stanovené v § 3 odst. 6 zákona č. 107/2006 Sb., jeho závěr je z ústavního hlediska akceptovatelný.

Oznámení pronajímatele o jednostranném zvýšení nájemného je hmotněprávním předpokladem pro zvýšení nájemného z bytu podle zákona č. 107/2006 Sb. Musí být učiněno v písemné formě (§ 3 odst. 5 zákona č. 107/2006 Sb.) a stává se perfektním (působí) od okamžiku, kdy je nájemci doručeno, neboť až od řádného doručení písemného oznámení se počítá lhůta stanovená v § 3 odst. 6 zákona č. 107/2006 Sb. Při písemném vyhotovení oznámení však pronajímatel nemusí vědět, a zpravidla ani neví, kdy bude oznámení doručeno nájemci. Proto ani datum, od kterého by měla vzniknout nájemci povinnost platit zvýšené nájemné, pokud je v oznámení uvedeno a předchází uplynutí zákonné lhůty, nemůže nájemce jakkoliv zavazovat.

K námitce stěžovatelky směřující proti uložení povinnosti k náhradě nákladů dovolacího řízení v částce 4 356 Kč je třeba připomenout, že při posuzování problematiky nákladů řízení Ústavní soud postupuje velmi zdrženlivě a výrok o náhradě nákladů řízení ruší zcela výjimečně, pokud shledá, že takový výrok představuje z hlediska intenzity zásahu do základního práva závažný exces [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 624/06 ze dne 8. 2. 2007, N 27/44 SbNU 319). V projednávaném případě však Ústavní soud neshledal, že by nákladovým výrokem, odůvodněným neúspěchem stěžovatelky v dovolacím řízení, došlo k nějakému extrémnímu postupu, který by mohl, navzdory bagatelní výši sporné částky, založit nutnost jeho zásahu.

Ústavní soud tedy nezjistil, že by napadenými rozhodnutími Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny. Postupoval proto podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. června 2015

Radovan Suchánek, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru