Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 112/99Nález ÚS ze dne 29.03.2000K zákazu privatizace majetku, na jehož vydání může vzniknout nárok fyzické osobě podle restitučních předpisů

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajProcházka Antonín
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstříkvlastnické právo/ochrana
osoba/povinná
Privatizace
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 47/17 SbNU 327
EcliECLI:CZ:US:2000:2.US.112.99
Datum podání03.03.1999
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

116/1994 Sb.

182/1993 Sb., § 75 odst.2

87/1991 Sb., § 9 odst.1

92/1991 Sb., § 3, § 11 odst.1


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 112/99 ze dne 29. 3. 2000

N 47/17 SbNU 327

K zákazu privatizace majetku, na jehož vydání může vzniknout nárok fyzické osobě podle restitučních předpisů

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátu ve věci ústavní stížnosti FNM

ČR Praha, zastoupeného JUDr. L. M., za účasti účastníků řízení 1)

Krajského soudu v Praze, 2) Okresního soudu Praha-východ, a vedl.

účastníků 1) České správy nemovitostí, a. s., zastoupené JUDr. M.

V., 2) V. B., Říčany, 3) M. B., zastoupených JUDr. J. H., 4) M.

W., zastoupené Mgr. M. B., proti rozsudku Krajského soudu v Praze

ze dne 24. 9. 1998, č. j. 27 Co 174/98-223, a rozsudku Okresního

soudu Praha - východ ze dne 3. 6. 1997, č. j. 5 C 103/92-169,

takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti napadá stěžovatel ve znělce

nálezu uvedená rozhodnutí obecných soudů a uvádí, že je českou

právnickou osobou, zřízenou zák. č. 171/1991 Sb., ve znění

pozdějších předpisů, a jako taková má plnou procesní způsobilost.

Ve smyslu ustanovení § 18 cit. zákona je oprávněn k nakládání

s majetkem státu, a to vlastním jménem a je tedy osobou aktivně

legitimovanou k podání ústavní stížnosti.

Ke skutkové stránce projednávané věci navrhovatel uvádí, že

rozsudkem soudu prvého stupně byla stěžovateli (dříve druhému

žalovanému) uložena povinnost k vydání pozemků p. č.

1213/3-ostatní plocha - o výměře 2849 m2, p. č. 2707-ostatní

plocha -o výměře 307m2, p. č. 2708 - zastavěná plocha - o výměře

253 m2, p. č. 2709 - zastavěná plocha - o výměře 145 m2, p. č.

2710 - zastavěná plocha - o výměře 12 m2, p. č. 2711 - zastavěná

plocha - o výměře 16m2, vše zapsáno na LV č. 3801, katastrálního

území Ř., u Katastrálního úřadu Praha-východ. Krajský soud

v Praze, jako soud odvolací, výrok rozsudku soudu prvého stupně ve

věci samé potvrdil jako věcně správný, když současně zamítl návrh

stěžovatele na připuštění dovolání. Navrhovatel poznamenává

v odůvodnění svého návrhu, že byl uznán jako osoba povinná

k vydání nemovitostí, nárokovaných oprávněnými osobami ve smyslu

zák. č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a to přesto, že

výzva k vydání nemovitostí byla řádně a ve lhůtě uplatněna dne

27. 9. 1991 u tehdejšího Stavebního podniku Praha-východ, st. p.,

který později privatizací zanikl bez likvidace. Napadené rozsudky

tak založily povinnost k vydání nemovitostí stěžovatelem, které

byly již dříve privatizovány podle schváleného privatizačního

projektu a vloženy do nově vzniklé akciové společnosti. Soudy

dospěly k závěru, že nárokované pozemky přešly do vlastnictví FNM

sukcesí (přechodem), když následný převod pozemků na zmíněnou

a. s. je absolutně neplatný, neboť se příčí ustanovení § 9 odst.

1 zák. č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

S těmito právními závěry navrhovatel nesouhlasí a argumentuje

především právními názory uvedenými v nálezech Ústavního soudu ze

dne 22. 9. 1998, uveřejněnými pod č. 281/1998 Sb. a ze dne 4. 2.

1997, uveřejněném pod č. 63/1997 Sb. V této souvislosti

zdůrazňuje, že nabytí vlastnictví privatizací, tj. přechodem

vlastnictví ze státu na další subjekt, je ve své podstatě pouze

rozhodováním vlastníka o dispozici se svým majetkem, který

nepodléhá přezkoumávání soudem a není na něj možno aplikovat

klauzuli o neplatnosti právních úkonů ve smyslu § 9 odst. 1

restitučního zákona. S odkazem na změnu vlastníka, uskutečněnou

postupem podle zák. č. 92/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů,

dovozuje navrhovatel nemožnost vydat věc oprávněné osobě ve smyslu

již citovaného restitučního zákona, ale pouze uhradit jí finanční

náhradu za tento majetek.

Oba obecné soudy tak podle názoru stěžovatele svými rozsudky

poskytly právní ochranu někomu, komu právo nesvědčí a porušily

tak, jak čl. 36 odst. 1, 2, tak i čl. 1, čl. 3, čl. 11 Listiny

základních práv a svobod a čl. 90, 95 Ústavy.

Dne 2. 4. 1999 obdržel Ústavní soud doplnění podání

stěžovatele, označené jako "doplněk č. 1", ve kterém stěžovatel

zdůrazňuje, že podaným návrhem nikterak nezpochybňuje skutečnost,

že předmětné nemovitosti přešly na stát ex lege znárodněním,

nejpozději k datu 28. 4. 1948. Nezpochybňuje rovněž návrh

oprávněných osob na vydání takového majetku. Problémem řešeným

rozsudky obecných soudů je však otázka privatizace majetku,

podléhajícího restitučnímu nároku oprávněných osob. V této

souvislosti je třeba vzít v úvahu, že proces privatizace je od

počátku pouze rozhodováním vlastníka (státu) o svém majetku, když

přechod tohoto majetku ze státu na třetí osobu neznamená

univerzální sukcesi, neboť právní nástupce představuje pouze

dílčího sukcesora ve vztahu k nabytým právům i povinnostem

k takto získanému majetku. Zanikne-li tedy povinná osoba na

základě schváleného privatizačního projektu, nelze již předmětnou

věc vydat, ale pouze poskytnou za ni finanční náhradu tak, jak to

předpokládá i znění zák. č. 92/1991 Sb., ve znění pozdějších

předpisů. Jestliže tedy od počátku privatizace šlo o přechod

majetku ze státu na FNM, nejedná se o převod majetku, který by

mohl zahrnovat možnost prohlášení neplatnosti právního úkonu od

počátku.

Téhož dne obdržel Ústavní soud návrh stěžovatele na odklad

vykonatelnosti napadených rozsudků ve smyslu § 79 odst. 2 zák. č.

182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, s odůvodněním, že

právě napadená rozhodnutí, působí v právních vztazích nastartované

privatizace negativně na ostatní subjekty, zejména pak na zájemce

o privatizaci státního majetku. V této souvislosti požádal

stěžovatel samostatným podáním, aby Ústavní soud přihlédl

k naléhavosti věci a přednostně zařadil její projednání mimo

pořadí dalších napadených ústavněprávních věcí dle § 39 zák.

o Ústavním soudu.

Další doplnění návrhu pod č. 2 obdržel Ústavní soud dne 6.

5. 1999. Obsahem tohoto doplňujícího návrhu je zdůraznění

skutečnosti, že stěžovateli, jako povinné osobě, bylo uloženo

vydat předmětné nemovitosti, které však nemá ani ve svém

vlastnictví či držbě. Protože však napadené rozsudky obecných

soudů jsou listinami způsobilými k provedení změny vlastníka

u příslušného katastrálního úřadu pouhým záznamem, když tento

postup je natolik bezproblémový a snadný, že stěžovateli

v podstatě neumožňuje adekvátní právní obranu proti vykonatelnosti

napadených rozsudků. Změna právního stavu má však pro něj závažné

ekonomické dopady, neboť jej činí povinným k poskytnutí náhrady

nově vzniklé a. s. pro případ, že nemovitosti tvořící dosud její

kmenové jmění budou muset být vydány restituentům.

Z napadeného rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 9.

1998, č. j. 27 Co 174/98-223, který nabyl právní moci dne 8. 1.

1999, Ústavní soud zjistil, že odvolací soud pod bodem I. výroku

odmítl odvolání vedl. účastníka a. s. N. (jako prvého žalovaného),

pod bodem II. výroku změnil rozhodnutí soudu prvého stupně,

ohledně povinnosti stěžovatele zaplatit soudní poplatek, když

v ostatních částech výrok prvostupňového soudu potvrdil. Současně

však krajský soud zamítl návrh stěžovatele, aby proti citovanému

rozsudku bylo připuštěno dovolání. Odvolací soud v odůvodnění

rozhodnutí shrnul, že soudem prvého stupně byla uložena

stěžovateli povinnost vydat oprávněným osobám označené pozemkové

parcely, zapsané na výpisu z LV č. 3801 pro k. ú. i obec Ř. Žaloba

na vydání těchto nemovitostí, směřující proti vedl. účast. č. 1

(dříve a. s. N.) byla zamítnuta. Při svém rozhodování vycházel

odvolací soud jednak ze skutkových zjištění, provedených soudem

prvého stupně a rovněž tak z doplněného dokazování, provedeného

před odvolacím soudem. Z rozhodnutí č. 1/1992, vydaného přednostou

Okresního úřadu Praha - východ o převedení majetku st. p.

Stavebního podniku Praha-východ na FNM ČR ze dne 27. 4. 1992, na

základě privatizačního projektu zjistil, že dosavadní státní

podnik byl zrušen bez likvidace k datu 30. 4. 1992.

Z privatizačního projektu pod položkou č. 12, zahrnující

restituční nároky, dále odvolací soud konstatoval, že zpracovatel

privatizačního projektu nevykázal k nemovitému majetku navrženému

k privatizaci žádné uplatněné restituční nároky.

Druhostupňový soud dále zdůraznil, že nárok na vydání

nemovitostí se týká pozemků, které byly odňaty podle § 4 odst. 7

dekretu prezidenta republiky č. 101/1945 Sb., ve znění zák. č.

115/1948 Sb., jakož i dle příslušné vyhlášky a výměru Ministerstva

potravinářského průmyslu, a to v rozporu s tehdy platnými právními

předpisy. Oprávněné osoby podaly výzvu k vydání nemovitostí dne

21. 8. 1991 a dne 27. 9. 1991. Výzva byla uplatněna včas, včasné

i řádné bylo podání žaloby u příslušného soudu. Povinnou osobou,

která ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších

předpisů, ( tj. ke dni 1. 4. 1991) držela, byl státní podnik

Stavební podnik Praha-východ. Nárok na vydání byl uplatněn dříve

než bylo rozhodnuto o privatizaci tohoto státního podniku. Majetek

přešel na FNM podle § 11 odst. 1 a § 3 zák. č. 92/1991 Sb., ve

znění pozdějších předpisů, a v rozporu s ustanovením § 3 odst. 2

cit. zákona byly do privatizovaného majetku zahrnuty i pozemky

nárokované restituenty. V důsledku univerzální sukcese přešla na

FNM veškerá práva i povinnosti zrušeného státního podniku, tedy

i povinnost majetek podléhající restitučnímu nároku oprávněným

osobám vydat. Převod pozemků z FNM na akciovou spol. je

z hlediska § 9 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších

předpisů, neplatný. Do vlastnictví fondu přešel majetek sukcesí

- přechodem. Další úkony, které však následovaly, byly pouze

převody majetku a jako takové jsou ze zákona absolutně neplatné.

Z výše řečeného tedy vyplývá, že právní předchůdce vedl.

účast. č. 1 (a. s. N.) se nikdy nestal vlastníkem předmětných

pozemků a nemůže být tedy ani osobou povinou k jejich vydání.

Právním nástupcem a vlastníkem zrušeného státního podniku se stal

FNM, který ve svém postavení vlastníka věci může ve smyslu § 126

a násl. o. z. požadovat vydání věcí na každém, kdo je neprávem

zadržuje. Návrh na připuštění dovolání odvolací soud zamítl,

s poukazem na znění rozsudku Nejvyššího soudu ČR, který podobnou

otázku vztahující se k věcné legitimaci povinné osoby, která

pozbyla držbu věci po 1. 4. 1991 již řešil.

Ústavní stížnost splňuje náležitosti ve smyslu ustanovení §

34 ve vtahu k ustanovení § 72 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění

pozdějších předpisů, a není tedy důvod pro její odmítnutí podle

§ 43 odst. 1, odst.2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších

předpisů. Z tohoto důvodu vyzval Ústavní soud účastníka řízení

a vedl. účastníky k písemnému vyjádření k obsahu ústavní

stížnosti.

Účastník řízení - Krajský soud v Praze zdůraznil, že

stěžovatel jako účastník řízení před obecnými soudy, nebyl

v průběhu pravomocně skončeného soudního řízení poškozen na svých

procesních právech, dostalo se mu spravedlivého procesu a nedošlo

ani k porušení jeho práva na ochranu majetku, jak to uvádí ve svém

podání. Ze všech těchto důvodů navrhuje proto odmítnutí stížnosti

jako nedůvodné.

Ve věci právního nástupnictví po zaniklé a. s. N. Ústavní

soud z předloženého výpisu z obchodního rejstříku, vedeného u KS

v Českých Budějovicích oddílu B, vložka 842 ze dne 3. 9. 1999,

založeného na č. l. 21 spisu konstatoval, že k datu 31. 12. 1998

byla shora označená a. s. vymazána z obchodního rejstříku, když

právním nástupcem této společnosti se staly Potraviny Turnov a. s.

Potraviny Turnov a. s. změnily k témuž datu své obchodní jméno na

Českou správu nemovitostí, a. s.

Vedl. účastník řízení č. 1 - Česká správa nemovitostí, a. s.,

zastoupená JUDr. M. V., jako právní nástupce a. s. N. uvedla, že

oba napadené rozsudky obecných soudů považuje za věcně správné,

když označené soudy postupovaly v průběhu řízení i při rozhodování

v souladu s platnými právními předpisy při respektování procesních

práv účastníků řízení. V další části svého stanoviska poukázal

vedl. účastník č. 1 na listinné důkazy, provedené v důkazním

řízení před obecnými soudy a zdůraznil, že dřívější a. s. N. se

nestala vlastníkem předmětných pozemků a nemohla být tedy ani

osobou povinnou k jejich vydání. Právním nástupcem a vlastníkem

majetku zrušeného st. p. se stal stěžovatel a je tedy jediným

subjektem, který byl ve sporu pasivně legitimován. Závěrem

navrhuje potvrzení obou rozsudků (tím má zřejmě na mysli zamítnutí

návrhu).

Vedl. účastníci č. 2 a 3 ve svém vyjádření, doručenému

Ústavnímu soudu dne 22. 10. 1999, zdůrazňují, že jsou oprávněnými

osobami ve smyslu ustanovení § 3 odst. 4 písm. c) zák. č. 87/1991

Sb., ve znění pozdějších předpisů, a bylo prokázáno, že předmětné

pozemky dnes zapsané u katastrálního úřadu Praha-východ přešly do

vlastnictví čs. státu za podmínek uvedených v ustanovení § 6 odst.

1 písm. k) cit. zákona, když tyto skutečnosti nebyly v řízení

stěžovatelem zpochybňovány a nejsou napadány ani ústavní

stížností. Vzhledem k tomu, že st. p. jako povinná osoba zanikl

bez likvidace, uplatnili vedl. účastníci svůj nárok z opatrnosti

i u Ministerstva pro správu národního majetku, když předpokládali

i možnost vypořádání restitučního nároku za použití ustanovení §

47 zák. č. 92/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

Vedl. účastníci na vzniklou situaci, tj. že jejich restituční

nárok není zahrnut v privatizačním projektu dřívějšího státního

podniku, opakovaně písemně upozorňovali jak shora označené

ministerstvo, tak i zakladatele tohoto podniku Okresní úřad

Praha-východ. Protože však k nápravě či řešení nastalé situace

nedošlo, byli tito vedl. účastníci nuceni se obrátit se svým

nárokem na soud. Z výše uvedeného vyplývá, že vedl. účastníci

postupovali v souladu s právními předpisy, když, jak uvádí,

s námitkami obsaženými v ústavní stížnosti se již vypořádaly

obecné soudy a jsou pouhým opakováním uplatněných námitek

v řízení před obecnými soudy. Závěrem zdůrazňují, že za situace,

kdy jak zpracovatelé privatizačního projektu, tak i státní orgány,

odpovědné za správnost privatizace státního majetku vědomě

zamlčeli okolnost, že vůči části majetku býv. st. p. byl řádně

uplatněn nárok na vydání ve smyslu zák. č. 87/1991 Sb., přesto

bylo s tímto majetkem samotným stěžovatelem dále nakládáno, aniž

byly respektovány přísl. právní předpisy. Z tohoto pohledu tedy je

převod majetku učiněný stěžovatelem na tehdy nově vzniklou

a. s. N. neplatný od počátku, když nemůže být současně přičteno

k tíži těmto vedl. účastníkům, že stěžovatel neplnil řádně své

povinnosti ve vztahu k privatizovanému majetku státu a tento jeho

nedostatek nemůže být na újmu práv oprávněných osob.

K návrhu stěžovatele na odložení vykonatelnosti napadeného

rozsudku vedl. účastníci poznamenávají, že návrh je v současné

době již nadbytečný, neboť příslušné změny vlastnických práv

v katastru nemovitostí byly již provedeny v návaznosti na napadené

rozsudky obou soudů.

Ústavní soud si spolu s vyjádřeními vyžádal též spis

Okresního soudu Praha-východ, sp. zn. 5 C 103/92, ze kterého

zjistil, že vedl. účastníci č. 2 a 3 včas podali k tomuto soudu

žalobu na vydání věci ve smyslu přísl. ustanovení restitučního

zákona. Okresní soud po zjištění, že tito účastníci řízení jsou

oprávněnými osobami, dovodil, že předmětné nemovitosti přešly na

čs. stát podle § 4 odst. 7 dekretu prezidenta republiky č.

101/1945 Sb., ve znění zák. č. 115/1948 Sb., a přísl. vyhlášky

a výměru Ministerstva potravinářského průmyslu v rozporu s tehdy

platnými právními předpisy, což naplňuje podmínky § 6 odst. 1

písm. k) zák. č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

Předmětné nemovitosti měl ve svém držení ke dni účinnosti shora

uvedeného zákona, tj. ke dni 1. 4. 1991 bývalý st. p. Stavební

podnik Praha-východ. Oprávněné osoby řádně a včas uplatnily proti

této povinné osobě nárok na vydání předmětných nemovitostí.

Povinná osoba však jejich nárok odmítla s odůvodněním, že pozemky

jsou zastavěny a není tedy důvodu pro jejich vydání. Rozsudek

prvostupňového soudu ze dne 3. 6. 1997, č. j. 5 C 103/92-169,

stanovil povinnost stěžovateli vydat předmětné nemovitosti

a zaplatit náklady řízení. V odůvodnění cit. rozhodnutí

prvostupňový soud uvedl, že vzhledem k ustanovení § 9 odst. 1 zák.

č. 87/1991 Sb. nemovitosti nepřešly na a. s. N., když v důsledku

přechodu vlastnického práva (§ 3 odst. 2 zák. č. 92/1991 Sb.) jsou

i nadále ve vlastnictví stěžovatele). Ten je v důsledku

privatizace a univerzální sukcese právním nástupcem zaniklého st.

p. Převod majetku ze stěžovatele na a. s. N. posoudil soud prvého

stupně ve smyslu § 9 odst. 1 restitučního zákona jako neplatný

právní úkon, ze kterého dovodil, že žalovaná a. s. N. není ve věci

pasivně legitimována.

Ústavní soud po zjištění, že nejsou důvody k přednostnímu

projednání podané ústavní stížnosti, neboť uložením povinnosti

navrhovateli vydat předmětné nemovitosti nevznikne navrhovateli

újma a není tedy důvod ani k vydání předběžného opatření ve smyslu

ustanovení § 80 či odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí

ve smyslu § 79 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších

předpisů, posoudil ústavní stížnost jak z důvodů navrhovatelem

tvrzených, tak i z údajného veřejného zájmu na straně navrhovatele

k přednostnímu projednání stížnosti a konstatoval, že podaná

ústavní stížnost není důvodná.

Jak již uvedl odvolací soud, oba obecné soudy se v průběhu

řízení ve věci žaloby oprávněných osob na vydání předmětných

nemovitostí zaměřily na zkoumání oprávněnosti jejich nároku, aniž

by se zabývaly přezkoumáváním privatizačního procesu jako celku či

jeho jednotlivých dílčích fází, jak se ve svém podání domnívá

navrhovatel. V předmětné věci není spornou skutečnost, že majetek

nárokovaný oprávněnými osobami přešel do vlastnictví státu

v rozhodném období ve smyslu zák. č. 87/1991 Sb., ve znění

pozdějších předpisů, v rozporu s tehdy platnými právními předpisy.

Oprávněné osoby tím, že včas zaslaly výzvu povinné osobě a řádně

uplatnily svůj návrh u příslušného soudu, a to v době před

rozhodnutím o privatizaci povinné osoby, splnily veškeré podmínky,

uložené jim zák. č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů,

k tomu, aby jejich nárok mohl být spravedlivě posouzen a ve smyslu

citovaného restitučního zákona o něm rozhodnuto. Takovýto postoj

k respektování zákonnosti a ústavnosti v daném případě neprojevily

však další subjekty, zúčastněné na procesu privatizace, a to jak

zrušený st. p. Stavební podnik Praha-východ, jako zpracovatel

privatizačního projektu a osoba povinná, tak ani příslušné

Ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci.

Pokud se stěžovatel dovolává znění zák. č. 116/1994 Sb.,

kterým se mění a doplňuje zák. č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších

předpisů, je třeba v této souvislosti odkázat na právní závěry,

obsažené v nálezu pléna ÚS ze dne 22. 9. 1998, uveřejněného pod č.

281/1998 Sb., kde se zdůrazňuje, že tento zákon rozšířil

s časovým odstupem tří let od účinnosti zák. č. 87/1991 Sb., ve

znění pozdějších předpisů, okruh osob oprávněných ze zákona

o mimosoudních rehabilitacích o další kategorii osob a tím

i rozsah možných restitučních nároků s vědomím, že je třeba

chránit i práva a oprávněné zájmy nových vlastníků věcí nabytých

v souladu se zákonem o privatizaci. Zde je třeba zdůraznit, že se

jednalo o ochranu majetku, který byl právě zák. č. 116/1994 Sb.

dodatečně zahrnut do restitucí, přičemž však současně šlo

o majetek, s nímž se mohlo až do této doby volně nakládat, tedy

i privatizovat jej.

Zákonodárce se vydáním zák. č. 116/1994 Sb. snažil zamezit

případné nerovnosti mezi uplatněnými nároky oprávněných osob

a nově konstituovaných vlastnických vztahů po privatizaci majetku

státu. Tímto zákonem tak umožnil nikoli naturální restituci

majetku, ale vydání odpovídající náhrady.

Ustanovením § 3 odst. 2 zák. č. 92/1991 Sb., ve znění

pozdějších předpisů, byl vysloven zákaz privatizace majetku na

jehož vydání může vzniknout nárok fyzické osobě podle zvláštních

předpisů, když tohoto majetku může být podle zák. č. 92/1991 Sb.,

ve znění pozdějších předpisů, použito pouze v případě, že

restituční nároky nebyly ve stanovené lhůtě uplatněny nebo byly

zamítnuty. Z uvedeného vyplývá, že byla-li uplatněna výzva podle

znění zák. č. 87/1991Sb. v době nabytí jeho účinnosti a v časovém

rozmezí do 1. 10. 1991, a o uplatněném restitučním nároku nebylo

negativně rozhodnuto, nemělo vůbec k privatizaci takového majetku

dojít. K aplikaci zák. č. 92/1991 Sb., ve znění pozdějších

předpisů, který umožňuje vypořádat restituční nároky oprávněných

osob pouze formou náhrad, tedy nikoli naturální restitucí, je

možné přistoupit pouze v případech, uvedených v již cit.

ustanovení § 3 odst. 2 zák. č. 92/1991 Sb. a dále ve smyslu zák.

č. 116/1994 Sb., kterým se mění a doplňuje zák. č. 87/1991 Sb., ve

znění pozdějších předpisů.

V této souvislosti je třeba zdůraznit, že zatímco přechod

vlastnictví z dřívějšího Stavebního podniku Praha-východ st. p. na

Fond národního majetku ve smyslu zák. č. 92/1991 Sb., ve znění

pozdějších předpisů, nelze považovat za právní úkon, další

dispozici s majetkem fondu ve vztahu k nově založené a. s. na

základě zakladatelské smlouvy či zakladatelské listiny podle §

163 obch. zák. ve vztahu k ustanovení § 11 odst. 2 zák. č.

92/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je již převodem majetku

tak, jak o tom hovoří oba rozsudky obecných soudů. Tato skutečnost

vyplývá mimo jiné ze znění ustanovení § 20 odst. 1 zák. č.

171/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, řešícího působnost

Fondu národního majetku. Fond podle cit. ustanovení mimo jiné svým

jménem uzavírá smlouvy a činí jiné právní úkony při nakládání se

svým majetkem, a to pouze v rámci schváleného privatizačního

projektu. Právní úkon tj. dispozice s majetkem Fondu, na nějž byl

vznesen restituční nárok, je však vyloučen, s ohledem na znění

ustanovení § 3 odst. 2 zák. č. 92/1991 Sb., ve znění pozdějších

předpisů, neboť opačný výklad by umožnil legalizaci obcházení

zákazu, uvedeného v ustanovení § 9 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb., ve

znění pozdějších předpisů, a v § 3 odst. 2 zák. č. 92/1991 Sb., ve

znění pozdějších předpisů.

K výkladu neplatnosti právního úkonu z hlediska restitučního

zákona odkazuje Ústavní soud rovněž na právní závěry tohoto soudu,

obsažené v nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 2. 1995, sp. zn.

IV.ÚS 42/94, který svým obsahem koresponduje s právními závěry

obou obecných soudů.

K námitce stěžovatele, týkající se nemožnosti vydání

předmětných pozemků z důvodů jejich údajné zastavěnosti, Ústavní

soud zcela odkazuje na odůvodnění stížností napadených rozsudků

s tím, že tato otázka byla oběma soudy zcela vyčerpávajícím

způsobem již vyřešena.

Ústavní soud neshledal v řízení, provedeném oběma obecnými

soudy, jakož i v napadených rozsudcích těchto soudů, porušení práv

a svobod, jakož i čl. 90 a 95 Ústavy, tvrzených stěžovatelem a byl

proto nucen ústavní stížnost ve smyslu ustanovení § 82 odst. 1

zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zcela

zamítnout.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 29. března 2000

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru