Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 112/96Usnesení ÚS ze dne 15.11.1996

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajHoleček Miloš
Typ výrokuodmítnuto pro nedodržení lhůty - § 43/1/b)
Předmět řízení
Věcný rejstřík
EcliECLI:CZ:US:1996:2.US.112.96
Datum podání19.04.1996

přidejte vlastní popisek

II.ÚS 112/96 ze dne 15. 11. 1996

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

II.ÚS 112/96

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud České republiky rozhodl o ústavní stížnosti O.A.B., zastoupené advokátem JUDr. G.B., proti postupu Ministerstva vnitra České republiky, ve věci žádosti stěžovatelky o azyl takto:

Návrh se odmítá .

Odůvodnění:

Dne 19. dubna 1996 byla Ústavnímu soudu podána telefaxem ústavní stížnost stěžovatelky O.A.B., proti Ministerstvu vnitra České republiky. Předmětem stížnosti je tvrzený zásah tohoto ústředního orgánu SS do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky, a to konkrétně do práva na azyl podle článku 43 Listiny základních práv a svobod.

1

II.ÚS 112/96

V ústavní stížnosti se uvádí, že stěžovatelka dne 8. prosince 1995 podala podle článku 43 Listiny základních práv a svobod žádost o azyl kanceláři ministra vnitra České republiky. Na pokyn Ministerstva vnitra však Policejní prezídium České republiky, dne 27. prosince 1995 pod sp. zn. PPR-5314/RČP-Č-243/95 žadatelce její žádost vrátilo s odůvodněním, že právo azylu je realizováno zákonem č. 498/1990 Sb., o uprchlících, ve znění pozdějších předpisů, přičemž pro nesplnění podmínek stanovených tímto zákonem nelze s ohledem na ustanovení § 10 cit. zákona zahájit řízení o přiznání postavení uprchlíka na našem území. Stěžovatelka však s tímto stanoviskem a postupem Ministerstva vnitra nesouhlasí a trvá na tom, aby o její žádosti bylo rozhodnuto jako o žádosti o azyl.

Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud vydal tento nález: Vyslovuje se, že Ministerstvo vnitra České republiky porušilo článek 43 Listiny základních práv a svobod, podle kterého má O.A.B., právo požádat o azyl v České republice. Ministerstvu vnitra České republiky se přikazuje, aby podle článku 43 Listiny základních práv a svobod projednalo žádost O.A.B. o azyl mimo věcnou působnost zákona č. 498/1990 Sb., o uprchlících.

Ministerstvo vnitra České republiky jako orgán veřejné moci, proti němuž ústavní stížnost směřuje, podalo dne 5. června 1996 pod č.j. P 1126/96 vyjádření, v němž navrhlo zamítnutí ústavní stížnosti v plném rozsahu s odůvodněním, že odmítá žádost o azyl projednat, neboť podle jeho názoru není dáno přímé právo cizince domáhat se azylu vůči České republice. I kdyby cizinec takové právo měl, není zřejmé, který orgán SS je k rozhodnutí o žádosti o poskytnutí azylu věcně příslušný. Problematika azylu v obecnějším smyslu není podle tohoto vyjádření v současné době v působnosti ministra vnitra.

K otázce azylu se vyjádřilo též Ministerstvo zahraničních věcí České republiky dne 6. srpna 1996 pod č.j. 100.565/96-MPO. Uvedlo, že Česká republika není vázána žádným mezinárodněprávním instrumentem upravujícím azyl. Instrumentem upravujícím materii více než blízkou azylu (v určitém pojetí azylu materii identickou) je podle stanoviska Ministerstva zahraničních věcí Úmluva o právním postavení uprchlíků z roku 1951 a Protokol,

2

II.ÚS 112/96

týkající se právního postavení uprchlíků, z roku 1967. Ministerstvo zahraničních věcí dále uvedlo, že neexistuje mezinárodním instrumentem stanovená povinnost státu přijmout žádost o přiznání postavení uprchlíka, resp. azylu a rozhodnout o ní.

Z předložených dokladů bylo zjištěno, že žádost o azyl byla podána dne 8. prosince 1995 Ministerstvu vnitra ČR, které ji postoupilo k vyřízení Policejnímu prezídiu České republiky-ŘSCaPP. Tato instituce stěžovatelce její žádost o poskytnutí azylu vrátila a v průvodním sdělení ze dne 27. prosince 1995 č.j. PPR-5314/RCP-C-243-95 uvedla, že právo azylu je realizováno zákonem č. 498/1990 Sb., o uprchlících, ve znění zákona č. 317/1993 Sb., jehož podmínky žadatelka nesplnila.

Vrácením žádosti o poskytnutí azylu aniž byla projednána došlo k tvrzenému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručeného práva, tedy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti.

Podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda.

Podle § 72 odst. 2 cit. zákona lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje a není-li takového prostředku dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti.

V projednávaném případě jde o jiný zásah orgánu veřejné moci, neboť k němu nedošlo ve správním či jiném řízení, upraveném procesními předpisy, a názor státního orgánu v této záležitosti byl projeven jinak než rozhodnutím případně opatřením. Zásah orgánu veřejné moci, spočívající ve vrácení žádosti o azyl, nastal nejpozději 11.ledna 1996, neboť toho dne, jak vyplývá z obsahu spisu, právní zástupce stěžovatelky napsal ministru vnitra, že s negativním stanoviskem Policejního prezídia České republiky- ŘSCaPP nesouhlasí a vyzval ho, aby podanou žádost i nadále považoval za

3

II.ÚS 112/96

žádost o azyl. Tento den je podle názoru Ústavního soudu nutno mít za počátek lhůty k podání ústavní stížnosti. Jiný přístup k této otázce by vedl k tomu, že stěžovatel by ústavní stížnost mohl podat kdykoliv v době, kterou si sám určí. Stěžovatelka byla o osudu své žádosti o azyl informována už na základě sdělení Policejního prezídia ČR a na této skutečnosti nic nezměnila její další korespondence s ministrem vnitra, který pouze potvrdil vrácení žádosti o azyl a odmítnutí jejího projednání. Jeho odpověď však nelze považovat za poslední prostředek ochrany práva podle § 72 odst. 2 a § 75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb.

Z uvedených důvodů soudce zpravodaj návrh odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., neboť návrh na zahájení řízení byl podán až 19. dubna 1996, tedy po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem.

Zkoumání, byla-li dodržena lhůta k podání ústavní stížnosti, předchází zkoumání dalších náležitostí návrhu. Soudce zpravodaj se proto blíže nezabýval ani otázkou, splňuje-li petit návrhu požadavky zákona č. 182/1993 Sb.

Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 15. listopadu 1996

JUDr. Miloš Holeček

soudce Ústavního soudu ČR

4

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru