Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 112/06Usnesení ÚS ze dne 08.11.2006

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajBalík Stanislav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
EcliECLI:CZ:US:2006:2.US.112.06
Datum podání02.03.2006
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.6


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 112/06 ze dne 8. 11. 2006

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma v právní věci navrhovatelky J. K., zastoupené JUDr. Josefem Červinkou, advokátem se sídlem v Novém Hrozenkově 843, o ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 31. 5. 2005, sp. zn. 4 T 32/2004, usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouc, ze dne 8. 8. 2005, sp. zn. 2 To 699/2005, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 1. 2006, sp. zn. 30 Tdo 1608/2005, a o návrhu na odklad právní moci usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouc, ze dne 8. 8. 2005, sp. zn. 2 To 699/2005,t akto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky, stanovené zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení shora označených rozhodnutí Okresního soudu ve Vsetíně, Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouc a Nevyššího soudu ČR. Domnívá se, že jimi bylo zasaženo do jejího práva na spravedlivý proces a soudní ochranu. Současně se domáhá, aby Ústavní soud rozhodl, že se "pravomocnost rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 8. 2005 odkládá". Ústavní soud má v kontextu projednávané stížnosti za to, že tím stěžovatelka míní napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouc, ze dne 8. 8. 2005, sp. zn. 2 To 699/2005.

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 31. 5. 2005, sp. zn. 4 T 32/2004, z něhož zjistil následující:

Okresní soud ve Vsetíně rozsudkem ze dne 31. 5. 2005, sp. zn. 4 T 32/2004, uznal stěžovatelku vinnou tím, že dne 25. 12. 2003 v místě svého trvalého bydliště v obci Hutisko-Solanec, okr. Vsetín, nezaopatřila náležitě svého psa - německého ovčáka, který se volně pohyboval po domě i kolem neoploceného domu a v okamžiku, kdy tudy po turistické značce projížděla skupina běžkařů, zaútočil na ně a E. P. kousl do levého lýtka, čímž jí způsobil velkou tržnou ránu na zadní straně levého lýtka v délce 7 cm ve tvaru písmene L, kdy došlo k vytržení laloku tkáně a silnému krvácení, a toto zranění si vyžádalo opakované operativní zákroky a léčení spojené s pracovní neschopností až do 29. 2. 2004, tj. 9 týdnů, tedy jinému z nedbalosti způsobila těžkou újmu na zdraví, čímž spáchala trestný čin ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zák, a byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu dvou let. Dále rozhodl o náhradě škody. Soud v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně popsal, z jakých důvodů dospěl k závěru, že se skutek odehrál tak, jak bylo výše popsáno. Uvedl mimo jiné, že stěžovatelka, která chovala psa, jej nechala volně pobíhat v domě i na přilehlých nemovitostech bez zabezpečení a pes volně pobíhal i v místech místní komunikace a turistické stezky. Byla si nadto vědoma toho, že pes již opakovaně na člověka zaútočil, neboť pro přestupky tohoto druhu byla již opakovaně postižena v přestupkovém řízení. Upozornil též, že majitel psa musí provést taková opatření, aby k ublížení na zdraví nedošlo a své vlastnické právo si smí chránit pouze v souladu s právními předpisy.

Krajský soud odvolání stěžovatelky zamítl. Dospěl k závěru, že řízení předcházející napadenému rozhodnutí bylo provedeno v souladu se zákonem, stejně jako rozhodnutí samé. Učiněná skutková zjištění nebudí pochybnosti, opírají se o naprosto vyčerpávající dokazování a soud vyhodnotil provedené důkazy pregnantním způsobem. Výrok o vině i o trestu, jako i další výroky shledal odvolací soud správnými a zákonnými.

Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 4. 1. 2006, čj. 3 Tdo 1608/2005-166, odmítl i dovolání stěžovatelky, když jej neshledal důvodným, neboť stěžovatelka se domáhala především přehodnocení soudy zjištěného skutkového stavu věci, což neodpovídá dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Stěžovatelka napadá závěry obecných soudů v projednávané ústavní stížnosti. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušená její ústavně garantovaná práva, když nastal "evidentní extrémní nepoměr mezi skutečným skutkovým dějem a smyšleným dějem, který dovodily oba soudy." Dále pak uvádí argumenty, kterými se bránila v rámci odvolacího řízení. Soud bez přesvědčivého důvodu neuznal tvrzení stěžovatelky a nezabýval se rozpory mezi jejími tvrzeními a výpověďmi svědků. Pochybil, když neuskutečnil místní šetření a rekonstrukci na místě samém, neboť pak by dospěl k závěru, že skutkový děj se uskutečnil jinak. Trestný čin se neodehrál na turistické stezce, ale na soukromém dvoře hospodářské usedlosti. Na přístupu ke stavení byla umístěna varovná tabulka "Pozor pes", s níž se běžkaři mohli seznámit. Soudy nerozlišovaly pojem majitel psa a ovládající osoba, kterou byla snacha stěžovatelky. Stěžovatelka se domnívá se, že jí žádný předpis neukládá, aby pes měl za všech okolností náhubek či byl uvázán, či že by musela pozemek oplotit. Závěr o vině nelze dle ní též odůvodňovat poukazem na předchozí přestupková jednání stěžovatelky. Pokud jde o rozhodnutí odvolacího soudu, namítá, že je povšechné, nezabývá se tvrzeními stěžovatelky a nepokouší se ani odůvodnit, čím bylo vyvráceno její tvrzení, že pes byl turisty vyprovokován, přičemž v tomto směru bylo důležité svědectví snachy stěžovatelky. Uvádí, že svědek MVDr. S. prohlídku psa vůbec neprovedl. Soud se nevypořádal s tvrzením, že lyžaři byli varováni.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.

Ústavní soud především zohlednil, že většina námitek stěžovatelky má charakter polemiky s napadenými rozhodnutími, přičemž zvolená argumentace je obsahově totožná s argumenty, jež vznesla již v řízení před soudy. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda, naopak, jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud dospěl k závěru, že k žádnému takovému zásahu do práv stěžovatelky nedošlo a stížnost proto není důvodná.

Z obsahu napadených rozhodnutí je zřejmé, že v projednávané věci bylo provedeno obsáhlé dokazování (výslechy svědků, včetně policistů, kteří incident na místě činu šetřili, a výslechu veterináře, který předmětného psa ošetřoval, znalecké posudky, listinné důkazy). Napadená rozhodnutí byla řádně odůvodněna tak, že z nich plyne, které skutečnosti byly vzaty za prokázané, o které důkazy soud skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně konstatoval, že mu zpravidla nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení dokazování provedené obecnými soudy (a to ani tehdy, pokud by se s ním sám neztotožňoval), pokud jím nejsou porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Ústavní soud by tedy mohl hodnotit provedené důkazy v rozporu s hodnocením, jež provedly soudy obecné, jen zcela výjimečně, pokud by měl za to, že skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. K takovému závěru však projednávané věci nelze dospět. Soudy přesvědčivě odůvodnily, že k incidentu došlo tak, jak bylo popsáno ve výroku rozhodnutí soudu prvého stupně. Tvrzeními stěžovatelky se zabýval, nicméně dospěl k závěru, že je obhajoba provedenými důkazy vyvrácena, což dále odůvodnil. Ani skutečnost, že neprovedl místní šetření či rekonstrukci na místě samém, nesvědčí sama o sobě o zásahu do práv stěžovatelky. Je povinností soudu postupovat tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. V projednávané věci soud za účelem objasnění situace v místě činu zohlednil protokol o ohledání místa činu ze dne 13. 1. 2004, kopie fotografií z daného místa, které předložila stěžovatelka, výslech starosty V. P., který potvrdil, že se jedná o obecní komunikaci a doložil to i geometrickou mapou a výpisem z katastrálního úřadu. Soudy přitom zohlednily, že zmiňovaná silnice vede mezi staveními stěžovatelky, nicméně správně dospěly k závěru, že to ji nemůže zbavit odpovědnosti za daný trestný čin, neboť k situaci zůstala netečná, ač si mohla být vědoma toho, že pes zaútočí. Ústavní soud má za to, že dokazování bylo v tomto směru dostatečné a pouhé tvrzení, že by se snad jinými důkazními prostředky prokázalo, že se skutkový děj uskutečnil jinak, je z tohoto pohledu irelevantní. S tím pak bezprostředně souvisejí i další námitky stěžovatelky, např. že jí z žádného předpisu neplynou povinnosti jako oplotit pozemek, mít psa uvázaného, s náhubkem. Stěžovatelka zcela opomíjí obecné ustanovení § 415 o.z., o povinnosti předcházet škodám, které ukládá každému počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí. Z tohoto pohledu je nedůvodná i námitka, že na místě činu byla i snacha stěžovatelky, která psa mohla ovládat. Stěžovatelka jako majitelka psa měla povinnost zaopatřit psa tak, aby k žádnému útoku nemohlo dojít (čemuž umístění varovné tabulky zjevně neodpovídá). To platí především proto, že stěžovatelka si musela být nebezpečnosti psa vědoma, neboť k obdobným útokům došlo opakovaně a bylo proti ní též opakovaně v této věci vedeno přestupkové řízení. Závěr o vině stěžovatelky nelze přirozeně dovozovat přímo z výsledku předchozích přestupkových řízení, nicméně fakt, že k nim došlo, má vliv na stupeň zavinění stěžovatelky, neboť svědčí o vědomosti stěžovatelky o možnosti, že pes na člověka zaútočí, což mělo vyústit v adekvátní reakci, a obecné soudy jej proto správně zohlednily.

Ústavní soud nesdílí ani výtky stěžovatelky vůči rozhodnutí odvolacího soudu. I to považuje za dostatečně odůvodněné. Stěžovatelka opomíjí, že odvolací soud souhlasil se závěry soudu prvého stupně s tím, že reagují již i na námitky stěžovatelky uplatněné v odvolání, a proto na obsah prvostupňového rozhodnutí, které odůvodnilo jak to, čím bylo vyvráceno tvrzení stěžovatelky, že byl pes vyprovokován, tak i to, že výpověď snachy považoval za nevěryhodnou a účelovou, a také to, že a s jakým výsledkem byla prohlídka psa provedena, odkázal. V tom však nelze spatřit narušení práv stěžovatelky. Tvrzení, že se snad odvolací soud konkrétně nevypořádal s tvrzením, že turisté "byli varováni", taktéž nemá ústavněprávní rozměr. Ani pokud by tomu tak bylo a oni skutečně protiprávně vstoupili na pozemek stěžovatelky, neospravedlňuje to nedbalost stěžovatelky, která psa nezabezpečila.

A konečně, taktéž Nejvyšší soud se s projednávanou věcí vypořádal ústavně konformním způsobem, přičemž jeho rozhodnutí stěžovatelka nijak konkrétně nezpochybňuje.

Ústavní soud tak nedospěl k závěru, že by v souzeném případě došlo k porušení práva na spravedlivé řízení a soudní ochranu. Právo na spravedlivý proces je subjektivním právem každého jednotlivce vůči státu jako povinnému subjektu na poskytnutí náležité právní ochrany tomu, kdo se jí dovolává. Je to samostatné subjektivní veřejné právo vůči státu na poskytnutí právní ochrany v takovém procesu, který maximálně garantuje spravedlivý výsledek, nikoli příznivý výsledek. Okolnost, že se stěžovatel se závěry obecných soudů neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. V projednávaném případě Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by napadená rozhodnutí zrušil.

Podle ustanovení § 72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud na návrh stěžovatele odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem a jestliže by výkon rozhodnutí nebo uskutečnění oprávnění, přiznaného rozhodnutím třetí osobě, znamenal pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám. Stěžovatelka se domáhala odložení právní moci jednoho z napadených rozhodnutí, k čemuž Ústavní soud oprávněn není. Bez ohledu na to však má za to, že rozhodnutím ve věci odpadl k vydání rozhodnutí podle ustanovení § 72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu důvod.

Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímusoudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. listopadu 2006

stanislav Balík

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru