Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1110/10 #1Usnesení ÚS ze dne 13.05.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ostrava
Soudce zpravodajLastovecká Dagmar
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkřízení/zastavení
Náklady řízení
zpětvzetí návrhu
EcliECLI:CZ:US:2010:2.US.1110.10.1
Datum podání16.04.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 146 odst.2, § 142 odst.1


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1110/10 ze dne 13. 5. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Mgr. H. L., zastoupené JUDr. Tomášem Chlebíkem, advokátem Advokátní kanceláře v Karviné-Fryštátě, K. Sliwky 621/5, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě č.j. 51 Co l1/2010 ze dne 21. 1. 2010, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, kterým byl změněn výrok o nákladech řízení z prvostupňového rozhodnutí tak, že žádný z účastníků v poměru mezi žalobcem a stěžovatelkou nemá nárok na náhradu nákladů řízení a zavázal stěžovatelku k náhradě nákladů odvolacího řízení.

Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývá, že rozsudkem soudu prvého stupně bylo v návaznosti na rozhodnutí o zastavení řízení v důsledku zpětvzetí žaloby ze strany žalobce rozhodnuto o nákladech řízení tak, že žalobce byl zavázán k náhradě nákladů řízení stěžovatelky, neboť vzal žalobu zpět bez uvedení důvodu. Žalobce se proti výroku o nákladech řízení odvolal s tím, že ke zpětvzetí žaloby došlo z důvodu úhrady části žalované pohledávky z rozvrhu výtěžku konkurzního řízení. Krajský soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že žalobce zavinil zastavení řízení, neboť ke zpětvzetí žaloby (v celém rozsahu) nedošlo pro chování stěžovatelky. Okolnost, zda žaloba byla podána důvodně, není za této situace rozhodná, neboť bylo na žalobci, zda ohledně peněžité pohledávky, která zůstala neuhrazena, bude v řízení pokračovat, či zda a v jakém rozsahu vezme žalobu zpět.

Při rozhodování o nákladech řízení krajský soud přihlédl k tomu, že stěžovatelka nebyla v řízení právně zastoupena a teprve poté, co byla vyzvána k vyjádření se ke zpětvzetí žaloby, předložila soudu plnou moc vystavenou právnímu zástupci, který nahlédl do spisu a sdělil, že se zpětvzetím souhlasí. S ohledem na uvedené krajský soud konstatoval, že "účelně vynaloženými náklady stěžovatelky" na bránění jejího práva nejsou náklady vynaložené na zastupování advokátem poté, co žalovaná již věděla, že žaloba vůči ní byla účinně vzata zpět, neboť v takovém případě nebylo zapotřebí jakýchkoliv úkonů, směřujících k bránění jejího práva.

Stěžovatelka je přesvědčena, že pokud je obecný soud oprávněn a povinen při rozhodování o nákladech řízení posuzovat i účelnost vynaložených nákladů, resp. nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva, tak do posuzovaných hledisek účelnosti nenáleží posouzení fáze řízení, ve které k zastoupení advokátem došlo. Pro vypracování stanoviska k navrhovanému zastavení řízení bylo nezbytné posoudit, o jaký nárok se jedná, neboť proti stěžovatelce je vedena řada soudních řízení, na její adresu docházejí pouze zásilky od věřitelů, soudů a i exekutorů. Stěžovatelka nemá právnické vzdělání a lze proto považovat za naprosto správné a legitimní, že nesdělila soudu své stanovisko sama, nýbrž až po nahlédnutí do spisu prostřednictvím zvoleného zástupce.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadeným rozhodnutím z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.

Ústavní soud předesílá, že ve své rozhodovací praxi, týkající se otázky náhrady nákladů, opakovaně konstatoval, že tato problematika, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení nedosahuje intenzity představující porušení základních práv a svobod; z hlediska kritérií spravedlivého procesu by však mohla nabýt ústavně právní dimenze, a to zpravidla teprve tehdy, pokud by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu ze strany obecného soudu byl obsažen prvek libovůle, svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti. Taková pochybení v projednávané věci však zjištěna nebyla.

Ústavní soud po přezkoumání věci dospěl k závěru, že hodnocení účelnosti stěžovatelkou vynaložených nákladů nevybočuje z mezí ústavnosti. Krajský soud v souladu s § 157 o.s.ř. srozumitelně vyložil, z jakých důvodů změnil usnesení okresního soudu ohledně nákladů řízení, objasnil, na základě jakých skutečností ke svému závěru dospěl, přičemž je zcela zřejmé, že vycházel z kontextu celého případu a procesního chování účastníků řízení. Důvodem nepřiznání nákladů řízení tedy rozhodně nebyla pouze skutečnost, že se stěžovatelka rozhodla pro právní zastoupení až v závěrečné části řízení. Stěžovatelka má pochopitelně právo využít v kterékoliv fázi řízení odbornou právní pomoc, což ale automaticky neznamená, že jí vždy budou přiznány náklady řízení.

Ústavní soud zdůrazňuje, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů, v níž se zobrazují aspekty nezávislého soudního rozhodování. Řádně odůvodněný právní závěr odvolacího soudu, učiněný v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci v rámci jeho volné úvahy, proto není Ústavní soud oprávněn přehodnocovat. Ústavní soud neshledal, že by uvedené rozhodnutí obsahovalo prvky libovůle, nebo se jednalo o rozhodnutí v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, naopak okolnosti případu nasvědčují tomu, že krajský soud změnou rozhodnutí soudu prvého stupně sledoval právě naplnění těchto principů.

Ústavní soud uzavírá, že stěžovatelce se nepodařilo prokázat namítané porušení základních práv, v předmětné věci se jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Závěr odvolacího soudu, dle nějž se ze strany stěžovatelky s ohledem na všechny okolnosti případu nejednalo o účelně vynaložené náklady řízení, je závěr přijatý v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci a Ústavní soud jej za situace, kdy napadenému rozhodnutí nelze z ústavního hlediska nic vytknout, není oprávněn přehodnocovat.

Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, krajský soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny, jeho nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatelka neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. května 2010

Dagmar Lastovecká

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru