Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 111/97Nález ÚS ze dne 24.03.1998Účinnost predčasně podané výzvy podle zákona č. 229/1991 Sb.

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajProcházka Antonín
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstříklhůta
osoba/oprávněná
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 40/10 SbNU 271
EcliECLI:CZ:US:1998:2.US.111.97
Datum podání01.04.1997
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 4, čl. 11 odst.1, čl. 38 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 13 odst.1, § 9 odst.1, § 13 odst.4, § 5 odst.2

99/1963 Sb., § 250f


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 111/97 ze dne 24. 3. 1998

N 40/10 SbNU 271

Účinnost predčasně podané výzvy podle zákona č. 229/1991 Sb.

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudců ve

věci ústavní stížnosti navrhovatele ZD V. P., zastoupeného JUDr.

O. C., za účasti účastníka řízení Krajského soudu v Praze,

nám.Kinských 5, Praha 5 a vedl. účastníka Dr. P. S., zastoupeného

JUDr. H. M., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19.12.

1996, sp. zn. 26 Ca 274/95, takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel, jak uvádí ve své ústavní stížnosti, by byl podle

§ 5 odst.2 zák.č. 229/1991 Sb. (dále jen "zákon o půdě") povinnou

osobou k uzavření dohody s vedlejším účastníkem Dr. P. S.

( a následkem toho i povinnou osobou k poskytnutí náhrad za

znehodnocení stavby, trvalých porostů, živého i mrtvého inventáře

a zásob) na zemědělský majetek v k.ú. T. a Ú., okres Praha -západ,

jejichž původní vlastník byl již zemřelý p. V. W. Není rovněž

pochyb o tom, že předmětné nemovitosti přešly do vlastnictví

československého státu postupem podle zákona č. 142/1947 Sb.

Stěžovatel dále uvádí, že Okresní úřad - pozemkový úřad Praha

západ svým rozhodnutím č.j. PÚ-R-263/92/I-269/93 BE ze dne 4.10.

1993 rozhodl, že Dr. P. S. není oprávněnou osobou podle ustanovení

§ 4 odst.4 zákona o půdě s odůvodněním, že nesplňuje podmínky

tohoto ustanovení, neboť pí. M. J., jejímž je Dr. P. S. jediným

dědicem, neuplatnila do své smrti své restituční nároky stanoveným

způsobem.

Na návrh Dr. P. S. přezkoumal toto rozhodnutí Městský soud

v Praze, který je rozsudkem ze dne 17.5. 1994, č.j. 33 Ca

235/93-17 zrušil, neboť skutečnost, že žádost pí. M. J. byla

podána ještě před účinností zákona o půdě, nepovažoval za překážku

vzniku nároku oprávněné osoby.

Proti tomuto soudnímu řízení stěžovatel namítá, že jako

navrhovatel byl soudem zcela pominut jako účastník řízení, takže

neměl možnost se k věci vyjádřit a že o rozsudku samém se dozvěděl

až s odstupem několika měsíců.

Okresní úřad-pozemkový úřad Praha-západ, vázán právním

názorem Městského soudu v Praze, rozhodnutím ze dne 17.10. 1995,

č.j. PÚ-R-263/92/IV-433/95 BE rozhodl nově tak, že Dr. P. S. je

vlastníkem nemovitostí uvedených ve výrokové části tohoto

rozhodnutí.

K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne

19.12. 1996, č.j. 26 Ca 274/95-17 rozhodnutí Okresního

úřadu-pozemkového úřadu Praha-západ potvrdil. I tomuto řízení

stěžovatel vytýká, že ve věci bylo rozhodnuto bez jednání

s odvoláním na ustanovení § 250f občanského soudního řádu (dále

jen "o. s. ř.").

Domnívá se proto, že tímto pravomocným rozsudkem Krajského

soudu v Praze bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv

a svobod, neboť bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces,

jak to má na mysli čl. 38 odst.2 Listiny základních práv a svobod

(dále jen "Listina"), který upravuje právo každého na veřejné

projednání věci, v jeho přítomnosti a tak, aby se mohl vyjádřit ke

všem prováděným důkazům. Toto právo, jak uvádí stěžovatel, mu bylo

soudem odepřeno.

Nesouhlasí také s odůvodněním soudu pro postup podle

ustanovení § 250f o.s.ř., že se jednalo výlučně o posouzení právní

otázky. Právní kvalifikace lhůty podle § 13 odst.1 zákona o půdě

nepovažuje stěžovatel za jednoduchou otázku. Její obsah rozebírá

v části druhé své stížnosti, podle které dovozuje, že bylo

zasaženo do jeho práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst.1

Listiny s přihlédnutím k ustanovení čl.4 odst.1 Listiny.

Porušení těchto základních práv spatřuje stěžovatel v právním

názoru Krajského soudu v Praze, podle kterého nepovažuje za

překážku vzniku nároku skutečnost, že dcera původního vlastníka

podala výzvu povinné osobě před účinností zákona o půdě, resp.

předtím než tento zákon byl vůbec býv. FS ČSFR schválen

a předepsaným způsobem zveřejněn. Vytýká soudu, že své stanovisko

zdůvodnil poukazem na to, že jiný názor by byl v rozporu

s obecnými zásadami restitucí.

Názor na nepřípustnost podobného právního výkladu podepírá

stěžovatel odkazem na platnou teorii českého práva, zvláště na

publikaci Základy teorie práva a právní filosofie autorů Veverky,

Boguszaka a Čapka (Codex Praha 1996), ve které se uvádí, že

podmínkou platnosti normativního aktu je jeho vyhlášení stanoveným

způsobem. Není myslitelná v právním státě platnost normativního

aktu, který nebyl vůbec vyhlášen.

Z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19.12. 1996, č.j.

26 Ca 274/95-17, Ústavní soud zjistil, že soud posoudil jako

nedůvodný opravný prostředek stěžovatele ve věci jeho jednání

podle § 250f o.s.ř., neboť správní orgán vycházel ze správně

zjištěného skutkového stavu a v projednávané věci se jednalo pouze

o posouzení právní otázky. Proto mohl soud rozhodnout bez jednání

o žalobě rozsudkem.

K odvolání stěžovatele do vadného výkladu běhu lhůty podle

§ 13 odst.1 zákona o půdě a samotného uplatnění nároku, krajský

soud dovodil, že nárok je řádně po právu uplatněn, pokud byl

adresován a došel ve lhůtě stanovené zákonem okresnímu úřadu, aniž

by muselo být označeno, že přísluší referátu pozemkového úřadu.

V souzeném případě pak uplatnění nároku bylo adresováno

a také došlo Okresnímu úřadu Praha-západ do společné podatelny.

Byla tím podle jeho názoru splněna podmínka podle § 9 odst.1

zákona o půdě. K ustanovení § 13 odst.1 zákona o půdě soud dále

uvádí, že zákon obsahuje pouze konečnou lhůtu k uplatnění nároku,

tj. den 31.1. 1993.

Krajský soud se dále plně ztotožnil s právním názorem

vysloveným Městským soudem v Praze v rozsudku ze dne 27.5. 1994,

č.j. 33 Ca 235/93-17, v tom, že žádost dcery původních vlastníků,

která byla podána před účinností zákona o půdě, nepovažuje soud za

překážku vzniku nároku, neboť jiný názor by byl v rozporu

s obecnými zásadami restitucí. Výzva byla uplatněna v době, kdy

již bylo známo, že zákon o půdě vstoupí v účinnost. Účinnosti

zákona o půdě se M. J. dožila, a proto jí tímto dnem vznikl nárok

na vydání zemědělského majetku. Tento nárok je majetkovým nárokem,

který přešel na její dědice podle § 460 a násl. občanského

zákoníku.

Okresní úřad-pozemkový úřad Praha západ dospěl v souladu

s listinnými důkazy ke správnému závěru, že požadované nemovitosti

přešly do vlastnictví čs. státu postupem podle zák.č. 142/1947

Sb., a to výměrem MZ č.j. 386/48-IX/R-12 ze dne 25.5. 1949, tedy

v rozhodné době a způsobem uvedeným v ustanovení § 6 odst.1

písm.b) zákona o půdě.

Na výzvu Ústavního soudu o vyjádření k podané ústavní

stížnosti, předsedkyně senátu krajského soudu plně odkázala na

odůvodnění rozsudku krajského soudu, aniž by učinila další

vyjádření ve věci.

Vedlejší účastník byl Ústavním soudem rovněž vyzván, aby se

k podané ústavní stížnosti vyjádřil. Ve svém vyjádření upozornil

na skutečnost, že nelze soudu vytýkat porušení práva na

spravedlivý proces, když všechny výhrady skutkové i právní byly

stěžovatelem již uplatněny v řízení před okresním

úřadem-pozemkovým úřadem. O správnosti zjištěného skutkového stavu

nebyly mezi účastníky řízení, tedy i u stěžovatele, žádné

pochybnosti a stěžovatel rovněž v tomto směru žádné námitky

u soudu neuplatnil. Protože se skutečně jednalo jen o posouzení

právní otázky, nelze napadat postup soudu podle tehdy platného

ustanovení § 250f o.s.ř.

Vedlejší účastník za vlastní příčinu ústavní stížnosti

považuje rozdílnost v právním názoru na povahu výzvy k vydání

nemovitosti a její včasnost uplatnění. V této věci odkazuje na

rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. února 1997, sp. zn. 2 Cdon

1230/96, který řeší obdobnou otázku, tj. uplatnění výzvy podle

zák.č. 87/1991 Sb., kdy Nejvyšší soud ČR dospěl u předčasnosti

podání výzvy k stejnému názoru jak městský a krajský soud

v projednávané věci.

Protože ústavní stížnost byla podána řádně a včas a právní

posouzení namítaného rozporu v závěrech soudů a úvaze stěžovatele

teprve může prokázat, zda došlo k porušení ústavnosti, bylo

povinností Ústavního soudu ústavní stížnost projednat.

Ústavní soud dospěl k závěru, že se skutečně jedná

o posouzení právní otázky, zda předčasně podaná výzva může mít

účinky podle zákona o půdě.

Původní restituentka M. J. požádala o vydání majetku jak

Okresní úřad Praha-západ, tak i ZD V. P., a to dopisem ze dne

9.5. 1991. Zákon o půdě byl býv. FS ČSFR schválen dne 21.5. 1991

a účinnosti nabyl dnem 24.6. 1991.

Dne 5.7. 1991 pí. M. J. zemřela. Její závětní dědic Dr. P.

S., po potvrzení dědictví Státním notářstvím pro Prahu 6, uplatnil

nárok na vydání zemědělského majetku.

Zákon o půdě pro vydání resp. pro poskytnutí finanční náhrady

předpokládá splnění náležitostí podle § 4, a to pro vznik

oprávněnosti určité osoby, existenci povinné osoby podle § 5

a právní titul (iustus titulus) podle § 6.

Všechny tyto podstatné náležitosti právního nároku

u vedlejšího účastníka jsou splněny, o jejich existenci není mezi

účastníky pochyb a jejich nedostatek také nebyl nikým

zpochybňován.

Ze strany stěžovatele nebyly také uplatněny žádné

skutečnosti, které by bránily vydání nemovitostí (tzv. negativní

podmínky).

Pro realizaci nároku oprávněné osoby stanoví dále zákon

o půdě nutnost uplatnění nároku u pozemkového úřadu, a to současně

s výzvou povinné osobě k vydání nemovitostí. Jedná se o formální

podmínku podle § 9 odst.1 zákona, pro jejíž uplatnění je v § 1

odst.4 zákona otevřena lhůta do 31. ledna 1993. ( Převody podle

čl.II zákona mají lhůtu odlišnou).

V souladu s právním názorem Nejvyššího soudu ČR i Ústavní

soud zastává názor, že požadavek písemné výzvy není součástí práva

na vydání nemovitostí, i když její pozdní uplatnění má za následek

zánik práva. Nasvědčuje tomu i dikce § 9 odst.1 zákona, podle

které se již předpokládá oprávněnost oprávněné osoby a povinnost

povinné osoby a dikce § 13 odst.4 zákona, která předpokládá

splnění podmínek § 6 zákona. Písemná výzva, i když není součásti

práva na vydání nemovitostí, je podmínkou pro jejich vydání. Zákon

sám nestanoví začátek lhůty k uplatnění výzvy, nýbrž pouze konečný

časový limit pro její uplatnění.

Proto k řádnému uplatnění výzvy může dojít i před účinností

zákona. Předčasné uplatnění výzvy, bylo-li řádně a prokazatelně

doručeno zákonem předepsaným adresátům, nemůže jí odebrat zákonem

stanovené účinky za předpokladu splnění všech ostatních zákonných

podmínek. Zakládá proto oprávněné osobě právo na vydání

nemovitostí. Pochopitelně, že jejich vydání je možno realizovat až

po účinnosti zákona.

Odkaz stěžovatelky na publikaci Základy teorie práva a právní

filosofie a z ní excerpovaný názor se nevztahuje na projednávanou

věc.

Stěžovatelka vytýká dále soudu vadný postup podle § 250f

o.s.ř. Jednoduchost případu vylučuje tím, že se jedná o posouzení

závažné právní otázky začátku běhu lhůty k uplatnění nároku na

vydání nemovitostí.

Podle dnes již zrušeného ustanovení § 250f o.s.ř. (byl zrušen

nálezem Ústavního soudu ze dne 24.9. 1996, sp. zn. Pl.ÚS 18/96 ke

dni 1.5. 1997), v jednotlivých případech, zejména bylo-li

nepochybné, že správní orgán vycházel ze správně zjištěného

skutkového stavu a šlo-li jen o posouzení právní otázky, mohl soud

bez jednání rozhodnout o žalobě rozsudkem.

Bylo již několikráte zdůrazněno, že nesprávnost zjištění

skutkového stavu v projednávané věci nebyla ze strany stěžovatele

nikdy namítána.

Nelze proto vytknout soudu porušení ustanovení § 250f o.s.ř.

V důsledku toho také Ústavní soud neshledal porušení čl. 38

odst.2 Listiny.

Protože nebylo prokázáno, že by ústavní stížností napadeným

rozsudkem krajského soudu došlo k porušení ústavních práv

a svobod, byl nucen Ústavnísoud podle ustanovení § 82 odst.1

zák.č. 182/1993 Sb. ústavní stížnost zcela zamítnout.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 24. března 1998

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru