Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1107/15 #1Usnesení ÚS ze dne 31.08.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 4
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/ tajemství listovní a jiných záznamů a zpráv
základní práva a svobody/ochrana soukromého a rodinného života
Věcný rejstříkodposlech
odůvodnění
trestná činnost
Telekomunikace
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.1107.15.1
Datum podání14.04.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 13, čl. 7 odst.1, čl. 8

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 88 odst.2, § 88 odst.3, § 88 odst.6


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1107/15 ze dne 31. 8. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Rastislava Sabola, zastoupeného Mgr. Karolínou Babákovou, advokátkou se sídlem Bucharova 1314/8, Praha 13, proti příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu vydanému Obvodním soudem pro Prahu 4 dne 16. 5. 2013, sp. zn V64-2/2013-Nt 14063/2013, a proti příkazu k prodloužení doby trvání odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu vydanému Městským soudem v Praze dne 11. 9. 2013, sp. zn. V 127/2013-Nt 1293/2013, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 4 a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu (dále též "příkaz č. 1") a příkazu k prodloužení doby trvání odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu (dále též "příkaz č. 2"). Příkaz č. 1 byl vydán na telefonní čísla, jejichž uživatelem je osoba odlišná od stěžovatele, přičemž důvodem bylo, že na základě dosud shromážděných poznatků bylo zřejmé, že skupina osob, v níž měl působit i uživatel dotčené telefonní stanice, organizuje a dováží zásilky drog z Turecka na území České republiky, přičemž zde a v zahraničí je i prodává. Na základě spisového materiálu soud dospěl k závěru, že návrh státního zastupitelství je důvodný, neboť lze předpokládat, že dotčeným odposlechem budou zjištěny skutečnosti významné pro trestní řízení, zejména podíl uživatele a případně dalších osob na páchání projednávané trestné činnosti. Příkaz č. 2 byl vydán na totožná telefonní čísla s tím, že se jedná o služební telefon, který užívá i stěžovatel. V odůvodnění tohoto příkazu soud uvedl, že z dosavadního prověřování vyplývá, že je zde dále důvodné podezření z prověřované trestné činnosti, kdy dotčená služební telefonní čísla jsou používána pro tuto (v odůvodnění příkazu blíže vymezenou) trestnou činnost. Proto soud uzavřel, že lze nadále předpokládat, že dotčeným odposlechem budou zjištěny skutečnosti významné pro trestní řízení, jejichž získání by bylo jinak nemožné.

2. Uvedená rozhodnutí dle stěžovatele porušila jeho právo na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí zaručené čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na důvěrnost komunikace zaručené čl. 13 a právo na nedotknutelnost soukromí zaručené čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Porušení těchto práv stěžovatel spatřuje v nedodržení zákonných požadavků na realizaci dotčeného zásahu do jeho soukromí dle ustanovení § 88 odst. 1 a 2 trestního řádu, čímž nebyly splněny podmínky pro omezení základních práv a svobod jednotlivce a nebyla dodržena zásada minimalizace takových zásahů do ústavně garantovaných práv. Konkrétně pak stěžovatel ve vztahu k příkazu č. 1 tvrdí, že policejní orgán, státní zastupitelství a následně i soud ignorovaly nutnost podložení tvrzení, že telefonní číslo užívá určitý uživatel. Zároveň tento příkaz postrádá zákonem požadované náležitosti, jakými jsou především konkrétní skutkové okolnosti, jež odůvodňují vydání příkazu, a dobu, na kterou byl vydán, nebo účel odposlechu, spočívající v uvedení konkrétních skutečností významných pro trestní řízení, které mají být takto zjištěny a z čeho je to vyvozováno. Stejně tak se příkaz vůbec nevyjadřuje k požadavku zákona na uvedení vysvětlení, proč sledovaného účelu nelze dosáhnout jinak či proč by dosažení tohoto účelu nebylo možno zajistit jinými důkazními prostředky. Takto prý nebyla dodržena zásada přiměřenosti ve smyslu ustanovení § 2 odst. 2 trestního řádu. Uvedené náležitosti postrádá stěžovatel též v příkazu č. 2, v němž navíc shledává porušení povinnosti dané ustanovením § 88 odst. 3 trestního řádu, které stanoví povinnost policejního orgánu průběžně vyhodnocovat, zda trvají důvody, pro které byl odposlech nařízen, přičemž pominuly-li, ihned ukončí jeho provádění. Závěrem pak stěžovatel zpochybňuje to, že se odposlechy prováděné na základě shora specifikovaných příkazů k odposlechu navzdory své nezákonnosti staly v trestním řízení týkajícím se vyšetřování jiného trestného činu stěžejním a ve své podstatě prvotním důkazním prostředkem.

3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

4. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal, neboť posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. Ústavní soud považuje za nutné v prvé řadě připomenout závěry své již ustálené judikatury, dle níž možnost jeho zásahu do přípravného řízení trestního je nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Ústavní soud se takto cítí být povolán uvádět na pravou míru pouze ty největší excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Vyjádřeno jinými slovy, jeho kasační intervence do probíhajícího řízení (nikoli pravomocně ukončeného trestního stíhání) má své místo pouze v případech zcela zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesně právnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, v následujících fázích trestního řízení již nikterak odstranit (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2532/12 ze dne 28. 8. 2012 nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 674/05 ze dne 16. 3. 2006; veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná z: http://nalus.usoud.cz).

6. Otázkami spojenými s nařizováním příkazů k odposlechům se Ústavní soud zabýval již opakovaně, kdy konstantně opakuje, že právo na ochranu tajemství zpráv podávaných telefonem, plynoucí z čl. 13 Listiny základních práv a svobod, spolu se svobodou osobní a dalšími ústavně zaručenými základními právy, dotváří osobnostní sféru jedince. Jeho individuální integritu jako zcela nezbytnou podmínku důstojné existence jedince a rozvoje lidského života vůbec je nutno respektovat a důsledně chránit jako výraz úcty k právům a svobodám člověka a občana [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 536/2000 ze dne 13. 2. 2001 (N 29/21 SbNU 251)]. Jestliže ústavní pořádek připouští průlom do této ochrany, děje se tak pouze a výlučně v zájmu ochrany demokratické společnosti, případně v zájmu ústavně zaručených základních práv a svobod jiných; sem spadá především nezbytnost daná obecným zájmem na ochraně společnosti před trestnými činy a na tom, aby takové činy byly zjištěny a potrestány. Přípustný je tedy pouze zásah do základního práva nebo svobody člověka ze strany státní moci, jestliže jde o zásah nezbytný ve výše uvedeném smyslu. K tomu, aby nebyly překročeny meze nezbytnosti, musí existovat systém adekvátních a dostatečných záruk, skládajících se z odpovídajících právních předpisů a účinné kontroly jejich dodržování [srov. nález sp. zn. II. ÚS 502/2000 ze dne 22. 1. 2001 (N 11/21 SbNU 83)].

7. Z hlediska ústavního pořádku je tedy porušení tajemství zpráv, podávaných telefonem, možné jen v případech a způsobem stanovenými zákonem. Ustanovení § 88 trestního řádu umožňuje bez souhlasu majitele či oprávněného uživatele telefonní stanice provádět odposlech jeho komunikace jen v trestním řízení vedeném pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin nebo pro jiný trestný čin, k jehož stíhání zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva, pokud lze důvodně předpokládat, že jím budou sděleny významné skutečnosti pro trestní řízení. Soudní příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu musí být podle téhož zákonného ustanovení písemný a odůvodněný. Z toho vyplývá, že musí být vydán ve vztahu k určité osobě, proti níž se již trestní stíhání pro uvedené trestné činy vede, nebo vůči níž je důvodné podezření, že se takových trestných činů dopustila. Pokud je řízení vedeno pouze na základě důvodného podezření, musí být v odůvodnění vyloženo, o jaké indicie se takový závěr opírá. Pouhé trestní oznámení tak například samo o sobě, není-li doloženo alespoň indiciemi, z nichž lze důvodné podezření dovozovat, nepostačuje k nařízení odposlechů. Příkaz musí být dále individualizován ve vztahu ke konkrétní osobě, která je uživatelem telefonní stanice. Pokud tato skutečnost nevyplývá ze zjištění, že se jedná o majitele telefonní stanice, musí být zdůvodněno, na základě jakých zjištění je dovozováno, že ji má dotčená osoba v držení a že ji skutečně používá, nebo ji v minulosti v nikoliv nepodstatné míře používala, a že tak bude s vysokou pravděpodobností činit i v budoucnu. Konečně musí příkaz alespoň v minimální míře také konkrétně uvést, jaké skutečnosti významné pro trestní řízení mají být takto zjištěny, a z čeho je to vyvozováno [srov. nález sp. zn. II. ÚS 615/06 ze dne 23. 5. 2007 (N 88/45 SbNU 291)].

8. S přihlédnutím ke shora citovaným zásadám Ústavní soud dospěl v nyní projednávaném případě k závěru, že příkaz k odposlechu i příkaz k prodloužení doby jeho trvání byl vydán v souladu se zákonem a byl též odůvodněn v souladu s ústavními požadavky na něj kladenými.

9. Takto byly dotčené příkazy vydány v případu podezření z trestné činnosti uvedené v ustanovení § 88 odst. 1, neboť, jak vyplývá z napadených příkazů, bylo prověřováno podezření ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle § 283 odst. 1, 3 písm. b) a odst. 4 písm. c) trestního zákoníku, k jehož stíhání navíc Českou republiku zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva. Pokud stěžovatel namítá, že tyto důkazy byly posléze nezákonně použity v trestním řízení vedeném pro podezření ze spáchání zločinu porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle § 268 odst. 1, 4 písm. b) trestního zákoníku, nemůže Ústavní soud tuto námitku v nyní řešeném případě zohlednit, neboť referenčním rámcem jeho současného přezkumu je pouze ústavnost a zákonnost vydání nyní napadených příkazů, pročež se nemůže vyjadřovat k jejich použití v rámci jiného, dále probíhajícího trestního řízení. Pouze okrajem však uvádí, že již dříve ve své judikatuře konstatoval, že též skutkovou podstatou trestného činu porušování práv k ochranné známce se chrání zájmy, k jejichž ochraně se stát zavázal mezinárodními smlouvami, přičemž tato skutečnost splňuje požadavek relevantního mezinárodního závazku podle § 88 odst. 1 trestního řádu (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 47/13 ze dne 7. 5. 2014).

10. Zároveň z napadených příkazů vyplývá, že jejich vydání bylo podloženo relevantními indiciemi, z nichž bylo možno dovodit důvodné podezření ze spáchání blíže specifikovaného trestného činu. V odůvodnění obou příkazů se soud dostatečně věnoval základnímu charakteru dotčené trestné činnosti, a to včetně toho, jaký vztah mají k této trestné činnosti uživatelé dotčených mobilních telefonních čísel (především jejich účast a jejich úkoly v organizované skupině - viz příkaz č. 1; a využívání dotčených telefonních čísel pro přebírání pokynů a zadávání úkolů dalším osobám - viz příkaz č. 2). Podobně soud uvedl, jaké skutečnosti významné pro trestní řízení mají být takto zjištěny, a z čeho naplnění tohoto účelu odposlechů vyvozuje, takže i v tomto ohledu napadené příkazy neporušily podmínky kladené na dotčená rozhodnutí judikaturou Ústavního soudu. Ústavní soud tak musí odmítnout námitky stěžovatele, že by soud pominul uvést konkrétní skutečnosti významné pro trestní řízení, které mají být takto zjištěny, či to, na základě čeho soud k těmto závěrům dospěl (viz též odkazy soudu na dosud shromážděné operativní poznatky policie).

11. Stejně tak nemůže Ústavní soud přisvědčit stěžovatelovi, že by napadené příkazy nebyly dostatečně individualizovány ve vztahu ke konkrétní osobě, která je uživatelem telefonní stanice. Zde je třeba vyzdvihnout, že příkaz č. 1 byl vydán k blíže

určené osobě, jež byla podezřená ze zapojení do dotčené trestné činnosti, přičemž telefonní čísla, na něž byl odposlech nařízen, byla telefonními stanicemi, jejichž uživatelem byl právě tento podezřelý. V příkazu č. 2 pak bylo již uvedeno, že se jedná o služební telefon, a byly též vyjmenovány osoby, které jej užívají. V odůvodnění pak soud vyzdvihl, že právě z tohoto telefonního čísla je organizována dotčená trestná činnost a toto telefonní číslo užívá podezřelý, a proto je nezbytné, aby došlo k prodloužení trvání odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, čímž naplnil shora uvedené požadavky na zákonnost vydání dotčených příkazů. Ze zde uvedeného se navíc také podává, že policejní orgán průběžně vyhodnocoval, zda nadále trvají důvody, pro které byl odposlech nařízen, přičemž důvodně dospěl k závěru, že tyto nadále trvají, takže ani tato námitka stěžovatele neobstojí.

12. S ohledem na výše řečené tak Ústavní soud nemůže akceptovat ani námitku stěžovatele, že soudy v obou napadených příkazech nezohlednily zásadu přiměřenosti ve smyslu ustanovení § 2 odst. 2 trestního řádu, neboť jasně uvedly, že nařízení dotčených odposlechů je nezbytné pro dosažení účelu dotčeného trestního řízení. Zde navíc Ústavní soud připomíná, že právě v těchto případech ustupuje právo na zachování soukromí veřejnému zájmu na dosažení účelu trestního řízení, jímž je objasnění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů.

13. Je tak možno souhrnně konstatovat, že Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů při vydání napadeného příkazu k odposlechu ani příkazu k jeho pokračování žádné hmotněprávní nebo procesní excesy dosahující ústavněprávní roviny, které by svědčily o porušení tvrzených základních práv stěžovatele. Proto Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a odmítl ji podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. srpna 2015

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru