Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1105/15 #1Usnesení ÚS ze dne 19.11.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 4
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha-východ
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - OSZ Praha 4
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - MSZ Praha
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - OSZ Praha-východ
Soudce zpravodajSuchánek Radovan
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
Věcný rejstříkopravný prostředek - řádný
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.1105.15.1
Datum podání14.04.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 3141


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1105/15 ze dne 19. 11. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Radovanem Suchánkem, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Rastislava Sabola, zastoupeného Mgr. Karolínou Babákovou, advokátkou, se sídlem Bucharova 1314/8, 158 00 Praha 13, proti příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu Obvodního soudu pro Prahu 4 dne 21. 9. 2012 sp. zn. V 208-2/2012 - Nt 8051/2012, proti příkazu k prodloužení doby trvání odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu Městského soudu v Praze ze dne 4. 1. 2013 sp. zn. Nt 1101/2013, V 1-1/2013-BŘ, proti příkazu k prodloužení doby trvání odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu Městského soudu v Praze dne 15. 5. 2013 sp. zn. V 31/2013-Nt 1195/2013, proti příkazu k prodloužení doby trvání odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu Městského soudu v Praze dne 11. 9. 2013 sp. zn. V129/2013-Nt 1294/2013, a proti příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu Okresního soudu Praha-východ ze dne 11. 2. 2014 č. j. V 4/2014-2 - Nt 11004/2014-3, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 4, Městského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-východ jako účastníků řízení, a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4, Městského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství Praha-východ jako vedlejších účastníků, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 14. 4. 2015, stěžovatel napadl v záhlaví označené příkazy k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, respektive k prodloužení doby trvání takovéhoto odposlechu a záznamu.

Ústavní stížnost není přípustná.

Ústavní soud předtím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího věcného projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ústavní soud konstatuje, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita. Princip subsidiarity se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, kdy příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických či právnických osob příslušný určitý orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud rozhodnutí tohoto orgánu předbíhat, resp. nahrazovat.

V případě problematiky odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu pořízeného dle § 88 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, nutno z hlediska prostředků, které je třeba před případným podáním ústavní stížnosti vyčerpat, rozlišovat, zda se stěžovatel snaží zpochybnit tento odposlech a záznam (respektive jeho nařízení) pokud jde o jeho procesní použitelnost v proti němu vedeném trestním řízení, či jej chce napadnout z jiné pozice. V prvém případě může stěžovatel ústavní stížnost podat až jakožto odsouzený proti poslednímu v daném řízení vydanému rozhodnutí ve věci samé (totiž rozhodnutí Nejvyššího soudu o podaném dovolání). V druhém případě připadá v úvahu podání ústavní stížnosti z pozice uživatele odposlouchávané stanice ve smyslu § 88 odst. 2, 8 trestního řádu, kdy je ovšem nezbytné vyčerpat opravný prostředek dle § 314l a násl. trestního řádu, když trestní řád za tímto účelem zakotvuje zvláštní řízení určené právě k přezkumu příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu (srovnej i Šámal, Pavel a kol.: Trestní řád. Komentář; 7. vydání, Praha, C. H. Beck, 2013, str. 3626).

Stěžovatel ústavní stížností nenapadá žádné rozhodnutí dovolacího soudu, které by bylo vydáno v řízení, ve kterém by byl shledán vinným nějakým trestným činem, a stejně tak ani nenapadá žádné rozhodnutí Nejvyššího soudu, které by bylo vydáno v řízení o přezkumu příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu dle § 314l a násl. trestního řádu. Zároveň ani neuvádí žádné argumenty, proč se domnívá, že by ústavní stížnost mohla být v této fázi přesto považována za přípustnou.

Ústavní soud proto, aniž by se zabýval meritem věci a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti, musel, vzhledem k zásadě minimalizace jeho zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů, předložený návrh odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustný.

Závěrem lze nad rámec věci podotknout, že ani pokud by vyčerpání uvedených prostředků Ústavní soud nepožadoval, nemohlo by to vést k meritorní přezkoumatelnosti podané ústavní stížnosti, nýbrž tato by v takovém případě musela být odmítnuta jako podaná po lhůtě. Jestliže by totiž Ústavní soud hodnotil příkazy k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, respektive k prodloužení doby trvání takovéhoto odposlechu a záznamu, jako zásahy orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv, u kterých zákon procesní prostředek k ochraně práva stěžovateli neposkytuje, bylo by dle § 72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu podání ústavní stížnosti omezeno objektivní jednoletou lhůtou běžící ode dne, kdy k takovému zásahu došlo.

Třeba připomenout, že i když by se mohlo zdát, že posledně uvedené ustanovení zákona o Ústavním soudu se týká pouze jiných zásahů orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí, není tomu tak [viz legislativní zkratku "zásah orgánu veřejné moci" zavedenou v § 72 odst. 1 písm. a) téhož zákona]. Podle tohoto odstavce je třeba přitom počítat lhůtu k podání ústavní stížnosti i proti těm rozhodnutím orgánů veřejné moci, která jsou vydávána v jednoinstančním řízení a proti nimž neexistuje žádný prostředek nápravy. Lhůta k podání ústavní stížnosti je konstruována v tomto případě jako dvouměsíční subjektivní lhůta, která se začne odvíjet ode dne, kdy se stěžovatel o zásahu orgánu veřejné moci do svých ústavně zaručených základních práv nebo svobod dozvěděl, nemůže však za žádných okolností překročit jednoroční objektivní lhůtu počítanou ode dne, kdy k zásahu skutečně došlo. Po uplynutí této lhůty nelze již ústavní stížnost podat, i kdyby se stěžovatel o zásahu dozvěděl až později nebo jen krátce před jejím koncem. Všechny ústavní stížností napadené příkazy přitom byly vydány více než o rok dříve, než došlo k jejímu podání.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. listopadu 2015

JUDr. Radovan Suchánek v. r.

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru