Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1103/21 #1Usnesení ÚS ze dne 11.05.2021

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
Soudce zpravodajŠimáčková Kateřina
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
Věcný rejstříkDovolání
Podání
podmínka
EcliECLI:CZ:US:2021:2.US.1103.21.1
Datum podání27.04.2021
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 241


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1103/21 ze dne 11. 5. 2021

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Jany Kolkové, zastoupené Mgr. Romanem Václavíkem, advokátem, se sídlem Kvítková 4703, Zlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2021 sp. zn. 20 Cdo 2866/2020, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení pro tvrzený zásah do svého základního práva na soudní ochranu a spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka dále namítá porušení čl. 11 a čl. 38 Listiny.

2. Ústavní soud z ústavní stížnosti stěžovatelky a napadeného rozhodnutí zjistil, že napadeným usnesením Nejvyšší soud zastavil řízení o dovolání stěžovatelky proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2020 č. j. 14 Co 429/2019-566, jímž bylo potvrzeno usnesení soudního exekutora JUDr. Milana Makaria, Exekutorský úřad Praha-západ (dále "soudní exekutor"), zastupovaného soudním exekutorem Mgr. Pavlem Dolanským, Exekutorský úřad Beroun, ze dne 6. 11. 2019 č. j. 156 EX 116/16-469, ve výroku o udělení příklepu k nemovitým věcem stěžovatelky vydražiteli Patriku Kodrlovi. Nejvyšší soud své rozhodnutí odůvodnil tím, že podle § 241 odst. 4 o. s. ř., požadavek povinného zastoupení není naplněn jen tím, že si dovolatel zvolí zástupcem advokáta. Součástí povinného zastoupení je i to, že dovolání musí být zvoleným advokátem také sepsáno. Jestliže si dovolatel zvolí advokáta až poté, co sám podal dovolání, je ke splnění požadavku povinného advokátního zastoupení nezbytné, aby advokát již učiněné podání ve dvouměsíční lhůtě podle § 241b odst. 3 o. s. ř. (tj. v průběhu trvání lhůty k dovolání) nahradil nebo doplnil vlastním podáním či se s původním podáním alespoň písemně nebo ústně do protokolu ztotožnil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 1999 sp. zn. 26 Cdo 1121/99, uveřejněné pod č. 64 v sešitě č. 6 z roku 2000 časopisu Soudní judikatura). Nestane-li se tak, podmínka povinného advokátního zastoupení není splněna. V posuzované věci podala stěžovatelka jako dovolatelka - nezastoupená advokátem a nedisponující právnickým vzděláním (viz § 241 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.) - dovolání proti usnesení odvolacího soudu a v této souvislosti byla usnesením soudního exekutora ze dne 30. 6. 2020 č. j. 156 EX 116/16-603, které jí bylo doručeno 3. 7. 2020, řádně vyzvána, aby si ve lhůtě patnácti dnů od doručení výzvy zvolila pro dovolací řízení zástupce; zároveň byla poučena o procesním důsledku pro případ chybějící podmínky obligatorního zastoupení v dovolacím řízení. Dne 23. 7. 2020 sice advokát stěžovatelky Mgr. Roman Václavík doložil plnou moc, kterou mu udělila předchozího dne, avšak dovolání sepsané samotnou stěžovatelkou nenahradil vlastním podáním, toto podání nedoplnil a ani se s ním písemně či ústně do protokolu neztotožnil.

3. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti opakuje svou argumentaci vznesenou v řízení před obecnými soudy k otázkám posuzovaným Městským soudem v Praze. Stěžovatelka má za to, že bylo zasaženo do jejích práv na ochranu vlastnictví a přístupu k soudu, zvláště proto, že bylo přistoupeno k dražbě jejích nemovitostí, aniž by soud řádně vypořádal její návrh na zastavení exekuce a návrh na odklad výkonu rozhodnutí. Současně je stěžovatelka přesvědčena, že bylo draženo v době, kdy neexistoval exekuční titul. Další vady exekučního řízení stěžovatelka spatřuje v řešení jejích námitek podjatosti rozhodujících soudců. Stěžovatelka pak zejména argumentuje tím, že exekutor pochybil, pokud pokračoval v exekuci i přes návrh stěžovatelky na zastavení exekuce. K důvodům zastavení řízení před Nejvyšším soudem stěžovatelka uvádí, že ji soudní exekutor pouze vyzval k doložení právního zastoupení pro podané dovolání a že tedy byla nesprávně poučena, resp. uvedena soudním exekutorem v omyl, když byla vyzvána k doložení zastoupení pro dovolání advokátem. Dále uvádí, že právní zástupce určený její osobě Českou advokátní komorou neměl dostatečný časový prostor se seznámit ani s napadeným rozhodnutím, ani s důvody stěžovatelčina dovolání. Navíc namítá, že ji soudní exekutor vyzval k doložení zastoupení v dovolacím řízení v době, kdy ještě nebylo pravomocně rozhodnuto o odvolání proti neustanovení právního zástupce. Vedle toho byla výzva soudního exekutora nesprávně formulována, a proto došlo k pouhému doložení plné moci.

4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

6. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.

7. K argumentaci stěžovatelky směřující proti postupu exekutora a městského soudu v exekučním řízení Ústavní soud uvádí, že není možno se jí v této fázi řízení vůbec zabývat, neboť ústavní stížnost směřuje výlučně proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž bylo dovolací řízení zastaveno z důvodů nenaplnění zákonných požadavků pro doplnění právního zastoupení v dovolacím řízení - tedy z důvodů nesprávného postupu advokáta při reakci na výzvu k naplnění podmínek povinného zastoupení v dovolacím řízení. Advokátovi jako osobě znalé práva mělo být známo, že v dané procesní fázi je nezbytné, aby podání stěžovateli nahradil vlastním podáním, případně její podání doplnil, případně se s ním alespoň ztotožnil. Na tom nic nemění ani skutečnost, že neměl dlouhou lhůtu, aby tak učinil. Prohlášení o ztotožnění se s obsahem dovolání, které by vedlo k projednatelnosti dovolání, by nebylo ani složitým, ani náročným úkonem.

8. Ústavní soud tedy nedospěl k závěru, že by Nejvyšší soud pochybil tím, že zastavil řízení o dovolání, které nesplňovalo zákonné podmínky pro obsah dovolání vyložené v konstantní judikatuře Nejvyššího soudu.

9. Z tohoto důvodu tedy Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. května 2021

Ludvík David, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru