Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1103/18 #1Usnesení ÚS ze dne 16.10.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 4
SOUD - MS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajŠimáčková Kateřina
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
procesní otázky řízení před Ústavním soud... více
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
Zástavní právo
dovolání/přípustnost
úvěr
Dovolání
vlastnické právo/omezení
EcliECLI:CZ:US:2018:2.US.1103.18.1
Datum podání26.03.2018
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 40 odst.2, § 420, § 156

99/1963 Sb., § 236, § 237, § 241a odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1103/18 ze dne 16. 10. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Pavla Zdvořáčka, zastoupeného Mgr. Dagmar Soukupovou, advokátkou se sídlem Perlová 7, Plzeň, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 12 C 189/2015-73 ze dne 30. 8. 2016, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 91 Co 29/2017-100 ze dne 8. 3. 2017 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 32 Cdo 4998/2017-124 ze dne 10. 1. 2018, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4 jako účastníků řízení a České spořitelny, a. s., se sídlem Olbrachtova 62, Praha 4, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci a dosavadní průběh řízení

1. Stěžovatele namítá, že obecné soudy porušily napadenými rozhodnutími jeho základní právo vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a rovnost účastníků řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny. Ústavní soud zjistil ze spisu, který si vyžádal, z napadených rozhodnutí a z ústavní stížnosti následující skutečnosti.

2. V roce 2009 stěžovatel uzavřel s Českou spořitelnou, a. s., (dále jen "Česká spořitelna") smlouvu o úvěru. K zajištění tohoto úvěru uzavřel s Českou spořitelnou smlouvu o zřízení zástavního práva k pozemkům, jejichž byl spoluvlastníkem. Podle čl. III odst. 3 smlouvy o zřízení zástavního práva platilo, že "Budou-li pohledávky Banky zajištěné Zástavním právem uspokojeny, vydá o tom Banka Zástavci na jeho žádost písemné potvrzení. Zajištění výmazu Zástavního práva je výhradně věcí Zástavce a Banka se zavazuje poskytnout mu k tomu potřebnou součinnost. Veškeré náklady spojené s výmazem Zástavního práva nese Zástavce". Podle čl. IX odst. 4 bylo možné tuto zástavní smlouvu "měnit a doplňovat pouze písemnou dohodou, ze které vyplývá jednoznačná vůle stran změnit nebo doplnit tuto Zástavní smlouvu".

3. V roce 2012 se stěžovatel rozhodl úvěr předčasně splatit. Dne 4. 6. 2012 mu Česká spořitelna na jeho žádost vydala písemné potvrzení o výši částky, kterou bylo třeba uhradit. V tomto potvrzení uvedla Česká spořitelna mimo jiné i následující: "[v] případě doplacení Úvěru v plné výši vystavíme veškeré dokumenty nezbytné ke zrušení příslušného zástavního práva k nemovitostem a ke zrušení příslušného zástavního práva (popř. vinkulace) k pohledávkám z pojištění a tyto dokumenty zašleme příslušnému katastrálnímu úřadu, resp. příslušné pojišťovně". Dne 13. 6. 2012 stěžovatel úvěr splatil.

4. V té době stěžovatel pozemky zatížené zástavním právem prodal. Poslední část kupní ceny, tedy částka 6 100 000 Kč, měla být stěžovateli vyplacena 15. 9. 2012 za předpokladu, že na pozemcích již nebude váznout zástavní právo.

5. Dne 26. 11. 2012 stěžovatel vyzval Českou spořitelnu k vystavení potvrzení o splacení úvěru a zániku zástavního práva a zaslání těchto dokumentů katastrálnímu úřadu k zajištění výmazu zástavního práva. Ještě ten den Česká spořitelna stěžovateli vystavila toto potvrzení a zaslala příslušnému katastrálnímu úřadu potvrzení o zániku zástavního práva. Dne 10. 6. 2013 se Česká spořitelna stěžovateli písemně omluvila za to, že nedošlo k automatickému odeslání informace o zrušení zástavního práva ke dni doplacení úvěru a že byl tento úkon proveden až na základě stěžovatelova upozornění v listopadu 2012.

6. Stěžovatel se poté obrátil na obecné soudy s žalobou proti Česká spořitelně. Podle stěžovatele mu Česká spořitelna způsobila škodu tím, že sama nezajistila výmaz zástavního práva v červnu 2012, kdy došlo ke splacení úvěru, ale až v listopadu 2012, tedy až po jeho výzvě. Stěžovatel pozemky zatížené zástavním právem prodal, ale protože nedošlo k výmazu zástavního práva z katastru, stěžovateli nemohla být vyplacena poslední část kupní ceny pozemků ve výši 6 100 000 Kč dne 15. 9. 2012, ale až poté, co dne 26. 11. 2012 vystavila Česká spořitelna dokumenty potřebné k výmazu zástavního práva. Stěžovatel v žalobě tvrdil, že kvůli tomuto pochybení České spořitelny nemohl v době od 15. 9. 2012 do 26. 11. 2012, tedy po dobu 73 dní, nakládat s částkou 6 100 000 Kč. Podle stěžovatele mu tak Česká spořitelna způsobila škodu odpovídající úroku z prodlení vypočtenému z této částky za dobu 73 dní, po kterou s touto částkou nemohl nakládat, tedy škodu ve výši 95 000 Kč.

7. Obvodní soud pro Prahu 4 napadeným rozsudkem žalobu stěžovatele zamítl. Podle obvodního soudu byla Česká spořitelna podle smlouvy o zřízení zástavního práva povinna vystavit potvrzení o zániku zástavního práva až na základě žádosti stěžovatele. Podle obvodního soudu nevyplývá z pozdějšího potvrzení o výši zůstatku ani z pozdějšího dopisu obsahujícího omluvu změna této smlouvy. Smluvní ujednání má navíc dle obvodního soudu přednost před obecnou obchodní praxí bank. Česká spořitelna tak dle obvodního soudu neporušila žádnou svou povinnost tím, že potvrzení o zániku zástavního práva vystavila až 26. 11. 2012 po žádosti stěžovatele.

8. Městský soud v Praze napadeným rozsudkem potvrdil rozhodnutí obvodního soudu a ztotožnil se s jeho závěrem, že nedošlo ke změně zástavní smlouvy. Podle Městského soudu z dopisu České spořitelny ze dne 4. 6. 2012 plyne, že vydá doklady pro výmaz zástavního práva, ale "není uvedeno v jaké lhůtě od splacení úvěru ani to, zda [to Česká spořitelna] učiní, na rozdíl od výslovné úpravy zástavní smlouvy, bez žádosti [stěžovatele]". Navíc podle Městského soudu nemohlo dojít dopisem České spořitelny ze dne 4. 6. 2012 ke změně zástavní smlouvy "pouhým dopisem stvrzeným jen jednou smluvní stranou [...]". Dopis České spořitelny ze dne 10. 6. 2013 s omluvou na tom podle městského soudu nic nemění a k prokázání změny zástavní smlouvy nedostačuje.

9. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel dovolání. V něm uvedl, že jeho přípustnost dle § 237 o. s. ř. spatřuje ve skutečnosti, že "odvolacím soudem byla řešena otázka hmotného práva, jež dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu ... řešena a částečně se při jejím řešení odvolací soud odchýlil i od ustálené rozhodovací praxe". Následně zopakoval skutkový stav, výpočet výše škody, kterou mu podle jeho názoru způsobila Česká spořitelna. Nakonec v části II.3 dovolání stěžovatel namítal, že obvodní soud a městský soud učinily nesprávný právní závěr o tom, že Česká spořitelna nebyla vázána svým úkonem ze dne 4. 6. 2012. Podle stěžovatele dopis ze dne 4. 6. 2012 představoval "zcela vážný, určitý, srozumitelný úkon, z něhož je jednoznačně zřejmá vůle [České spořitelny], že v případě doplacení úvěru se zavazuje [...] zajistit výmaz zástavního práva." Podle stěžovatelova dovolání Česká spořitelna sama učinila stěžovateli "návrh přijetí této nabídky faktickým jednáním - splacením úvěru, aniž by požadovala písemné přijetí tohoto návrhu [či] uzavření písemného dodatku k zástavní smlouvě". Podle dovolání stěžovatel tuto nabídku faktickým jednáním přijal. Dále uvádí, že ho Česká spořitelna uvedla v omyl, pokud její dopis ze dne 4. 6. 2012 nebyl míněn vážně, její jednání nemůže požívat právní ochrany a je v rozporu s dobrými mravy, protože Česká spořitelna zneužila svého postavení velkého finančního ústavu proti běžnému klientovi.

10. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl pro neodstraněné vady dovolání. Podle Nejvyššího soudu stěžovatel neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a pouze odkázal na část textu ustanovení § 237 o. s. ř. Podle Nejvyššího soudu stěžovatel nevymezil konkrétní hmotněprávní či procesní otázku, kterou dovolací soud dosud nevyřešil, či otázku, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Stěžovatel navíc žádným způsobem nevymezil, od jaké ustálené rozhodovací praxe se odvolací soud podle jeho názoru odchýlil. Tyto náležitosti nelze dle Nejvyššího soudu dovodit ani z dalších částí dovolání, v nichž stěžovatel "toliko popisuje skutkový stav, právní posouzení věci odvolacím soudem a vyjadřuje nesouhlas s právním posouzením obsahu dopisu žalované ze dne 4. 6. 2012". Navíc se podle Nejvyššího soudu tvrzené předpoklady přípustnosti dovolání navzájem vylučují, protože "není dost dobře možné, aby byla určitá právní otázka dosud nevyřešena dovolacím soudem a současně aby se odvolací soud od řešení téže otázky dovolacím soudem odchýlil, lhostejno zda zcela či zčásti. Od absentujícího řešení se odchýlit nelze."

II. Argumentace stran

11. Stěžovatel brojí proti posouzení svého dovolání ze strany Nejvyššího soudu. Argumentuje, že vymezil konkrétní otázku, kterou se měl Nejvyšší soud zabývat, a to v části II.3 svého dovolání. Z této části dovolání totiž podle stěžovatele "jednoznačně vyplývá, že se [...] domáhá [...] posouzení právní otázky ve vztahu k učiněné nabídce [tj. dopis České spořitelny ze dne 4. 6. 2012] a její závaznosti [...] v případě jejího přijetí ze strany stěžovatele konkludentním jednáním".

12. Ve věci samé stěžovatel namítá, že Česká spořitelna ho svým dopisem ze dne 4. 6. 2012 písemně ujistila, že zajistí výmaz zástavního práva v případě doplacení úvěru bez dalšího. Podle stěžovatele se jednalo o nabídku, kterou stěžovatel konkludentně přijal jednáním spočívajícím ve splacení úvěru. Stěžovatel dále upozorňuje na své postavení jako spotřebitele, namítá, že strany České spořitelny došlo ke zneužití silnějšího postavení, uvedení stěžovatele v omyl a k jednání proti dobrým mravům. Stěžovatel uvádí, že kvůli tomu, že Česká spořitelna nezajistila výmaz zástavního práva sama po splacení úvěru stěžovatelem, nemohl stěžovatel volně disponovat s pozemky zatíženými zástavním právem a později mu byla vyplacena i kupní cena za tyto pozemky. Dále namítá, že obecné soudy neprovedly jím navržený výslech svědka a z toho důvodu stěžovatel nemohl prokázat vznik škody, výši škody ani příčinnou souvislost s jednáním České spořitelny.

13. Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvedl, že stěžovatel ve svém dovolání řádně nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Zaprvé Nejvyšší soud namítá, že stěžovatel neuvedl, který konkrétní předpoklad přípustnosti dovolání považuje za splněný. Podle Nejvyššího soudu stěžovatel pouze parafrázoval část ustanovení § 237 o. s. ř. obsahující dva ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání, které se přitom navzájem vylučují. Není totiž možné, aby určitá otázka dosud nebyla dovolacím soudem řešena, a současně, aby se odvolací soud při řešení této otázky byť i jen zčásti odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Podle Nejvyššího soudu stěžovatel nezpochybňuje existenci této vady dovolání ani ve své ústavní stížnosti.

14. Zadruhé Nejvyšší soud namítá, že stěžovatel v dovolání nevymezil právní otázku, kterou se měl dovolací soud zabývat. Podle Nejvyššího soudu nevyplývá žádná konkrétní otázka ani z bodu II.3 dovolání, jak tvrdí stěžovatel. Tato část dovolání dle Nejvyššího soudu obsahuje "vyjádření právních názorů stěžovatele, jež se týkaly aplikace několika ustanovení hmotného práva (uvedení v omyl, jednání v rozporu s dobrými mravy, obchodní zvyklosti, náležitosti právního úkonu, pravidla uzavírání smluv)", a není z něj zjevná konkrétní formulace otázky, kterou by se měl Nejvyšší soud zabývat.

15. Závěrem Nejvyšší soud uvádí, že jeho napadené usnesení o odmítnutí dovolání bylo vydáno v souladu se stanoviskem pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (460/2017 Sb.) a usnesením sp. zn. I. ÚS 2967/14 ze dne 30. 6. 2015.

16. Městský soud ve svém vyjádření uvedl, že stěžovatel v civilním řízení neprokázal, že by došlo ke změně zástavní smlouvy, ani tvrzenou obchodní praxi České spořitelny, a proto Česká spořitelna učinila jednání směřující k výmazu zástavního práva včas. Ve zbytku městský soud odkázal na svůj napadený rozsudek. Stejně tak i obvodní soud ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění svého rozsudku. Česká spořitelna nevyužila možnosti se k ústavní stížnosti vyjádřit.

17. Stěžovatel ve své replice pouze odkázal na obsah ústavní stížnosti.

III. Hodnocení Ústavního soudu

18. Ústavní soud se nejprve zabýval napadeným usnesením Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto dovolání stěžovatele, protože dle Nejvyššího soudu v rozporu s § 241a odst. 2 o. s. ř. stěžovatel ve svém dovolání řádně nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.

19. Dle stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (460/2017 Sb.), bodu 38, ustanovení "§ 241a odst. 2 občanského soudního řádu stanovuje srozumitelný, legitimní a přiměřený požadavek na obsah podaného dovolání. Není tedy v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, pokud v případě, že dovolatelé tento požadavek nesplní, Nejvyšší soud z tohoto důvodu podané dovolání odmítne". Ústavní soud proto zkoumal, zda obstojí závěr Nejvyššího soudu, že stěžovatel ve svém dovolání řádně nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.

20. Stěžovatel ve svém dovolání uvedl dva předpoklady přípustnosti podle § 237 o. s. ř.; rozhodnutí odvolacího soudu podle něj jednak závisí na otázce, která dosud nebyla v rozhodování Nejvyššího soudu vyřešena, současně se podle stěžovatele odvolací soud při řešení této otázky (částečně) odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Ústavní soud se ztotožňuje se závěrem Nejvyššího soudu, že tyto dva předpoklady přípustnosti dovolání se navzájem vylučují. Pokud totiž určitou otázku Nejvyšší soud ve své judikatuře dosud neřešil, nemohl vytvořit žádnou ustálenou rozhodovací praxi, od které by se mohl odvolací soud odchýlit, a to třeba i jen částečně, jak tvrdí stěžovatel.

21. Projednávaný případ se odlišuje od věci řešené v nálezu sp. zn. III. ÚS 3822/15 ze dne 6. 9. 2016 (N 165/82 SbNU 595). V tomto nálezu se Ústavní soud rovněž zabýval usnesením Nejvyššího soudu, který odmítl dovolání stěžovatelky i z toho důvodu, že v něm stěžovatelka současně odkázala na dva předpoklady přípustnosti dovolání, které se navzájem vylučovaly (bod 5 citovaného nálezu). V odkazované věci dospěl Ústavní soud k závěru, že došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, protože "[z] použité formulace plyn[ul] stěžovatelčin záměr primárně upozornit na odklon od ustálené judikatury (s odkazem na konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu) a sekundárně (in eventum) pro případ, že relevantní odklon nebude shledán, na absenci patřičných judikaturních závěrů" (bod 25 citovaného nálezu). Jinak řečeno, bylo zřejmé, že stěžovatelka uplatňuje dva alternativní argumenty, a jí vymezené předpoklady přípustnosti dovolání se tudíž nevylučovaly. V projednávaném případě však stěžovatel ve svém dovolání pouze vymezil dva předpoklady přípustnosti dovolání, aniž by jakkoliv upřesnil jejich vzájemný vztah. V tom se projednávaný případ liší od nálezu sp. zn. III. ÚS 3822/15. Závěr Nejvyššího soudu, podle něhož je v projednávaném případě vadou dovolání již to, že se stěžovatelem uváděné předpoklady přípustnosti dovolání navzájem vylučují, tudíž z hlediska čl. 36 odst. 1 Listiny obstojí. Ústavní soud nadto podotýká, že stěžovatel ve své ústavní stížnosti ani replice nepopřel existenci této vady dovolání.

22. Ústavní soud se dále ztotožňuje se závěrem Nejvyššího soudu, že stěžovatel neuvedl v dovolání ani žádnou konkrétní otázku, která měla být v dovolání řešena. V části II.3 stěžovatelova dovolání (bod 9 výše) je uplatněna řada hmotněprávních argumentů, jimiž chtěl stěžovatel podpořit svůj právní názor, že pro Českou spořitelnu byl právně závazný její dopis ze dne 4. 6. 2012 a že došlo ke změně závazku. Jak ovšem správně namítá Nejvyšší soud, z této argumentace nelze dovodit žádnou konkrétní otázku, kterou se měl Nejvyšší soud zabývat. Konečně stěžovatel ani neidentifikoval ustálenou rozhodovací praxi, od které se podle jeho názoru odvolací soud částečně odchýlil.

23. Závěr Nejvyššího soudu, že stěžovatel ve svém dovolání řádně nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tudíž odpovídá obsahu stěžovatelova dovolání a není projevem libovůle. Ústavní stížnost je tedy v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu zjevně neopodstatněná.

24. I když Ústavnímu soudu nepřísluší se v této situaci zabývat meritorními námitkami stěžovatele, považuje za vhodné podotknout, že klíčová námitka stěžovatele neobstojí. Podle zástavní smlouvy k pozemku, kterou stěžovatel uzavřel s Českou spořitelnou, bylo zajištění výmazu zástavního práva výhradně věcí stěžovatele a Česká spořitelna měla pouze povinnost poskytnout mu součinnost (bod 2 výše). V souladu s tím v projednávaném případě Česká spořitelna na základě žádosti stěžovatele zajistila dokonce i výmaz zástavního práva z katastru nemovitostí (bod 5 výše). Stěžovatel ovšem České spořitelně vytýká, že tento výmaz nezajistila již dříve sama, a to bez jeho žádosti. Podle stěžovatele totiž došlo ke změně závazku ze zástavní smlouvy. Dopis České spořitelny ze dne 4. 6. 2012 podle něj představoval nabídku, že Česká spořitelna zajistí výmaz zástavního práva sama, bez žádosti stěžovatele. Stěžovatel namítá, že tuto nabídku konkludentně přijal tím, že předčasně splatil úvěr. Zástavní smlouva ovšem musela mít podle § 156 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, písemnou formu; dle § 40 odst. 2 tohoto zákona musely mít písemnou formu i změny této smlouvy. Jak Ústavní soud uvedl v nálezu sp. zn. I. ÚS 1653/17 ze dne 17. 10. 2017, bodě 40, "zákonem stanovený požadavek, aby smlouva [...] měla písemnou formu, je s ohledem na princip ochrany autonomie vůle a smluvní svobody dle čl. 2 odst. 3 Listiny třeba chápat tak, že z písemných projevů stran musí být zjistitelné, že došlo ke shodě jejich vůle." I pokud by bylo možné dopis České spořitelny ze dne 4. 6. 2012 považovat za nabídku, stěžovatel netvrdí, že došlo z jeho strany k jejímu písemnému přijetí, naopak výslovně uvádí, že k přijetí došlo konkludentně (body 11-12 výše), tedy formou, kterou zákon pro platnou změnu zástavní smlouvy nestanovil. Ze strany stěžovatele tak vůbec nedošlo k jednání ve stanovené formě, proto nemohlo dojít ani ke změně závazku plynoucího ze zástavní smlouvy, a Česká spořitelna tudíž svým jednáním při výmazu zástavního práva neporušila svůj smluvní závazek.

25. Jelikož stěžovatel nepodal řádné dovolání, nevyčerpal efektivně procesní prostředky k ochraně svého práva dle § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Jeho ústavní stížnost v části směřující proti rozsudkům obvodního soudu a městského soudu je proto nutné považovat za nepřípustnou dle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, jak Ústavní soud vyložil v již citovaném stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bodě 61. Námitkami stěžovatele směřujícími proti rozsudkům obvodního a městského soudu se tak Ústavní soud nemůže zabývat.

26. Ústavní soud shrnuje, že ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ve zbylé části směřující proti napadeným rozsudkům obvodního a městského soudu ji odmítl jako nepřípustnou dle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. října 2018

Ludvík David, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru