Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 110/96Nález ÚS ze dne 27.11.1996K důvodům předběžného opatření nařízeného soudem proti někomu jinému než účastníku řízení podle § 76 odst. 2 o.s.ř.

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajProcházka Antonín
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
Věcný rejstříkPředběžné opatření
konkurz a vyrovnání
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 128/6 SbNU 439
EcliECLI:CZ:US:1996:2.US.110.96
Datum podání17.04.1996
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1, čl. 11 odst.3, čl. 11 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

328/1991 Sb., § 5d písm.d, § 16

99/1963 Sb., § 74 odst.1, § 76 odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 110/96 ze dne 27. 11. 1996

N 128/6 SbNU 439

K důvodům předběžného opatření nařízeného soudem proti někomu jinému než účastníku řízení podle § 76 odst. 2 o.s.ř.

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky

rozhodl dne 27.11.1996 ve věci

ústavní stížnosti navrhovatele N. s.r.o., zastoupeného JUDr.P. T.

P. 2, proti usnesení Vrchního soudu v Praze, zastoupeného

předsedou senátu 4 Ko JUDr. P.F., za účasti vedlejšího účastníka

K. P. a.s. zastoupeného JUDr. P.R., advokátem, takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

Ústavní soud České republiky obdržel dne 17.4.1996 stížnost

právnické osoby společnosti N., s.r.o., zastoupené jednatelem

společnosti E. P. a právně zastoupené JUDr. P. T., advokátem AK,

proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2.2. 1996, čj. 4 Ko

161/94-204, ve spojení s usnesením Krajského obchodního soudu

v Praze ze dne 17.8.1994, čj. K 77/92-150, za účasti vedlejšího

účastníka K. a.s.

Usnesením Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 17.8.

1994, čj. K 77/92-150, byla stěžovateli zakázána dispozice s domem

čp. 160 a stavební parcelou č. 784 v P. 1, k.ú. N. M., spočívající

v prodeji, darování, vložení do obchodní společnosti, zatížení

zástavním právem nebo věcným břemenem až do skončení řízení

o konkurzu v projednávané věci. Stejné omezení bylo uloženo

jednateli společnosti N. osobně.

Napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze bylo toto usnesení

změněno tak, že omezení vůči jednateli společnosti bylo zamítnuto,

omezení vůči společnosti N. zůstalo však nezměněno. Usnesení

Vrchního soudu v Praze nabylo právní moci dne 29.2.1996, takže

byla zachována 60 denní lhůta k podání ústavní stížnosti.

Stěžovatel tvrdí, že pravomocným rozhodnutím Vrchního soudu

v Praze a řízením, které jej předcházelo, byla porušena základní

práva a svobody, zaručená ústavním zákonem a mezinárodní smlouvou

podle čl. 10 Ústavy, která dále v podání blíže specifikuje.

Skutečnosti uvedené v návrhu a odůvodňující podání ústavní

stížnosti jsou následující:

Dne 14.3.1993 uzavřel navrhovatel kupní smlouvu se společností

J.R.V.-velkoobchod s knihami, s.r.o., na nemovitosti, a to dům čp.

160 se stavební parcelou č. 784 v P. 1, k.ú. N. M., zapsané na LV

č. 200, vše zapsáno v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním

úřadem Praha-město. Kupní cena byla stanovena dohodou a byla

prodávajícímu řádně zaplacena před podpisem kupní smlouvy.

Jeden z věřitelů prodávajícího - společnost K. P. a.s.,

požádala Krajský obchodní soud v Praze o vydání předběžného

opatření, kterým by bylo stěžovateli, coby třetí osobě, zakázáno

disponovat s předmětnými nemovitostmi. O návrhu na vydání

předběžného opatření rozhodoval Krajský obchodní soud v Praze

a Vrchní soud v Praze celkem dvakrát.

1) Poprvé vydal dne 13.4.1994 předběžné opatření, kterým

navrhovateli zakázal jakoukoliv dispozici s předmětnými

nemovitostmi až do skončení řízení o konkurzu v projednávané věci.

Na základě odvolání Vrchní soud v Praze změnil usnesení tak, že

návrh na vydání předběžného opatření zamítl. Toto rozhodnutí

nabylo právní moci dne 10.8.1994.

2) Na opětovný návrh téhož subjektu, který byl v podstatě totožný,

Krajský obchodní soud v Praze reagoval tak, že návrhu vyhověl.

Toto druhé rozhodnutí Krajského obchodního soudu v Praze potvrdil

Vrchní soud v Praze, takže po nabytí právní moci byla stěžovateli

pravomocně zakázána dispozice s domem čp. 160 a stavební parcelou

č. 784, spočívající v prodeji, darování, vložení do obchodní

společnosti, zatížení zástavním právem nebo věcným břemenem až do

skončení řízení o konkurzu v projednávané věci.

Na prodávající společnost J.R. V. - velkoobchod s knihami

(1871), s.r.o., byl podán návrh na zahájení řízení o prohlášení

konkurzu a vyrovnání. V době uzavření kupní smlouvy běžela

ochranná lhůta, která byla povolena usnesením Krajského obchodního

soudu v Praze ze dne 19.1.1994, čj. K 77/92-70.

V této souvislosti poukázal navrhovatel na znění § 5d písm.d)

zák.č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, ve znění pozdějších

změn a doplňků, ve kterém se uvádí:

" Po dobu trvání ochranné lhůty ... písm.d) dlužníkem

provedené právní úkony, kterými by byly zkracovány zájmy věřitelů

na uspokojení jejich pohledávek, jsou vůči věřitelům neúčinné."

Protože podmínky zák. č. 328/1991 Sb. byly stěžovateli před

uskutečněním koupě známy, domníval se stěžovatel, že kupní cena

bude podle informací prodávajícího použita na úhradu dluhů vůči

věřitelům.

V další části stížnosti pak seznamuje navrhovatel Ústavní soud

s podrobnou argumentací, kterou předkládal v rámci odvolacího

řízení, a uvádí, že odůvodnění napadeného usnesení Vrchního soudu

v Praze v části, kde cituje:

"Zkrátit věřitele může dlužník nepochybně i tím, že uzavře

kupní smlouvu. Bude tomu tak nejen tehdy, kdy cena za prodej bude

nižší než by jinak bylo možno dosáhnout nebo tehdy jsou-li

platební podmínky pro kupujícího zvláště výhodné, ale i tehdy

není-li jisté, zda kupní cena bude použita na uspokojení věřitelů

v poměru, jak by byli uspokojeni v rámci konkurzu",

jej činí neprávem zodpovědným za to, jak prodávající naloží

s kupní cenou. Tento závěr je podle navrhovatele absurdní, neboť

by tak zodpovídal za jednání, které nemohl ovlivnit.

Ve smyslu § 5d písm. d) zák.č. 328/1991 Sb. jsou neúčinné

pouze ty právní úkony, kterými by byly zkracovány zájmy věřitelů

na uspokojení jejich pohledávek.

Zájmy věřitelů však nebyly zkráceny prodejem předmětných

nemovitostí, neboť ty byly prodány za řádnou kupní cenu, která

byla podle podmínek smlouvy vyplacena. Zájmy věřitelů nebyly tedy

zkráceny uzavřením kupní smlouvy, ale její realizací, tj. tím, že

kupní cenu byly prodávajícím nakoupeny neprodejné drahé kameny

v hodnotě 80 mil.Kč. Součástí kupní smlouvy bylo i ujednání

o slevě na nájemném ve prospěch prodávajícího, tím získal

prodávající další finanční zvýhodnění v hodnotě 25 959 407,- Kč.

Ve stížnosti se dále uvádí, že nesprávným právním a skutkovým

posouzením věci oběma soudy došlo k vydání předběžného opatření,

kterým se stěžovatel cítí zkrácen na svých právech a svobodách,

a to čl. 11 odst.3 Listiny základních práv a svobod (dále jen

Listina), v němž se uvádí, že vlastnictví zavazuje, nesmí být

zneužito na újmu práv druhých anebo nesmí být v rozporu se zákonem

chráněnými obecnými zájmy;

- čl.11 odst.4 Listiny, tj. že nucené omezení vlastnického práva

je možné ve veřejném zájmu a na základě zákona a za náhradu;

- čl.4 odst.1 Listiny, povinnosti mohou být ukládány toliko na

základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv

a svobod;

- čl.4 odst.4 Listiny, při zachování ustanovení o mezích

základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty

a smyslu;

- čl. 90 Ústavy ČR, v němž se uvádí, že soudy jsou povolány

k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu

právům;

- čl.1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv

a základních svobod, v němž se uvádí, že každá fyzická nebo

právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek.

Protože je navrhovatel nade vši pochybnost stále vlastníkem

uvedených nemovitostí, považuje zákaz volné dispozice se svým

majetkem za omezení svých vlastnických práv a povýšení zájmů

věřitelů na veřejný zájem.

V další části stížnosti navrhovatel argumentuje skutečností,

že napadené rozhodnutí bylo vydáno bez dodržení zásady

spravedlivého procesu (čl.36 a násl. Listiny), neboť bylo vydáno

bez odpovídajícího odůvodnění, ve věci nebylo nařízeno ústní

jednání a obecné soudy se dopustily v průběhu řízení i dalších

procesních pochybení.

V závěru stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud ČR rozhodl

nálezem tak, že napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne

2.2.1996, čj. 4 Ko 161/94-204, a usnesení Krajského obchodního

soudu v Praze ze dne 17.8.1994, čj. K 77/92-150, se zrušují.

Ústavní soud České republiky vyzval dne 2.5. 1996 podle ust.§

42 odst.3 zák.č. 182/1993 Sb. Vrchní soud v Praze, jako účastníka

řízení, k vyjádření. Ten se přes písemnou urgenci ze dne

24.10.1996 až do doby nařízeného ústního jednání ke stížnosti

nevyjádřil.

K návrhu se vyjádřil vedlejší účastník řízení - K., a.s.,

právně zastoupená JUDr. P. R., advokátem AK, který uvedl:

"Je nepochybné, že platnost právního úkonu, kterým stěžovatel

nabyl vlastnictví k předmětným nemovitostem, žádné z napadených

usnesení nezpochybňuje, stejně jako nebylo zpochybněno vlastnictví

stěžovatele.

Otázka případné neúčinnosti tohoto právního úkonu ve smyslu

ust. § 5d písm. d) zák.č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání,

bude předmětem samostatného posouzení a rozhodnutí v rámci

konkurzního řízení, které nemůže Ústavní soud podle názoru

vedlejšího účastníka posuzovat ani předjímat v rámci řízení

o ústavní stížnosti napadající předběžné opatření. Toto předběžné

opatření bylo vydáno k návrhu subjektu, který měl pravomocně

přiznanou majetkovou pohledávku vůči státnímu podniku Knižní

velkoobchod. Dluh tohoto státního podniku přešel přímým prodejem

na společnost J.R. V. - velkoobchod s knihami(1871), s.r.o.,

s účinností od 1.10.1992. Na tohoto nabyvatele podal vedlejší

účastník ke Krajskému obchodnímu soudu v Praze dne 16.11.1992

návrh na prohlášení konkurzu a současně návrh na předběžné

opatření, kterým by bylo konkurznímu dlužníku znemožněno zcizovat

majetek, zejména nemovitosti v centru Prahy. V té době činil úhrn

pohledávek věřitelů vůči společnosti J.R.V. cca 300 mil. Kč. Po

podání návrhu na zahájení řízení o konkurzu dlužník prodal dvě

nemovitosti v centru Prahy, aniž z utržených peněžních částek něco

použil na úhradu svých dluhů vůči věřitelům. Tyto prodeje považuje

proto vedlejší účastník za právní úkony vůči věřitelům neúčinné ve

smyslu ust. § 5d písm.d) zák.č. 328/1991 Sb., ve znění zák.č.

122/1993 Sb., neboť tento majetek připadne do konkurzní podstaty.

Zdůrazňuje přitom, že podle § 3 odst.2 zák.č. 328/1991 Sb. je

pro konkurzní řízení zakotvena subsidiární platnost občanského

soudního řádu a podle § 74 odst. 1 o.s.ř. může předseda senátu

nařídit předběžné opatření, je-li obava, že by výkon soudního

rozhodnutí byl ohrožen. Stěžovatel však neuvedl, že od konkurzního

dlužníka zakoupil v ochranné lhůtě nemovitosti, na kterých vázne

na základě vykonávacího řízení soudcovské zástavní právo, zřízené

ve prospěch vedlejšího účastníka usnesením Obvodního soudu pro

Prahu 1 ze dne 12.11.1993, sp.zn. E 1469/93. Nemovitosti jsou však

podle § 338a o.s.ř. zatíženy soudcovským zástavním právem výlučně

ve prospěch vedlejšího účastníka. Napadená usnesení o předběžném

opatření byla vydána v rámci řízení o prohlášení konkurzu, které

je ovládáno zásadou par conditio creditorum, vyjadřující požadavek

na zásadu rovných podmínek pro všechny věřitele. Zrušení usnesení

o nařízení předběžného opatření by tedy představovalo zásah do

Ústavou zaručených práv na spravedlivý proces všech věřitelů

a zmaření ochrany jejich práv, která po dobu téměř 4 let marně

uplatňovali v konkurzním řízení.

Pokud se týká stěžovatelem tvrzeného porušení čl.4 odst. 1,

2 Listiny, pak omezení spočívající v předběžném opatření byla

nařízena na základě zákona a v jeho mezích a směřovala jen vůči

účastníkům řízení.

Čl. 11 odst. 1 Listiny nebyl porušen, neboť vlastnictví

stěžovatele nebylo porušeno, to se týká i čl. 11 odst.4 Listiny,

neboť k vyvlastnění nedošlo a pro dočasné omezení vlastnického

práva je založen veřejný zájem na přiměřenou ochranu práv

věřitelů.

Uváděné právo na soudní ochranu nebylo odmítnuto ani porušeno,

protože v daném případě se jedná o rozhodnutí procesní povahy,

které nevyžaduje ústnost jednání.

Dále pak uvádí, že stěžovatel zcela pominul ústavní princip

vyjádřený v čl. 11 odst.3 Listiny, podle něhož vlastnictví

zavazuje a nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu

se zákonem chráněnými obecnými zájmy.

Právě postup konkurzního dlužníka po povolení ochranné lhůty

před prohlášením konkurzu je možno považovat za klasickou ukázku

zneužití vlastnictví".

Vedlejší účastník se domnívá, že Ústavnímu soudu ČR v daném

případě přísluší přezkoumávat pouze to, zda postupem obecných

soudů nedošlo k překročení zákonných mezí a zda byl naplněn

veřejný zájem ve smyslu čl. 1 odst. 1 a čl. 11 odst. 4 Listiny.

Navrhuje, aby Ústavní soud ČR nálezem vyslovil, že ústavní

stížnost se zamítá.

Ústavní soud České republiky po zjištění, že stížnost byla

podána ve lhůtě stanovené pro její podání a nejsou důvody pro její

odmítnutí podle zák.č. 182/1993 Sb., si vyžádal spis Krajského

obchodního soudu v Praze, sp.zn. K 77/92.

Z napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2.2.1996,

čj. 4 Ko 161/94-204, Ústavní soud České republiky zjistil, že

usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 17.8.1994, čj.

K 77/92-150, se mění v tom smyslu, že návrh na vydání předběžného

opatření spočívající v uložení stejných omezení, která byla

uložena společnosti N., s.r.o., se vůči E. P. zamítá.

V rozhodnutí Vrchního soudu se k části návrhu, v níž vedlejší

účastník žádá o vydání předběžného opatření, ukládající povinnost

stěžovateli uvádí, že J.R. V. - velkoobchod s knihami(1871), spol.

s r.o., dne 14.3.1994 v průběhu ochranné lhůty povolené soudem

prodala stěžovateli nemovitosti již dříve uvedené, a to za cenu

80 mil. Kč. Došlo tím ke zkrácení nároku věřitelů, a to mj. proto,

že nemovitosti byly prodány za ceny hluboko pod jejich tržní

hodnotou. Podle § 5d písm. d) zák.č. 328/1991 Sb. jsou právní

úkony dlužníka, kterými byly zkracovány zájmy věřitelů na

uspokojení jejich pohledávek vůči nim neúčinné. Tato neúčinnost na

rozdíl od právních úkonů dlužníka mimo ochrannou lhůtu, kterým lze

odporovat, nastává ex lege. Právní důsledky neúčinnosti právního

úkonu dlužníka svědčí toliko vůči prvnímu nabyvateli takto:

převedeného majetku, a to bez ohledu na to, zda byl v dobré víře.

V případě dalšího prodeje nemovitostí dnešním vlastníkem

(stěžovatelem) by došlo k poškození práv vedlejšího účastníka

tohoto řízení, zaručených citovaným zákonem o konkurzu.

Vrchní soud konstatoval, že tvrzení uvedená vedlejším

účastníkem v návrhu na vydání předběžného opatření odporují

skutečnosti, neboť nelze jednoznačně prokázat, zda prodejem

nemovitostí za cenu 80 mil. Kč skutečně došlo ke zkrácení zájmů

věřitelů. Podle názoru vrchního soudu však existuje důvodný

předpoklad, že tomu tak bylo. Je proto evidentní, že při

neexistenci řádně zjištěné skutečné ceny předmětných nemovitostí,

skýtá po uspokojení pohledávek věřitelů větší záruku nemovitost,

než částka (kupní cena), která je v dispozici společnosti J.R. V.

Z výpisu z katastru nemovitostí pro katastrální území Nové

Město se podává, že soudem bylo provedeno oznámení o povolení

ochranné lhůty. Je tedy zřejmé, že stěžovatel o běhu ochranné

lhůty věděl před uskutečněním koupě a musel si být vědom

eventuelních rizik s tím spojených. Zejména pak toho, že prodávané

nemovitosti mohou být zahrnuty do konkurzní podstaty, bude-li

prohlášen konkurz.

Vydání omezení s dispozicí nemovitostí vlastníkem bylo tedy

možno spravedlivě požadovat k tomu, aby nebyl zmařen cíl a účel

konkurzního řízení.

V závěru rozhodnutí uvádí odvolací soud, že vzhledem k tomu,

že z návrhu nebylo patrno, jakým způsobem a v jakém rozsahu měl

být vlastník omezen, měl být návrh krajským soudem zamítnut.

Jestliže však tento soud návrhu vyhověl, měl uložit vlastníku

takové omezení, jehož obsah je přesně definovatelný. Vzhledem

k tomu, že se tak nestalo, nezbylo vrchnímu soudu, než napadené

usnesení změnit.

Kupní smlouva o prodeji nemovitostí společnosti N., s.r.o.,

byla prodávající společností J.R. V., s.r.o, uzavřena v době, kdy

byl vůči této společnosti podán návrh na prohlášení konkurzu, před

jeho prohlášením Krajským obchodním soudem v Praze, avšak v době,

kdy byla soudem povolena ochranná lhůta. Přitom nebylo využito

možnosti, kterou dává § 5d písm. c) zák.č. 328/1991 Sb.,

o konkurzu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů. Podle něho

soud může rozhodnout na návrh věřitelského výboru nebo

opatrovníka, aby některé právní úkony dlužník nečinil vůbec nebo

jen po předchozím souhlasu věřitelského výboru nebo opatrovníka

věřitelů. Je proto zřejmé, že dispoziční oprávnění společnosti

J.R. V., s.r.o., jako vlastníka předmětných nemovitostí nebyla po

dobu trvání ochranné lhůty soudem omezena. Právní úkon dlužníka

v době trvání ochranné lhůty, který by zkracoval zájmy věřitelů,

však nemá za následek jeho neplatnost. Podstata neúčinnosti záleží

v tom, že se věřitelé mohou domáhat uspokojení z toho, co

neúčinným právním úkonem ušlo z majetku dlužníka, popř. požadovat

náhradu vůči tomu, kdo měl z takového úkonu prospěch. Z těchto

důvodů nelze proto kupní smlouvu považovat za neplatnou ani podle

shora citovaného ustanovení.

Neúčinnost právního úkonu dlužníka za podmínek § 5d písm.d)

zák.č.328/1991 Sb. nastává ze zákona, na rozdíl od

odporovatelnosti podle § 16 citovaného zákona. Přitom se

nevyžaduje, aby dlužník zkracování zájmů věřitelů zamýšlel a aby

právní úkon prováděl s cílem věřitele zkrátit. Konstrukce

neúčinnosti je tedy založena na objektivním principu. Neúčinnost

právního úkonu není tedy důsledkem zaviněného protiprávního

jednání. Je objektivním důsledkem toho, že právním úkonem by byly

zkracovány zájmy věřitelů na uspokojení jejich pohledávek

uplatněných v konkurzním řízení. Institut neúčinnosti, ze zákona

plní ve veřejném zájmu funkci ochrany práv věřitelů vůči jednání

dlužníka, u kterého byl podán návrh na prohlášení konkurzu.

Otázka, zda je posuzovaná kupní smlouva skutečně právním

úkonem dlužníka, který je vůči věřitelům neúčinný, nebyla věcně

posuzována a rozhodována, a to ani v řízení konkurzním (vč.

nařízení předběžného opatření) ani v řízení jiném.

K nařízení předběžného opatření může, kromě případu, kdy je

třeba prozatímně upravit poměry účastníků, dojít též v případě, že

je obava, že by výkon soudního rozhodnutí byl ohrožen (§ 74 odst.

1 o.s.ř).

V daném případě tedy lze konstatovat, že soudy, které

o předběžném opatření rozhodovaly, měly důvodnou obavu o ohrožení

výkonu soudního rozhodnutí, neboť rozsah závazků dlužníka byl

značný a dlužník nemovitý majetek rozprodával, aniž by provedl

úhradů svých závazků z kupních cen svých nemovitostí.

Podmínka pro uložení povinnosti předběžným opatřením stanovená

v § 76 odst.2 o.s.ř. pro jiného účastníka byla rovněž splněna,

neboť stěžovatel kupoval předmětné nemovitosti s plným vědomím, že

je kupuje od vlastníka, který řádně neplní své platební povinnosti

vůči věřitelům, je proti němu navrženo prohlášení konkurzu

a v době prodeje zde byla nařízená ochranná lhůta. Na doplnění je

pak nutné ještě uvést, že předběžným opatřením není vlastnické

právo povinnému odňato a není mu ani znemožněno užívání

předmětných nemovitostí. Povinnému jsou zakázány pouze právní

dispozice v usnesení soudu vyjmenované.

Dočasné omezení vlastnického práva v rozsahu stanoveném

předběžným opatřením lze proto považovat za spravedlivé ve

veřejném zájmu na řádném a poměrném uspokojení pohledávek věřitelů

dlužníka.

Ústavní soud dospěl rovněž k závěru, že stěžovatelem namítané

porušení základních práv a svobod není důvodné. Nelze hovořit

o porušení čl.11 odst.1 a 4 Listiny, neboť stěžovatel povyšuje

svůj individuální zájem nad zájmy ostatní ( v tomto případě

věřitelů). Tvrzené porušení čl.11 odst. 3 svědčí naopak proti

stěžovateli, neboť v tomto ustanovení se rovněž hovoří:

"Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých

anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy".

Stěžovatel dále namítá porušení čl. 1 Dodatkového protokolu

k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, aniž však

přihlíží k odstavci druhému, podle něhož jím citovaný princip

nebrání právu státu přijímat zákony, které považuje za nezbytné,

aby upravily užívání majetku v souladu mj. též s obecným zájmem.

Je proto nutno vycházet již z obecně konstatované skutečnosti, že

uspokojení zájmů věřitelů je zájmem veřejným a právě již citované

předběžné opatření je jedním z poměrně řídkých právních

instrumentů k dosažení ochrany práv a právem chráněných zájmů

věřitelů.

Jak z předchozí argumentace vyplývá, neshledal Ústavní soud

porušení základních lidských práv a svobod tvrzené stěžovatelem

a neústavnost v použití soudcovského zástavního práva a nařízeného

předběžného opatření.

Ústavní soud České republiky s ohledem na výše uvedené

stížnost v plném rozsahu zamítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu České republiky

se nelze odvolat.

V Brně dne 27.11.1996

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru