Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 110/03Usnesení ÚS ze dne 01.04.2003

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajProcházka Antonín
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/ukládání daní a poplatků
Věcný rejstříkSprávní soudnictví
celní záruka
EcliECLI:CZ:US:2003:2.US.110.03
Datum podání19.02.2003
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

rozhodnutí správní

rozhodnutí správní

Ostatní dotčené předpisy

13/1993 Sb., § 256, § 257

2/1993 Sb., čl. 2 odst.2, čl. 11 odst.4, čl. 36

92/1993 Sb., čl.

99/1963 Sb., § 245 odst.1


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 110/03 ze dne 1. 4. 2003

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky v právní věci stěžovatelky Č, a. s., zastoupené advokátkou JUDr. B. D., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 12. 2002, sp. zn. 30 Ca 45/2002, 30 Ca 46/2002, 30 Ca 47/2002, rozhodnutí Celního ředitelství Hradec Králové ze dne 19. 2. 2002, č.j. 1903/02-01/I, ze dne 19. 2. 2002, č.j. 1903/02-01/II, a ze dne 19. 2. 2002, č.j. 1903/02-01/III, a platebnímu výměru Celního úřadu Pardubice ze dne 8. 1. 2002, č.j. PV/200013/2002, ze dne 8. 1. 2002, č.j. PV/200015/2002, a ze dne 8. 1. 2002, č.j. PV/200017/2002, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností ze dne 14. 2. 2003 se stěžovatelka domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 12. 2002, sp. zn. 30 Ca 45/2002, 30 Ca 46/2002, 30 Ca 47/2002, kterým byly zamítnuty její správní žaloby proti rozhodnutím Celního ředitelství Hradec Králové ze dne 19. 2. 2002, č.j. 1903/02-01/I, ze dne 19. 2. 2002, č.j. 1903/02-01/II, a ze dne 19. 2. 2002, č.j. 1903/02-01/III. Uvedeními rozhodnutími celního ředitelství bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti rozhodnutím Celního úřadu Pardubice ze dne 8. 1. 2002, č.j. PV/200013/2002, ze dne 8. 1. 2002, č.j. PV/200015/2002, a ze dne 8. 1. 2002, č.j. PV/200017/2002, jimiž byl stěžovatelce vyměřen úrok za posečkání platby celního dluhu v částce 208.209,- Kč, 1.838.203,- Kč a 1.070.117,- Kč. Stěžovatelka se rovněž domáhá zrušení všech výše uvedených správních rozhodnutí. Vychází přitom z toho, že napadenými rozhodnutími byla porušena její ústavně zaručená práva ve smyslu čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 4 odst. 1 a 4, čl. 11 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové vyplynulo, že se stěžovatelka (jakožto žalobkyně) domáhala zrušení citovaných rozhodnutí celního ředitelství, avšak svou žalobu dle soudu v podstatě nezdůvodnila, když se zaměřila na úvahy kolem jí vystavené záruční listiny za dlužníka C., a. s., a ve vztahu k výši poskytnuté záruky. Vycházela přitom z takového výkladu pojmu globální záruka, dle kterého je třeba považovat jakékoliv plnění na ní požadované nad rámec částky 37.000.000,- Kč za nezákonné. O to však dle soudu v posuzovaném případě nešlo, a proto nebylo nutné se touto námitkou vůbec zabývat. Kromě toho tato otázka byla již vyřešena Ústavním soudem (stanovisko pléna ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 54/2000). Dále soud poznamenal, že stěžovatelka v odvoláních proti rozhodnutím celního úřadu nezpochybňovala zákonnou povinnost celní správy úroky vyměřit, nýbrž postupy celních orgánů při vyměření celního dluhu, konkrétně rozhodnutí Celního úřadu Pardubice ze dne 8. 9. 1998, zn. 2063/0663/98, ze dne 9. 9. 1998, zn. 2070/0663/98, a ze dne 26. 5. 1999, zn. 1422/0663/99, jimiž jí bylo jako ručitelce uloženo uhradit celní dluhy za C., a. s., přičemž první dvě rozhodnutí nebyla vůbec napadena odvoláním, poslední bylo k odvolání stěžovatelky potvrzeno. Z uvedeného vyplývá, že stěžovatelka nevyčerpala ve smyslu § 247 odst. 2 o. s. ř. opravné prostředky, resp. poslední rozhodnutí je pravomocné 3 roky a nelze je správní žalobou již napadnout. Soud přitom vycházel ze skutečnosti, že posečkání s platbami celních dluhů bylo povoleno přímo stěžovatelce jako ručitelce, která měla z titulu ručení uhradit dluhy v době splatnosti. Povolení posečkání plateb založilo nový právní vztah mezi stěžovatelkou a celní správou, a to i s důsledky z posečkání plynoucími, jimiž jsou úroky za posečkání. Stěžovatelka neprokázala (a ani netvrdila) porušení zákonnosti v důsledku napadených rozhodnutí, nýbrž nezákonnost odvozovala z rozhodnutí, jimiž jí bylo jako ručitelce uloženo uhradit celní dluhy. Tato rozhodnutí však vzhledem k uvedeným skutečnostem a ustanovení § 245 odst. 1 o. s. ř. nemohl soud přezkoumávat, když se nejedná ani o subsumci těchto správních rozhodnutí. Proto krajskému soudu nezbylo, než žalobu zamítnout.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti (podobně jako v žalobě) uvádí, že došlo k nezákonnému a protiústavnímu uplatnění práv z globální celní záruky celními orgány. Ačkoliv s tímto postupem stěžovatelka nesouhlasila, vzhledem k nerovnému postavení byla povinna vyměřené částky zaplatit. Proto uplatnila své právo a požádala Celní úřad Pardubice o posečkání cla, přičemž její žádosti bylo vyhověno. Následně byl stěžovatelce vyměřen Celním úřadem Pardubice úrok za posečkání cla. Dle stěžovatelky požadavek na úhradu cla nemá oporu v zákoně a je protiústavní, a proto celní úřad není oprávněn žádat po ní ani úrok za posečkání cla. V další části ústavní stížnosti stěžovatelka polemizuje s názorem některých orgánů veřejné moci, včetně Ústavního soudu, pokud jde o interpretaci § 256 a § 257 odst. 1 posl. věta zákona č. 13/1993 Sb., celního zákona, ve znění zákona č. 35/1993 Sb., a textu záruční listiny dle vyhlášky Ministerstva financí č. 92/1993 Sb., ve znění předpisů platných ke dni vystavení celní záruky stěžovatelkou. Dle jejího názoru částka uvedená v záruční listině je stanovením maximální výše, do které se ručitel zavázal za dlužníka plnit, a zároveň výše, která nemůže být překročena. Z ničeho nelze naopak dovozovat, že záruční listina by měla poskytovat zajištění každého jednotlivého celního dluhu jednoho deklaranta. V důsledku toho dle tvrzení stěžovatelky orgány veřejné moci jí uložily povinnost, kterou zákon výslovně neukládá, čímž porušily zásadu stanovenou v čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 1 a 4 Listiny, přičemž státní moc byla uplatněna v rozporu s článkem 2 odst. 2 Listiny. V důsledku toho byla stěžovatelka zbavena majetku v rozporu s veřejným zájmem a v rozporu s podmínkami, které stanoví zákon, čímž došlo k porušení čl. 11 odst. 4 Listiny. Vzhledem k tomu stěžovatelka navrhuje zrušení napadených rozhodnutí. Dále stěžovatelka zdůrazňuje, že Ústavní soud odmítl (až na jednu) její ústavní stížnosti ve věci globální celní záruky, přičemž svá rozhodnutí, a to ani ve svém stanovisku pléna ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 54/2000, dostatečně nezdůvodnil a nevypořádal se s celou řadou podstatných skutečností, jež stěžovatelka namítala. Stěžovatelka je toho názoru, že jí nebylo poskytnuto ani elementární zdůvodnění velice závažných implikací rozhodovací praxe celních orgánů a soudů v otázce globální celní záruky. Jedná se přitom o problematiku značně komplikovanou, což se projevuje i v nejednotném rozhodování příslušných orgánů, v důsledku čehož vzniká příkrý rozpor z principem právní jistoty. Opakovaně stěžovatelka uvádí, že se jedná o účelový výklad v její neprospěch, jdoucí nad rámec extenzivní interpretace. Navíc celní zákon neobsahoval zmocnění pro vydání příslušné záruční listiny, a proto vydání jejího vzorového znění je v rozporu s čl. 79 odst. 3 Ústavy ČR; touto námitkou se Ústavní soud vůbec nezabýval. Dále se Ústavní soud nezabýval ani odkazem na ustanovení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a konkrétní rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva. S ohledem na to stěžovatelka opakovaně žádá, aby rozhodnutí o ústavní stížnosti obsahovalo náležité zdůvodnění, za které nelze považovat odkaz na usnesení pléna Ústavního soudu.

Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu § 42 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání skutkové a právní stránky věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť se stěžovatelce nepodařilo prokázat možnost porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod.

Z návrhu je zřejmé, že ve skutečnosti stěžovatelka nebrojí proti rozhodnutím napadeným ústavní stížností, když její argumentace se týká rozhodnutí Celního úřadu Pardubice, jimiž jí bylo jako ručitelce uloženo uhradit celní dluhy za dlužníka C,, a. s., a tedy nikoliv samotného rozhodnutí o vyměření úroků za dobu posečkání platby celních dluhů. Vzhledem k tomu, že není navrhováno zrušení pravomocných rozhodnutí vydaných ve věci úhrady celních dluhů za zmíněného dlužníka, nepřísluší Ústavnímu soudu se danou otázkou zabývat, nehledě na to, že by to nebylo možné již jen z toho důvodu, že stěžovatelka, jak vyplývá z napadeného rozsudku krajského soudu, ve vztahu ke zmíněným rozhodnutím patrně jednak nevyčerpala všechny prostředky k ochraně svých práv (§ 75 zákona o Ústavním soudu), jednak marně uplynula lhůta pro podání příslušné ústavní stížnosti (§ 72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).

Pokud jde o rozhodnutí celních orgánů ve věci posečkání, jejich zákonností se již podrobně zabýval krajský soud, který námitky ve vztahu ke vzniku samotné povinnosti stěžovatelky hradit celní dluh označil za nerelevantní s tím, že není ve smyslu § 245 odst. 1 o. s. ř. oprávněn zákonnost rozhodnutí v této věci přezkoumávat; kromě toho s ohledem na § 247 odst. 2 a § 250b odst. 1 o. s. ř. předmětná rozhodnutí nelze napadnout ani správní žalobou. Pokud jde o samotná rozhodnutí ve věci úroků za posečkání, dle soudu předmětné posečkání zakládá nový vztah mezi stěžovatelkou a celním orgánem, kdy stěžovatelka musí nést důsledky z posečkání plynoucí, tj. úroky za posečkání; ve vztahu k těmto rozhodnutím však stěžovatelka neprokázala, resp. ani netvrdila jejich protizákonnost, a proto bylo třeba žalobu podle § 250j odst. 1 o. s. ř. zamítnout.

Z odůvodnění napadeného rozsudku lze dovozovat, že krajský soud se námitkami stěžovatelky zabýval a dospěl k závěru, že tyto jsou zcela nedůvodné, přičemž svůj závěr řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logiky, zdůvodnil. Jestliže stěžovatelka v ústavní stížnosti pouze opakuje žalobní námitky, s nimiž se plně vypořádal již obecný soud, aniž by ve své argumentaci reagovala na jeho právní závěry, a tím vnášela tak do dané problematiky nový, dosud neřešený prvek, nezbývá Ústavnímu soudu než stěžovatelku plně odkázat na odůvodnění napadeného rozsudku.

Vzhledem k výše uvedeným důvodům Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. dubna 2003

Vojtěch Cepl

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru