Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1098/20 #1Usnesení ÚS ze dne 23.04.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ostrava
SOUD - OS Karviná
Soudce zpravodajŠimáčková Kateřina
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
základní práva a svobody/právo vlastnit a poko... více
Věcný rejstříkNáklady řízení
EcliECLI:CZ:US:2020:2.US.1098.20.1
Datum podání14.04.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 146 odst.2, § 150


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1098/20 ze dne 23. 4. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelů Františka Trundy a Pavlíny Trundové, obou zastoupených JUDr. Radkem Hudečkem, advokátem se sídlem Poděbradova 1243/7, Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. ledna 2020 č. j. 71 Co 424/2019-58 a proti výroku II. usnesení Okresního soudu v Karviné ze dne 11. listopadu 2019 č. j. 19 C 55/2019-51, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí o nákladech řízení, neboť jimi mělo být porušeno jejich právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále namítají porušení čl. 1 odst. 1 Listiny.

2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že usnesením Okresního soudu v Karviné ze dne 11. 11. 2019 č. j. 19 C 55/2019-51 bylo rozhodnuto tak, že se zastavuje řízení (výrok I), stěžovatelé jsou povinni žalobci zaplatit na nákladech řízení společně a nerozdílně částku 49 593,60 Kč (výrok II.) a že žalobci bude vrácen soudní poplatek (výrok III.). Stěžovatelé ve svém odvolání proti výroku II. vytkli okresnímu soudu, že nezohlednil, že jednání s insolvenčním správcem není stejně rychlé, jako jednání s fyzickou osobou (v souvislosti s odstoupením stěžovatelů od kupní smlouvy a vrácením předmětného majetku do konkurzní podstaty dlužnice), takže proces obnovení původního stavu trval výrazně déle. Ve splnění požadavku žalobce převést na něho spoluvlastnický podíl přímo bránilo stěžovatelům to, že by museli uhradit daň z prodejní ceny ve výši nejméně 4 %, kterou by jim ani žalobce, ani předchozí prodávající neuhradili. K odvolání stěžovatelů proti usnesení Okresního soudu v Karviné ze dne 11. 11. 2019 č. j. 19 C 55/2019-51 rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 30. ledna 2020 pod č. j. 71 Co 424/2019-58 tak, že se usnesení okresního soudu v napadené části, tj. v odstavci II. výroku, potvrzuje (výrok I.) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Podle napadeného rozhodnutí krajského soudu je pohnutka, která vedla stěžovatele k jejich postupu, z pohledu uplatněného práva irelevantní a nemůže mít vliv na rozhodnutí o nákladech řízení. Neobstojí ani námitka stěžovatelů o výrazně pomalejším jednání s insolvenčním správcem než kdyby šlo o jednání s fyzickou osobou. Stěžovatelé si tuto formu vyřešení sporu zvolili sami, navíc k odstoupení od smlouvy přistoupili až 19. 6. 2019, tedy po podání žaloby.

3. Stěžovatelé se domnívají, že obecné soudy nezohlednily to, že stěžovatele jako nabyvatele ideálního spoluvlastnického podílu předmětných nemovitostí od dlužníka zastoupeného insolvenčním správcem nestíhala zákonná povinnost spočívající v podobě nabídnutí zbývajícímu spoluvlastníkovi využít předkupního práva k převáděnému zbylému spoluvlastnickému podílu. Tuto povinnost měl podle nich prodávající dlužník zastoupený insolvenční správcem. Nelze tedy při odůvodnění povinnosti stěžovatelů jako žalovaných zaplatit téměř 50.000 Kč jako náklady řízení použít argument, že měli disponovat "jistou mírou právní opatrnosti", když jim na druhé straně zákon nedává prostředky, jak splněni této povinnosti prodávajícího "ohlídat". Vytýkaná doba, která uplynula od předsoudní upomínky až do podání žaloby, byla podle stěžovatelů využita k tomu, že stěžovatelé jako kupující nejprve zjišťovali u insolvenčního správce jako prodávajícího, zda tomu tak je, tj. jestli skutečně bylo porušeno předkupní právo zbývajícího spoluvlastníka, neboť jim insolvenční správce tvrdil, že zbývající spoluvlastník byl osloven nabídkou na využití jeho předkupního práva. Podle stěžovatelů soudy pominuly také to, že pokud by stěžovatelé jako kupující a nabyvatelé spoluvlastnického podílu prodaného jim dlužníkem zastoupeným insolvenčním správcem akceptovali požadavek zbývajícího podílového spoluvlastníka, aby mu nabytý spoluvlastnický podíl převedli, zcela by se tím zkonzumovala daň z nabytí nemovitého majetku.

4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

5. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.

6. K problematice nákladů řízení se Ústavní soud staví rezervovaně a podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu, ačkoli může mít citelné dopady do majetkové sféry účastníků řízení. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Na druhé straně je však třeba mít na zřeteli, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí celého soudního procesu, kdy výrok o nákladech řízení musí korespondovat s výsledkem řízení ve věci samé s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole. Takovéhoto extrémního vykročení ze zákonem stanovených pravidel či svévolné interpretace či aplikace zákona se však odvolací soud ve svém rozhodnutí nedopustil. Odvolací soud se ve svém rozhodnutí zabýval námitkami stěžovatelů, přičemž hodnotil skutkové okolnosti případu a podřadil je pod ustanovení podústavního práva, do hodnocení těchto aspektů případu však Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat.

7. Z důvodů výše uvedených tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatelů postrádá ústavněprávní dimenzi, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. dubna 2020

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru