Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1097/11 #1Usnesení ÚS ze dne 28.04.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NSS
ÚSTAVNÍ SOUD
Soudce zpravodajLastovecká Dagmar
Typ výrokuodmítnuto pro nepříslušnost
odmítnuto pro neodstraněné vady
Předmět řízení
Věcný rejstřík
EcliECLI:CZ:US:2011:2.US.1097.11.1
Datum podání13.04.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

zákon; 150/2002; soudní řád správní; 105/2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1097/11 ze dne 28. 4. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti Š. M., právně nezastoupené, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 1. 2011 ve věci sp. zn. 6 Ads 119/2010 a proti usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 9. 2010 ve věci sp. zn. I. ÚS 2074/10, spojeného s návrhem na zrušení ustanovení § 105 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Návrhem na zahájení řízení ústavní stížnosti brojí stěžovatelka proti v záhlaví uvedeným usnesením, jimiž měla být porušena ustanovení čl. 1 odst. 1 a 2, čl. 3, čl. 2 odst. 4, čl. 4, čl. 9 odst. 2 a 3, čl. 10, čl. 87 odst. 1, čl. 88 odst. 2, čl. 95 odst. 1 a 2 a čl. 96 odst. 1 a 2 Ústavy ČR, čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 1 až 4, čl. 5, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6, čl. 13, čl. 14, čl. 17, čl. 18 a čl. 53 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a Dodatkového protokolu č. 12 k Úmluvě, stanovící všeobecný zákaz diskriminace.

Dříve než přistoupí Ústavní soud k věcnému projednání návrhu, zkoumá, zda podání splňuje všechny potřebné formální náležitosti návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti dle ustanovení § 27 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V projednávané věci Ústavní soud zjistil, že tomu tak není, neboť stěžovatelka není v prvé řadě zastoupena advokátem na základě speciální plné moci.

Z obsahu stěžovatelčina podání je přitom zřejmé, že si je stěžovatelka této skutečnosti vědoma, neboť právě proti povinnému právnímu zastoupení stěžovatelů před Ústavním soudem a před Nejvyšším správním soudem stěžovatelka projednávaným podáním brojí.

Ústavní soud zastává názor (viz např. usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3112/10), že v řízení o ústavní stížnosti není nezbytné, aby se poučení - zejména o povinném zastoupení - dostávalo stěžovatelům vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo v identických případech předchozích. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovatelce zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než prostřednictvím advokáta -av projednávané věci o tom vzhledem k obsahu předmětného návrhu není třeba mít pochyb, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a totožného poučování postupem formalistickým a neefektivním (srov. např. usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 1097/10).

V okamžiku podání projednávaného návrhu si byla stěžovatelka vědoma zákonem předvídaných požadavků na obsahové a formální náležitosti návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti. V řízení ve věci sp. zn. I. ÚS 2074/10 byla stěžovatelka náležitě poučena o důsledcích neodstranění vad návrhu. Za této situace lze považovat za zcela neúčelné, aby soudce zpravodaj i v tomto řízení stěžovatelku opětovně vyzýval k odstranění vad podání. Účelem výzvy a stanovení lhůty k odstranění vad podle ustanovení § 41 písm. b) zákona o Ústavním soudu je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách pro meritorní projednání věci před Ústavním soudem. Postup dle uvedeného ustanovení nemůže být zneužíván osobami, které byly o náležitostech ústavní stížnosti opakovaně poučeny, k faktickému obcházení ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, resp. lhůty k podání ústavní stížnosti tam stanovené.

Pouze na okraj je proto třeba uvést, že povinné zákonné zastoupení stěžovatelů představuje zásadu řízení před Ústavním soudem, z níž je možná výjimka jen ve zcela výjimečných případech, jako se tomu stalo v případě věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 893/09, kdy nebyly stěžovatelé - obyvatelé domu s pečovatelskou službou - vyzýváni k odstranění formálních vad ústavní stížnosti, jež byla zjevně neopodstatněná. Ve zbývajících stěžovatelkou uváděných případech jí není možno přisvědčit, neboť ve věci sp. zn. III. ÚS 1076/07 stěžovatel právně zastoupen byl a věc vedená pod sp. zn. PL. ÚS 44/04 byla odmítána pro nedostatek aktivní legitimace stěžovatele, přičemž nad rámec bylo konstatováno, že i tento stěžovatel musí být advokátem v řízení před Ústavním soudem zastoupen.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než návrh v části směřující proti napadenému usnesení Nejvyššího správního soudu dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.

Ve vztahu k části směřující proti usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 2074/10 je namístě postupovat dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, neboť k takovému návrhu není Ústavní soud příslušný.

Odmítnout je konečně nutno i stěžovatelčin návrh na zrušení ustanovení § 105 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, neboť tento návrh sdílí ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu osud věcně neprojednatelné ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. dubna 2011

Jiří Nykodým

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru