Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1093/17 #1Usnesení ÚS ze dne 23.05.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Pardubice
SOUD - KS Hradec Králové
SOUD - NS
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /právo na obhajobu
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opome... více
Věcný rejstříkObhájce
Dokazování
svědek/výpověď
EcliECLI:CZ:US:2017:2.US.1093.17.1
Datum podání10.04.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 38 odst.2, čl. 36 odst.1, čl. 40 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 101, § 2 odst.5, § 2 odst.6

40/2009 Sb., § 205 odst.4 písm.c, § 178 odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1093/17 ze dne 23. 5. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. P., t. č. Věznice Kuřim, zastoupeného JUDr. Alexandrou Nováčkovou, advokátkou se sídlem Třebíč, Hasskova 88, proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 15. 9. 2015, č. j. 1 T 34/2015-2280, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka Pardubice ze dne 5. 1. 2016, č. j. 13 To 451/2015-2370, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2016, č. j. 6 Tdo 1387/2016-42, za účasti Okresního soudu v Pardubicích, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka Pardubice a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Dne 10. 4. 2017 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina)" a právo na obhajobu dle čl. 40 Listiny.

2. Z ústavní stížnosti, jakož i z dokumentů, jež si Ústavní soud vyžádal, vyplývá, že stěžovatel byl uznán vinným ze spáchání trestných činů krádeže, poškození cizí věci a porušování domovní svobody, kterých se dopustil vloupáním do několika rodinných domů, a za to mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v délce trvání pěti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále byl stěžovateli uložen trest propadnutí věci (bankovek), když rozhodnutí okresního soudu bylo krajským soudem zrušeno ve výrocích odkazujících poškozené s jejich nároky na řízení ve věcech občanskoprávních a ve výrocích zprošťující stěžovatele pro dílčí útoky kladené mu za vinu, neboť v tomto rozsahu a v rozsahu výroku o zabrání věci, měl podle krajského soudu okresní soud znovu rozhodnout. Následné dovolání stěžovatele bylo v záhlaví citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu odmítnuto.

3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

4. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257).

5. Ústavní soud po přezkoumání věci a při zohlednění právě uvedených východisek neshledal, že by byly právní závěry soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dostatečnými pro vydání předmětných rozhodnutí. Za daného stavu věci proto Ústavní soud není oprávněn jakkoliv zasahovat do oblasti, vyhrazené obecným soudům, jelikož by tak překročil své kompetence a nepřípustně by zasáhl zejména do zásady volného hodnocení důkazů těmito soudy a tím i do jejich nezávislosti.

6. Obecné soudy totiž podle mínění Ústavního soudu postupovaly ve zkoumaném případě v souladu se základními zásadami trestního řízení a žádná stěžovatelova základní práva neporušily. Věc byla projednána v přiměřené lhůtě, při dodržení práva stěžovatele na obhajobu a soudy přesvědčivým způsobem svá rozhodnutí odůvodnily. Nic nenasvědčuje ani tomu, že by ve spravedlivém soudním řízení nebyla stěžovateli řádně prokázána vina, ani že by mu nebyl uložen adekvátní a přiměřený trest. O tom, že k trestné činnosti došlo tak, jak je v napadených rozhodnutích popsáno, nemá Ústavní soud na základě studia shromážděných podkladů žádné pochybnosti, které by jej ústavně opravňovaly k jakékoliv ingerenci. Obsahem ústavní stížnosti je totiž ve skutečnosti v podstatě jen pokračující polemika s odůvodněním ústavní stížností napadených rozhodnutí, v nichž se však obecné soudy s argumentací stěžovatele řádně vypořádaly (to platí zejména pro ústavní stížností napadené usnesení Nejvyššího soudu).

7. Namítá-li pak stěžovatel porušení svého práva na obhajobu proto, že jeho obhájkyně nebyla přítomna při sejmutí a identifikaci pachové stopy (ač o to stěžovatel orgány činné v trestním řízení žádal), pak k této námitce již obecné soudy konstatovaly porušení stěžovatelových práv, nicméně i podle Ústavního soudu správně dovodily, že pachová stopa byla jedním z mnoha důkazů, vztahujících se navíc jen k jedinému dílčímu útoku z celkových jedenácti kladených stěžovateli za vinu. Přitom další usvědčující důkazy tvoří ve svém kontextu uzavřený řetězec důkazů. Proto i podle Ústavního soudu zmíněné pochybení nemohlo znamenat kvalifikované porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces.

8. Není rovněž pravda, že by stěžovatel nebyl ztotožněn v řízení slyšenými svědky. Svědci toliko uváděli, jak stěžovatele zahlédli při vytipovávání objektů, kde chtěl později páchat trestnou činnost. Přitom v těchto situacích byl stěžovatel oblečen tak, aby nebylo lehké jej rozpoznat; navíc tehdy nosil vousy. Proto jej někteří svědci nemohli identifikovat zcela přesně.

9. Rovněž není případné stěžovatelovo tvrzení, že by v řízení bylo pracováno toliko s jediným otiskem jeho prstů na letáku vyhozeném (navíc) ve veřejném odpadkovém koši mimo oblast, kdy byla stěžovateli za vinu kladená trestná činnost páchána. Stěžovatel si totiž skutečně nemovitosti vytipovával při roznášení reklamních materiálů, a tak četnost nálezů jeho otisků prstů byla této skutečnosti zcela přiměřená. Stěžovatelovo tvrzení o nepoužitelnosti výpovědi svědka Michala Luňáka, jemuž měl být nesprávně předestřen záznam o podaném vysvětlení, pak bylo vyvráceno audiovizuálním záznamem z hlavního líčení, z něhož bylo prokázáno, že ke stěžovatelem tvrzenému pochybení nedošlo (jmenovanému svědkovi totiž bylo toliko předestřeno jméno sousedky vlastnící vedlejší nemovitost).

10. Konečně se Ústavní soud ztotožňuje s Nejvyšším soudem v tom, že stěžovatelova práva nebyla porušena ani nepoložením předběžných otázek Soudnímu dvoru Evropské unie, neboť stěžovatelem formulované otázky, jež jsou ve své podstatě i obsahem ústavní stížnosti, nepatří bez dalšího do působnosti Soudního dvora Evropské unie.

11. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva, jichž se stěžovatel dovolává, jimi porušena nebyla. Proto ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. května 2017

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru