Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 109/01Usnesení ÚS ze dne 22.10.2002

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelOBEC / ZASTUPITELSTVO OBCE
Soudce zpravodajCepl Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
Věcný rejstříkvlastnické právo/přechod/převod
EcliECLI:CZ:US:2002:2.US.109.01
Datum podání19.02.2001
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1

403/1990 Sb., čl.

99/1963 Sb., § 243


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 109/01 ze dne 22. 10. 2002

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě, složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Městské části Praha 8, Zenklova 35, Praha 8, zastoupené JUDr. PhDr. S. B., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 11. 2000, č.j. 23 Co 348/2000-104, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 11. 5. 2000, č.j. 5 C 1/99 - 85, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní soud obdržel dne 19. 2. 2001 ústavní stížnost stěžovatele podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, ve které napadá v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů a namítá, že došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv, když z obsahu ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel především namítá zásah dle čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z ústavní stížnosti, přiložených soudních rozhodnutí, příslušného soudního spisu a rozhodnutí Ústavního soudu ČR ve věci, sp. zn. I. ÚS 404/97 a III. ÚS 366/97, vyplývá, že stěžovatel a obec hlavní město Praha se určovací žalobou u obecných soudů domáhali určení vlastnického práva obce hl. m. Prahy a svěření Městské části Praha 8 k blíže určeným nemovitostem, které nabyla na základě dohod o vydání nemovitostí A. H. Poté, co byly dohody zaregistrovány státním notářstvím, tak je restituentka převedla smlouvou na společnost C., spol. s r. o. Tato dohoda byla rovněž zaregistrována státním notářstvím. Proti registraci dohod o vydání nemovitostí podal Generální prokurátor ČR stížnost pro porušení zákona a rozhodnutím Vrchního soudu v Praze byla registrace dohod zrušena. Proti registraci smlouvy o převodu nemovitostí na společnost C., spol. s r. o., stížnost podána nebyla. Katastrální úřad také zamítl návrh na vklad dohod o vydání nemovitostí do katastru nemovitostí, když jeho a následné soudní potvrzující rozhodnutí bylo přezkoumáváno i Ústavním soudem ČR, který ústavní stížnosti odmítl (sp. zn. I. ÚS 404/97 a III. ÚS 366/97). Stěžovatel a druhý žalobce se následně proti společnosti C., spol. s r. o., domáhali určení vlastnického práva s odůvodněním, že dohody o vydání nemovitostí byly zrušeny a navíc jsou neplatné, protože nesplňují podmínky restitučních předpisů, když po provedeném řízení obecné soudy dospěly v ústavní stížností napadených rozhodnutích k závěru, že žalobu je třeba zamítnout, a to ve vztahu k žalované právní nástupkyni A. H. paní M. A. z důvodu nedostatku pasivní věcné legitimace a ve vztahu k žalované společnosti C., spol. s r. o., proto, že její postavení bylo chráněno dříve ustanovením § 243 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 519/1991 Sb.), podle kterého, právní poměry jiného než účastníka řízení (o stížnosti pro porušení zákona) nemohly být novým rozhodnutím dotčeny, ledaže mu porušení zákona muselo být známo. Protože soud dovodil dobrou víru společnosti C., spol. s r. o., a proto, že nebyla účastníkem řízení před Vrchním soudem v Praze o zrušení registrace dohod o vydání nemovitostí, tak její postavení nemůže být podle citovaného ustanovení dotčeno.

Jak bylo Ústavním soudem zjištěno z usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 6. 2001, č.j. 28 Cdo 1027/2001-137, stěžovatel využil i mimořádného opravného prostředku, když jím podané dovolání bylo citovaným rozhodnutím odmítnuto jako nepřípustné.

Stěžovatel podává proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím ústavní stížnost v podstatě s odůvodněním, že bylo zasaženo do jeho vlastnického práva a práva na spravedlivý proces tím, že obecné soudy nevyhověly jeho určovací žalobě, když podle jeho názoru žalované společnosti C., spol. s r. o., nesvědčí nepřetržitý sled právních titulů ke sporným nemovitostem, protože rozhodnutí o registraci dohod byla zrušena a navíc dohody jsou neplatné podle restitučních předpisů.

Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti podání navrhovatele. Ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatel oprávněný k jejímu podání byl řádně zastoupen a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Proto byla ústavní stížnost shledána přípustnou a Ústavní soud ji projednal.

Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda. Senát, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, je-li zjevně neopodstatněný [§ 72 odst. l písm. a), § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].

Vedlejší účastnice paní M. A. ve vyjádření k ústavní stížnosti navrhla její zamítnutí, když se ztotožnila s názorem soudů.

Předsedkyně senátu 23 Co Městského soudu v Praze rovněž navrhla zamítnutí ústavní stížnosti jako nedůvodné.

Rovněž vedlejší účastník, společnost C., spol. s r. o., ve vyjádření k ústavní stížnosti navrhl její zamítnutí, když se ztotožnil s názorem soudů.

Předsedkyně senátu 5 C Obvodního soudu pro Prahu 8 navrhla zamítnutí ústavní stížnosti jako nedůvodné.

Obec hl. m. Praha ve svém vyjádření souhlasí s ústavní stížností a navrhuje zrušení rozhodnutí obecných soudů v podstatě s obdobným odůvodněním, které obsahuje samotná ústavní stížnost.

Věc byla v další fázi řízení před Ústavním soudem přezkoumána z hlediska její opodstatněnosti. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno ústavně zaručené základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná a ke stěžovatelem namítanému porušení uvedených ústavně zaručených práv nedošlo.

Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že může uplatňovat státní moc jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy ČR), zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.

Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel se jen opakovaně dovolává svých výše uvedených námitek vztahujících se k jeho tvrzenému vlastnickému právu a nemožnosti ochrany vlastnického práva společnosti C., spol. s r. o., a podstata jeho ústavní stížnosti tak spočívá v polemice s právními názory obecných soudů, které soudy přijaly v ústavní stížností napadených rozhodnutích. V tomto směru tvrzení v ústavní stížnosti nepřináší do posuzované věci nic nového, neboť byla předmětem úvah rozhodování v předchozím řízení a oba obecné soudy se s nimi řádně a obsáhle vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Tvrzení uváděná v ústavní stížnosti ji neposunují do ústavně právní roviny a ústavní stížnost tak postrádá jakoukoliv relevantní ústavněprávní argumentaci. Obecné soudy při svém rozhodování nevybočily z mezí ústavně chráněného práva na spravedlivý proces, když postupovaly v souladu se zákonným předpisem, kterým je zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, do jehož ustanovení se promítají principy upravené v čl. 36 Listiny. Svůj postup obecné soudy řádně a obsáhle odůvodnily, takže Ústavní soud neměl důvod učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Nelze považovat za porušení základních práv stěžovatele, jestliže jeho návrhu obecné soudy nevyhověly. Je tedy zřejmé, že námitky stěžovatele uplatněné v ústavní stížnosti představují toliko jeho opakovaně vyjadřovanou nespokojenost s právními závěry obecných soudů a stěžovatelovy odlišné názory. Ústavní soud neshledal důvod k tomu, aby využil svých ústavních a mimořádných pravomocí, zasáhl do nezávislého soudního rozhodování a zrušil ústavní stížností napadená rozhodnutí. Tvrzení stěžovatele o porušení jím uváděných chráněných základních práv a svobod jeví se Ústavnímu soudu jako účelové, bez jakékoliv opodstatněnosti a jejich porušení nebylo shledáno.

Podstatou námitek stěžovatele v ústavní stížnosti bylo, že z důvodu neplatnosti dohod o vydání nemovitostí mělo dojít k situaci, kdy společnosti C., spol. s r. o., nesvědčí nepřetržitý sled právních titulů k nemovitostem a stěžovateli jako vlastníkovi nemovitostí tak nebyla poskytnuta náležitá ochrana. Zde Ústavní soud konstatuje to, aniž by tím hodnotil oprávněnost restitučního nároku stěžovatelky a tím se případně odchyloval od právních závěrů učiněných ve svých usneseních, sp. zn. I. ÚS 404/97 a III. ÚS 366/97, že právní postavení společnosti C., spol. s r. o., nemohlo být zrušením rozhodnutí o registraci na základě podané stížnosti pro porušení zákona, jakkoli dotčeno, ať již byly původní dohody o vydání nemovitostí platné či nikoliv, a to právě z toho důvodu, že původně byly dohody o vydání státním notářstvím registrovány a jejich zrušením nemohlo být v souladu s § 243 o. s. ř., ve znění před novelou, zasaženo do právních poměrů dalších osob, které navazovaly na právní poměry účastníků řízení, a to s ohledem na zákonem chráněnou dobrou víru těchto osob (jejíž prokázání stěžovatel nezpochybňuje). Pouze pro srovnání Ústavní soud konstatuje, že takový postup nelze v žádném případě označit za "exces" vybočující z běžného soudního rozhodování, když podobná právní úprava vždy byla a je nezbytnou a pevnou součástí právní úpravy mimořádných opravných prostředků v občanském soudním řízení a v současné době je obsažena v ustanoveních § 235i a §243d občanského soudního řádu. Podle názoru Ústavního soudu tak ústavní stížností napadená rozhodnutí neporušila stěžovateli garantované právo na spravedlivý proces, když v žalobě o určení vlastnického práva proti společnosti C., spol. s r. o., spolehlivě dovodily nemožnost vyhovění žalobě a důsledně se vypořádaly se všemi námitkami stěžovatele. Vzhledem k meritu sporu, tedy určovací žalobě a obsahu námitek v ústavní stížnosti, tedy opětovné zpochybnění vlastnického práva společnosti C., spol. s r. o., a tvrzeného vlastnického práva stěžovatele, pak další šetření Ústavnímu soudu v této věci nepřísluší, když z důvodu výše uvedených Ústavní soud neshledal zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele.

K namítanému porušení čl. 11 Listiny Ústavní soud konstatuje, že podle jeho konstantní judikatury je jím chráněno vlastnické právo již konstituované a nikoliv tvrzený nárok na ně.

S ohledem na výše uvedené byl návrh jako zjevně neopodstatněný v souladu s § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnut.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. 10. 2002

Vojtěch Cepl

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru