Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1089/21 #1Usnesení ÚS ze dne 11.05.2021

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS České Budějovice
SOUD - OS Strakonice
Soudce zpravodajŠimáčková Kateřina
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
Věcný rejstříkdovolání/přípustnost
EcliECLI:CZ:US:2021:2.US.1089.21.1
Datum podání25.04.2021
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 237


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1089/21 ze dne 11. 5. 2021

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Vachty, zastoupeného JUDr. Mgr. Karlem Horákem, advokátem se sídlem Praha 1, Na Poříčí 12, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2021 č. j. 20 Cdo 244/2021-113, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 12. 2020 č. j. 24 Co 812/2020-92 a usnesení Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 6. 5. 2020 č. j. 15 EXE 730/2019-66, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a dále namítá porušení čl. 90 Ústavy.

2. Ústavní soud z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a soudního spisu, jež si vyžádal, zjistil, že Okresní soud ve Strakonicích napadeným usnesením ze dne 6. 5. 2020 č. j. 15 EXE 730/2019-66 ve výroku v odstavci I. exekuci částečně zastavil ohledně vymožení povinnosti stěžovatele jako povinného spočívající v uvedení pozemku parc. č. Xvk. ú. P. v předešlý stav odstraněním větví a navrácením chybějících plotových polí do plotových sloupků za fotbalovou branou. Ve výroku v odstavci II. zamítl návrh stěžovatele na zastavení exekuce ve zbývající části ohledně povinnosti spočívající v odstranění stavby plotových sloupků z pozemku parc. č. X v k. ú. P. a uvedení pozemku parc. č. X v k. ú. P. v předešlý stav spočívající ve vymožení povinnosti stěžovatele jako povinného zarovnat a posekat pozemek parc. č. X v k.ú. P. Při svém rozhodování okresní soud vyšel ze zjištění, že povinnost uloženou exekučním titulem povinný dobrovolně nesplnil. Nicméně v části, kde byla exekuce vedena ve snaze vymoci odstranění větví a navrácení chybějících plotových polí do plotových sloupků za fotbalovou branou, dovodil, že v exekučním titulu ani spisu nalézacího soudu taková povinnost zmiňována není, proto je v tomto rozsahu exekuce nepřípustná. Krajský soud v Českých Budějovicích napadeným rozhodnutím odvolání stěžovatele zčásti odmítl a usnesení okresního soudu potvrdil. Nejvyšší soud pak napadeným usnesením odmítl stěžovatelovo dovolání, neboť nesplňovalo zákonné náležitosti. Nejvyšší soud ve svém napadeném usnesení odkázal na svou předchozí judikaturu, v níž vyložil, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Tomuto požadavku stěžovatel nedostál, neboť žádnou otázku hmotného ani procesního práva, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit, neformuloval.

3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že již splnil všechny povinnosti, které mu byly uloženy kromě povinnosti uvést pozemek v předešlý stav, neboť mu nebylo známo, o jaký stav se má jednat a jak jej mám docílit; stěžovatel se domnívá, že v soudních rozhodnutích nebyla povinnost uvedení v předešlý stav nijak specifikována a konkretizována. Z toho důvodu stěžovatel navrhl exekuci zastavit pro nezpůsobilost (materiální nevykonatelnost) exekučního titulu, které nijak uloženou povinnost nespecifikuje. Stěžovatel je přesvědčen, že jedním z principů právní jistoty (zejména co do předvídatelnosti a legitimního očekávání) je i přesné vymezení povinnosti, která se účastníku řízení ukládá. Není-li povinnost jasně, srozumitelně a konkrétně určena, nemůže být vymáhána. Ve vztahu k obsahu dovolání stěžovatel uvedl, že podle svého názoru dostatečně určitým způsobem uvedl, v čem spatřuji přípustnost dovolání a poukázal na nerespektování stanoviska dovolacího soudu o materiální nevykonatelnosti exekučního titulu soudem odvolacím. Výslovně pak uvedl konkrétní zákonná ustanovení, která odvolací soud nesprávně aplikoval.

4. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a obsahu dovolání, které si vyžádal, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti nepřípustná a zčásti zjevně neopodstatněná.

5. Ústavní soud nejdříve konstatuje, že přestože stížnostní námitky stěžovatele směřují z velké části proti meritorním závěrům a postupům soudů prvního a druhého stupně, v řízení o ústavní stížnosti bylo nutno věnovat pozornost především rozhodnutí dovolacího soudu, kterým bylo stěžovatelovo dovolání odmítnuto pro vady v souladu s § 243c odst. 1 občanského soudního řádu. V takovém případě, tj. při odmítnutí dovolání pro vady, totiž může být předmětem přezkumu Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti zásadně jen otázka splnění náležitostí dovolání podle § 241a odst. 2 občanského soudního řádu. Naopak samotná správnost, respektive ústavnost rozhodnutí ve věci nemůže být předmětem přezkumu Ústavního soudu, neboť nebyla předmětem přezkumu ani před Nejvyšším soudem (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2953/17 ze dne 31. 10. 2017; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz).

6. V posuzovaném případě Nejvyšší soud shledal, že stěžovatelem podané dovolání neuvádí žádnou konkrétní právní otázku, tedy žádný konkrétní způsobilý důvod dovolání. Mezi povinné náležitosti dovolání přitom dle § 241a odst. 2 občanského soudu patří též vymezení důvodu dovolání a uvedení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolatel je tedy ze zákona povinen uvést jak právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení), tak tuto nesprávnost - při vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání - konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu, kterému náleží úkol sjednocovat rozhodovací činnost soudů v civilním řízení. Neboli, dovolatel je povinen jasně vymezit, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje relevantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu. Nepostačí jen uvést zákonná ustanovení, od nichž se odvolací soud odchýlil či některá rozhodnutí Nejvyššího soudu, jak tvrdí stěžovatel ve své ústavní stížnosti.

7. Ústavní soud vyžádal soudní spis a seznámil se z něj s dovoláním stěžovatele a zjistil, že závěry Nejvyššího soudu ve vztahu k nedostatečnému vymezení přípustnosti dovolání obstojí. Stěžovatel ve svém dovolání sice uvedl stanovisko Nejvyššího soudu i dvě rozhodnutí Nejvyššího soudu, od nichž se měl odvolací soud odchýlit, avšak nevymezil, v jaké právní otázce konkrétně se od těchto rozhodnutí odchýlil. Nepostačí jen tvrdit, že tato rozhodnutí požadují, aby byly povinnosti stanoveny přesným a nepochybným způsobem, ale je třeba dále argumentovat, proč je třeba konstatovat, že závěr o vykonatelnosti poměrně standardního výroku o uvedení nemovitosti do původního stavu je rozporný s prejudikaturou Nejvyššího soudu.

8. Ústavní soud tak považuje závěry Nejvyššího soudu o nedostatečném obsahu dovolání uvedené v jeho napadeném rozhodnutí za přiléhavé a neshledává, že by toto rozhodnutí bylo v rozporu s ústavně zaručenými právy stěžovatele, zejména jeho právem na přístup k soudu. Z toho důvodu Ústavní soud posoudil ústavní stížnost směřující proti rozhodnutí Nejvyššího soudu jako zjevně neopodstatněnou.

9. Pokud pak jde o napadené rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu ve Strakonicích, Ústavní soud shledal ústavní stížnost směřující proti nim jako nepřípustnou. Podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Ústavní stížnost je tedy založena na principu subsidiarity, vyžadujícím předchozí vyčerpání dostupných právních prostředků před podáním ústavní stížnosti. Pokud je však podáno dovolání trpící vadami, nejedná se o řádně uplatněný opravný prostředek, který by byl meritorně přezkoumatelný Nejvyšším soudem a jehož vyčerpání podmiňuje přípustnost ústavní stížnosti (srov. také nález sp. zn. I. ÚS 354/15 ze dne 19. 11. 2015, bod 16). Ústavní soud zejména stěžovatele odkazuje na své stanovisko, podle nějž posouzení úplnosti dovolání náleží Nejvyššímu soudu a neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 občanského soudního řádu), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017, publikované pod č. 460/2017 Sb.).

10. Ústavní soud ve své judikatuře připouští, že i v případě, kdy není naplněn zákonný dovolací důvod, a proto Nejvyšší soud nenapraví vady řízení, které dosahují takové závažnosti, že způsobují zásah do základního práva na soudní ochranu, k nimž došlo v řízení před nalézacím či odvolacím soudem, tak i v takovém případě může zasáhnout Ústavní soud (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 3432/15 ze dne 8. 8. 2017 a nález sp. zn. III. ÚS 3717/16 ze dne 26. 9. 2017 a tam vyjádřený názor, že "povaha dovolání totiž spočívá v řešení otázek právní povahy a proto způsobilých k zobecnění, normování a opakované aplikaci. Naopak řešení individualizovaných skutkových otázek je z povahy věci k zobecnění nezpůsobilé a účel dovolání, jak je nyní zakotven, naplnit nemůže.") Ani naplnění takovýchto podmínek však Ústavní soud ve stěžovatelově případě neshledal.

11. Podaná ústavní stížnost byla proto v části směřující proti rozhodnutí Nejvyššího soudu odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ve zbylé části směřující proti rozhodnutí Městského soudu v Praze byla s ohledem na princip subsidiarity (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) odmítnuta jako nepřípustná dle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. května 2021

Ludvík David, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru