Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1085/16 #1Usnesení ÚS ze dne 10.05.2016

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Olomouc
SOUD - KS Brno
Soudce zpravodajDavid Ludvík
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
odůvodnění
trestná činnost
EcliECLI:CZ:US:2016:2.US.1085.16.1
Datum podání04.04.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 125 odst.1


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1085/16 ze dne 10. 5. 2016

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele E. P., zastoupeného Mgr. Radkem Zapletalem, advokátem se sídlem Arne Nováka 4, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2015 č. j. 5 Tdo 839/2015-I.-180, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 6. 2014 č. j. 3 To 8/2014-8000 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 8. 2013 č. j. 1 T 8/2012-7588, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel podal ústavní stížnost v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Tvrdí, že obecné soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, právo na rovnost účastníků podle čl. 37 odst. 3 Listiny, právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům podle čl. 38 odst. 2 Listiny, presumpci neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny a právo na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny. Navrhl, aby Ústavní soud zrušil všechna napadená rozhodnutí obecných soudů.

2. Stěžovatel byl napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Dopustil se ho spolu s ostatními obžalovanými tím, že v období od května 2009 do ledna 2010 využívali účelově vytvořeného řetězce obchodních společností, v jehož rámci si vzájemně fakturovali fiktivní obchody, které reálně nikdy neproběhly. Skutečným účelem této činnosti bylo navodit stav, který by vedl ke zkrácení daňové povinnosti obchodní společnosti NABEOL s. r. o. K tomu také došlo, protože jeden z obžalovaných jako jednatel společnosti zahrnul faktury a další navazující doklady do jejího účetnictví a podal za ni daňové přiznání. Stěžovatelova role konkrétně spočívala ve vedení vědomě nepravdivého účetnictví jedné ze společností tvořící uvedený řetězec. Stěžovatel tím spolu s ostatními obžalovanými způsobil státu škodu v celkové výši 410 525 310 Kč. Za tento trestný čin krajský soud stěžovateli uložil trest odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále mu uložil peněžitý trest ve výměře 1 000 000 Kč, trest zákazu činnosti účetního poradce, vedení účetnictví a vedení daňové evidence na dobu osmi let a trest propadnutí věci v podobě tří konkrétních peněžních částek na výslovně určeném bankovním účtu.

3. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Olomouci částečně zrušil výroky o trestu ve vztahu ke všem obžalovaným. Nově shledal stěžovatele vinným ze stejného trestného činu a uložil mu stejné tresty, jen namísto propadnutí věci v podobě dvou peněžních částek mu byl nově uložen trest propadnutí náhradní hodnoty v podobě peněžních prostředků na stavebním spoření, na smlouvě o penzijním připojištění se státním příspěvkem a členských práv v bytovém družstvu.

4. Nejvyšší soud poté napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele a ostatních obžalovaných v dané trestní věci. Neuplatnili námitky, které by splňovaly podmínky § 265b odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"). Rozsudek odvolacího soudu byl podle Nejvyššího soudu správný stejně jako skutkové a právní závěry soudu prvního stupně. Nejvyšší soud nezjistil, že by se skutková zjištění obou soudů dostávala do extrémního nesouladu s obsahem provedených důkazů.

5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že skutková věta rozsudku neodpovídá skutkovému ději, jak jej obecné soudy popisují v odůvodnění svých rozhodnutí. Obecné soudy nesprávně aplikovaly normy práva daňového, občanského a obchodního. V důsledku toho za trestné označily jednání, které jinak není trestným činem. Při formulaci svých skutkových zjištění se obecné soudy dostaly do extrémního nesouladu s provedenými důkazy. Pomíjí objektivní fakta a důkazy svědčící ve prospěch obhajoby. S jejich pominutím se odpovídajícím způsobem nevypořádávají. Některé pro obhajobu podstatné důkazy hodnotily v rozporu se zásadou in dubio pro reo. V rozporu se zásadou nulla poena sine lege pak stěžovateli uložily trest, jehož uložení je v rozporu se zákonem.

6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Ústavní soud předně podotýká, že podle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Na půdě Ústavního soudu nelze vést pokračující polemiku s obecnými (civilními, trestními, správními) soudy či jinými orgány veřejné moci, s jejichž rozhodnutími stěžovatel nesouhlasí. Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci ani v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor.

8. Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí, které bylo učiněno v trestním řízení. V něm byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby. Námitky stěžovatele směřují značnou měrou proti procesu dokazování, hodnocení důkazů, zjištěnému skutkovému stavu a proti výkladu podústavního práva ze strany trestních soudů. V této souvislosti však Ústavní soud musí připomenout svou ustálenou judikaturu, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit hodnocení důkazů" provedené trestním soudem v souladu s ustanoveními trestního řádu.

9. V nyní posuzované věci pak podle názoru Ústavního soudu napadená rozhodnutí trestních soudů obsahují dostatečná, konkrétní a logická odůvodnění, která přesvědčivě reagují na všechny námitky a tvrzení stěžovatele. Posuzovaná ústavní stížnost je pouze pokračováním polemiky stěžovatele s jejich závěry a opakováním jeho námitek již uplatněných v předchozím řízení. Tato polemika je však vedena v rovině práva podústavního a stěžovatel nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. Ústavnímu soudu však nepřísluší role interpreta podústavního práva a zásadně se v tomto ohledu zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kde by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014]. V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo.

10. Z těchto důvodů Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

11. Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud doplňuje, že již posuzoval ústavní stížnost jednoho z obžalovaných ve stejné trestní věci proti stejným rozhodnutím trestních soudů a došel ke stejným závěrům jako v právě projednávané věci stěžovatele (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 725/16 ze dne 15. 3. 2016).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. května 2016

Vojtěch Šimíček, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru