Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 108/93Nález ÚS ze dne 04.07.1995Poučovací povinnost soudu podle občanského soudního řádu při opravě vad návrhu v řízení o restituci

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajCepl Vojtěch
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkřízení/zastavení
Poučovací povinnost
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 43/3 SbNU 305
EcliECLI:CZ:US:1995:2.US.108.93
Datum podání14.10.1993
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 90

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

87/1991 Sb., § 5 odst.4

99/1963 Sb., § 43 odst.1, § 104 odst.2, § 5


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 108/93 ze dne 4. 7. 1995

N 43/3 SbNU 305

Poučovací povinnost soudu podle občanského soudního řádu při opravě vad návrhu v řízení o restituci

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky

rozhodl dne 4. 7. 1995 v senátu

v právní věci ústavní stížnosti H.M., proti usnesení Okresního

soudu v Mladé Boleslavi ze dne 9. 3. 1993, č.j. 4 C 423/92-21, ve

spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 31. 5. 1993,

č.j. 14 Co 244/93-27, za účasti Krajského soudu v Praze jako

účastníka řízení a Městského úřadu v M. B. jako vedlejšího

účastníka řízení, takto:

Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 5. 1993, č.j. 14

Co 244/93-27, se zrušuje.

Odůvodnění:

Navrhovatelka svým včas podaným návrhem brojí proti usnesení

Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 9. 3. 1993, č.j. 4

C 423/92-21, a na ně navazujícímu potvrzujícímu usnesení Krajského

soudu v Praze ze dne 31. 5. 1993, č.j. 14 Co 244/93-27.

Stížnost směřuje proti výrokům o zastavení řízení.

V občanském soudním řízení se navrhovatelka návrhem podaným

proti Městskému úřadu v M.B. domáhala uložení povinnosti uzavřít

dohodu o vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb. proti žalovanému,

za kterého označila Městský úřad v M. B..

Okresní soud v Mladé Boleslavi usnesením ze dne 9. 3. 1993,

č. j. 4 C 423/92-21, řízení zastavil a rozhodl, že žádný

z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Toto rozhodnutí

odůvodnil tím, že žalovaný nemá procesní způsobilost, což

představuje neodstranitelný nedostatek podmínky řízení ve smyslu

§ 104 odst. 1 o. s. ř.

Krajský soud v Praze usnesením ze dne 31. 5. 1993, č.j. 14 Co

244/93-27, usnesení soudu prvního stupně potvrdil s tím, že v dané

věci nejde o nepřesné označení účastníka řízení, jež by bylo možno

napravit postupem podle § 43 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyně

označila jednoznačně jako žalovaného Městský úřad v M.B.

a setrvala na něm s poukazem na ustanovení § 20 zákona č.

425/1990 Sb. Vzhledem k tomu, že takto označený účastník nemá

právní subjektivitu a tedy ani způsobilost být účastníkem řízení,

Krajský soud v Praze rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.

V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že považuje v daném

případě označení v zásadě za správné, neboť dle ní byl pojmem

"Městský úřad v M. B." označen subjekt, který vykonává nad

předmětnými nemovitostmi rozhodující práva. Nebylo-li označení

žalované strany zcela přesné, domnívá se, že bylo možno toto

označení upřesnit. Pokud pak, jak soud I. stupně, tak soud

odvolací, ve svých rozhodnutích uvádějí, že žalovaná strana nemá

procesní způsobilost, omezují se pouze na toto konstatování

a neuvádějí, kdo v daném případě žalován být měl, resp. jak měl

být žalovaný označen. V postupu obecných soudů, jímž dle

stěžovatelky došlo k zamítnutí žaloby pouze z formálních důvodů,

spatřuje stěžovatelka porušení platné Ústavy a Listiny základních

práv a svobod.

K výzvě Ústavního soudu na upřesnění návrhu stěžovatelka

uvedla, že porušení Ústavy spatřuje v porušení článku 10 Ústavy ČR

v souvislosti s Listinou základních práv a svobod. Listina

základních práv a svobod (dále jen Listina) byla dle jejího názoru

porušena v článku 36 této Listiny, který obsahuje právo domáhat se

svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Toto právo je pak

konkretizováno v o. s. ř., kde je v § 5 uložena soudu povinnost

poučit účastníka o jeho procesních právech a povinnostech.

K výzvě Ústavního soudu se Krajský soud v Praze vyjádřil

k ústavní stížnosti shodně s odůvodněním napadeného usnesení. Dle

vyjádření krajského soudu závěr o tom, že městské úřady nemají

způsobilost být účastníkem řízení, je v souladu se současnou

judikaturou a vyplývá zejména z ust. § 4 zák. č. 367/1990 Sb.

Nedostatek způsobilosti být účastníkem řízení považuje krajský

soud za takový nedostatek podmínek řízení, který zásadně nelze

odstranit.

Okresní soud v Mladé Boleslavi se ve svém vyjádření k ústavní

stížnosti ztotožnil se závěry Krajského soudu v Praze.

Ústavní soud ČR při projednávání včas podaného návrhu

respektoval, že není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91

Ústavy) a nemůže tudíž vykonávat přezkumné pravomoci za

předpokladu, že napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní

právo nebo svoboda, zaručená ústavním zákonem nebo mezinárodní

smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Vzhledem k tomu, že navrhovatelka

uplatnila námitky spočívající v porušení základních práv a svobod,

konkrétně v čl. 36 Listiny, nezbylo Ústavnímu soudu než napadené

rozhodnutí a řízení mu předcházející přezkoumat.

Ze spisu, sp. zn. 4 C 423/92, Okresního soudu v Mladé

Boleslavi Ústavní soud zjistil, že okresní soud zpočátku o žalobě

navrhovatelky ohledně návrhu na uložení povinnosti uzavřít dohodu

o vydání věci ve smyslu zák. č.87/1991 Sb. s městským úřadem jako

účastníkem řízení jednal, neboť mu doručil návrh s výzvou, aby se

k němu vyjádřil a stejně tak mu doručoval i obsílky k jednání na

24. 9. 1992; 17. 12. 1992; 28. 1. 1993, a teprve poté dne 9. 3.

1993 usnesením, č. j. 4 C 423/92-21, řízení zastavil.

Krajský soud v Praze pak jako soud odvolací, aniž nařizoval

jednání s poukazem na § 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř., dle § 212

odst. 1 o. s. ř., přezkoumal napadené usnesení soudu a rozhodl

tak, jak výše uvedeno.

Ze shora uvedeného je pak zřejmé, že soudy zastavily řízení,

aniž by poučily účastníky o jejich procesních právech

a povinnostech. Přitom bylo namístě postupovat podle § 5 o. s. ř.

a § 43 odst. 1 a § 104 odst. 3 (nyní odst. 2) o. s. ř., a učinit

tak vhodná opatření směřující k odstranění nedostatku návrhu. Jak

bylo ostatně v obdobné věci již judikováno jak Ústavním soudem

ČSFR v nálezu ze dne 21. 12. 1992, sp. zn. I. ÚS 597/92, Ústavním

soudem ČR v nálezu ze dne 26. 10. 1994, sp. zn. II. ÚS 79/94, tak

i Nejvyšším soudem ve stanovisku Cpjn 50/93 (Sbírka soudních

rozhodnutí a stanovisek 1993, 7-8: 260).

V návaznosti na shora uvedené má Ústavní soud za to, že ani

Krajský soud v Praze, ani Okresní soud v Mladé Boleslavi nedostály

svým povinnostem, vyplývajícím z čl. 90 Ústavy, čl. 36 odst. 1

Listiny, neboť nepostupovaly v souladu se shora uvedenými

ustanoveními o. s. ř., a proto nezbylo, než nálezem napadené

usnesení Krajského soudu v Praze dle ustanovení § 82 odst. 1-3

zák. č. 182/1993 Sb. zrušit.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu se nelze

odvolat.

V Brně dne 4. 7. 1995

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru