Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 108/21 #1Usnesení ÚS ze dne 09.02.2021

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Vyškov
SOUD - KS Brno
SOUD - NS
Soudce zpravodajDavid Ludvík
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkDokazování
odůvodnění
trestná činnost
Rozhodnutí
EcliECLI:CZ:US:2021:2.US.108.21.1
Datum podání13.01.2021
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 125

40/2009 Sb., § 185


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 108/21 ze dne 9. 2. 2021

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. K., t. č. ve Věznici v Kuřimi, P. O. BOX 21, právně zastoupeného Mgr. Tomášem Rotreklem, advokátem se sídlem Milady Horákové 329/26, Brno, proti rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 3. 3. 2020 č. j. 2 T 5/2020-256, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2020 č. j. 3 To 113/2020-304 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2020 č. j. 3 Tdo 852/2020-351, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi mělo dojít k porušení jeho základních práv zaručených čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 2 Listiny základních práv a svobod.

2. Rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově byl stěžovatel uznán vinným zvlášť závažným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku. Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 trestního zákoníku byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit poškozené nemajetkovou újmu ve výši 50 000 Kč. Proti rozsudku podal stěžovatel odvolání, které odvolací soud zamítl jako nedůvodné. Stěžovatel ve věci podal rovněž dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl dle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu.

3. Základní důvod porušení ústavně garantovaných práv stěžovatel spatřuje v tom, že hodnocení důkazů soudy je v extrémním rozporu s jejich obsahem a výrazně v jeho neprospěch, kdy obecné soudy při svém rozhodování pomíjely důkazy svědčící ve prospěch stěžovatele a současně byla obecnými soudy při jejich rozhodování porušena zásada presumpce neviny a zásada in dubio pro reo. Podle stěžovatele je výpověď poškozené nevěrohodná a soudy se jí dostatečně nezabývaly a některé návrhy stěžovatele na doplnění dokazování naopak zamítaly.

4. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadená rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.

5. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.

6. Ústavní soud připomíná, že při přezkumu rozhodnutí soudů v trestních věcech není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy. Podle čl. 90 Ústavy jen trestní soud je oprávněn rozhodovat o otázce viny a trestu. Provedené důkazy soud hodnotí v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, která je výrazem ústavního principu nezávislosti soudů. Soud je podle ustanovení § 2 odst. 5 a 6 a § 125 tr. řádu povinen jasně vyložit, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou. Pokud tuto povinnost dodrží, není v pravomoci Ústavního soudu, aby do takového hodnocení zasahoval, tedy opětovně hodnotil důkazy a přehodnocoval závěry obecných soudů, až na níže uvedené specifické výjimky mající ústavněprávní relevanci. Půjde o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález ze dne 11. 11. 2003 sp. zn. II. ÚS 182/02 (N 130/31 SbNU 165)].

7. Ústavní soud dále vychází z toho, že extrémní exces při realizaci důkazního procesu spočívá v racionálně neobhajitelném úsudku soudů o vztahu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, přičemž extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, kdy hodnocení důkazů a k tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), resp. jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna (srov. např. usnesení ze dne 22. 4. 2013 sp. zn. I. ÚS 1196/13, všechna rozhodnutí dostupná na nalus.usoud.cz). Za případ extrémního nesouladu nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním § 2 odst. 6 tr. řádu ústí do skutkových a právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu stěžovatele, leč jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.

8. Ústavní soud z napadeného usnesení Nejvyššího soudu zjistil, že většinově byly námitky stěžovatele založeny na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi události. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad pak stěžovatel vyvozoval závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Tuto část námitek pod shora uvedený dovolací důvod podřadit podle dovolacího soudu nelze, což Ústavní soud nemá důvod rozporovat. Zevrubněji se pak dovolací soud zabýval tou částí námitek stěžovatele, které směřovaly k dokazování, konkrétně k tzv. opominutým důkazům, přičemž dospěl k závěru, že v projednávané věci sice některé stěžovatelem navržené důkazy nebyly soudy provedeny, nicméně soudy však zcela dostatečně odůvodnily, z jakých důvodů považovaly jejich provedení za nadbytečné.

9. Stěžovatel v ústavní stížnosti zopakoval v podstatě svou obhajobu a verzi uplatňovanou již v řízení před obecnými soudy a nesprávně předpokládá, že Ústavní soud na základě jeho ústavní stížnosti podrobí napadená rozhodnutí dalšímu "instančnímu" přezkumu. Právo na spravedlivý (řádný) proces však není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je totiž zajišťováno "toliko" právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, tedy nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit. Ústavní soud také připomíná, že mu nepřísluší role interpreta podústavního trestního práva. V tomto ohledu se zásadně zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kde by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014). V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo.

10. Ústavní soud tedy uzavírá, že právní závěry jak v napadeném usnesení Nejvyššího soudu, tak v předchozích rozhodnutích nalézacího a odvolacího soudu, jsou dostatečným způsobem odůvodněné, přičemž z nich vyplývá, že se všechny soudy zabývaly způsobem odpovídajícím závažnosti posuzovaného trestného činu argumentací předloženou obhajobou. Jejich závěry ani procesní postupy nezavdávají podle mínění Ústavního soudu žádné pochybnosti z hlediska dodržení zásad spravedlivého procesu a presumpce neviny.

11. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. února 2021

Ludvík David, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru