Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1077/08 #2Usnesení ÚS ze dne 10.07.2008

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajNykodým Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
In dubio pro reo
konkurz a vyrovnání
EcliECLI:CZ:US:2008:2.US.1077.08.2
Datum podání28.04.2008
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 125, § 2 odst.5, § 2 odst.6

328/1991 Sb., § 1 odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1077/08 ze dne 10. 7. 2008

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti M. S., zastoupeného Mgr. Radkem Matoulkem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 1012/2007 ze dne 27. září 2007, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích sp. zn. 13 To 45/2007 ze dne 13. března 2007, a rozsudku Okresního soudu v Pardubicích sp. zn. 3 T 125/2006 ze dne 22. ledna 2006, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích, a 3) Okresního soudu v Pardubicích, jako účastníků řízení, a 1) Nejvyššího státního zastupitelství, 2) Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, a 3) Okresního státního zastupitelství v Pardubicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 25. dubna 2008 se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí označených v záhlaví, z nichž byl rozsudkem soudu prvého stupně uznán vinným z trestných činů zvýhodňování věřitele dle § 256a odst. 1 a 3 trestního zákona, a porušení povinností v řízení o konkurzu a vyrovnání dle § 126 odst. 2 trestního zákona, kterých se měl dopustit jako předseda představenstva obchodní společnosti Perníkář Pardubice, a. s., tím, že ačkoliv mu byl znám stav úpadku této společnosti, trvající od prosince 2000 až do skončení výkonu jeho funkce 18. září 2002, nepodal návrh na prohlášení konkurzu a v daném období pohledávky některých věřitelů uhradil a pohledávky jiných nikoliv. Za to byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let s podmíněným odkladem na dobu čtyř let a trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu výkonu funkce člena statutárního orgánu obchodní společnosti či družstva na dobu tří let. Rozsudkem odvolacího soudu byl k jeho odvolání zrušen výrok o trestu a nově bylo rozhodnuto o úhrnném trestu odnětí svobody v trvání dvou let s podmíněným odkladem na dobu dvou let, a trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu výkonu funkce člena statutárního orgánu obchodní společnosti či družstva na dobu dvou let. Jeho dovolání bylo usnesením dovolacího soudu odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. Je přesvědčen, že těmito rozsudky došlo k porušení jeho základních práv podle čl. 8 odst. 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 1 Ústavy České republiky a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení zásad spravedlivého procesu, konkrétně zásady in dubio pro reo, nedostatečně zjištěný skutkový stav a absenci trestného jednání, na což upozorňoval již v opravných prostředcích. Má zato, že rozhodnutí obecných soudů nejsou založena na přímých či nepřímých důkazech, ale na pouhých domněnkách, a trpí nepřezkoumatelností, nejasností a neúplností skutkových zjištění, a nevypořádáním se se všemi významnými okolnostmi. Konkrétně nebylo podle něj prokázáno, že by společnost Perníkář Pardubice, a. s., vůbec splňovala zákonné předpoklady pro vyhlášení úpadku. Odkazuje na zprávu auditora za rok 2001 s nímž koresponduje odborné vyjádření znalce Ing. H. Posudek znalce S., na němž jsou soudní rozhodnutí založena, nepovažuje za objektivní a zcela přesvědčivý. To je dáno tím, že posledně uvedený znalec klade převážný úbytek aktiv do 10. měsíce 2002, kdy již stěžovatel rozhodovací pozici nezastával. Zabýval se přitom i návrhem na prohlášení konkurzu a průběhem řízení o něm, ačkoliv to nebylo jeho úkolem. Naopak se nezabýval očekávanými výnosy, vstupem zásadního strategického partnera ani hodnotou ochranné známky. Poukazuje na rozvoj firmy, tedy investice do výroby a do obchodní činnosti, díky nimž v roce 2000 měla 70% zastoupení na trhu a stala se největším tuzemským prodejcem. Proto bylo podle něj jasné, že i při ztrátách z minula a investicích bude při tak velkém odbytu v krátké době ekonomicky silná. Nebyl správně zhodnocen vstup strategického partnera V. N., v souvislosti s výpovědí svědka K. o plánované zahraniční expanzi. Stěžovatel proto neměl žádný důvod domnívat se, že by firma měla být v úpadku. Nic takového nezjistily ani banky, které firmě poskytly úvěry. Poukazuje i na to, že cca po dvou letech vyhrál spor o neplatnost valné hromady, jíž byl odvolán z funkce, přičemž pouze doba sporu, velmi špatné řízení společností a špatné postupy správce konkurzní podstaty zavinily, že již nebylo co řídit, a že z dobrého jména a velmi dobře rozběhnutého obchodu mají užitek jiní.

3. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a nikoliv dalším článkem soustavy obecných soudů, a proto mu zásadně nepřísluší vstupovat do ústavně vymezené pravomoci obecných soudů, pokud jejich rozhodnutí či k němu vedoucí postup nepředstavují porušení základních práv a svobod (srov. sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Proto bylo Ústavním soudem judikováno, že toliko v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich interpretačních alternativ, a konečně případy svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. 671/02, N 10/29 SbNU 69), resp. nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu zásadně pouze v případech důkazů opomenutých, případech důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně v případech svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (srov. sp. zn. IV. ÚS 570/03, N. 91/33 SbNU 377). Na těchto zásadních právních východiscích pro přezkum ústavních stížností nemá Ústavní soud důvod cokoliv měnit ani v posuzovaném případě.

4. Jak sám stěžovatel uvádí, a jak je patrno i z narativní části rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu, je argumentace obsažená v ústavní stížnosti opakováním argumentace obsažené v opravných prostředcích, potažmo v obhajobě jako celku. Nelze přitom souhlasit s tím, že by se obecné soudy nevypořádaly ať už z úřední povinnosti, či k námitkám stěžovatele se všemi okolnostmi daného případu tak, jak vyplývají z provedených důkazů a uplatněné obhajoby, a že by tedy nedostály své povinnosti v rámci rozhodování o vině a trestu za trestné činy (čl. 90 Ústavy České republiky) náležitě zjistit trestné činy a spravedlivě potrestat jejich pachatele (§ 1 odst. 1 trestního řádu). Již jen tím postrádá argumentace stěžovatele ústavněprávní relevance (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481), které nelze dosáhnout formálním odkazem na konkrétní postuláty spravedlivého procesu, tak jak vyplývají z ústavněprávních norem, jichž se stěžovatel dovolává.

5. Z uplatněné obhajoby stěžovatele není zcela zřejmé, zda si byl stěžovatel dostatečně vědom podstaty obžaloby. Příčiny škod způsobených věřitelům konkursním řízením prohlášeným na návrh Perníkáře Pardubice, a. s., v okamžiku fatálního předlužení této firmy, resp. upřednostňováním nároků některých z nich v předchozí době, byly totiž obžalobou spatřovány v insolvenci počínající již koncem roku 2000. Obecné soudy přitom jednak s odkazem na názory doktríny a jurisprudence obecně vyložily, že již sama insolvence, tj. neschopnost plnit vlastní splatné závazky po delší dobu (§ 1 odst. 2 alinea prima zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání), naplňuje zákonné znaky úpadku. Stěžovatelem rozporovaný znalec Sodomek tuto situaci parafrázoval jako stav, kdy je dlužník úvěrován svými věřiteli. Konkrétně pak obecné soudy dospěly pro provedeném dokazování k závěru, že to byl pouze a právě stěžovatel, kdo měl ve sledovaném období komplexní přehled o hospodaření firmy, a kdo rozhodoval o tom, které závazky bude hradit a kdy. Do svých závěrů o insolvenci ve firmě od konce roku 2000 obecné soudy zahrnuly výsledky celého dokazování, tedy včetně obsahu výslechů svědků a pracovníků poškozených. Zahrnuly do svých úvah evidentně i poznatky obsažené ve stěžovatelem předloženém odborném vyjádření Ing. H., neboť právě na jejich základě byl učiněn doplňující výslech znalce S., tedy v souladu s § 109 trestního řádu. Nelze považovat za pochybení, pokud se tento znalec zabýval i dalším osudem firmy, i když ten a jednání jiných osob, které k němu také vedlo, nebylo předmětem řízení. Předmětem posledně uvedeného výslechu byl přitom i výrok auditora za rok 2001. Ústavní soud se však nedomnívá, že by zpráva auditora mohla v dané věci něco ovlivnit, protože úplnost a správnost vedení účetnictví nikdo nezpochybňoval a nic dalšího nešlo podle § 14 odst. 3 zákona o auditorech od zprávy auditora očekávat. Stejně pečlivě se obecné soudy zabývaly vážností, resp. pravděpodobností vstupu investora do firmy v daném stavu. Ústavní soud tedy považuje postup obecných soudů za ústavně souladný, protože nevykazují žádné excesy, a aplikace stěžovatelem protěžované zásady in dubio pro reo nebyla na místě.

6. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. července 2008

Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru