Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1075/20 #1Usnesení ÚS ze dne 08.05.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajUhlíř David
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkškoda/náhrada
Náklady řízení
škoda/odpovědnost za škodu
zdravotnické zařízení
EcliECLI:CZ:US:2020:2.US.1075.20.1
Datum podání14.04.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 421a

440/2001 Sb.

99/1963 Sb., § 142 odst.1, § 150, § 132, § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1075/20 ze dne 8. 5. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky D. B., zastoupené JUDr. Viktorem Pakem, advokátem, se sídlem v Praze, Francouzská 171/28, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2020 č. j. 25 Cdo 3226/2018-709 a proti výrokům I. a II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. dubna 2018 č. j. 54 Co 25/2018-658, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud shora citované usnesení Nejvyššího soudu a výroky rozsudku městského soudu zrušil a vyslovil, že jimi byla porušena práva stěžovatelky na spravedlivý proces podle ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, na nedotknutelnost osoby a soukromí podle článku 7 odst. 1 Listiny, jakož i právo na spravedlivou náhradu škody za podmínek a postupů stanovených zákonem podle článku 24 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně.

2. Stěžovatelka se žalobou proti žalované Nemocnici na Homolce domáhala zaplacení bolestného, způsobeného rozpadem prsních implantátů spojených s dlouhodobou bolestí a jejich opakovanou operační výměnou realizovanou žalovanou, a to ve výši stonásobku bolestného při výměně tří implantátů. Dále požadovala majetkovou újmu spojenou s výměnou ve výši 27 000 Kč, celkem 1 107 000 Kč s přísl. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. září 2017 č. j. 27 C 104/2005-573 byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni (stěžovatelce) 39 800 Kč spolu s 2% úroky z prodlení ročně z částky 39 800 Kč od 8. 4. 2005 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.). Žalobu o zaplacení částky 947 200 Kč spolu s 2% úroky z prodlení ročně z částky 947 200 Kč od 8. 3. 2005 do zaplacení a o zaplacení 2% úroků z prodlení ročně z částky 39 800 Kč od 8. 3. 2005 do 7. 4. 2005 soud zamítl (výrok II.) a žalované a vedlejšímu účastníku na její straně (pojišťovně UNIQUA, a.s.) uložil povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně náklady řízení ve výši 97 999,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.).

3. Soud vycházel ze zjištění, že stěžovatelce byly v roce 1989 voperovány prsní implantáty, které se rozhodla vyměnit, aniž byly poškozeny, v roce 2000. Před operací byla upozorněna na rizika zákroku, na to, že vzácně může dojít k ruptuře implantátu kdykoliv po operaci, i bez zdánlivě zjištěné příčiny. Ve věci bylo vypracováno několik znaleckých posudků a na základě zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná postupovala lege artis, tedy v souladu s dostupnými poznatky lékařské vědy a nedošlo k porušení právní povinnosti žalované. Odpovědnost žalované proto posuzoval podle § 421a obč. zák., podle kterého každý odpovídá i za škodu, způsobenou okolnostmi, které mají původ v povaze přístroje nebo jiné věci, jež bylo při plnění závazku použito. Soud pak uložil žalované zaplatit žalobkyni bolestné 16 800 Kč a věcnou škodu 23 000 Kč, celkem 39 800 Kč, co do zbytku ve výši 947 200 Kč spolu se zákonnými úroky z prodlení žalobu zamítl. Nepřistoupil k mimořádnému zvýšení náhrady bolestného dle ust. § 7 vyhl. č. 440/2001 Sb., neboť šlo o estetickou operaci a bolesti byly přímo úměrné ruptuře implantátů, na které jako jednu z možných komplikací byla stěžovatelka upozorněna.

4. Obě strany napadly rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 odvoláním a Městský soud v Praze následně rozsudkem ze dne 25.4.2018 vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl a zamítavý výrok potvrdil. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně zjistil správně skutkový stav; odvolací soud pro úplnost doplnil zjištění ze znaleckého posudku a výpovědi prof. MUDr. Markéty Duškové, CSc. Znalkyně zjistila, že po první augmentaci neměla žalobkyně žádné potíže a sama uvedla, že důvodem operace byl pouze požadavek větších protéz. Soud prvního stupně správně dospěl k závěru, že příčina poškození v případě všech implantátů vkládaných do těla žalobkyně nebyla prokázána. Správný a odpovídající zjištěnému skutkovému stavu je i závěr, že při operacích bylo postupováno v souladu s obecně uznávanými metodami lékařské vědy, tedy lege artis. Protože stěžovatelka jako žalobkyně neunesla důkazní břemeno, odvolací soud změnil podle § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. vyhovující výrok I. a žalobu zamítl, v zamítavém výroku II. rozsudek jako věcně správný potvrdil.

5. Stěžovatelka napadla rozsudek odvolacího soudu dovoláním, Nejvyšší soud je však usnesením ze dne 23. 1. 2020 č. j. 25 Cdo 3226/2018-709 odmítl.

6. Stěžovatelka v obsáhlé ústavní stížnosti po rekapitulaci celého případu zejména uvedla, že odvolací soud (nesprávně uvedeno "dovolací") činil v odůvodnění napadeného rozsudku oproti skutkovým zjištěním soudu prvního stupně skutková zjištění další, nová (konkrétně, že "vložení nových náhrad nebylo indikováno'", že "žalobkyně se rozhodla poté, co zjistila, že její tělo implantáty nepřijímá, k opakovaným operacím" a že u stěžovatelky šlo o ,,déletrvající bolesti způsobené strachem z operace"), aniž by však jakkoliv odůvodnil, na základě čeho tato nová skutková zjištění činí. Stěžovatelka rovněž považuje odůvodnění rozsudku odvolacího soudu na několika místech za nesouladné se skutečností, nelogické a překvapivé. Dále namítala, že již v řízení před soudem prvního stupně navrhla k důkazu řadu odborných publikací, dokládajících možnost vymizení silikonového krytu implantátů v těle pacientek, a to včetně implantátů výrobce McGhan, možnost ztráty části silikonového gelu implantát vyplňujícího v těle pacientek, možnost migrace silikonového gelu z místa implantace až do vzdálených částí těla, jako je například podpažní jamka, stěna hrudní, stěna břišní, tříslo, krk, paže, či dokonce prsty ruky, leč soud prvního stupně ani soud odvolací tyto důkazy neprovedly. Také usnesení Nejvyššího soudu, odmítající její dovolání, shledává stěžovatelka nesprávným, když především zpochybňuje závěr, jenž vytýkané pochybení v oblasti dokazování podřadil pod oblast volného hodnocení důkazů. Stěžovatelka rovněž zpochybňuje závěry, týkající se vysokých nákladů řízení.

7. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

8. Z napadených rozhodnutí a jim předcházejícího řízení je zřejmé, že soudy se celou věcí podrobně zabývaly, své závěry srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily a dostatečně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily. Postupovaly přitom v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, zjistily skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který byl nezbytný pro jejich rozhodnutí. Jak uvedl Městský soud v Praze, v daném případě nebylo sporu o tom, že stěžovatelka se rozhodla pro reoperaci plastické operace z důvodu kosmetického, když zdravotní indikace nebyla tvrzena. Tato operace byla provedena operatérem MUDr. Pavlem Hlavou stejně jako následné operace v roce 2002 a 2004, spočívající ve vyjmutí prsního implantátu a vložení nového. U implantátů nebyla prokázána žádná vada. Výrobce, kterému byly podle zvyklostí implantáty odeslány k přezkoumání, take neshledal žádné výrobní vady. Prsní implantáty jsou zařazeny mezi schválené zdravotnické pomůcky sloužící k vylepšení vzhledu pacientky a použité věci byly v předmětné době hodnoceny jako jedny z nejkvalitnějších a nebylo prokázáno, že by jejich poškození či rozpad v organismu žalobkyně v krátké době po voperování byl způsoben jejich povahou. Implantáty navíc nejsou trvalou náhražkou, ale je třeba je po určité době měnit, na což byla stěžovatelka upozorněna. Soud tedy uzavřel, že při operacích bylo postupováno lege artis a že stěžovatelka jako žalobkyně neunesla důkazní břemeno. Na těchto závěrech není nic neústavního a ani Nejvyšší soud žádná práva stěžovatelky neporušil, když její dovolání odmítl.

9. Lze rovněž odkázat na konstantní judikaturu, týkající se jen velmi omezené možnosti Ústavního soudu přehodnocovat dokazování, provedené obecnými soudy. Je ostatně zřejmé, že stěžovatelka v ústavní stížnosti v zásadě jen opakuje námitky vznesené v průběhu řízení před obecnými soudy a polemizuje s právními závěry, ke kterým tyto soudy dospěly. Tyto soudy rovněž nepochybily, pokud jde o náklady řízení. Odvolací soud správně zkoumal, jsou-li dány podmínky pro aplikaci § 150 o. s. ř., podle kterého jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. I s přihlédnutím k novele občanského zákoníku však konstatoval, že k výši bolestného přistupovala sama stěžovatelka nekriticky a bezprecedentně, proto výše nákladů nemůže být důvodem pro aplikaci § 150 o. s. ř. Při zvažování výše účelně vynaložených nákladů vedlejšího účastníka, odvolací soud rovněž adekvátně posuzoval důvodnost zastoupení advokátem ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř., které shledal důvodným, když přihlédl také k tomu, že vedlejší účastník (pojišťovna) jednal zprvu svými zaměstnanci a plnou moc udělil advokátovi teprve po podání odvolání, tedy poté, co zjistil, že složitý spor o vysokou částku neskončí u první soudní instance. Ani z tohoto pohledu tedy nelze hodnotit závěry soudů jako vadné nebo svévolné; hlubší ingerence do dané věci pak Ústavnímu soudu nepřísluší.

10. Ústavní stížnost byla tedy odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. května 2020

Kateřina Šimáčková v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru