Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1074/10 #1Usnesení ÚS ze dne 16.12.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - KS Plzeň
SOUD - NSS
FINANČNÍ ÚŘAD / ŘEDITELSTVÍ - FŘ Plzeň
Soudce zpravodajBalík Stanislav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo ... více
Věcný rejstříkDokazování
Správní soudnictví
důkazní břemeno
daň/správce daně
správní rozhodnutí
daňová kontrola
EcliECLI:CZ:US:2010:2.US.1074.10.1
Datum podání13.04.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

337/1992 Sb., § 31 odst.4, § 2 odst.3, § 31 odst.9


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1074/10 ze dne 16. 12. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Jiřího Nykodýma a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky VIKO Plzeň, spol. s r. o., se sídlem Radyňská 27-29, Plzeň, zastoupené Mgr. Dagmar Soukupovou, advokátkou se sídlem Denisovo nábřeží 6, Plzeň, proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Plzni č. j. 10968/06-1200-400933 ze dne 5. 12. 2006, rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 57 Ca 13/2007-56 ze dne 28. 11. 2008 a rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Afs 37/2009-97 ze dne 29. 1. 2010, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí orgánů veřejné moci, a to s odvoláním na porušení jejího práva "na náležitou soudní ochranu a práva na spravedlivé projednání věci" ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6, čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a dále čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

Jak Ústavní soud zjistil, napadeným rozhodnutím č. j. 10968/06-1200-400933 ze dne 5. 12. 2006 Finanční ředitelství v Plzni (dále též "finanční ředitelství") změnilo dodatečný platební výměr Finančního úřadu v Plzni (dále jen "správce daně") č. j. 283848/05/138511/1684 ze dne 21. 11. 2005, ve znění opravného rozhodnutí č. j. 75748/06/138511/1684 ze dne 16. 3. 2006, tak, že stěžovatelce dodatečně vyměřenou daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2001 snížilo z částky 314.340,- Kč na částku 256.060,- Kč. Své rozhodnutí finanční ředitelství odůvodnilo tím, že stěžovatelce se nepodařilo v případě výdajů ve výši 825.771,- Kč, odpovídajících částce tří položek aktualizovaného rozpočtu (výměna páteřního potrubí, keramických obkladů a kotle), které stěžovatelka zahrnula do daňově účinných nákladů na tvorbu rezervy na opravu hmotného majetku (hotelu Praha v Kraslicích) v roce 2001, prokázat, že se jedná o opravu, kterou je možné uznat za náklad směřující k dosažení, zajištění a udržení příjmů v souladu s ustanovením § 24 odst. 2 písm. i) zákona č. 586/1992 sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o daních z příjmů"), a nikoliv o technické zhodnocení ve smyslu ustanovení § 33 zákona o daních z příjmů.

Proti rozhodnutí finančního ředitelství podala stěžovatelka žalobu, jež Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") rozsudkem č. j. 57 Ca 13/2007-56 ze dne 28. 11. 2008 zamítl jako nedůvodnou. Posléze podaná kasační stížnost byla rovněž zamítnuta, a to rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Afs 37/2009-97 ze dne 29. 1. 2010.

Stěžovatelka se v dalším obrátila na Ústavní soud, přesvědčena o tom, že v její právní věci nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav pro vadu řízení, která vydání napadených rozhodnutí předcházela, což vedlo následně k nesprávnému právnímu posouzení otázky nákladů na opravu hmotného majetku. Stěžovatelce bylo podle jejích slov znemožněno dostát své důkazní povinnosti. V průběhu řízení navrhla k prokázání nutnosti a rozsahu oprav hotelu provedení výslechu Ing. T., projektanta a zpracovatele studie, která reálně zachycovala stav nemovitosti těsně před započetím stavebních prací. Výslech tohoto svědka byl nicméně ze strany finančního ředitelství vyhodnocen jako nadbytečný, mimo jiné s odkazem na skutečnost, že studie oprav nebyla předložena a nebylo by se k čemu vyjadřovat. S tímto stěžovatelka nesouhlasí, neboť podle ustanovení § 31 odst. 4 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "daňový řád"), jako důkazních prostředků lze užít všech prostředků, jimiž lze ověřit skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daňové povinnosti. Nezbytnost provedení zmiňovaného důkazu podle stěžovatelky navíc vyplývala z vyjádření svědka Ing. V., rozpočtáře stavby, který nebyl schopen posoudit nutnost oprav a odkázal v tomto ohledu na projektanta.

Porušení svých práv spatřuje stěžovatelka též v postupu správce daně, v jehož důsledku byla v rozporu s judikaturou Ústavního soudu věc projednána v její nepřítomnosti a odňato její právo klást svědkům otázky a vyjádřit se k prováděným důkazům. Stěžovatelka poukazuje na ústní jednání, konané dne 6. 11. 2003 za přítomnosti Ing. T., o němž nebyla vyrozuměna a nemohla se ho účastnit. Ačkoli finanční ředitelství toto ústní jednání v rámci napadeného rozhodnutí nezahrnulo do důkazních prostředků, argumentuje jím v souvislosti s odůvodněním o nadbytečnosti provedení výslechu Ing. T. Stěžovatelka vyslovila domněnku, že finanční ředitelství právě na jeho podkladě vyhodnotilo provedení důkazu výslechem Ing. T. za nadbytečný, čímž porušilo zásadu volného hodnocení důkazů, neboť vyhodnotilo důkaz, který nebyl proveden. V odůvodnění napadených rozsudků obecných soudů je tento postup označen jako nesprávný, ale nemající bez dalšího vliv na zákonnost rozhodnutí, s čímž se stěžovatelka neztotožňuje.

Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a přiloženého listinného materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud, vědom si svého ústavněprávního vymezení (čl. 83 Ústavy České republiky), opakovaně připomíná, že není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutí v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Jestliže příslušné orgány veřejné moci respektují procesní ustanovení upravující základní zásady procesního práva, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.

V předmětném řízení bylo zkoumáno, řečeno velmi obecně, zda tvorbu rezervy na opravu hmotného majetku a celou její výši připadající na rok 2001 lze zahrnout do daňově účinných nákladů roku 2001. Daňové orgány v této souvislosti velmi podrobně zkoumaly jednotlivé sporné položky rozpočtu na opravu hmotného majetku, vyložily, na základě jakých skutečností těmto položkám nepřiznaly charakter daňově účinných nákladů, ale naopak charakter technického zhodnocení, po celou dobu reagovaly na argumentaci stěžovatelky a umožnily jí, aby se ochrany svých práv domáhala všemi procesními prostředky, které právní řád v dané věci připouští. Rovněž správní soudy se v navazujícím přezkumném řízení náležitě zabývaly všemi námitkami stěžovatelky, opakovaně uplatněnými v ústavní stížnosti, a vyvodily závěry, jež, poměřováno kriterii shora uvedenými, z ústavně právního hlediska zcela obstojí.

Stěžovatelka dovozuje porušení svých práv primárně ze skutečnosti, že jí nebylo umožněno ve věci unést důkazní břemeno, neboť finanční ředitelství odmítlo provést k důkazu výslech svědka Ing. T., který se měl vyjádřit k obsahu studie jako jednoho ze dvou stěžejních podkladů pro zpracování rozpočtu stavebních prací, bez ní, jak stěžovatelka výslovně deklarovala, nemohl být dostatečně zjištěn skutkový stav věci. Podle shodného závěru finančních orgánů i správních soudů bylo však v řízení shromážděno dostatek důkazních prostředků a potřeba provedení dalšího důkazu již nevyvstala, tento svůj postoj také řádně a ústavně konformně odůvodnily. Nejvyšší správní soud toliko korigoval názor finančního ředitelství a krajského soudu stran jejich tvrzení o podmíněnosti připuštění provedení důkazu výslechem svědka existencí listiny, ke které by se svědek měl vyjadřovat, čímž dal za pravdu stěžovatelce. Nicméně ostatní důvody k odmítnutí tohoto důkazu, shodně se závěrem kasačního soudu, obstojí. Rozhodující v tomto ohledu bylo zjištění, že předmětná studie byla zapracována do rozpočtu stavebních prací, který jako důkazní prostředek v řízení osvědčen byl. Stran údajné nezbytnosti a důležitosti výslechu svědka k obsahu studie je na místě připomenout stěžovatelce její vyjádření učiněné na dotaz správce daně, kdy označila výraz studie za silně nadnesený. Podle ní se jednalo toliko o pracovní pomůcku, která měla umožnit zpracování rozpočtu a získání obecného přehledu o finanční náročnosti celé akce, přičemž životnost této pomůcky skončila v okamžiku zpracování návrhu rozpočtu, a nebylo ji proto třeba ani archivovat (viz napadené rozhodnutí finančního ředitelství ze dne 5. 12. 2006, strana 5). Uvedené přitom potvrzuje názor dotčených orgánů, že výslech Ing. T. by nepřinesl žádné jiné informace, které by nebyly obsaženy již v rozpočtu stavebních prací.

Je třeba uvést na pravou míru i další tvrzení stěžovatelky, podle nichž finanční ředitelství opřelo odůvodnění o nadbytečnosti provedení výslechu Ing. T. o výstup z místního šetření, konaného dne 6. 11. 2003 za nepřítomnosti stěžovatelky. Z napadeného rozhodnutí finančního ředitelství tato skutečnost rozhodně nevyplývá, na což stěžovatelku upozornily i oba správní soudy. Chybějící zmínka o tom, že z vyjádření podaného na místním šetření při rozhodování finančních orgánů vycházeno nebylo, se stala naopak předmětem kritiky ze strany Nejvyššího správního soudu, nicméně podle jeho názoru tento deficit nemohl mít bez dalšího vliv na jeho zákonnost. Ani v tomto ohledu přitom nelze z ústavně právního hlediska dotčeným orgánům nic vytknout.

Jelikož tedy Ústavní soud v projednávaném případě neshledal existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, nezbylo mu než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. prosince 2010

Dagmar Lastovecká

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru