Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1073/11 #1Usnesení ÚS ze dne 13.09.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 4
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajRychetský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro neoprávněnost navrhovatele
odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nepříslušnost
odmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na ochranu rodičovství, rodiny a dětí
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ú... více
Věcný rejstříkdítě
Předběžné opatření
EcliECLI:CZ:US:2011:2.US.1073.11.1
Datum podání12.04.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

jiný zásah orgánu veřejné moci

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 32, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

94/1963 Sb., § 31

99/1963 Sb., § 229 odst.4, § 76 odst.1 písm.f, § 75c, § 120, § 102


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1073/11 ze dne 13. 9. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké, soudce Stanislava Balíka a soudce zpravodaje Pavla Rychetského mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti Ing. Z. H., zastoupeného JUDr. Hanou Rosenovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Mařatkova 918, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. listopadu 2010 č. j. 14 Nc 546/2007-700 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. února 2011 č. j. 64 Co 9/2011-727, proti zásahu Obvodního soudu pro Prahu 4 a Městského soudu v Praze spočívajícího v tom, že odmítají rozhodovat a přijímat opatření, která by umožnila nezletilé dceři stěžovatele zahájit povinnou školní docházku a proti zásahu Obvodního soudu pro Prahu 4 spočívajícím v rozhodování blíže neoznačeného soudce v řízení vedeném pod sp. zn. 14 Nc 546/2007 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Včas podanou ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 12. dubna 2011, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených usnesení obecných soudů z důvodu porušení svých základních práv podle čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ústavní stížnost zároveň směřovala proti blíže vymezeným zásahům ze strany uvedených soudů.

2. Stěžovatel se v řízení před Obvodním soudem pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") ve věci péče o nezletilou A. V. H., jeho dceru, domáhal vydání předběžného opatření, kterým by byla O. H., matce nezletilé, uložena povinnost přivést nezletilou ve středu 26. ledna 2011 v době od 13.30 do 18.30 hod do blíže specifikované základní školy k zápisu pro školní rok 2011/12, případně zajistit jiným způsobem osobní přítomnost nezletilé na tomto zápisu, jakož i povinnost přivést nezletilou bezodkladně ve lhůtě 20 pracovních dnů k ošetřujícímu pediatrovi MUDr. J. P. k provedení úkonů léčebně preventivní péče požadovaných podle právního řádu České republiky, případně zajistit jiným způsobem osobní přítomnost nezletilé k provedení těchto úkonů.

3. Obvodní soud svým usnesením ze dne 24. listopadu 2010 č. j. 14 Nc 546/2007-700 zamítl návrh stěžovatele, protože měl za to, že předmětné povinnosti nepředstavovaly zatímní úpravu poměrů účastníků podle § 75 odst. 1 občanského soudního řádu, a tedy je nebylo možné předběžným opatřením uložit. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání, které bylo usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 1. února 2011 č. j. 64 Co 9/2011-727 odmítnuto podle § 218 občanského soudního řádu v části, ve které se týkalo povinnosti zápisu nezletilé do základní školy, neboť vzhledem k uplynutí termínu zápisu již tento návrh v době rozhodování městského soudu nebylo možné projednat. Ve zbývající části, jež se týkala návrhu na nařízení předběžného opatření ukládajícího matce povinnost zajistit preventivní zdravotní prohlídku nezletilé, změnil usnesení obvodního soudu tak, že návrh odmítl. Přisvědčil sice názoru stěžovatele, že výčet povinností podle § 76 odst. 1 občanského soudního řádu je pouze příkladmý, zdůraznil však, že základní podmínkou nařízení předběžného opatření je takový stav právních (nikoli faktických) poměrů mezi účastníky, který bezpodmínečně vyžaduje dočasnou a rychlou soudní úpravu, i když tato úprava svým obsahem nemusí být ani zajištěním nároků, o nichž bude teprve jednáno. Již v rámci návrhu tak současně musí být nabídnuty důkazy k osvědčení ohroženého nároku, neboť soud musí o návrhu na nařízení předběžného opatření rozhodnout neodkladně, nejpozději do sedmi kalendářních dnů od jeho podání. Stěžovatel ve svém návrhu tvrdil pouze to, že nezletilá se musí podrobit úkonům preventivní lékařské péče ošetřujícího pediatra, aniž by uvedl další skutečnosti, na jejichž základě mohl soud učinit závěr o naléhavosti potřeby zatímní úpravy (např. kdy byla naposled podrobena preventivní prohlídce nebo zda je ve lhůtě "do dvacet dnů" nezbytné povinné očkování a jakého typu). Městský soud proto dospěl k závěru, že předmětný návrh stěžovatele neobsahuje všechny náležitosti, je neurčitý a nebyly spolu s ním nabídnuty důkazní prostředky k osvědčení ohroženého nároku. Vzhledem k těmto nedostatkům, jež neumožňovaly pokračovat v tomto řízení, jej proto bylo třeba odmítnout.

4. Ústavní stížnost směřuje především vůči uvedeným usnesením obecných soudů, kterými bylo rozhodnuto o návrhu stěžovatele na nařízení předběžného opatření. Stěžovatel spatřuje porušení svých základních práv na spravedlivý proces a na rodinný život v nepřezkoumatelnosti, a z toho vyplývající nicotnosti usnesení obvodního soudu, jakož i v důsledku nedůvodného a nezákonného odmítnutí jeho odvolání usnesením městského soudu, jež bylo v rozporu s § 218 občanského soudního řádu. Posledně uvedenému soudu dále vytýká nedůvodné vyčkávání s rozhodnutím o jeho odvolání až do doby, než marně uplynul den, s nímž musel spojit vydání požadovaného usnesení o předběžném opatření. Zároveň se dopustil interpretační svévole tím, že změnil usnesení obvodního soudu v části týkající se povinnosti zajistit preventivní zdravotní prohlídku ze zamítavého na odmítavé v rozporu s § 220 občanského soudního řádu. Neunesení důkazního břemene totiž vztáhl ke skutečnosti, kterou podle § 121 občanského soudního řádu není třeba dokazovat, neboť vyplývá např. z vyhlášky Ministerstva zdravotnictví č. 537/2006 Sb., o očkování proti infekčním nemocem.

5. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil obě napadená usnesení a zároveň uložil městskému soudu, aby za obvodní soud a za respektování smyslu a účelu předmětného nesporného řízení rozhodl o jeho návrhu na nařízení předběžného opatření s využitím pravomoci soudu nebýt vázán mezemi návrhů účastníků, v daném případě zejména negativní okolností v důsledku nesprávné činnosti soudů, která přivodila marné uplynutí data řádného zápisu nezletilé k povinné školní docházce, a při rozhodování o návrhu stěžovatele zohlednil skutečnosti soudu známé z jeho činnosti, a to zejména možnost dodatečného zápisu nezletilé v jiném než již uplynulém řádném termínu, jakož i další notoriety, které podle § 121 občanského soudního řádu není třeba dokazovat a mezi něž patří zákon č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon) a výše uvedená vyhláška Ministerstva zdravotnictví.

6. Kromě zrušení napadených rozhodnutí se stěžovatel domáhá i konstatování pokračování porušování ústavních práv své nezletilé dcery, zejména práva na vzdělání v rodném jazyce, v důsledku nesprávné činnosti obou soudů, jež odmítají rozhodovat a přijímat opatření, která by jí umožnila zahájit povinnou školní docházku v její rodné zemi a rodném jazyce. Navrhuje proto zakázat oběma soudům, aby v rámci předmětného řízení dál odmítaly poskytovat soudní ochranu těmto jejím uvedeným právům.

7. Stěžovatel nakonec navrhuje zakázat obvodnímu soudu, aby pokračoval v porušování práv účastníků řízení na spravedlivý proces tím, že v rámci řízení vedeném pod č. j. 14 Nc 546/2007 jedná za soud jako soudce osoba, která sice je formálně způsobilá pro výkon funkce soudce, tato její způsobilost však postrádá materiální složku, tedy zjevný znak odborné způsobilosti. Tato skutečnost opakovaně vede k tomu, že místo nalézacího soudu musí o návrzích účastníků rozhodovat soud odvolací, v důsledku čehož jsou porušována práva účastníků na spravedlivý proces.

II.

8. Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem napadených usnesení a příslušného spisu vedeného u obvodního soudu sp. zn. 14 Nc 546/2007, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti zjevně neopodstatněná, zčásti nepřípustná, zčásti podána osobou zjevně neoprávněnou a zčásti k jejímu projednání není Ústavní soud příslušný.

II./a

9. Ústavní stížnost směřuje proti usnesením obecných soudů, kterými bylo rozhodnuto o návrzích stěžovatele na nařízení předběžného opatření.

10. Vzhledem k povaze napadených usnesení Ústavní soud připomíná, že ačkoliv je ve smyslu § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dána přípustnost ústavní stížnosti toliko proti pravomocným rozhodnutím o posledním procesním prostředku, její projednání se podle ustálené judikatury připouští v případě těch nemeritorních rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo (srov. nález ze dne 12. ledna 2005 sp. zn. III. ÚS 441/04, N 6/36 SbNU 53). Za takovouto výjimku lze v zásadě považovat předběžná opatření, neboť právě jimi uložená povinnost se v závislosti na předmětu řízení před obecným soudem může zásadním způsobem dotýkat právního postavení účastníka řízení, jakož i zasahovat do jeho základních práv a svobod (srov. např. nález ze dne 10. listopadu 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98, N 158/16 SbNU 171; nález ze dne 19. ledna 2010 sp. zn. Pl. ÚS 16/09, 48/2010 Sb., bod 21).

11. Přestože z uvedených důvodů není vyloučeno věcné projednání předmětné ústavní stížnosti ve vztahu k napadeným usnesením, shledal ji Ústavní soud nepřípustnou (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) v rozsahu, ve kterém směřuje proti těm částem výroků napadených usnesení, jež se vztahují k navrhované předběžné úpravě povinnosti zápisu nezletilé do základní školy. Nezbytnou podmínkou přípustnosti ústavní stížnosti totiž je, aby stěžovatel před jejím podáním vyčerpal všechny účinné procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Podle § 229 odst. 4 občanského soudního řádu může účastník napadnout rovněž pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání. Pokud tedy stěžovatel v dané věci brojí proti závěru městského soudu, který s ohledem na to, že v době jeho rozhodování již uplynul termín zápisu, odmítl v této části odvolání pro jeho bezpředmětnost, měl ještě před podáním ústavní stížnosti k dispozici prostředek ochrany svého práva v rámci obecného soudnictví, a to prostřednictvím žaloby pro zmatečnost (usnesení ze dne 20. prosince 2007 sp. zn. IV. ÚS 3066/07, U 13/47 SbNU 1059). Vzhledem k tomu, že stěžovatel tento prostředek neuplatnil, je jeho ústavní stížnost v uvedeném rozsahu nepřípustná [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].

12. Ve vztahu ke zbylé části výroků napadených usnesení, která se týkala návrhu na nařízení předběžného opatření ukládajícího matce nezletilé povinnost zajistit její preventivní zdravotní prohlídku, dospěl Ústavní soud k závěru, že tyto námitky ústavněprávní relevance nedosahují. Je namístě připomenout, že Ústavnímu soudu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti obecně nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů, nýbrž může do jejich rozhodovací činnosti zasahovat toliko tehdy, byla-li jejich postupem porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody (např. nález ze dne 25. ledna 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94, N 5/3 SbNU 17). Závěry městského soudu, že předmětný návrh stěžovatele byl neurčitý a neobsahoval důkazy, na jejichž základě mohly být osvědčeny relevantní skutečnosti, mají oporu v předmětném návrhu stěžovatele a v napadeném usnesení byly dostatečným způsobem odůvodněny. Stěžovateli navíc vzhledem k obsahu jeho návrhu nic nebránilo, aby jej po odstranění vad vytčených městským soudem podal opětovně. Za těchto okolností proto Ústavní soud neshledal žádný důvod pro svůj zásah a v tomto rozsahu považoval ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou [§ 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

13. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že v řízení o ústavních stížnostech rozhoduje ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy o tom, zda došlo pravomocným rozhodnutím, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci k porušení ústavním pořádkem zaručeného základního práva nebo svobody fyzické nebo právnické osoby. Do této působnosti tedy nespadá možnost rozhodovat o funkční příslušnosti obecných soudů, včetně možnosti přikázat věc k rozhodnutí instančně vyššímu soudu. K projednání návrhu stěžovatele, aby se zrušením napadených usnesení byla městskému soudu rovněž uložena povinnost rozhodnout za soud prvního stupně, byť se tento návrh stal z výše uvedených důvodů bezpředmětným, proto není Ústavní soud příslušný [§ 43 odst. 2 písm. d) zákona o Ústavním soudu].

II./b

14. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti formuloval i dva návrhy vztahující se k řízení ve věci péče o nezletilou jako celku. Prvním z nich se domáhal uložení zákazu obvodnímu soudu a městskému soudu, aby v řízení vedeném pod sp. zn. 14 Nc 546/2007 dál odmítaly poskytovat soudní ochranu ústavním právům jeho nezletilé dcery, zejména jejímu právu na vzdělaní v rodném jazyce.

15. V této souvislosti Ústavní soud konstatuje, že dcera stěžovatele není v ústavní stížnosti jako stěžovatelka označena a rovněž tak není uvedena v plné moci pro zastupování stěžovatele v řízení před Ústavním soudem. Ani z formulace předmětného návrhu nevyplývá, že by stěžovatel v tomto rozsahu podal ústavní stížnost za dceru jejím jménem jako její zákonný zástupce. Pokud se tedy za těchto okolností stěžovatel domáhal vyslovení porušení jejích práv, shledal Ústavní soud tento návrh jako podaný osobou zjevně neoprávněnou [§ 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu], neboť ústavní stížnost nelze podat za někoho jiného (srov. usnesení ze dne 8. prosince 1994 sp. zn. II. ÚS 178/94, U 22/2 SbNU 259).

16. Nad rámec uvedeného ale Ústavní soud podotýká, že si při posouzení uvedeného návrhu byl vědom toho, že stěžovatel jako zákonný zástupce nezletilé mohl podat ústavní stížnost i jejím jménem. Tato skutečnost by však nic nezměnila na důvodnosti odmítnutí předmětného návrhu. Ačkoliv námitka porušení práv nezletilé není dostatečně určitá v tom smyslu, že není zcela zřejmé, zda se vztahuje toliko k dílčímu řízení o návrhu stěžovatele na nařízení předběžného opatření, nebo k řízení před obecnými soudy jako celku, ani v jednom případě by nemohla být takováto ústavní stížnost posouzena jako přípustná. Zatímco totiž z hlediska dílčího řízení o návrhu stěžovatele na vydání předběžného opatření nedošlo ze strany dcery stěžovatele k podání odvolání proti napadenému usnesení obvodního soudu, a tedy nebyly vyčerpány všechny zákonem stanovené prostředky ochrany práva, tak z hlediska řízení jako celku by bylo podstatné, že předmětná námitka nesměřuje proti nečinnosti obecných soudů, nýbrž jejich konkrétnímu postupu v rámci řízení. Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je zásadně povolán k posouzení, zda po pravomocném skončení věci obstojí řízení jako celek a jeho výsledek v rovině ústavněprávní. Výjimky z této zásady ve vztahu k některým nemeritorním rozhodnutím byly vymezeny výše (srov. bod 10). Pokud by tedy byla takováto ústavní stížnost ze strany nezletilé podána za situace, kdy řízení ve věci nebylo pravomocně skončeno, musela by být shledána nepřípustnou (srov. usnesení ze dne 19. prosince 1997 sp. zn. II. ÚS 293/97, U 22/9 SbNU 467).

17. Ústavní stížností nakonec stěžovatel brojil i proti postupu obvodního soudu v řízení vedeném pod sp. zn. 14 Nc 546/2007 spočívajícím v tom, že v něm ve věci rozhoduje jako soudce osoba nezpůsobilá vykonávat svoji funkci. Svým druhým návrhem vztahujícím se k řízení jako celku se tak domáhal toho, aby Ústavní soud tomuto soudu zakázal v takto vymezeném zásahu pokračovat. Bez ohledu na to, že stěžovatel nijak nespecifikuje, kterému soudci má být do budoucna zakázáno rozhodování v dané věci, se jedná o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný. Ústavní soud totiž nemá pravomoc rozhodovat o tom, zda určitý soudce má nebo nemá rozhodovat v konkrétním řízení před obecnými soudy. Právě takovéhoto rozhodnutí se přitom stěžovatel fakticky domáhá. Stěžovatel v této souvislosti zároveň navrhoval vyslovit porušení základního práva na spravedlivý proces ve vztahu ke všem účastníkům řízení, k čemuž ale v rámci tohoto řízení před Ústavním soudem nebyl oprávněn (viz bod 15). Zbývá pouze dodat, že zvolený expresivní způsob formulace předmětné námitky, vyjádřen např. tím, že způsobilost soudce se "neodrazila (nezhmotnila) v činnosti soudu" a "postrádá materiální složku (obsah)", není v ústavní stížnosti sepsané advokátem v žádném případě akceptovatelný.

II./c

18. Ze všech uvedených důvodů proto rozhodl Ústavní soud tak, že ústavní stížnost stěžovatele podle § 43 odst. 1 písm. c), d) a e) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. září 2011

Dagmar Lastovecká v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru