Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1072/11 #1Usnesení ÚS ze dne 26.05.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
SOUD - KS Hradec Králové
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - VSZ Praha
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - KSZ Hradec Králové
Soudce zpravodajNykodým Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkDokazování
Znalecký posudek
důkaz/volné hodnocení
trestný čin/vražda
EcliECLI:CZ:US:2011:2.US.1072.11.1
Datum podání12.04.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 219

141/1961 Sb., § 89 odst.2, § 2 odst.5, § 2 odst.6


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1072/11 ze dne 26. 5. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti M. H., zastoupeného JUDr. Pavlem Adamem, advokátem advokátní kanceláře JUDr. Adamová & JUDr. Adam, proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 7 To 67/2010 ze dne 17. srpna 2010, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 9 T 16/2009-889 ze dne 3. června 2010, za účasti 1) Vrchního soudu v Praze a 2) Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a 1) Vrchního státního zastupitelství v Praze a 2) Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podanou elektronicky dne 12. dubna 2011 a na výzvu doplněnou podáním z 16. května 2011 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Z nich byl rozsudkem soudu prvního stupně uznán vinným trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1 trestního zákona, kterého se měl dopustit tím, že J. M. uškrtil, a poté ji přemístil tak, aby její smrt vypadala jako nešťastná náhoda. Za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání jedenácti roků se zařazením do věznice s ostrahou, a dále mu byla uložena povinnost nahradit poškozeným škodu. Usnesením odvolacího soudu bylo jeho odvolání zamítnuto jako nedůvodné. Stěžovatel tvrdí, že obecné soudy svým postupem porušily jeho základní práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

2. Ještě předtím, než může Ústavní soud přistoupit k věcnému přezkumu ústavní stížnosti, je vždy povinen přezkoumat splnění zákonem požadovaných formálních náležitostí. V daném případě stěžovatel nenapadá usnesení Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 9/2011-43 ze dne 2. února 2011, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání coby podané z jiného než zákonem stanoveného důvodu. Uvedené usnesení je přitom v daném případě evidentně rozhodnutím o posledním prostředku k ochraně práva, který zákon stěžovateli poskytoval, a jehož stěžovatel využil. Nicméně v daném konkrétním případě byl stěžovatel ve svém procesním postupu veden poučením, jehož se mu dostalo v odůvodnění usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3394/10 ze dne 14. února 2011.

3. S ohledem na to, že v daném případě není prostor pro překonání právního názoru obsaženého v uvedeném poučení, neboť se nejedná o právní názor vyslovený v nálezu [srov. § 23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon")], a není možné připravit stěžovatele o přístup k Ústavnímu soudu, bylo pominuto, že ústavní stížnost nesměřuje (též) proti rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně práva.

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti konkrétně namítá, že jeho vina nebyla spolehlivě prokázána. V dané věci neexistuje jediný přímý důkaz, stěžovatel vinu popírá a nepřímé důkazy nestačí, neboť netvoří jednoznačný celek. Obecné soudy vycházely z toho, že stěžovatel do předmětného domu přišel dne 13. března 2009 kolem 15:40 hodin a v 16:30 se již nacházel ve svém bytě, přičemž mrtvé tělo poškozené bylo jejími příbuznými nalezeno dne 14. března 2009 po 16:00. Poukazuje na to, že se znalecky nepodařilo přesně zjistit, kdy došlo ke smrti poškozené, a dále na rozpory mezi názory znalců MUDr. Ť. a MUDr. R. (kteří stáli na stanovisku, že nelze zjistit, kdy přesně dne 13. března 2009 došlo ke smrti) na straně jedné, a MUDr. V. (ten připustil, že maximální mez doby smrti je 24 hodin před manipulací s tělem) na straně druhé. Obecné soudy uvedený rozpor nevyřešily provedením revizního znaleckého posudku, coby jediného možného řešení daného rozporu. K odstranění pochybností o době smrti navrhoval stěžovatel vypracování posudku o době potřebné k trávení s ohledem na to, že v žaludku poškozené byla nalezena kašovitá hmota a na talíři na stole na místě činu byla nalezena nedojedená strava. Obecný soud tento důkaz odmítl vycházeje z výpovědi svědkyně P., že poškozená dodržovala pravidelné denní zvyklosti a obědvala vždy o půl dvanácté. Nebyl proveden ani výslech ohledávajícího lékaře k okolnosti, zda a jak bylo s tělem manipulováno. Nebyly provedeny ani výslechy svědkyň Z. V. a Z. Ch., ačkoliv obsah jejich výpovědí nebylo možné předjímat a před soudem by připustily, že se v domě občas pohybovala třetí osoba, např. nabízející zboží, přestože se vchodové dveře do domu buďto zamykaly nebo "zaklaply". Stěžovatel obecným soudům vytýká, že závěr o vině je založen na tom, že stěžovatel jako jediný z domu měl konflikt s poškozenou. K tomu ovšem namítá, že není vyloučeno, že poškozená do svého bytu vpustila někoho jiného, kdo by měl podstatně silnější motiv k násilnému činu než je konflikt, zda bude v domě provedena výměna oken či nikoliv.

5. Ústavní soud předesílá, že v § 43 odst. 2 písm. a) zákona je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Jen pro pořádek je třeba upozornit, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter kontradiktorního řízení.

6. Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví (sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). V minulosti proto Ústavní soud vymezil, že co do ústavněprávní relevance pochybení v kognitivním procesu dokazování, jakožto procesu zjišťování skutkového stavu, lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná.

7. Z podrobného odůvodnění odvolacího soudu totiž zcela jasně vyplývá, že závěr o vině byl založen na precizním vymezení sledu událostí daného dne, zejména co, jak a kdy činila poškozená, a také co činil stěžovatel. Podrobně a přesvědčivě bylo vyloženo, proč se má za prokázáno, že ke smrti poškozené muselo dojít právě v okamžiku, kdy se k ní dostavil stěžovatel, a proč jediným motivem činu byl afekt. V podobném logickém sledu byly odmítnuty návrhy na doplnění dokazování. Pokud jde o návrh gastroskopického posudku, obecné soudy se na jedné straně přidržely tvrzení stěžovatele o tom, že doba trávení je dvě a půl hodiny, avšak vyšly z toho, že k jídlu přikročila poškozená podle svých zvyklostí, jak o nich vypověděli svědci M. a P., po půl dvanácté. Neshledaly nic, proč by poškozená měla uvedený rituál inkriminovaného dne měnit, a to ani v existenci nalezeného nedojedeného jídla na talíři, protože se v kuchyni nacházelo i neumyté nádobí dle druhového rozlišení od snídaně. Svědkyně Ch. a V. měly podle odůvodnění usnesení odvolacího soudu původně svědčit stejně jako svědkyně P. rovněž o tom, že poškozená úzkostlivě střežila své soukromí, nepouštěla neznámé osoby do bytu, ale kontrolovala příchozí předem použitím bezpečnostního řetízku. Svědkyně Ch. a V. byly na popud obhajoby, byť byly shledávány nadbytečnými, přece jen předvolány. Avšak nedostavily se s tím, že jim jejich zdravotní stav neumožňuje účast u hlavního líčení. Lze tedy souhlasit s názorem odvolacího soudu, že nerealizací těchto výslechů nebyl stěžovatel zkrácen na svých obhajovacích právech, protože případné prokázání občasného pohybu třetích osob po domě bylo beze vztahu k uvedeným bezpečnostním zvyklostem poškozené, které se neomezovaly na funkci vstupních dveří do domu. Obecné soudy přitom vyšly ze závěru znalců MUDr. Ť. a MUDr. R., že smrt u poškozené nastala dne 13. března 2009, s čímž evidentně nebyla v rozporu pochybnost stěžovatele vyjádřená v odvolání, zda s ohledem na dokumentaci, s níž tito znalci pracovali, je vůbec možné vypracovat objektivní posudek o době smrti poškozené. S touto pochybností by byl naopak ve zřejmém rozporu závěr, který by dobu smrti poškozené více precizoval. Lze tedy považovat za ústavně souladný závěr odvolacího soudu, že v dané věci byl vybudován již soudem prvního stupně kvalitní řetězec nepřímých důkazů vedoucí k důvodnému podezření o vině stěžovatele, jenž byl stmelen dodatečnou výpovědí svědka M., kterému se stěžovatel ve vazbě svěřil s tím, že inkriminovaného dne poškozenou navštívil, aby s ní probral problém ohledně plastových oken. Odvolací soud po důkladném zvážení věrohodnosti tohoto svědectví dospěl k závěru, že je tím jednak spolehlivě vyvrácena obhajoba stěžovatele, že se v daný den s poškozenou vůbec nesetkal, a dále je tím prokázáno, že byl s poškozenou v bytě právě v době, kdy tam s ní mohl být jen pachatel.

8. Nelze tedy souhlasit s argumentací stěžovatele, že se obecné soudy řádně nevypořádaly s jeho důkazními návrhy, a že jejich závěry nemají oporu v provedeném dokazování, čímž mělo dojít k zásahu do jeho základních práv.

9. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. května 2011

Jiří Nykodým v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru