Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1071/16 #1Usnesení ÚS ze dne 06.12.2016

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Kladno
SOUDNÍ EXEKUTOR - Praha 1 - Luhan Ivo
Soudce zpravodajZemánek Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkexekutor
odměna
EcliECLI:CZ:US:2016:2.US.1071.16.1
Datum podání01.04.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí jiné

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

120/2001 Sb., § 55 odst.1

330/2001 Sb., § 5 odst.1


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1071/16 ze dne 6. 12. 2016

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. Petra Šťastného a Věry Šťastné, obou zastoupených JUDr. Vladimírem Krčmou, advokátem, se sídlem Střelecká 437, 500 02 Hradec Králové, směřující proti usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 29. ledna 2016, č. j. 57 EXE 1098/2012-251, a příkazu k úhradě nákladů exekuce vydaného soudním exekutorem Exekutorského úřadu Praha 1 JUDr. Ivo Luhanem dne 19. listopadu 2015, č. j. 099 EX 5936/12-88, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatelé se podanou ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), dále mělo dojít k porušení rovnosti účastníků řízení vyplývající z čl. 37 odst. 3 Listiny a práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 a 2 Listiny.

2. Okresní soud v Kladně usnesením ze dne 29. ledna 2016, č. j. 57 EXE 1098/2012-251, nevyhověl námitkám povinných (stěžovatelů) směřujícím proti příkazu k úhradě nákladů exekuce vydaného na základě § 6 odst. 3 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 418/2001 Sb., o postupech při výkonu exekuční a další činnosti, ve znění pozdějších předpisů (dále též "vyhláška č. 418/2001 Sb."), soudním exekutorem Exekutorského úřadu Praha 1 JUDr. Ivo Luhanem dne 19. listopadu 2015, č. j. 099 EX 5936/12-88, jímž byla určena výše nákladů exekuce částkou 268 048,67 Kč a výše nákladů oprávněného částkou 14 380 Kč. Okresní soud v Kladně neshledal ve výpočtu nákladů exekuce žádné pochybení, a proto námitkám povinných nevyhověl. Vyšel přitom z vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, ve znění pozdějších předpisů (dále též "vyhláška č. 330/2001 Sb."). Za základ (§ 5 a § 27 vyhlášky č. 330/2001 Sb.) pro výpočet odměny exekutora (§ 6 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb.) vzal částku 1 511 518,84 Kč. Náklady oprávněného spočívající v odměně advokátovi a náhrady hotových výdajů pak byly určeny v souladu s vyhláškou Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů.

II.

3. Stěžovatelé podanou ústavní stížností napadají shora označená rozhodnutí týkající se nákladů exekuce. Velmi obsáhle, často pomocí doslovných opisů svých podání a citací jednotlivých v řízení vydaných rozhodnutí, rekapitulují dosavadní průběh řízení. Z věcného hlediska brojí především proti stanovení výše nákladů exekuce. V prvé řadě uvádějí, že rozhodnutí o nákladech exekuce je předčasné, neboť dosud nebylo pravomocně rozhodnuto o jejich návrhu na zastavení exekuce. Dále poukazují na to, že podle § 5 odst. 1 vyhlášky 330/2001 Sb. je základem pro určení odměny výše exekutorem vymoženého plnění. Z příkazu k úhradě nákladů exekuce však vyplývá, že náklady exekuce jsou vypočteny z částky, která má být teprve v budoucnu vymožena. Stěžovatelům není jasné, proč soudní exekutor nepostupoval jako dosud, kdy vydával příkazy k úhradě exekuce až poté, co vymohl určité plnění. Dále namítají nesprávnost určení výše nákladů exekuce a předkládají svoji vlastní představu ohledně výpočtu jejich výše. Vyslovují přesvědčení, že soudní exekutor a potažmo soud nesprávně aplikovali příslušné právní předpisy, provedli nesprávné výpočty a nepřihlédli k obsahu spisu, čímž zasáhli do ústavně zaručených práv stěžovatelů.

4. Stěžovatelé v ústavní stížnosti dále zmiňují, že dosud probíhá řízení o žalobě pro zmatečnost vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 8 C 32/2014, kterou podali proti rozhodnutím Okresního soudu v Kladně ze dne 24. února 2014, č. j. 57 EXE 1098/2012-97, a Krajského soudu v Praze ze dne 21. května 2014, č. j. 26 Co 125/2014-146, jimiž byl zamítnut jejich návrh na zastavení exekuce.

III.

5. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti; není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. k posouzení, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla porušena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

6. K otázce náhrady nákladů řízení, kam lze podřadit i rozhodování o náhradě nákladů exekuce, se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. listopadu 1999 sp. zn. IV. ÚS 10/98, usnesení ze dne 27. května 1998 sp. zn. II. ÚS 130/98, usnesení ze dne 4. února 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02, usnesení ze dne 5. srpna 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307), usnesení ze dne 13. října 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05]; povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti, povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Vzhledem ke zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení) musí shora zmíněné vady nákladového rozhodnutí dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu. Ústavní soud dal ve své judikatuře též opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně.

7. Důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu proto nemůže být ani námitka, že výpočet odměny exekutora je podle názoru stěžovatelů nesprávný. I v případě, že by se tento názor ukázal nakonec jako správný, rozhodně není úkolem Ústavního soudu, aby přezkoumával rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení z hlediska správnosti jejich výpočtu, či snad dokonce náklady řízení sám přepočítával. To neplatí pouze tehdy, pokud by došlo v rozhodnutí obecného soudu k procesnímu excesu, který by měl charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti. To však v dané věci nenastalo. Soudní exekutor i Okresní soud v Kladně v napadených rozhodnutích jasně a srozumitelně vyjádřili, o která relevantní ustanovení právních předpisů svá rozhodnutí opírají, což se z pohledu práva na spravedlivý proces v situaci, kdy se jedná pouze o náklady řízení, jeví jako dostačující. Jak již bylo řečeno výše, ani případná věcná nesprávnost zásadně nezakládá opodstatněnost ústavní stížnosti.

8. Stěžovatelé dále namítají předčasnost vydaného příkazu k úhradě nákladů exekuce z důvodu, že dosud nebylo rozhodnuto o zastavení exekuce. Ústavní soud tento názor nesdílí, když s ohledem na výklad § 6 vyhlášky č. 418/2001 Sb. nepovažuje vydání příkazu k úhradě nákladů exekuce za předčasné, ani za odporující právním předpisům. V případě zastavení exekuce se totiž v usnesení o zastavení exekuce určuje povinnost k úhradě nákladů exekuce včetně jejich výše a vydaný příkaz k úhradě nákladů exekuce ztrácí své opodstatnění s tím, že byl-li již vydán, soudní exekutor je oprávněn vydat nový příkaz k úhradě nákladů exekuce, kterým zruší určení odměny v předchozím a určí odměnu odpovídající, tedy eventuálně i nižší.

9. Ústavní soud věnoval pozornost i skutečnosti zmiňované stěžovateli, že podali žalobu pro zmatečnost směřující proti usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 24. února 2014, č. j. 57 EXE 1098/2012-97, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 21. května 2014, č. j. 26 Co 125/2014-146, jimiž byl zamítnut návrh stěžovatelů na zastavení exekuce. Žaloba pro zmatečnost byla podána především z důvodu, že předsedkyně senátu Okresního soudu v Kladně JUDr. Eva Kučerová není v exekučním řízení zákonnou soudkyní. Tato žaloba pro zmatečnost se sice přímo nevztahovala k ústavní stížností napadeným rozhodnutím, avšak výsledek tohoto řízení mohl mít za určitých okolností (pokud by stěžovatelé byli úspěšní) vliv i na nyní projednávanou ústavní stížnost. Jak však Ústavní soud zjistil z databáze Ministerstva spravedlnosti http://infosoud.justice.cz a dotazem u Okresního soudu v Kladně ověřil, žalobě pro zmatečnost nebylo vyhověno (viz usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 15. září 2016, č. j. 8 C 32/2014-172, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 18. října 2010, č. j. 32 Co 483/2016-181), přičemž obě rozhodnutí nabyla právní moci. Z důvodu existence pravomocného rozhodnutí v řízení o žalobě pro zmatečnost se Ústavní soud rozhodl již déle nevyčkávat na případné využití dalších v řízení o žalobě pro zmatečnost v úvahu přicházejících procesních možností, aby zbytečně neprodlužoval řízení o této ústavní stížnosti.

10. Ústavní soud si závěrem nemůže odpustit poznámku k rozsahu ústavní stížnosti. Podstatnou část z téměř 40 stránkové ústavní stížnosti totiž tvoří doslova opsané citace jednotlivých podání stěžovatelů. Přitom celou problematiku by bylo možné vyložit podstatně stručněji a tím i přehledněji. Z pohledu Ústavního soudu takto formulovaná ústavní stížnost svědčí o snaze maximalizovat rozsah podání, a to především na úkor její srozumitelnosti, což není příliš znakem profesionality věnované tomuto podání. Pro ústavní stížnost není rozhodující její rozsah, který se ve stávající věci neúměrně zvyšuje doslovným opisováním celých podání v průběhu řízení učiněných a mnohdy vůbec s projednávanou věcí nesouvisejících, nýbrž její srozumitelnost a přehlednost.

11. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelů, byla ústavní stížnost odmítnuta podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. prosince 2016

Vojtěch Šimíček, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru