Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 107/96Usnesení ÚS ze dne 30.06.1997

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajProcházka Antonín
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba
Věcný rejstřík
EcliECLI:CZ:US:1997:2.US.107.96
Datum podání12.04.1996

přidejte vlastní popisek

II.ÚS 107/96 ze dne 30. 6. 1997

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

II.ÚS 107/96

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání soudcem zpravodajem JUDr. Antonínem Procházkou dne 23.6.1997 ve věci ústavní stížnosti J.N., zastoupeného advokátem JUDr. J.D., proti usnesení Krajského soudu v Ústí n. Labem ze dne 20.3.1996, čj. 4 To 17/96-497, ve spojení s usnesením Okresního soudu v Lounech ze dne 12.12.1995, čj. 2 T 45/95-444, takto:

Ústavnístížnostseodmítá.

Odůvodnění:

Soudce zpravodaj podle ustanovení § 43 odst. l. písm.c) zák.č.182/1993 Sb., návrh odmítl, neboť se jedná o podání zjevně neopodstatněné.

Dne 12.4.1996 obdržel Ústavní soud stížnost, která směřuje proti usnesení Krajského soudu v Ústí n. Labem ze dne 20.3.1996, čj. 4 To 17/96-497. Tímto usnesením byla zamítnuta stížnost navrhovatele (obžalovaného) proti usnesení Okresního soudu v Lounech ze dne 12.12.1995, čj. 2 T 45/95-444, jako nedůvodná (§ 148 odst.1 písm.c) tr.ř.).

Stěžovatel tvrdí, že napadeným usnesením Krajského soudu v Ústí n. Labem byl porušen zákon a zejména článek 40 odst.l, 2, článek 8 odst.2, 3 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a zároveň článek 5 odst.1 písm.c), článek 6 odst.l,2

1

II.Ú S 107/96

Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č.3, 5 a 8, (dále jen úmluva).

Porušení čl. 40 odst.2 Listiny a č1.6 odst.2 Úmluvy spatřuje navrhovatel v té části usnesení, která uvádí, že skutku v posuzované trestní věci se dopustil stěžovatel, což podle jeho názoru navrhovatele porušuje presumpci neviny ve smyslu zákona i Listiny.

Navrhovatel uvádí, že hodnocení odvolacího soudu vychází pouze z důkazů, které svědčí v jeho neprospěch, takže tímto jednáním je porušováno právo na spravedlivý proces (č1.6 odst.1 Úmluvy).

Námitky stěžovatele směřují rovněž proti odůvodnění jeho zadržení ve smyslu ustanovení § 75 tr.ř. Tato námitka však nemůže být součástí ústavní stížnosti s ohledem na podmínky zák.č. 182/1993 Sb.

Pokud se týká dalších námitek obsažených v návrhu je zřejmé, že se jedná o v podstatě shodnou argumentaci, která byla již předmětem posuzování odvolacího soudu, a proto soudce zpravodaj nepovažuje za nutné ji v tomto usnesení znovu citovat.

Po obdržené ústavní stížnosti zaslal ústavní soud stěžovateli písemné poučení o náležitostech řízení o ústavní stížnosti spolu s výzvou, aby ve lhůtě do 15 dnů od jejího obdržení vady návrhu odstranil a doplnil jí ve smyslu poučení.

Na základě této výzvy obdržel Ústavní soud dne 3.5.1996 doplněné podání, zpracované právním zástupcem, připojenou plnou moc a napadené usnesení Krajského soudu v Ústí n. Labem. Toto doplnění obsahuje shodný text s původním návrhem a není rozšířeno o nové skutečnosti.

2

II.ÚS 107/96

V dalším podání požádal navrhovatel Ústavní soud o přednostní vyřízení své stížnosti. Návrh odůvodnil údajným porušováním zákona v průběhu trestního řízení, podjatostí soudu a navíc neúměrným prodlužováním zahájeného řízení.

Z napadeného usnesení Krajského soudu v Ústí n. Labem ze dne 20.3.1996, čj. 4 To 17/96-497, soudce zpravodaj zjistil, že tento soud v neveřejném zasedání podle § 148 odst.1 písm.c) tr.ř. stížnost proti usnesení soudu I. instance zamítl.

V odůvodnění krajský soud uvedl, že přezkoumal napadené usnesení a řízení, které mu předcházelo, doplnil jej došetřením v souvislosti s podaným odvoláním a shledal, že stížnost za současného stavu řízení není oprávněná. Odvolací soud připustil, že v případě, že námitky stěžovatele proti výpovědi poškozeného, pokud by byly pravdivé, by mohly změnit náhled na hodnocení tohoto důkazu, ale zároveň zdůraznil, že v řízení o stížnosti stěžovatele se nejedná o přezkoumání jeho viny, ale jde pouze o zjištění, zda dosud trvají důvody vazby či nikoli.

Dále pokračoval, že v projednávaném řízení dosud není skončeno doplňování provedeného dokazování, zejména ve vztahu k osobě poškozeného.

Vzhledem k tomu, že odvolacímu soudu byla známa snaha několika věřitelů a zejména pak stěžovatele vypátrat skutečné místo pobytu poškozeného, panuje podle jeho názoru důvodná obava, že pokud by byl stěžovatel propuštěn na svobodu, mohl by trestnou činnost opakovat.

Tuto situaci vzal odvolací soud v úvahu s přihlédnutím k dřívější násilné trestné činnosti závažného charakteru, za kterou byl stěžovatel pravomocně odsouzen a z jehož výkonu trestu byl podmíněně propuštěn.

II.ÚS 107/96

Odvolací soud v závěru konstatuje, že se ve svém rozhodování zabýval nejen důvody podané stížnosti, ale rovněž povahou páchané trestné činnosti, zhodnotil i osobu stěžovatele a obsah nabízených záruk a neshledal důvod pro jejich přijetí.

Při rozhodování o podané ústavní stížnosti vycházel soudce zpravodaj z již ustálené judikatury ústavního soudu, podle které mu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost napadeného rozhodnutí ale "pouze" tu skutečnost, zda nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele ve smyslu ústavy a Listiny. Při rozhodování vzal současně do úvahy, že ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a nemůže tedy nad jejich činností vykonávat přezkumný dohled.

Navrhovatel tvrdí, že napadeným usnesením byl porušen článek 8 odst.2, 3 a 5 Listiny, který zaručuje každému právo na osobní svobodu a umožňuje jej zbavit osobní svobody jen z důvodů a způsobem, který stanoví zákon a dále uvedený článek řeší podmínky zadržení a vazby.

Přezkoumávání rozhodnutí o vazebních důvodech (§ 67 tr.ř.) nese sebou určitý formalismus, neboť orgány činné v trestním řízení nezkoumají vždy jen samotné zákonné důvody uvalené vazby, ale mnohdy, především u závazných trestných činů, přihlížejí k jejich druhu a povaze. Tato právní praxe a nakonec i existující právní úprava byla již několikrát v nálezech Ústavního soudu kritizována (nál. č. 293/1996 Sb.). Účelem a smyslem trestního řízení je mimo jiné ve stanovené lhůtě zákonnými prostředky náležitě zjistit trestné činy a pachatele potrestat způsobem odpovídajícímu zákonu.

Odvolací soud při hodnocení všech důvodů v podané stížnosti správně přihlédl zejména k dřívější závažné trestné činnosti stěžovatele a dále ke skutečnosti, že s ohledem na dosavadní stav trestního řízení by případné propuštění stěžovatele na svobodu

4

II.ÚS 107/96

znamenalo umožnit stěžovateli v trestné činnosti pokračovat. Tato důvodná obava soudu je podložena konkrétními skutečnostmi a nelze ji chápat jako porušení presumpce neviny nebo zřejmou podjatost obecných soudů.

Pokud se týká existence důvodu vazby podle § 67 písm.c) tr.ř., lze z hlediska pokračování ve stejné trestné činnosti mít za to, že se bude jednat o opakování téhož trestného činu nebo spáchání trestného činu téže povahy. Rozhodoval-li tehdy odvolací soud ve smyslu § 67 písm.c) tr.ř., pak nelze tvrdit, že tak činil za situace, kdy byl dopředu přesvědčen o vině stěžovatele v jeho trestné věci.

Soudce zpravodaj považuje podanou stížnost s ohledem na ustanovení § 43 odst.1 písm.c) zák.č.182/1993 Sb., za neopodstatněnou, neboť v daném případě nedošlo napadeným usnesením Krajského soudu v Ústí n. Labem k porušení citovaných článků Listiny a úmluvy.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

JUDr. Antonín Procházka

soudce Ústavního soudu

V Brně dne 30. 6. 1997

5

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru