Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 107/15 #1Usnesení ÚS ze dne 05.05.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS České Budějovice
Soudce zpravodajSuchánek Radovan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na ochranu rodičovství, rodiny a dětí
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na ochranu rodičovství,... více
Věcný rejstříkDokazování
styk rodičů s nezletilými dětmi
rodiče
rodičovská zodpovědnost
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.107.15.1
Datum podání12.01.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

104/1991 Sb./Sb.m.s., čl. 3 odst.1

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 32 odst.4, čl. 32 odst.6

Ostatní dotčené předpisy

89/2012 Sb., § 907


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 107/15 ze dne 5. 5. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D. T., zastoupeného JUDr. Vladislavou Rapantovou, advokátkou se sídlem Dukelská 891/4, 779 00 Olomouc, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře ze dne 7. listopadu 2014 č. j. 15 Co 197/2014-607, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 12. ledna 2015, a která byla doplněna podáním Ústavnímu soudu doručeným dne 16. dubna 2015, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 2 odst. 2 a odst. 4, čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře rozhodl rozsudkem ze dne 7. listopadu 2014 č. j. 15 Co 197/2014-607 o odvolání obou rodičů proti rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 29. ledna 2014 č. j. 30 P 78/2012-472, a o odvolání otce (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") proti rozsudku téhož soudu ze dne 25. června 2014 č. j. 30 P 78/2012-531 tak, že rozsudek soudu prvního stupně ze dne 29. ledna 2014 č. j. 30 P 78/2012-472 se v odstavci VI. ve výroku o zamítnutí návrhu otce na svěření jejich nezletilého syna do střídavé péče rodičů a v odstavcích VII. a VIII. ve výrocích o zamítnutí návrhů rodičů na nařízení výkonu rozhodnutí potvrzuje (výrok pod bodem I.). Ve výroku pod bodem II. krajský soud rozhodl, že rozsudek soudu prvního stupně ze dne 29. ledna 2014 č. j. 30 P 78/2012-472 se ve výrocích pod body I. až V. ve výrocích o úpravě styku otce s nezletilým mění takto:

a) Otec je oprávněn stýkat se s nezletilým synem v každém sudém týdnu v roce tak, že si ho převezme ve čtvrtek po skončení vyučování v budově základní školy a matka si syna vyzvedne v bydlišti otce v neděli v 17.00 hodin, a v každém lichém týdnu v roce tak, že si ho převezme ve středu po skončení vyučování v budově základní školy a tamtéž ho vrátí v pátek nejpozději do 7.30 hodin.

b) Otec je dále oprávněn stýkat se s nezletilým každý sudý rok o jarních prázdninách od pátku předcházejícího těmto prázdninám od 16.00 hodin do neděle následujícího týdne do 16.00 hodin, každý lichý rok o velikonočních prázdninách od středy předcházející těmto prázdninám od 16.00 hodin do pondělí velikonočního do 16.00 hodin, každý lichý rok o podzimních prázdninách ode dne předcházejícího těmto prázdninám od 16.00 hodin do posledního dne prázdnin do 16.00 hodin, každý sudý rok v době vánočních prázdnin od 22. prosince od 16.00 hodin do 25. prosince do 17.00 hodin, každý lichý rok v době vánočních prázdnin od 25. prosince od 17.00 hodin do 1. ledna do 17.00 hodin a každý rok o letních prázdninách po dobu 4 týdnů s tím, že přesný termín je povinen oznámit matce nejpozději do 31. března každého roku.

c) V době prázdninového styku převezme otec nezletilého vždy v určenou hodinu v bydlišti matky a tamtéž ho matce po uplynutí stanovené doby vrátí.

d) V době úpravy styku o jarních, velikonočních, letních, podzimních a vánočních prázdninách se neuplatní, úprava běžného týdenního styku podle výroku pod bodem II. a).

e) Matka je povinna otci styk s nezletilým ve shora svedeném rozsahu umožnit.

f) Rodiče jsou povinni v případě, že se styk nebude moci z vážných důvodů uskutečnit, tuto skutečnost druhému rodiči bezodkladně sdělit.

g) Tím se mění ve výrocích o úpravě styku otce s nezletilým rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 24. března 2011 č. j. 14 Nc 225/2010-216.

Řízení o odvolání otce proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 25. června 2014 č. j. 30 P 78/2012-531 bylo zastaveno (výrok pod bodem III.). Dále bylo uvedeným rozsudkem rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok pod bodem IV.), a dále byla rodičům uložena povinnost zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Táboře na náhradě jí vynaložených nákladů každý částku 2.267,- Kč (výrok pod bodem V.).

II.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že postupem Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Stěžovatel zejména namítá, že s ním nebylo zacházeno jako s rovným účastníkem řízení, soud nebral v úvahu chráněný zájem dítěte na oba rodiče a zejména pak nebral v úvahu poslední nálezy Ústavního soudu ve věci střídavé péče, zejména nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (dostupný na http://nalus.usoud.cz/, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná), podle kterého je střídavá péče prioritní úpravou poměrů dětí z rozvedených manželství (rozpadlých partnerství) všude tam, kde jsou splněny její dvě základní podmínky, a to, že rodiče jsou k výchově dítěte způsobilí a mají o výchovu dítěte zájem. Zde byly obě podmínky beze zbytku splněny, dokonce i potvrzeny znaleckým posudkem PhDr. Jindřišky Záhorské, PhD., která v neprospěch střídavé péče uváděla pouze jediný argument, a sice, že rodiče mají mezi sebou konflikty a že nespolupracují na jejich odstranění. I tato námitka byla v průběhu řízení odstraněna, když otec i matka začali spolupracovat s krizovým centrem v Českých Budějovicích, to indikovalo, že překážky komunikace jsou především na straně matky (otec se o komunikaci snažil a slíbené dodržoval), a matka následně přestala schůzky navštěvovat, neboť prý nejsou v jejím zájmu. Za dané situace, nechtěl-li soud svěřit dítě do střídavé péče obou rodičů, jak mu ukládá pro něj závazný nález Ústavního soudu, měl rozhodnout o výhradní péči - ovšem otce, nikoliv matky, protože ten se z obou rodičů jevil - a to i krizovému centru - jako komunikativnější a snažící se spory konstruktivně řešit, zatímco matka vycházela z tradiční - mylné, byť osvědčené - představy, že bude-li komunikaci mařit, soud nakonec svěří dítě do její péče, což se nakonec stalo a otci tak byla upřena jeho rodičovská práva. Otec má za to, že odvolací soud nepostupoval ani v souladu se zájmem dítěte (které si přálo zůstat u otce a u něj navštěvovat i základní školu), ani v souladu s výše zmíněným nálezem Ústavního soudu - čímž porušil právo zejména stěžovatele na spravedlivý proces, do jehož rámce lze zahrnout i vynesení očekávatelného rozsudku - předvídatelnost práva. Otec zdůrazňuje, že odvolací soud postupoval nejen v rozporu se shora uvedeným pro soud závazným nálezem Ústavního soudu, ale také v rozporu s doporučením pracovnice orgánu sociálně-právní ochrany dětí. Tato pracovnice, která by měla být a také byla s poměry na místě sama nejlépe obeznámena, odvolacímu soudu střídavou péči výslovně doporučila.

III.

Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

V ústavní stížnosti stěžovatel brojí především proti výroku rozsudku krajského soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí návrhu stěžovatele na svěření nezl. J. do střídavé péče rodičů.

Krajský soud v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře se v odůvodnění svého rozhodnutí poté, co doplnil dokazování, neztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že v předmětné věci rodiče nejsou schopni řádně komunikovat a sjednotit své výchovné působení na syna, což je základním předpokladem pro úspěšnou realizaci tohoto výchovného modelu. Odvolací soud poukázal na to, že nejde jen o aktuální judikaturu Ústavního soudu, na kterou otec poukazuje v odvolání a která vcelku jednoznačně prosazuje názor, že odmítavé stanovisko jednoho z rodičů a nedostatek komunikace mezi rodiči nemůže být překážkou pro svěření dítěte do střídavé péče, jestliže jsou další podmínky pro takové rozhodnutí splněny. Z dokazování podle odvolacího soudu vyplývá, že navzdory přetrvávajícím složitým vztahům mezi rodiči je jejich komunikace alespoň na takové úrovni, že jsou schopni zajistit dlouhodobé a (pro nezletilého) bezproblémové fungování aktuální úpravy, ačkoli se jedná o úpravu rozsahem nestandardní a z hlediska možných konfliktních situací rizikovou. Proto vyjádřil odvolací soud své přesvědčení, že z pohledu spolupráce mezi rodiči a jednoty jejich výchovného působení na syna zde nejsou takové rozpory, které by svěření nezletilého do střídavé péče bránily. Odvolací soud dovodil, že takovéto řešení bylo vhodné i s ohledem na dobré vztahy chlapce k oběma rodičům a jejich partnerům, což potvrzuje chlapcem samotným vyjádřený souhlas s tím, aby byl vždy týden u matky a týden u otce.

Odvolací soud dále poukázal na to, že obecné principy, jimiž se orgán rozhodující o tom, kterému z rodičů bude nezletilé dítě po jejich rozchodu svěřeno do péče, musí řídit, shrnul Ústavní soud (mimo jiné) v nálezu ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 3216/13, ve kterém především zdůraznil, že podle článku 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte (a pochopitelně i podle vnitrostátní právní úpravy) je při jakékoli činnosti týkající se dětí předním hlediskem zájem dítěte. V této souvislosti dále uvedl, že zásadním vodítkem při hledání (nejlepšího) zájmu dítěte, které je dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé, je sice přání dítěte, ale přesto nelze soudní rozhodnutí založit jen na tomto přání, neboť zájem dítěte je třeba posuzovat komplexně. Platí, že jsou-li oba rodiče způsobilí dítě vychovávat, mělo by být svěření dítěte do jejich střídavé péče zpravidla v jeho zájmu. Současně však Ústavní soud připomněl, že důležitou hodnotou je i stálost výchovného prostředí, kterou je nutno chránit, a proto lze ke změně přistoupit jen při podstatné změně poměrů, tj. za situace, kdy nad požadavkem stálosti výchovného prostředí převažují jiné okolnosti. Odvolací soud vycházel z uvedených principů a dospěl k závěru, že v daném případě je nutno dát přednost zásadě stálosti výchovného prostředí nezl. J. Uvedeným závěrům krajského soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.

Pokud stěžovatel dovozuje, že v jeho případě byla naplněna kritéria pro svěření nezletilého dítěte do střídavé péče, Ústavní soud k tomu poznamenává, že v případě soudních rozhodnutí v tak individualizovaných věcech, jakými jsou spory o úpravu výchovných poměrů nezletilých dětí, lze stěží hovořit o "precedenční" závaznosti jejich závěrů, tím méně je možné vymezit obecná kritéria, jejichž naplnění pak vždy, bez ohledu na konkrétní okolnosti projednávaného případu, nutně musí vést k uložení vybraného výchovného opatření. Za taková nelze považovat ani výše předestřená ústavněprávní kritéria a požadavky pro svěřování dětí do péče, neboť ta představují toliko referenční kritéria, jež musí obecný soud, rozhodující o svěření nezletilého dítěte do péče, vždy vzít do úvahy a jejich naplnění zkoumat s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu. Jak již bylo výše zmíněno, úkolem Ústavního soudu je pak v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů o svěření nezletilého dítěte do péče zkoumat, zda byla uvedená ústavněprávní kritéria zohledněna, nikoliv však předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče či dokonce přímo rozhodovat o jeho svěření do střídavé péče (viz též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2224/14).

Tak tomu bylo ostatně i v případě stěžovatelem citovaného nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13, v němž sice Ústavní soud mj. vymezil obecná východiska (premisy) ve vztahu k problematice rozhodování soudů o střídavé výchově, když konstatoval, že "je-li nejlepším zájmem dítěte, aby bylo především v péči obou rodičů, a pokud jsou splněny veškeré zákonné podmínky (tj. oba rodiče jsou stejnou měrou schopni a ochotni pečovat o zdraví dětí a o jejich tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj a kdy tyto děti mají k oběma rodičům stejně hluboký citový vztah), tak je svěření dětí do střídavé péče pravidlem, nikoliv výjimkou" (bod 42), nicméně i v tomto případě Ústavní soud jejich naplnění hodnotil s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu soudního rozhodování v řízení o úpravě poměrů k nezletilým dětem, přičemž dospěl k závěru, že zde "obecné soudy nerozhodovaly v nejlepším zájmu dítěte a nedostatečnou měrou chránily práva stěžovatele na respektování jeho rodinného života a práva na rodičovskou výchovu a péči. Obecné soudy totiž přesto, že stěžovatel naplňoval veškerá kritéria relevantní pro rozhodování, komu má být dítě svěřeno do péče, stejnou měrou jako matka nezletilých (neboť je biologickým rodičem nezletilých, má s nimi silnou citovou vazbu a udržuje s nimi pravidelný a úzký kontakt, a je schopen zajistit jejich vývoj i veškeré potřeby), nevycházely z premisy, že zájmem dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů, a nesnažily se potud, pokud to nebylo v přímém rozporu se zájmy nezletilých, tohoto stavu dosáhnout" (bod 38, viz též usnesení sp. zn. II. ÚS 2224/14).

Dle názoru Ústavního soudu se stěžovateli dostalo řádného a spravedlivého dvojinstančního řízení, v němž mu žádný z rozhodujících soudů neupřel jeho ústavně zaručená práva. Odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně částečně změnil, avšak ve výroku o zamítnutí návrhu otce na svěření nezl. J. do střídavé péče rodičů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Stěžovatel se však se závěry krajského soudu neztotožňuje. To ovšem nezakládá důvod pro zásah Ústavního soudu. Skutečnost, že soud přistoupí při svých myšlenkových úvahách k jinému hodnocení provedených důkazů, než které by za správné považovala ta či ona strana sporu, případně, že na základě tohoto hodnocení důkazů dospějí soudy k právnímu závěru, s nímž se některý z účastníků řízení neztotožňuje, nelze považovat za zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele. Soudy v odůvodnění svého rozhodnutí musí ovšem přesvědčivě a logicky vyložit, jakými úvahami se při rozhodování věci řídily, tedy mimo jiné, k jakým skutkovým zjištěním na základě provedených důkazů dospěly a jaké právní závěry z těchto skutkových zjištění učinily.

V projednávané věci bylo rozhodnutí odvolacího soudu odůvodněno způsobem, který v žádném případě nevybočuje z mezí ústavnosti. Odvolací soud přihlédl především k zájmům nezletilého dítěte. Svým rozhodnutím stěžovatele jako otce neomezuje v právech rodiče, pouze upravuje jeho možnost styku s nezletilým jinak, než si stěžovatel představuje. Do budoucna nadto není vyloučena změna rozhodnutí soudu, dojde-li ke změně poměrů. Ústavní stížnost je tedy, dle názoru Ústavního soudu, v podstatě jen vyjádřením nesouhlasu stěžovatele se závěry odvolacího soudu, a Ústavní soud tak neshledal důvod ke svému zásahu do nezávislého soudního rozhodování.

Ústavní soud konstatuje, že podrobnosti ohledně práv uvedených čl. 32 odst. 4 Listiny stanoví zákon (čl. 32 odst. 6 Listiny). Jak je shora uvedeno, Ústavní soud neshledal, že by odvolací soud v rovině zákonné úpravy při rozhodování o zájmech nezletilého dítěte pochybil. Ústavní soud chápe úsilí stěžovatele o co nejširší kontakt se svým dítětem. V daném případě se ovšem rodiče nebyli schopni o styku otce s nezletilým dítětem dohodnout. Za těchto okolností pak nezbývá, než konstatovat, že je věcí soudu, aby autoritativním výrokem na základě zjištěného skutkového stavu sám o styku rodiče s dítětem rozhodl tak, aby jeho rozhodnutí prospívalo především nezletilému dítěti, neboť i podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány. Krajský soud této své povinnosti řádně dostál.

Ústavní soud ověřil, že postup krajského soudu byl řádně odůvodněn a jeho rozhodnutí odpovídá zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci krajského soudu, tak jak je rozvedena v jeho rozhodnutí vydaném v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jeho úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními.

Ústavní soud konstatuje, že krajský soud v předmětné věci rozhodoval v souladu s právy podle hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolné, ale toto rozhodnutí je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislého soudu.

Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. května 2015

Radovan Suchánek, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru