Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 107/03Usnesení ÚS ze dne 11.11.2003

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajLastovecká Dagmar
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastníků řízení, rovnost „zbraní“
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedl... více
Věcný rejstříkDůkaz
soudce/podjatost
Ochrana osobnosti
EcliECLI:CZ:US:2003:2.US.107.03
Datum podání17.02.2003
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 37 odst.3, čl. 38 odst.2, čl. 10

40/1964 Sb., § 11

99/1963 Sb., § 131 odst.3, § 126 odst.3, § 14


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 107/03 ze dne 11. 11. 2003

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Pavla Rychetského o ústavní stížnosti Ing. J. R., zastoupeného JUDr. R. J., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, ze dne 20. 11. 2002, č.j. 1Co 93/2002-480 a Krajského soudu v Brně ze dne 25. 1. 2002, č.j. 24C 30/2000-440, za účasti Vrchního soudu v Olomouci jako účastníka řízení, a Krajského soudu v Brně, jako vedlejšího účastníka řízení,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 10, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst.2 Listiny základních práv a svobod, čl. 2 odst. 3, čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení shora uvedených rozsudků, kterými nebylo vyhověno jeho žalobě na ochranu osobnosti. Předmětem sporu bylo, zda žalovaná svým tvrzením, " že dne 20.8.1997 na jednání předsednictva sněmu Č. o. s. p. š. (dále "P. Č. P.") stěžovatel zatajil členům předsednictva sankce, které musí zaplatit Č. o. s. p. š. (dále jen "Č. P.") v případě prodeje akcií společnosti G., a.s. ostatním odborovým svazům", které měla učinit na III. sjezdu Č. P. v květnu 1999, dále ve svém trestním oznámení ze dne 2. 11. 1999 avU. n. (správně týdeníku Š. 1/2000) ze dne 7. 1. 2000, se dopustila zásahu do osobnostních práv stěžovatele.

V ústavní stížnosti stěžovatel vyjadřuje nesouhlas se závěry odvolacího soudu, který nevyhověl jeho odvolacím námitkám, týkajícím se procesních nedostatků a nesprávných skutkových zjištění a potvrdil rozhodnutí soudu prvého stupně.

K námitce podjatosti soudce odvolací soud uvedl, že opakovanou námitkou stěžovatele se Vrchní soud v Olomouci již zabýval v předchozích rozhodnutích, přičemž ji shledal jako nedůvodnou a nyní proto odkázal na odůvodnění těchto rozhodnutí. Dle stěžovatele však přehlédl jeho podání ze dne 1. 11. 2000, jehož přílohou byla též žaloba na ochranu osobnosti proti žalovanému soudci JUDr. M. P., a nelze proto souhlasit s tvrzením Vrchního soudu v Olomouci, že stěžovatel neprokázal negativní vztah předsedy senátu ke stěžovateli a jeho právnímu zástupci.

Stěžovatel dále namítá, že došlo k porušení práva rovnosti stran, neboť soud vyslechl z vlastní iniciativy 11 členů předsednictva Č. P., ačkoliv žalovaná navrhla pouze výslech jednoho z nich, a nesouhlasí proto s tvrzením, že soud postupoval v souladu s § 120 o.s.ř. Dále namítá, že ačkoliv odvolací soud konstatoval, že při výsleších účastníků a svědků a protokolaci listinných důkazů nebylo postupováno v souladu s ustanovením § 131 odst. 3 a § 126 odst. 3 o.s.ř. a jednalo se tedy o procesní vady, dovodil, že tyto vady neměly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé. Odvolací soud dle stěžovatele v odůvodnění rozhodnutí nesprávně konstatoval procesní bezvadnost provedených důkazů a tyto posléze hodnotil jako nadbytečné. Stěžovatel dále uvádí (bez konkrétních výtek), že Vrchní soud v Olomouci shledal, že v řízení došlo k porušení zásady veřejnosti soudního řízení (zakotvené v čl. 38 Listiny základních práv a svobod a čl. 96 odst. 2 Ústavy ČR), neboť některé roky probíhaly až po 18 hodině, kdy je budova soudu pro veřejnost uzavřena, avšak ani tato procesní vada není natolik závažná, aby způsobila nesprávné rozhodnutí ve věci samé.

Především je stěžovatel přesvědčen, že soudy obou stupňů nesplnily povinnost ochránit jeho právo na ochranu osobnosti zakotvené v čl. 10 Listiny základních práv a svobod. Závěry soudů, které dospěly k názoru, že výše uvedené tvrzení žalované o zatajení sankce je pravdivé, se opírají o argumenty odporující veškeré logice a obecně uznávanému obsahu pojmu "zatajit". Z provedeného dokazování jednoznačně vyplynulo, že členové předsednictva byli na jednání předsednictva sněmu, konaném dne 16.-17. 5 1997, tedy ještě před uzavřením klíčové dohody o prodeji akcií (Dohoda 5/97), o sankci spojené s prodejem akcií stěžovatelem informováni. Stěžovatel proto na následném jednání dne 20. 8. 1997, kde se jednalo a rozhodovalo o prodeji akcií, informaci o sankci již neopakoval. Vrchní soud dále nesprávně opírá svůj názor, že tvrzení žalované bylo pravdivé, o argumentaci, dle které bylo na místě, aby stěžovatel s ohledem na nově vzniklé okolnosti opětovně upozornil na riziko placení sankce, zejména pokud šlo o částku přesahující 100 milionů korun. Z uvedeného nemůže být dle názoru stěžovatele dovozováno zatajení informace.

Stěžovatel ani nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že žalovaná podáním trestního oznámení využila přiměřeným způsobem vůči žalobci svého zákonného petičního práva (zákonné licence) a nemůže proto jít o neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce. Soud zřejmě přehlédl, že žalovaná, když oznámila podezření ze spáchání trestného činu, musela vědět, že k zatajení informací nedošlo. V daném případě se nejednalo o využití petičního práva přiměřeným způsobem, ale o jeho zneužití. Navíc žalovaná mohla jako členka vyšších orgánů Č. P. požádat příslušné orgány o revizi a prošetření stavu hospodaření, event. vzniku škody.

Výroky žalované představují pro stěžovatele, který je předsedou Č. P., vážný útok na jeho osobu a zpochybnění řádného výkonu volené funkce.

Vrchní soud ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a zdůraznil, že na rozdíl od tvrzení uváděného stěžovatelem, se jeho podáním, týkajícím se podjatosti soudce ze dne 1.11.2000, zabýval (odůvodnění rozsudku- str. 6). Poukázal na to, že v ústavní stížnosti stěžovatel nerozlišuje, vůči kterému ze tří zásahů, jichž se žalovaná měla dopustit, stěžovatel nesouhlasí s vyhodnocením zjištěného skutkového stavu. Závěr o využití zákonné licence se vztahuje toliko a pouze k zásahu učiněnému tvrzením v trestním oznámení, na kterém pak není důvodů ničeho měnit.

Krajský soud v Brně ve vyjádření k ústavní stížnosti plně odkázal na odůvodnění obou napadených rozhodnutí.

Z obsahu připojeného spisu Krajského soudu v Brně, sp.zn. 24C 30/2000, Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím odvolacího soudu bylo potvrzeno rozhodnutí soudu I. stupně, kterým byl zamítnut návrh stěžovatele, aby žalovaná byla uznána povinnou zdržet se výše uvedeného tvrzení ohledně zatajení povinnosti hradit majetkové sankce a dále návrh, aby byla uznána povinnou se omluvit a poskytnout náhradu nemajetkové újmy v penězích ve výši 20.000,- Kč. Předmět řízení na ochranu osobnosti byl stěžovatelem vymezen tak, že za neoprávněné zásahy považoval tři skutky žalované, a to její výroky na III. Sjezdu Č. P. v květnu 1999, v trestním oznámení ze dne 2. 11. 1999 a v článku v týdeníku Školství 1/2000 ze dne 7. 1. 2000. Na základě provedeného dokazování bylo soudy zjištěno, že žalovaná stěžovatelem uváděný výrok na III. Sjezdu Č. P., ani v týdeníku Š. neuvedla. Specifikovaný výrok byl zachycen pouze v protokolu o podaném trestním oznámení, přičemž soudy dospěly k názoru, že tímto výrokem nedošlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv stěžovatele, neboť tvrzení žalované je pravdivé, když jak bylo zjištěno, stěžovatel na zasedání P. Č. P. dne 20.8.1997 skutečně neinformoval o sankcích, které pro odborový svaz vyplývají z Dohody akcionářů odborových svazů v případě prodeje akcií mimo blokový obchod s ostatními odborovými svazy. (Za významné soudy nepovažovaly okolnost, zda o podmínkách převodu akcií byli členové předsednictva ve sporném rozsahu informováni v květnu 1997, neboť zasedání konané dne 20. 8. 1997 se uskutečnilo za odlišného postoje signatářů Dohody akcionářů odborových svazů). Dle Vrchního soudu v Olomouci je protiprávnost vyloučena i využitím tzv. zákonné licence. Úsudky žalované přitom byly zcela přiměřené okolnostem jednání předsednictva sněmu, konaného dne 20. 8. 1997, tak následkům vzniklým z porušení dohody akcionářů, kdy odborovému svazu hrozily majetkové sankce ve výši 178.000.000,- Kč a dohodou o vyrovnání převedl odborový svaz pracovníků školství na ostatní odborové svazy majetek v hodnotě 60.000.000,- Kč. Přiměřeným byl také smysl a účel trestního oznámení, jímž bylo prošetřit z hlediska trestněprávní odpovědnosti jednání stěžovatele ve vztahu k prodeji akcií.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnosti spolu s připojeným spisem a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud předesílá, že ústavní stížností se mohl zabývat jen z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tedy jako soudní orgán ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví a je oprávněn do rozhodovací pravomoci obecných soudů zasahovat pouze za předpokladu, že tyto nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod. Důvody pro takový zásah shledány nebyly.

Pokud jde o námitku stěžovatele, týkající se podjatosti soudce, Ústavní soud z připojeného spisu ověřil, že o námitkách podjatosti bylo pravomocně rozhodnuto již usneseními Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 2. 2001, č.j. Nco 11/2001-205 a ze dne 19. 3. 2001, Nco 40/2001-228 (rozhodnutí o námitce uplatněné v návaznosti na podanou žalobu proti soudci JUDr. M. P. na ochranu osobnosti).

Odvolací soud pak své závěry o nedůvodnosti námitky podjatosti v napadeném rozhodnutí řádně odůvodnil, jak odkazem na odůvodnění uvedených rozhodnutí, kterými již bylo o námitkách podjatosti rozhodováno, a to i ve vztahu k podané žalobě na ochranu osobnosti proti soudci JUDr. M. P.., tak mimo jiné, zdůrazněním okolnosti, že námitky stěžovatele směřovaly proti postupu soudce v řízení, který však podle § 14 odst. 4 o.s.ř. důvodem pro vyloučení být nemůže. Vrchní soud v Olomouci se tedy odvolacími námitkami stěžovatele v tomto směru odpovídajícím způsobem zabýval, své závěry v souladu s o.s.ř. odůvodnil a Ústavní soud proto neshledal jeho postup jako protiústavní.

Ústavní soud považuje za nutné zdůraznit, že stěžovatel výše uvedená rozhodnutí, kterými právě bylo rozhodováno o námitkách podjatosti, a to i ve vazbě na podanou žalobu proti soudci JUDr. M. P. na ochranu osobnosti, nenapadl samostatnou ústavní stížností, a dle jím formulovaného petitu ani tímto projednávaným návrhem. Stěžovatel rovněž nevyužil možnosti napadnout rozhodnutí odvolacího soudu mimořádným opravným prostředkem z důvodu, že ve věci rozhodoval vyloučený soudce [dovoláním dle § 237 odst. 1 písm. g) o.s.ř. ve znění před novelou, provedenou zák. č. 30/2001 Sb., po novele provedené zák. č. 30/2001 Sb. žalobou na zmatečnost dle § 229 odst. 1 písm. e)].

Ústavní soud má dále, shodně jako Vrchní soud v Olomouci, zato, že zjištěné procesní vady, týkající se nedostatků v provádění dokazování, nemohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé, neboť k právním závěrům soudy dospěly na základě jednoznačných listinných důkazů, a to přepisu videozáznamu ze zasedání P. Č. P. ze dne 20. 8. 1997, textu článku v týdeníku Š. 1/2000 a protokolu o trestním oznámení ze dne 2. 11. 1999, jejichž autentičnost ani stěžovatel nenapadá. Skutečnost, že byly prováděny důkazy nadbytečné a provádění těchto "nadbytečných důkazů" nebylo zcela v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, nemůže za těchto okolností, kdy skutkový stav byl zcela prokazatelně zjištěn z listinných důkazů, vést k nesprávnému rozhodnutí ve věci samé, či dokonce k protiústavnosti napadených rozhodnutí. Nevede k nim ani okolnost, že ve věci došlo při některých jednáních soudu prvého stupně k jejich protahováním do pozdních hodin k porušení zásady veřejnosti jednání. (Konkrétní porušení procesních práv účastníků v důsledku nadměrně dlouhého jednání nenamítala ani žádná z procesních stran).

Vzhledem k tomu, že z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel nenapadá závěry soudů, dle kterých se žalovaná výroku o zatajení sankcí, tak jak jím byl specifikován v žalobě, nedopustila při svém vystoupení na III. sjezdu P. Č. P. a v týdeníku Š. 1/2000, ale napadá závěry soudů, dle kterých se jednalo o tvrzení pravdivé (pokud jde o tvrzení uvedené v trestním oznámení) a učiněné v mezích tzv. zákonné licence a nemohlo jím proto dojít k zásahu do osobnostních práv stěžovatele, zaměřil se Ústavní soud na zjištění, zda rozhodnutím obecných soudů, pokud jde o tuto otázku, mohlo dojít k porušení základních práv stěžovatele.

Pro posouzení věci je podstatné, zda k zásahu do práv na ochranu osobnosti může dojít podáním trestního oznámení, a to konkrétním tvrzením o podezření ze spáchání trestného činu v něm uvedeným.

Dle § 11 obč.zák. má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy.

Uvedené právo však nelze chápat absolutně, jako ústavně zaručené subjektivní právo na to, aby veškerá sdělení a podněty o každém subjektu byla za všech okolností výlučně jenom pravdivá a ověřená. V tomto směru je možno odkázat na soudní judikaturu, podle níž neoprávněným zásahem do práv chráněných ustanoveními § 11 a násl. obč. zák. nejsou projevy, které podle obsahu, formy a cíle je možné považovat za upozornění, podněty nebo žádosti o objasnění a prošetření určitých okolností, byly-li učiněny v prostředí oprávněném věc řešit (Sborník III Nejvyššího soudu, SEVT, Praha 1980).

Extenzivní výklad práva na ochranu osobnosti, tak jak je zastává stěžovatel, by v podstatě vylučoval možnost uplatnění petičního práva chráněného v čl. 18 Listiny základních práv a svobod a upraveného v zák. č. 85/1990 Sb., umožňujícího občanům obracet se ve věcech veřejného nebo společenského zájmu na ty orgány, do jejichž působnosti vyřizování daná věc spadá. V případě odložení trestního oznámení, nebo skončení řízení jiným způsobem než vynesením rozsudku o vině a trestu, by totiž tento výklad automaticky umožňoval a především zaručoval subjektu, proti němuž trestní oznámení směřovalo, úspěšně se vůči oznamovateli domáhat ochrany osobnostních práv v občanskoprávním řízení, (ve kterém by v podstatě byla za účelem ověření pravdivosti opětovně posuzována tvrzení, která již byla předmětem úvah orgánů činných v trestním řízení, byť těmi byla posuzována z hlediska naplnění skutkové podstaty určitého trestného činu). Přes uvedené je však, dle názoru Ústavního soudu, třeba v obdobných věcech ke každému případu přistupovat individuálně a důkladně posuzovat, zda se v konkrétní věci skutečně nejedná o zneužívání petičního práva, způsobilého do práva na ochranu osobnosti zasáhnout.

O takový případ se však v projednávané věci nejedná, žalovaná své trestní oznámení učinila orgánům činným v trestním řízení, tedy orgánům podle zákona oprávněným se takovými podněty zabývat, jejichž povinností je toto oznámení prověřit. Ústavní soud se shoduje se závěry Vrchního soudu v Olomouci, že jednání žalované bylo přiměřené okolnostem případu, podnět byl učiněn ve věci disponování odborářským majetkem, tedy ve věci veřejného a společenského zájmu, a přiměřený byl i smysl a účel podaného trestního oznámení. Okolnost, že žalovaná mohla požádat o revizi hospodaření odborového svazu, sama o sobě nevylučuje právo na podání trestního oznámení. Pokud jde o závěry soudů, které hodnotily i pravdivost předmětného výroku, a to nad rámec nezbytného zjištění, zda se jedná o přiměřený výkon petičního práva, Ústavní soud uvádí, že mu, jak bylo výše uvedeno, nepřísluší přehodnocovat hodnocení důkazů provedené obecnými soudy a právní závěry na jeho základě přijaté.

Závěrům obecných soudů o tom, že uvedeným výrokem v trestním oznámení nebylo zasaženo do osobnostních práv stěžovatele, tak nelze podle přesvědčení Ústavního soudu vytýkat protiústavnost. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, pak nezakládá sama o sobě porušení práva na spravedlivý proces, chráněného čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Pokud jde o námitky, tykající se procesních pochybení, ze kterých stěžovatel dovozuje porušení čl. 37 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod, Ústavní soud uvádí, že tyto procesní vady, konstatované i Vrchním soudem v Olomouci, nezpůsobily nesprávné rozhodnutí ve věci samé, a nedosáhly intenzity způsobilé porušit základní práva namítaná stěžovatelem.

Vzhledem k tomu, že, jak Ústavní soud ověřil, soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny základních práv a svobod, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti, byl návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. listopadu 2003

JUDr. Jiří Malenovský

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru