Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1069/15 #1Usnesení ÚS ze dne 21.07.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Hradec Králové
SOUD - OS Hradec Králové
Soudce zpravodajZemánek Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkDokazování
Trestný čin
důkaz/volné hodnocení
In dubio pro reo
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.1069.15.1
Datum podání10.04.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 125 odst.1, § 2 odst.5, § 2 odst.6


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1069/15 ze dne 21. 7. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele K. O., zastoupeného Mgr. Michalem Kádou, advokátem, se sídlem Gočárova 535, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 1650/2014-23 ze dne 14. 1. 2015, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 11 To 244/2014-218 ze dne 23. 9. 2014 a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové č. j. 3 T 36/2014-187 ze dne 28. 5. 2014, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 10. 4. 2015 a doplněnou dne 23. 4. 2015, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavní práva zaručená čl. 36 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z obsahu spisu Okresního soudu v Hradci Králové sp. zn. 3 T 36/2014 se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové byl stěžovatel uznán vinným zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. c), e) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), a za tento zločin a dále za přečin nedovoleného pěstování rostlin obsahujících omamnou nebo psychotropní látku podle § 285 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Náchodě sp. zn. 11 T 22/2013 ze dne 18. 9. 2013, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 12 To 315/2013 ze dne 13. 11. 2013, byl podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku, odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců. Výkon trestu mu byl podle § 81 odst. 1 a § 84 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř let s dohledem. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Náchodě sp. zn. 1 T 22/2013 ze dne 18. 9. 2013. Odvolání stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové napadeným usnesením podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."), zamítl jako nedůvodné. Stěžovatel podal proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody dle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., které Nejvyšší soud dalším napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.

Stěžovatel namítá, že napadená rozhodnutí jsou v rozporu se zásadou in dubio pro reo. Obžaloba je postavena na jediném přímém důkazu, a to výpovědi svědkyně Kinclové. Hodnota dalších provedených důkazů je dle jeho názoru velmi nízká. Považuje za absurdní, aby rozhodnutí o jeho vině stálo na znaleckém posudku, který posuzoval věrohodnost jediné přímé svědkyně. Poukazuje na to, že navrhl celou řadu důkazů za účelem prokázání negativního vztahu svědkyně vůči jeho osobě, k nimž však soudy nepřihlédly nebo je neprovedly. Uvedeným postupem, zejména tím, že soud nehodnotil skutkový stav v celém souhrnu posuzovaných skutečností, došlo dle názoru stěžovatele k porušení práva na spravedlivý proces. Nebylo tak nad veškerou pochybnost prokázáno, že se stěžovatel uvedeného skutku dopustil. V této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 226/06 ze dne 11. 3. 2010 (N 48/56 SbNU 521), zabývající se nároky na odůvodnění odsuzujícího rozsudku v situaci "tvrzení proti tvrzení". V jeho případě soudy vyčerpávajícím způsobem nepopsaly důkazní postup a logicky a věcně přesvědčivým způsobem jej neodůvodnily.

Po zvážení stížnostních námitek a obsahu napadených rozhodnutí a příslušného spisu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel brojí proti hodnocení důkazů a usiluje o revizi skutkových zjištění a z nich vyvozených právních závěrů.

Ústavní soud opakovaně připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není v zásadě oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů. Podle čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jen soud, který je součástí soudní soustavy (čl. 91 Ústavy), rozhoduje o otázce viny a trestu, tedy hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy). Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením § 2 odst. 5 a 6 tr. ř., jakož i ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu, aby takové hodnocení přehodnocoval, byť by se s ním neztotožňoval. Důvod ke zrušení soudního rozhodnutí je dán pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, kdy jeho rozhodnutí svědčí o možné libovůli [srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257), nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255)].

Z uvedených východisek a mezí přezkumné činnosti Ústavní soud vycházel i v nyní projednávané věci, v souvislosti s přezkoumáním námitek stěžovatele.

Z hlediska zjišťování skutkového stavu nelze soudům vytknout takové pochybení, které by současně znamenalo zásah do základních práv stěžovatele. Soud prvního stupně provedl všechny relevantní důkazy, čímž si vytvořil dostatečný skutkový základ pro své rozhodnutí. Reprodukoval na jedné straně výpověď stěžovatele a svědků vypovídajících v jeho prospěch a na straně druhé výpověď poškozené a výpovědi svědků, potvrzujících její tvrzení, i obsah znaleckého posudku z odvětví psychologie vyjadřující se k věrohodnosti poškozené a její výpovědi. Lze sice souhlasit se stěžovatelem v tom, že v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně jsou hodnotící úvahy uvedeny ne zcela vyčerpávajícím způsobem, toto pochybení však napravil odvolací soud, který důkazy vzájemně konfrontoval a podrobně popsal, v důsledku jakých úvah jim přikládal důkazní sílu. Odvolací soud si byl vědom toho, že proti sobě stojí na jedné straně tvrzení stěžovatele a na straně druhé výpověď poškozené. Zaměřil se proto na vyhodnocení věrohodnosti těchto dvou skupin výpovědí. Pokud po řádném vyhodnocení obou těchto skupin na rozdíl od stěžovatele nepochyboval o věrohodnosti poškozené, jejíž výpověď je potvrzována dalšími, byť nepřímými důkazy, a vysvětlil, proč nepřijal verzi stěžovatele, nelze mu vytýkat, že nepřistoupil k aplikaci zásady in dubio pro reo, které se stěžovatel dovolává.

V trestním řádu není zakotvena zásada, z níž by vyplývalo, že stojí-li proti sobě dvě protikladná tvrzení, je soud vždy povinen rozhodnout ve prospěch obžalovaného. Soud má povinnost za této důkazní situace věnovat hodnocení důkazů zvýšenou pozornost a svůj závěr pečlivě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnit. Pokud však soud po vyhodnocení takovéto důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny výpovědí je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud pochybnosti nemá. To byl i případ nyní projednávané věci, která se tím odlišuje od věci řešené v poukazovaném nálezu sp. zn. II. ÚS 226/06.

Stěžovatel sice zpochybňuje znalecký posudek, který se vyslovil kladně k věrohodnosti poškozené a její výpovědi, a namítá, že soudy vyšly nekriticky z jeho závěrů, z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu je však zřejmé, že soud hodnotil závěry znaleckého posudku i v kontextu se znaleckými údaji o poškozené, zjištěnými v rámci opatrovnického řízení, a se závěry jiné znalkyně vyslovenými v předcházejícím trestním řízení stěžovatele, v němž poškozená rovněž proti stěžovateli vypovídala, přičemž ani v těchto dalších řízeních pochybnosti o věrohodnosti poškozené nevznikly. Pokud tedy vzal za prokázané, že stěžovatel poškozenou jednoznačně nutil ke změně svědecké výpovědi a přitom jí hrozil násilím za použití zbraně, a to i na jejich dítěti, a poškozená jeho jednání vnímala a vyvolávalo v ní oprávněný strach, neboť v minulosti již byla stěžovatelem opakovaně fyzicky napadána, nelze jeho závěru o naplnění všech znaků kvalifikované skutkové podstaty zločinu vydírání z ústavního pohledu nic vytknout.

Pokud stěžovatel poukazuje na to, že navrhl celou řadu důkazů za účelem prokázání negativního vztahu poškozené vůči jeho osobě, z rozhodnutí odvolacího soudu jsou dostatečně zřejmé důvody, proč odvolací soud nepovažoval za nutné dokazování v rámci odvolacího řízení doplňovat - navrhované důkazy totiž nesměřovaly přímo k projednávanému skutku a de facto by jen potvrdily vyhrocené vztahy mezi stěžovatelem a poškozenou, které ani soud prvního stupně nezpochybňoval, nadto byla věrohodnost poškozené opakovaně prověřována znalecky. Ústavní soud mnohokrát vyslovil, že ze zásad řádného procesu nevyplývá povinnost soudu vyhovět všem důkazním návrhům, musí však ve svém rozhodnutí vyložit, z jakého důvodu navržený důkaz neprovedl [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 150/93 ze dne 3. 11. 1994 (N 49/2 SbNU 87)]. Této povinnosti odvolací soud plně dostál.

Z obsahu napadených rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně, posuzovaných jako celek, tedy nevyplývá dostatečný podklad pro závěr, že soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy. Výhrady stěžovatele proto nejsou ničím jiným než pokračující polemikou s postupem a závěry soudů obou stupňů.

Námitky, směřující proti hodnocení rozsahu a obsahu provedeného dokazování řešil ostatně i Nejvyšší soud, vědom si judikatury Ústavního soudu, v níž je opakováno, že důvod dovolání dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je v dovolacím řízení někdy vykládán příliš restriktivně. Zabýval se proto tím, zda skutková zjištění mají vazbu na deklarovaný obsah provedeného dokazování, přičemž neshledal, že by soudy nižších instancí zjišťovaly skutkový stav věci povrchně nebo že by dokonce jejich rozhodnutí byla v tomto směru projevem nepřípustné libovůle.

Na základě výše uvedených důvodů Ústavní soud postupoval podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez

přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. července 2015

Radovan Suchánek, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru