Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1066/17 #1Usnesení ÚS ze dne 23.05.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Praha
SOUD - KS Praha
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
základní práva a svobody/právo vlastnit a poko... více
Věcný rejstříkdružstvo/bytové
Bezdůvodné obohacení
Vlastnické právo
Byt
společenství vlastníků jednotek
EcliECLI:CZ:US:2017:2.US.1066.17.1
Datum podání07.04.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

72/1994 Sb.

89/2012 Sb., § 1168, § 1209


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1066/17 ze dne 23. 5. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele BYTOVÉ DRUŽSTVO - JIŽNÍ SVAHY, se sídlem Josefa Kainara 904, Ostrava - Svinov, zastoupeného Mgr. Markem Nemethem, advokátem se sídlem Praha 1, Opletalova 55, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2017, č. j. 26 Cdo 2323/2016-294, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 11. 2015, č. j. 14 Cmo 355/2014-261, a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2014, č. j. 48 Cm 131/2009-228, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se jí domáhá zrušení výše uvedených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 Listiny.

2. Z listin přiložených k ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel se (jako vlastník několika jednotek v budově č. p. X, postavené na pozemku v katastrálním území Benátecká Vrutice, v obci M. - dále jen "předmětný dům", resp. "dům") žalobou především domáhal, aby žalovanému Společenství SPOJOVACÍ č. p. X (dále též jen "Společenství") byla uložena povinnost konat shromáždění vlastníků jednotek, které projedná vyúčtování tam uvedených nákladů a stanoví nedoplatky a přeplatky. Dále se domáhal, aby Společenství byla uložena povinnost podat k věcně a místně příslušnému katastrálnímu úřadu návrh na změnu údajů v katastru nemovitostí tak, aby příslušný katastrální zápis odpovídal tam specifikovanému kolaudačnímu rozhodnutí.

3. První část žaloby stěžovatel odůvodnil zejména tvrzením, že výbor Společenství, jež vzniklo v domě a jehož je členem, mu upírá právo předložit shromáždění vlastníků jednotek zmíněné vyúčtování, které potřebuje pro vzájemné vypořádání bezdůvodného obohacení, jež získali na jeho úkor vlastníci jednotek, kteří se - na rozdíl od něj - odmítli podílet na nákladech spojených s rekonstrukcí domu provedenou v roce 2003. Druhou část žaloby odůvodnil konstatováním, že Společenství nesplnilo ohlašovací povinnost, neboť v katastru nemovitostí jsou podle prohlášení vlastníka vedeny sklepy nacházející se v předmětném domě jako nebytové prostory, ačkoliv podle kolaudačního rozhodnutí mají (správně) být příslušenstvím jednotlivých bytů (bytových jednotek).

4. Krajský soud v Praze nyní napadeným rozsudkem výroky I. až III. zamítl první část žaloby a výrokem IV. zamítl druhou část žaloby; výrokem V. pak rozhodl o nákladech řízení účastníků.

5. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným rozsudkem citovaný rozsudek krajského soudu potvrdil v zamítavých výrocích I. až IV. (dále též jen "potvrzující výrok") a změnil ho v nákladovém výroku V. ohledně výše náhrady nákladů řízení.

6. Ve vztahu k první části žaloby oba soudy dovodily, že společenství vlastníků jednotek nelze soudním rozhodnutím uložit povinnost konat shromáždění vlastníků. V této souvislosti soud prvního stupně konstatoval, že v poměrech právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 bylo povinností statutárního orgánu (zde výboru) svolat shromáždění též v případě, že o to požádali vlastníci jednotek, kteří mají alespoň čtvrtinu všech hlasů. Jestliže tak statutární orgán neučinil, byli tito vlastníci oprávněni svolat shromáždění sami; jiný postup zákon neumožňoval. Odvolací soud uvedenému právnímu názoru přisvědčil a v poměrech nové právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 dodal, že zakotvuje možnost, aby kvalifikovaná menšina vlastníků jednotek svolala sama shromáždění. Není-li tedy soud oprávněn uložit společenství povinnost konat shromáždění vlastníků, pak nemůže ani zasahovat do programu takového zasedání. Pouze v případě, že shromáždění byla řádně předložena záležitost, o níž nebylo rozhodnuto (pro nezpůsobilost shromáždění usnášet se), může se vlastník jednotky obrátit na soud s žádostí, aby o záležitosti rozhodl, je-li pro to důležitý důvod [srov. k tomu ustanovení § 1209 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "občanský zákoník"]. Takovou žádost však stěžovatel podle krajského soudu neuplatnil.

7. Ve vztahu ke druhé části žaloby odvolací soud zejména podotkl, že okolnost, že v katastru nemovitostí jsou podle prohlášení vlastníka vedeny sklepy nacházející se v předmětném domě jako nebytové prostory (nebytové jednotky), ačkoliv podle kolaudačního rozhodnutí mají (správně) být příslušenstvím jednotlivých bytů (bytových jednotek), nepředstavuje "změnu", jež by zakládala ohlašovací povinnost Společenství vůči katastrálnímu úřadu. Byly-li totiž (bytové) jednotky zapsány do katastru nemovitostí (na základě prohlášení vlastníka), nelze v poměrech právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 již prohlásit prohlášení vlastníka za neplatné. Případné vady prohlášení může soud odstranit pouze postupem podle ustanovení § 1168 odst. 1 občanského zákoníku, podle něhož platí, že vymezuje-li prohlášení jednotku neurčitým nebo nesprávným způsobem a neodstraní-li je původce prohlášení bez zbytečného odkladu poté, co ho na vadu upozornila osoba, která na tom má právní zájem, mohou vadu odstranit vlastníci dotčených jednotek společným prohlášením. Nedojde-li k tomu, rozhodne o odstranění vady soud na návrh osoby, která na tom má právní zájem. Soud tedy nemůže Společenství uložit povinnost ohlásit katastrálnímu úřadu změnu údajů katastru nemovitostí, aniž by bylo prohlášení vlastníka účinně (tj. zákonem stanoveným způsobem) změněno. Za tohoto stavu soudy obou stupňů žalobu v celém rozsahu zamítly.

8. O dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že je částečně odmítl (a to ve vztahu, byl-li odvolacím soudem potvrzen výrok IV rozsudku nalézacího soudu) a částečně dovolání zamítl (to do části, bylo-li odvolacím soudem potvrzeno rozhodnutí nalézacího soudu v jeho výrocích I až III) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Proti části výroku, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku IV. (tedy ve vztahu k druhé části žaloby), totiž nebylo dovolání přípustné, neboť rozhodné právní otázky byly v judikatuře dovolacího soudu již řešeny a odvolací soud se od tohoto řešení neodchýlil. Nejvyšší soud již ve své judikatuře dovodil, že byly-li bytové jednotky zapsány do katastru nemovitostí (na základě prohlášení vlastníka) a vlastnické právo k nim nabyly další osoby, nelze po 1. 1. 2014 prohlášení vlastníka prohlásit za neplatné ani určit, že vlastnické právo dalších osob k bytovým jednotkám nevzniklo, a to bez ohledu na to, že prohlášení vlastníka i vlastnické právo k jednotkám byly vloženy do katastru nemovitostí před 1. 1. 2014. Případné vady prohlášení lze odstranit jen postupem podle § 1168 občanského zákoníku, jak vysvětlil již odvolací soud.

9. Naproti tomu však dovolací soud dospěl k závěru, že směřuje-li dovolání proti části výroku napadeného rozsudku, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích I. až III. (týkajících se první části žaloby), dovolání přípustné je, neboť tam posuzovaná otázka dosud nebyla vyřešena. K možnosti nařídit společenství vlastníků jednotek konání shromáždění vlastníků pak Nejvyšší soud zejména dovodil, že v mezích právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 byla právním prostředkem ochrany individuálního vlastníka jednotky před nečinností dotčených orgánů společenství žaloba, kdy nerozhodlo-li řádně svolané shromáždění vlastníků o předložené záležitosti, rozhodl o ní na návrh kteréhokoli vlastníka jednotky soud. Ani v poměrech právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 se pak vlastník jednotky nemůže u soudu úspěšně domáhat, aby společenství vlastníků jednotek byla uložena povinnost konat shromáždění vlastníků k projednání určité záležitosti; může pouze navrhnout, aby soud rozhodl o určité záležitosti, neboť Společenství nebylo schopno se usnášet a je-li pro rozhodnutí soudu důležitý důvod [srov. ust. § 1209 odst. 2 občanského zákoníku]. Takto limitovaná ochrana vlastníka jednotky přitom plně odpovídá zvláštní povaze vzájemných vztahů jednotlivých vlastníků, jejichž zájmy se nevyhnutelně ocitají ve vícestranných interakcích. Vlastnictví bytu nebo nebytového prostoru je tedy z podstaty věci mj. nutně omezeno jednak v rozsahu, ve kterém je třeba respektovat nutnost hospodaření s budovou jako celkem a jednak vlastnickým právem ostatních vlastníků.

10. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítá, že pokud byla zákonem č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), ve znění do 31. 12. 2013, uložena žalovanému povinnost konat shromáždění a žalovaný tuto povinnost neplnil, pak podle stěžovatele je zcela na místě vymáhat splnění této povinnosti soudním rozhodnutím. Stěžovatel uvádí, že žalobou pouze požadoval, aby shromáždění žalovaného bylo předloženo vyúčtování nákladů na stavbu. Pokud je stěžovateli bráněno, aby o shora uvedené věci jednalo shromáždění žalovaného, pak se stěžovatel musí ptát, jaký jiný prostředek než žalobu k soudu má vlastník k dispozici. Žalovaný byl podle stěžovatele rovněž povinen ohlásit do 30 dnů od právní moci kolaudačního rozhodnutí změny, které z tohoto procesu plynou (tedy že jednotky dle zápisů v katastru nemovitostí vymezené na základě změny prohlášení vlastníka z roku 2002 ve skutečnosti nevznikly). Pokud žalovaný toto ohlášení neučinil, pak stěžovatel nemá jiný prostředek, než opět požádat soud o soudní nařízení plnění této povinnosti. Předkládají-li obecné soudy v ústavní stížností napadených rozhodnutích výklad opačný, pak staví stěžovatele do situace, kdy musí jen zcela bezmocně přihlížet porušování zákona bez jakýchkoliv prostředků právní ochrany.

11. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal, neboť posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

12. Stěžovatelova ústavní stížnost - prosta v podstatě jakékoliv, natožpak ústavněprávní argumentace - se totiž s odůvodněním ústavní stížností napadených rozhodnutí zcela míjí. Přitom obecné soudy podrobně vysvětlily, jak měl stěžovatel při řešení jím nastolených právních otázek postupovat, resp. za jakých podmínek může soud do vztahu mezi společenstvím vlastníků jednotek a jedním z jeho členů zasáhnout. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je přitom dostatečně zjevné, že stěžovatel není v situaci, kdy by musel krokům při správě předmětného domu jen pasivně přihlížet, jak v ústavní stížnosti tvrdí. V podrobnostech pak Ústavní soud odkazuje stěžovatele na shora rekapitulovaná rozhodnutí, když stěžovatel s nimi v ústavní stížnosti relevantním způsobem nepolemizuje, a to i přesto, že i v řízení o ústavní stížnosti jej tíží povinnost tvrzení. Odůvodnění napadených rozhodnutí totiž Ústavní soud považuje za logická, přesvědčivá a ústavně souladná, takže (i s ohledem na obsah ústavní stížnosti) k nim nepovažuje za nutné nic dalšího dodávat.

13. Za dané situace proto Ústavní soud, který respektuje princip minimalizace zásahů do rozhodovací praxe obecných soudů, neshledal důvod pro jakékoliv zpochybňování napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že základní práva, jichž se stěžovatel dovolává, jimi porušeny nebyly. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. května 2017

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru