Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1066/15 #1Usnesení ÚS ze dne 20.04.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ústí nad Labem
SOUD - VS Praha
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/procesní prostředky k ochraně práva/dovolání trestní
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
Dovolání
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.1066.15.1
Datum podání10.04.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 265a


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1066/15 ze dne 20. 4. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Volodymyra Dublenyche, zastoupeného JUDr. Milanem Jebavým, advokátem se sídlem Italská 1274/8, Praha 2, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 6. 2014, č. j. 2 T 12/2009-4029, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 11. 2014, sp. zn. 2 To 100/2014, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní soud obdržel dne 10. 4. 2015 ústavní stížnost stěžovatele, jíž se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť soudí, že závažně zasáhla do jeho práv zaručených čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod a zásadním způsobem porušila zásadu in dubio pro reo, neboť všechny důkazy svědčící v jeho prospěch prý soudy hodnotily jako nevěrohodné a naopak veškeré důkazy svědčící v jeho neprospěch, byť byly provedeny v rozporu s trestním řádem, hodnotily jako jednoznačně věrohodné. Zároveň stěžovatel uvádí, že ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele ve smyslu ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

2. Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou posuzované věci, je vždy povinen přezkoumat formální (procesní) náležitosti ústavní stížnosti. Jen v případě, že návrh splňuje všechny zákonem stanovené formální náležitosti, se jím totiž může zabývat také věcně. V nyní projednávaném případě nicméně Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je nepřípustná.

3. Podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 citovaného zákona); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (ustanovení § 72 odst. 4 téhož zákona).

4. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je totiž její subsidiarita. Ústavní stížnost tak lze podat pouze tehdy, pokud byly před jejím podáním vyčerpány všechny prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje. Takovým prostředkem se podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení [viz usnesení sp. zn. II. ÚS 207/05 ze dne 31. 5. 2005 (U 12/37 SbNU 747); veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná též z: http://nalus.usoud.cz].

5. Jak přitom Ústavní soud zjistil z veřejně přístupné databáze informací o průběhu soudních řízení (přístupné na: http://infosoud.justice.cz/InfoSoud/public/search.jsp), stěžovatel podal proti nyní napadeným rozhodnutím též dovolání k Nejvyššímu soudu. Využil tedy svého práva podat mimořádný opravný prostředek, přičemž jak vyplývá ze shora řečeného, jedná se o procesní prostředek, který mu zákon poskytuje k ochraně vlastních práv. Za této situace tedy Ústavnímu soudu a priori nepřísluší zabývat se podanou ústavní stížnosti, neboť z důvodu vytýkané subsidiarity je nynější návrh stěžovatele nepřípustný ve smyslu ustanovení § 43 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

6. Výjimku z principu subsidiarity ústavní stížnosti, jíž se stěžovatel ostatně také dovolává, představuje ustanovení § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Podle písm. a) tohoto ustanovení Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně stěžovatelova práva, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo.

7. Tento postup - jako výjimku z obecného principu - je však třeba vykládat restriktivně [srov. již nález sp. zn. II. ÚS 193/94 ze dne 13. 3. 1996 (N 19/5 SbNU 159)]. Z ustálené judikatury Ústavního soudu přitom vyplývá, že k aplikaci ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je možno přistoupit zejména tehdy, jestliže nelze od dalšího postupu ve věci, a to ani před obecnými soudy, očekávat efektivní ochranu ústavně zaručených práv. Naplnění této podmínky Ústavní soud spojuje s případy, kdy je podstatný přesah odůvodněn potřebou zrušení neústavního právního předpisu [srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 16/96 ze dne 6. 1. 1997 (U 1/7 SbNU 325)], anebo kdy právní předpis v praxi pravidelně vyvolává výkladové potíže či aplikační nejednotnost [viz nález sp. zn. I. ÚS 89/94 ze dne 29. 11. 1994 (N 58/2 SbNU 151)], případně jde-li o věc, jež se týká mnoha obdobných věcí dalších a její řešení by zabránilo dalším soudním sporům [nález sp. zn. I. ÚS 38/95 ze dne 24. 4. 1996 (N 35/5 SbNU 283)], resp. je pociťována potřeba zajištění ústavně konformního výkladu právního předpisu či dodržení mezinárodní smlouvy [nález sp. zn. I. ÚS 322/96 ze dne 14. 10. 1997 (N 127/9 SbNU 161)] či potřeba zajistit respektování nálezů Ústavního soudu [nález sp. zn. III. ÚS 467/98 ze dne 25. 2. 1999 (N 31/13 SbNU 221)].

8. V nyní projednávaném případě nicméně stěžovatel v ústavní stížnosti vůbec neuvádí, v čem vlastně má spočívat podstatný přesah jeho vlastních zájmů, jelikož argumentačně brojí toliko proti napadeným rozhodnutím obecných soudů. Po prostudování ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí obecných soudů přitom ani Ústavní soud sám neshledal, že by nyní projednávaná ústavní stížnost svojí podstatou byla způsobilá jakkoliv přesáhnout vlastní zájmy stěžovatele.

9. Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se Ústavní soud mohl zabývat meritem věci a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti, musel Ústavní soud předložený návrh odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. dubna 2015

Vojtěch Šimíček v. r.

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru