Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1064/18 #1Usnesení ÚS ze dne 17.04.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NSS
Soudce zpravodajTomková Milada
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
pravomoc a činnost ústavních orgánů/pravidla legislativního procesu/pravomoc Senátu v legislativním procesu
základní práva a svobody/právo vlastnit a p... více
Věcný rejstříkdaň/daňová povinnost
Daňové řízení
opatření
legislativní proces
EcliECLI:CZ:US:2018:2.US.1064.18.1
Datum podání22.03.2018
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 33 odst.1

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.5, čl. 36 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

280/2009 Sb., § 139, § 92, § 147

340/2013 Sb.

379/2013 Sb.

419/2013 Sb.


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1064/18 ze dne 17. 4. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti společnosti REALTON, s. r. o., se sídlem Španělská 742/6, Praha 2, zastoupené Mgr. Monikou Landovou, advokátkou se sídlem Španělská 742/6, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 6 Afs 253/2017-33 ze dne 21. 2. 2018, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť se domnívá, že jím došlo k porušení jejích práv zaručených čl. 2 odst. 2, čl. 4, čl. 11 odst. 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i k porušení čl. 33 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí, stěžovatelce byla platebním výměrem na daň z nabytí nemovitých věcí vydaným Finančním úřadem pro Ústecký kraj, Územním pracovištěm v Ústí nad Labem č. j. 1807852/14/2501-24401-506568 ze dne 7. 8. 2014 podle zákonného opatření Senátu č. 340/2013 Sb., o dani z nabytí nemovitých věcí, a podle § 139 a § 147 daňového řádu vyměřena záloha na daň z nabytí nemovitých věcí ve výši 4 200 Kč a daň z nabytí nemovitých věcí ve výši 14 808 Kč. Odvolání proti tomuto platebnímu výměru Odvolací finanční ředitelství zamítlo. Stěžovatelka následně podala správní žalobu, která byla Krajským soudem v Ústí nad Labem také zamítnuta, přičemž stejný osud potkal i stěžovatelčinu kasační stížnost, jež byla zamítnuta ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu.

Podstatou ústavní stížnosti je zejména námitka, že k přijetí zákonného opatření o dani z nabytí nemovitých věcí nebyly splněny podmínky dle čl. 33 Ústavy. Podle stěžovatelky nebylo přijetí zákonného opatření jedinou možností, neboť Senát mohl přijmout zákon (obsahující zčásti stejnou právní úpravu) v podobě, v jaké mu ji před svým rozpuštěním předložila Poslanecká sněmovna, a pozměňovací návrh, kvůli kterému návrh zákona vrátil Poslanecké sněmovně, uplatnit až poté, co se ustaví nová Poslanecká sněmovna. Ta sice na své první schůzi zákonné opatření schválila, údajně jí ale nic jiného nezbývalo, takže toto ex post schválení nemohlo dle stěžovatelky nahradit absenci řádného legislativního procesu, kterým zákonné opatření neprochází.

Dále stěžovatelka namítá nezákonnost vyhlášky č. 419/2013 Sb., k provedení zákonného opatření Senátu o dani z nabytí nemovitých věcí, a to jednak pro protiústavnost dotyčného zákonného opatření, jednak proto, že v ní stanovený postup pro určení tzv. směrné hodnoty za účelem zjištění základu daně z nabytí nemovitostí nijak nečlení město Ústí nad Labem. Vzniká tak situace, kdy jsou sobě na roveň z hlediska ceny postaveny nemovitosti v samém centru města a nemovitosti na periferii.

Poslední námitkou stěžovatelky je, že správce daně při způsobu vyměřování daně postupoval v rozporu s § 92 a § 93 daňového řádu.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud předně poznamenává, že s řádně uplatněnými námitkami stěžovatelky se zcela vyčerpávajícím způsobem vypořádaly nejen Krajský soud v Ústí nad Labem a Nejvyšší správní soud, nýbrž i Odvolací finanční ředitelství. Ústavní soud považuje jejich závěry za ústavně konformní a pro stručnost na ně odkazuje.

Zbývá tedy již spíše shrnout, že zákonné opatření je právní předpis mající sílu zákona. Na nesplnění podmínek pro jeho přijetí (čl. 33 odst. 1 Ústavy) pak nelze usuzovat pouze z toho, že Senát předtím Poslanecké sněmovně vrátil návrh zákona obsahujícího obdobnou právní úpravu. Takový výklad by ostatně znamenal, že by Senát v některých případech navzdory své ústavní pravomoci (čl. 46 odst. 2 Ústavy) nemohl Poslanecké sněmovně vrátit návrh zákona, byť by vůči němu měl zcela zásadní výhrady, jelikož by tím riskoval, že do ustavení nové Poslanecké sněmovny bude v důsledku absence právní úpravy (která by tedy nemohla být řešena přijetím zákonného opatření) docházet k neodvratitelným škodám.

Stěžovatelka si je sice vědoma toho, že nově ustavená Poslanecká sněmovna následně zákonné opatření schválila, argumentuje však, že jí ani nic jiného nezbývalo, neboť v opačném případě by po několik měsíců, než by byl přijat nový zákon, chyběla úprava pro vyměření daně z nabytí nemovitostí. Touto argumentací ovšem stěžovatelka pomíjí samou podstatu zákonných opatření, která Senát přijímá právě tehdy, pokud přijetí patřičné právní úpravy nesnese odkladu. Jinými slovy, je očekávatelné, že neschválení zákonného opatření Poslaneckou sněmovnou bude mít určité následky, které mohou při rozhodování, zda zákonné opatření schválit, nebo neschválit, hrát svou roli. Je však čistě na Poslanecké sněmovně, aby se při jejich vědomí rozhodla, zda podle věty první čl. 33 odst. 5 Ústavy postupovat, či nikoli.

Stěžovatelčiny námitky proti vyhlášce č. 419/2013 Sb. postrádají jakýkoli ústavní rozměr a měly by být adresovány spíše Ministerstvu financí. Nelze koneckonců přehlédnout, že daňový subjekt má možnost (na níž byla stěžovatelka finančním úřadem dokonce upozorněna) zjistit cenu nemovitosti cestou znaleckého posudku, čímž by stanovení údajně neodpovídajícího základu daně předešel. Stěžovatelka však této možnosti nevyužila.

Pokud jde o námitky stran způsobu vyměření daně, Ústavní soud se jimi nemohl zabývat (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť je stěžovatelka řádně (včas) neuplatnila ve správní žalobě. Proto se jimi nezabýval Krajský soud v Ústí nad Labem ani následně Nejvyšší správní soud. Stěžovatelka přitom správnost odmítnutí těchto námitek ze strany správních soudů v ústavní stížnosti nijak nezpochybnila.

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. dubna 2018

Kateřina Šimáčková v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru