Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1064/15 #1Usnesení ÚS ze dne 03.11.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajSuchánek Radovan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkDokazování
svědek/výpověď
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.1064.15.1
Datum podání10.04.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6

40/2009 Sb., § 145


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1064/15 ze dne 3. 11. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. B., t. č. Věznice Vinařice, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Benešem, advokátem, se sídlem Ludvíka Kuby 803, 272 01 Kladno, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 7. 2014 sp. zn. 8 To 47/2014, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2015 sp. zn. 3 Tdo 1472/2014, za účasti Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze a Nejvyššího státního zastupitelství jako vedlejších účastníků, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 10. 4. 2015, stěžovatel napadl usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 23. 7. 2014 sp. zn. 8 To 47/2014 (dále jen "usnesení vrchního soudu"), kterým bylo zamítnuto jeho odvolání (a v jeho neprospěch podané odvolání Městského státního zastupitelství v Praze) proti rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 24. 4. 2014 sp. zn. 1 T 6/2014, jímž byl shledán vinným přečinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, odst. 2 písm. g) trestního zákoníku a přečinem nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 trestního zákoníku. Rovněž napadl usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2015 sp. zn. 3 Tdo 1472/2014 (dále jen "usnesení Nejvyššího soudu"), kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti usnesení vrchního soudu.

Stěžovatel namítá, že obecné soudy neprovedly některé jím navržené důkazy, konkrétně výpověď syna poškozené Pavla K. (jedná se o pseudonym), který by dosvědčil, že jeho matka (poškozená Jany K. (jedná se o pseudonym)) byla již před seznámením se stěžovatelem pod vlivem antidepresiv, které tedy nebrala v souvislosti s údajným chováním stěžovatele, dále pak důkaz e-maily a SMS zprávami stěžovatele, z kterých je patrné, že poškozená měla se stěžovatelem normální a korektní vztah, kdy jí stěžovatel nijak neurážel a choval se vůči ní vstřícně a vlídně a v poslední řadě městský soud nepřipustil jako důkaz ani vypracování revizního posudku k duševnímu stavu jak stěžovatele, tak poškozené. Soudy uznaly stěžovatele vinným pouze na základě výpovědi poškozené a její dcery Petry A. (jedná se o poseudonym), která ale s poškozenou nežila na společné adrese a nebyla svědkem společného soužití poškozené a stěžovatele, a dále na základě posudků z oboru zdravotnictví a psychiatrie, jejichž závěry jsou však dle stěžovatelova názoru nejednoznačné a neúplné.

Z uvedených důvodů je přesvědčen, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.

II.

Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává podle svého § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. V této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy České republiky). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Pouze situace, kdy by bylo možno usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soudy učinily, a právními závěry soudů, jinými slovy, kdy by jejich rozhodnutí svědčila o libovůli v rozhodování, by mohla být důvodem k zásahu Ústavního soudu. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Nesouhlas stěžovatele se skutkovými závěry obecných soudů nemůže sám o sobě vést k závěru o porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod.

Pokud jde o námitky stěžovatele ohledně neprovedení navrhovaných důkazů, Ústavní soud ustáleně judikuje, že soud není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. V projednávané věci obecné soudy důvody, pro které nebylo důkazním návrhům obhajoby vyhověno, pečlivě vyložily (viz str. 9-10 prvostupňového rozsudku). Ústavní soud zároveň neshledává, že by se provedené dokazování jevilo neúplným, ba naopak lze zdůraznit, že odůvodnění hodnocení důkazů ze strany obecných soudů, zejména pak soudu městského, je velmi podrobné a přesvědčivé.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. listopadu 2015

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru