Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1061/10 #1Nález ÚS ze dne 17.08.2010K výši odměny exekutora při dobrovolném plnění povinným

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha-západ
SOUDNÍ EXEKUTOR - Praha 7 - Plášil Vladimír
Soudce zpravodajBalík Stanislav
Typ výrokuodmítnuto pro nepříslušnost
vyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu ... více
Věcný rejstříkodůvodnění
Exekuce
interpretace
Náklady řízení
exekutor
exekuční příkaz
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 164/58 SbNU 409
EcliECLI:CZ:US:2010:2.US.1061.10.1
Datum vyhlášení07.09.2010
Datum podání12.04.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 89 odst.2, čl. 1 odst.1, čl. 2 odst.3

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1, čl. 2 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

330/2001 Sb., § 5 odst.1, § 6


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Nevzniknou-li soudnímu exekutorovi v souvislosti s prováděním exekuce žádné náklady, neboť povinný splní dobrovolně ještě před faktickým provedením exekuce, nelze povinnému uložit náhradu odměny soudního exekutora.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatelky F. Z. zrušil II. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 17. 8. 2010 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy usnesení Okresního soudu Praha-západ č. j. 13 Nc 7762/2009-126 ze dne 10. 3. 2010 pro rozpor s čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3 a čl. 89 odst. 2 Ústavy a s čl. 2 odst. 2, 36 odst. 1 a 11 odst. 1 Listiny, přičemž pro nepříslušnost odmítl návrh na odklad vykonatelnosti usnesení Okresního soudu Praha-západ č. j. 13 Nc 7762/2009-6 ze dne 4. 8. 2009.

Narativní část

Usnesením okresního soudu ze dne 4. 8. 2009, doručeným stěžovatelce dne 22. 10. 2009, byla nařízena exekuce na stěžovatelčin majetek. Shodného dne přitom byl stěžovatelce doručen i exekuční příkaz ze dne 13. 10. 2009 a příkaz k náhradě nákladů exekuce z 20. 10. 2009. Stěžovatelka uhradila dlužnou částku dne 13. 10. 2009; následně okresní soud k návrhu oprávněného částečně zastavil exekuci ohledně vymáhané pohledávky. Proti příkazu k úhradě nákladů exekuce podala stěžovatelka námitky, jimž okresní soud vyhověl v části týkající se výroku o náhradě nákladů soudního exekutora. Ve věci byly nakonec postupně vydány 3 příkazy k náhradě nákladů exekuce, do nichž stěžovatelka vždy podala námitky. Námitky podané proti poslednímu příkazu, v němž soudní exekutor uložil stěžovatelce uhradit mu odměnu v celé výši, okresní soud napadeným usnesením zamítl s odůvodněním, že náklady exekutora jsou náklady účelně vynaloženými, když stěžovatelka vymáhanou částku zaplatila až v souvislosti s prováděním exekuce a za situace, kdy o exekuci věděla. Podle stěžovatelky v jejím případě není možné vycházet při stanovení výše odměny exekutora z výše vykonávané pohledávky, neboť tuto uhradila bez součinnosti exekutora, a postup okresního soudu je tak v rozporu s čl. 2 odst. 2 a čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 89 odst. 2 Ústavy. Stěžovatelka dále namítla, že rozhodnutí okresního soudu je nepřezkoumatelné, neboť z něj nelze zjistit, jak se soud vypořádal s její argumentací, založenou na možnosti aplikace závěrů judikatury Ústavního soudu.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud se zaměřil na zodpovězení otázky, zda k vymožení plnění došlo na základě přímé účasti exekutora, a tedy zda výše odměny exekutora byla v dané věci správně určena. V této souvislosti poukázal na svůj nález sp. zn. II. ÚS 1540/08 ze dne 29. 7. 2009, v němž Ústavní soud řešil situaci, kdy povinný plnil dobrovolně zcela mimo rámec exekučního řízení, ještě předtím, než se sám o exekuci dozvěděl (než mu bylo doručeno usnesení o nařízení exekuce). Protože již soudní exekutor nemohl vymoci nic, byla základem pro určení jeho odměny částka nulová. Vymezené principy pro stanovení výše odměny exekutora lze přitom dle Ústavního soudu aplikovat i na nyní projednávanou věc, kdy stěžovatelka zaplatila dlužnou částku na účet povinného dne 13. 10. 2009 a stalo se tak ještě předtím, než jí bylo doručeno usnesení o nařízení exekuce. Stěžovatelka tedy zcela evidentně splnila svůj dluh ve výši 835.977,- Kč dobrovolně, mimo rámec probíhající exekuce, pročež poskytnuté plnění nemůže být z tohoto důvodu zahrnováno do základu pro výpočet odměny exekutora, neboť nespadá do kategorie "exekutorem vymožené".

Ústavní soud upozornil, že nosné důvody a principy citovaného nálezu při stanovení výše odměny exekutora okresní soud nerespektoval, potvrdil-li správnost exekutorem vypočtených exekučních nákladů. Za rozhodující okamžik pro určení odměny za provedení exekuce ukládající zaplacení peněžité částky v odůvodnění svého rozhodnutí krom toho označil podání návrhu na nařízení exekuce, a to navzdory skutečnosti, že tento názor je v rozporu s nálezem sp. zn. Pl. ÚS 8/06, který obsahuje jednoznačné pokyny stran ústavně konformní interpretace a aplikace vyhlášky č. 330/2001 Sb. Ústavní soud je tak přesvědčen, že obecný soud nedostál svým procesním povinnostem při přezkoumávání zákonnosti postupu exekutora, a to s ohledem na čl. 2 odst. 2 Listiny, jenž soudům ukládá především postupovat v souladu s pravidly spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny). Nereflektováním judikatury Ústavního soudu podávající ústavněprávní výklad dotčené problematiky porušil okresní soud rovněž čl. 89 odst. 2 Ústavy, což ve svém důsledku vedlo k porušení čl. 11 odst. 1 Listiny.

Ve vztahu k námitce nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí Ústavní soud připomněl zákaz libovůle při rozhodování soudů, jenž se projevuje i povinností své rozhodnutí řádně odůvodnit. V posuzované věci okresní soud uvedeným požadavkům nedostál, protože sice v odůvodnění napadeného usnesení odkázal na konkrétní ustanovení exekučního řádu, učinil tak ovšem pouze v obecné rovině, aniž by přitom reagoval na námitky stěžovatelky, obsažené v podaném opravném prostředku, včetně odkazu na zmiňovaný nález Ústavního soudu a navazující judikaturu. Okresní soud tak postupem, kdy své rozhodnutí řádně neodůvodnil, založil porušení zákazu libovůle podle čl. 2 odst. 2 Listiny, jakož i práva stěžovatelky na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny. Dále soud nerespektováním závazného právního názoru Ústavního soudu porušil čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny, čl. 89 odst. 2 Ústavy, což ve svém důsledku vedlo také k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 11 odst. 1 Listiny.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Stanislav Balík. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

II.ÚS 1061/10 ze dne 17. 8. 2010

N 164/58 SbNU 409

K výši odměny exekutora při dobrovolném plnění povinným

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Jiřího Nykodýma a Stanislava Balíka - ze dne 17. srpna 2010 sp. zn. II. ÚS 1061/10 ve věci ústavní stížnosti F. Z. proti usnesení Okresního soudu Praha-západ č. j. 13 Nc 7762/2009-126 ze dne 10. března 2010, kterým byly zamítnuty stěžovatelčiny námitky proti příkazu k úhradě nákladů exekuce, a návrhu na odklad vykonatelnosti usnesení Okresního soudu Praha-západ č. j. 13 Nc 7762/2009-6 ze dne 4. srpna 2009, kterým byla nařízena exekuce na stěžovatelčin majetek, za účasti Okresního soudu Praha-západ jako účastníka řízení a soudního exekutora JUDr. V. P. jako vedlejšího účastníka řízení

I. Postupem porušujícím právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod bylo usnesením Okresního soudu Praha-západ č. j. 13 Nc 7762/2009-126 ze dne 10. března 2010 zasaženo do vlastnického práva stěžovatelky zakotveného v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Usnesení Okresního soudu Praha-západ č. j. 13 Nc 7762/2009-126 ze dne 10. března 2010 se proto ruší.

III. Návrh na odklad vykonatelnosti usnesení Okresního soudu Praha-západ č. j. 13 Nc 7762/2009-6 ze dne 4. srpna 2009 se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavnímu soudu byl dne 12. dubna 2010 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Okresního soudu Praha-západ s odůvodněním, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na ochranu majetku zakotvené v čl. 11 odst. 1 Listiny a další práva garantovaná čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1 Listiny a čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). K ústavní stížnosti stěžovatelka připojila návrh, v němž Ústavní soud žádá o odložení vykonatelnosti usnesení Okresního soudu Praha-západ č. j. 13 Nc 7762/2009-6 ze dne 4. srpna 2009, kterým byla nařízena exekuce na její majetek. Uvedené odůvodňuje bezprostřední hrozbou vzniku vážné majetkové újmy, bude-li provedena exekuce prodejem majetku, některého z dvou bytů v jejím vlastnictví, v dražbě, neboť hrozí, že s ohledem na zatížení bytů radonem jejich cena nedosáhne tržní hodnoty. Pro stěžovatelku by proto výkon rozhodnutí znamenal nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout soudnímu exekutorovi, jehož právo, respektive realizace tohoto práva bude nadále zajištěna ve věci vydanými exekučními příkazy.

Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost byla podána včas a splňuje i veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možné přistoupit k jejímu věcnému přezkumu. Za tímto účelem byl připojen spis Okresního soudu Praha-západ (dále jen "okresní soud") sp. zn. 13 Nc 7762/2009, z něhož vyplynuly následující skutečnosti.

Usnesením okresního soudu č. j. 13 Nc 7762/2009-6 ze dne 4. srpna 2009 byla na návrh oprávněného K. Z. (dále jen "oprávněný") podle vykonatelného rozsudku Okresního soudu Praha-západ č. j. 5 C 470/2004-215 ze dne 11. února 2009 k uspokojení nároku oprávněného ve výši 835 977 Kč a pro náklady exekuce, které budou v průběhu řízení stanoveny, nařízena exekuce na majetek povinné - stěžovatelky (výrok I). Provedením exekuce byl pověřen soudní exekutor JUDr. V. P., Exekutorský úřad Praha 7 (výrok II).

Usnesení o nařízení exekuce bylo stěžovatelce doručeno dne 22. října 2009 spolu s exekučním příkazem č. j. 063 EX 2592/09-42 ze dne 13. října 2009 na nařízení exekuce přikázáním jiné pohledávky, a to pohledávky ze smlouvy o penzijním připojištění, exekučním příkazem č. j. 063 EX 2592/09-2 ze dne 13. října 2009 na nařízení exekuce prodejem nemovitostí ve vlastnictví stěžovatelky blíže označených v exekučním příkazu a příkazem k úhradě nákladů exekuce č. j. 063 EX 2592/09-45 ze dne 20. října 2009, vše vydáno JUDr. V. P., soudním exekutorem.

Dne 19. října 2009 došel okresnímu soudu návrh oprávněného na zastavení exekuce s tím, že stěžovatelka dlužnou částku ve výši 835 977 Kč uhradila na jeho účet dne 13. října 2009. Usnesením okresního soudu č. j. 13 Nc 7762/2009-13 ze dne 21. října 2009 byla posléze exekuce částečně zastavena, a to pro tuto částku.

Již zmíněným příkazem k úhradě nákladů exekuce č. j. 063 EX 2592/09-45 ze dne 20. října 2009 bylo stěžovatelce uloženo zaplatit náklady právního zastoupení oprávněného v exekučním řízení ve výši 32 855,90 Kč a náklady exekuce, zahrnující odměnu exekutora ve výši 65 170 Kč podle § 5 a 6 vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, ve znění pozdějších předpisů, paušální náhradu nákladů ve výši 3 500 Kč podle § 13 citované vyhlášky, DPH 19 % z vypočtených částek ve výši 13 047,30 Kč, celkem tedy 114 573,20 Kč. Proti tomuto příkazu podala stěžovatelka námitky, ve kterých zdůraznila, že plnila dobrovolně a vykonávanou pohledávku zaplatila dříve, nežli jí bylo doručeno usnesení o nařízení exekuce, přičemž podle jejího názoru soudnímu exekutorovi právo na odměnu a na náhradu hotových nákladů nevzniklo. Okresní soud rozhodl o podaných námitkách usnesením č. j. 13 Nc 7762/2009-81 ze dne 17. listopadu 2009, jímž zrušil napadený příkaz ve výroku o náhradě nákladů exekutora, v dalším námitky stěžovatelky zamítl. V odůvodnění usnesení okresní soud označil příkaz k úhradě nákladů exekutora za neurčitý a zcela nepřezkoumatelný, neboť z něj nebylo možné zjistit, jaká částka byla základem pro výpočet odměny, tedy v jaké výši byla pohledávka exekutorem vymožena. Soud dále vyslovil domněnku, že exekutor vydal příkaz k úhradě nákladů exekuce předčasně, když doposud nedošlo k vymožení žádného plnění, neboť pohledávka byla po nařízení exekuce splněna dobrovolně, chyběl tak samotný základ pro výpočet odměny exekutora.

Dne 8. prosince 2009 soudní exekutor JUDr. V. P. vydal pod č. j. 063 EX 2592/09-48 nový příkaz k úhradě nákladů exekuce, sestávající z odměny soudního exekutora krácené na polovinu, účelně vynaložených nákladů exekučního řízení a DPH 19 % v částkách totožných jako shora, celkem ve výši 81 717,30 Kč. K námitkám stěžovatelky byl tento zrušen usnesením okresního soudu č. j. 13 Nc 7762/2009-107 ze dne 25. ledna 2010, a to pro předčasnost, neboť, jak vyslovil v odůvodnění rozhodnutí soud, stěžovatelka jako povinná zaplatila pouze vlastní pohledávku, nikoliv již náklady oprávněného v exekučním řízení a náklady exekutora, nebyl tudíž dán důvod k postupu podle § 46 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "exekuční řád") ani k postupu podle § 11 vyhlášky č. 330/2001 Sb.

V pořadí třetím příkazem k úhradě nákladů exekuce č. j. 063 EX 2592/09-57 ze dne 13. února 2010 soudní exekutor JUDr. V. P. rozhodl o povinnosti stěžovatelky uhradit mu odměnu v plné výši, neboť stěžovatelka nesplnila podmínky shora citovaných ustanovení, protože ve stanovené lhůtě neuhradila náklady oprávněného a náklady exekuce. Odměna exekutora byla přitom vypočtena z plnění, které stěžovatelka poskytla po nařízení exekuce oprávněnému (835 977 Kč) a z nákladů právního zastoupení, které stěžovatelka uhradila dne 10. února 2010. Náklady exekuce tak sestávaly z odměny soudního exekutora v částce 130 380 Kč, účelně vynaložených nákladů exekučního řízení ve výši 3 500 Kč a DPH 20 %, celkem ve výši 160 656 Kč.

Stěžovatelkou podané námitky okresní soud usnesením č. j. 13 Nc 7762/2009-126 ze dne 10. března 2010 zamítl. Náklady vynaložené exekutorem soud posoudil jako náklady účelně vynaložené, když stěžovatelka do dne podání návrhu na nařízení exekuce a pověření exekutora vykonávanou pohledávku oprávněnému nezaplatila a učinila tak až v souvislosti s prováděním exekuce, navíc za situace, kdy o nařízení exekuce evidentně věděla. Exekutor podle okresního soudu tedy náklady exekuce vyúčtoval správně. Závěrem dodal, že "rozhodujícím okamžikem není doručení usnesení o nařízení exekuce povinnému, ale podání návrhu na nařízení exekuce".

S projeveným názorem okresního soudu stěžovatelka nesouhlasí a vytýká mu, že se nezabýval jejími argumenty, opakovaně uváděnými ve všech námitkách proti postupně vydávaným exekučním příkazům k úhradě nákladů exekuce. Ve světle judikatury Ústavního soudu se takový postup soudu jeví jako svévolný, porušující právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny a zakládá se jím nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí.

Z odůvodnění napadeného usnesení okresního soudu není podle stěžovatelky například zřejmé, z čeho soud dovodil povědomí stěžovatelky o nařízené exekuci, když tato opakovně uváděla a předkládala důkazy svědčící o opaku. K rozporované výši nákladů exekutora se soud omezil pouze na velmi stručný odkaz na právní úpravu nákladů exekuce, aniž by se vypořádal zejména s odkazy stěžovatelky na stávající judikaturu Ústavního soudu řešící otázku odměny exekutora v případě dobrovolného plnění povinným.

Stěžovatelka dále poukázala na obsah podaných námitek, ve kterých opakovaně tvrdila, že vykonávanou pohledávku oprávněného uhradila dne 13. října 2009, tedy v den, kdy byly vydány exekuční příkazy č. j. 063 EX 2592/09-42 a č. j. 063 EX 2592/09-2, které jí byly doručeny dne 22. října 2009 spolu s usnesením o nařízení exekuce. Z výpisu z účtu vedeného u Raiffeisen stavební spořitelny, a. s., který byl rovněž soudu předložen, pak vyplynulo, že příkaz k úhradě částky představující vykonávanou pohledávku stěžovatelka zadala již dne 9. října 2009. Stalo se tak sice po nařízení exekuce, prokazatelně však před doručením usnesení o nařízení exekuce, a tedy předtím, než se dověděla o nařízené exekuci.

Stěžovatelka zastává názor, že v jejím případě není možné vycházet při stanovení odměny exekutora z výše vykonávané pohledávky, neboť tato byla uhrazena zcela prokazatelně bez jakékoliv součinnosti exekutora. V tomto smyslu se stěžovatelka dovolává ústavně konformních principů stanovených v otázce odměňování exekutora v nálezech Ústavního soudu, konkrétně v nálezech sp. zn. II. ÚS 1540/08 ze dne 29. července 2009 (N 171/54 SbNU 175), sp. zn. I. ÚS 998/09 ze dne 30. června 2009 (N 152/53 SbNU 849), sp. zn. III. ÚS 52/08 ze dne 5. února 2009 (N 18/52 SbNU 179) a v neposlední řadě v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 8/06 ze dne 1. března 2007 (N 39/44 SbNU 479; 94/2007 Sb.).

Okresní soud, byť ve svém předchozím rozhodnutí č. j. 13 Nc 7762/2009-81 ze dne 17. listopadu 2009 naznačené ústavní kautely stanovení odměny exekutora zohlednil, při svém novém rozhodování je již zcela pominul. Nepřihlédl-li pak ke stupni dobrovolnosti ve splnění vymáhané povinnosti, nedostál podle stěžovatelky "procesním povinnostem při přezkoumání zákonnosti postupu exekutora, a to s ohledem na čl. 2 odst. 2 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod". Současně soud postupoval v rozporu s čl. 89 odst. 2 Ústavy, neboť nevzal v úvahu závaznou judikaturu Ústavního soudu týkající se aplikace § 5 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb.

Za "přílišný a nedůvodný formalismus" stěžovatelka též považuje případné odepření aplikace shora uvedených principů odměňování exekutora z důvodu neuhrazení nákladů exekuce, proti jejichž výši se bránila podanými námitkami.

Podle ustanovení § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") vyzval Ústavní soud účastníka řízení a vedlejšího účastníka, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.

Okresní soud Praha-západ dané možnosti nevyužil a pouze postoupil Ústavnímu soudu požadovaný spis.

Vedlejší účastník, soudní exekutor JUDr. V. P., ve svém vyjádření poukázal na ustanovení § 559 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, upravující způsob plnění závazku, jímž se stěžovatelka podle jeho názoru neřídila, jestliže ve stanovené lhůtě nesplnila svou povinnost, kterou jí ukládal exekuční titul. Stěžovatelka uhradila oprávněnému dlužnou částku až po nařízení exekuce, o které evidentně věděla, a po obstavení jejího nemovitého majetku soudním exekutorem, což sama v námitkách proti příkazům k úhradě nákladů exekuce přiznává. Učinila tak pod tlakem exekučních úkonů, přičemž k úhradě pohledávky došlo - ve snaze zkrátit soudního exekutora na odměně - přímo oprávněnému, nikoliv soudnímu exekutorovi, jak bylo po nařízení exekuce její povinností. Vzhledem k vydanému exekučnímu příkazu prodejem nemovitostí stěžovatelky považuje soudní exekutor její plnění za vymožené v rámci exekuce, neboť k němu došlo v přímé souvislosti s aktivitou soudního exekutora, který dle svých slov provedl ve věci celou řadu úkonů a měl s provedením exekuce nemalé náklady.

Soudní exekutor JUDr. V. P. se dále vyjádřil k otázce "dobrovolnosti" plnění povinného. Podle jeho názoru plnění poskytnuté dlužníkem až po nařízení exekuce nelze s ohledem na ustanovení § 37 odst. 2 exekučního řádu považovat za plnění dobrovolné, respektive je "ex definitione vyloučeno". Naopak takové plnění je nutné považovat za plnění, které proběhlo v rámci exekuce a za které náleží soudnímu exekutorovi odměna, neboť povinný plnil především proto, aby odvrátil či zmírnil dopad exekučních úkonů na svůj majetek. Vedlejší účastník vyslovil též nesouhlas s termínem "plnění mimo exekuci" z důvodu, že po nařízení exekuce nelze plnit mimo exekuci.

Argumentaci stěžovatelky opírající se o aktuální rozhodovací činnost Ústavního soudu odmítl vedlejší účastník jako nesprávnou, podle něj stěžovatelka pomíjí skutečnost, že odměna soudnímu exekutorovi náleží za exekuční činnost, nikoliv za realizaci exekučního příkazu. V tomto směru se nedomnívá, že by ochrana povinného podle čl. 11 odst. 1 Listiny zahrnovala v sobě i hodnocení, které plnění poskytnuté po zahájení exekučního řízení má být podřazeno plnění "vymoženému", a které nikoli. Vzala-li stěžovatelka na sebe riziko exekuce, musí nést i nepříznivé důsledky v podobě nákladů exekuce, v jejím případě dokonce včetně ztráty možnosti využít dobrodiní aplikace vyhlášky č. 330/2001 Sb.

Vedlejší účastník připomněl roli Ústavního soudu, jehož zásah je možný pouze v případě zcela extrémních pochybení obecných soudů zakládajících porušení základních práv a svobod stěžovatele. Jelikož však vedlejší účastník považuje napadené rozhodnutí za zcela správné a zákonné, navrhuje, aby ústavní stížnost byla v posuzované věci jako zjevně neopodstatněná odmítnuta.

V replice, doručené Ústavnímu soudu dne 23. června 2010, stěžovatelka přisvědčila soudnímu exekutorovi v tom, že se ocitla v prodlení s plněním závazku, a odkázala na obsah prvních námitek proti exekučnímu příkazu k úhradě nákladů exekuce, ve kterých podrobně popsala důvody, pro které se tak stalo. Rozhodně se však ohradila proti nepravdivým tvrzením soudního exekutora, že hradila oprávněnému až po obstavení svého nemovitého majetku soudním exekutorem, což měla údajně sama v podaných námitkách přiznat. Naopak stěžovatelka vždy uváděla, že uhradila dlužnou částku po nařízení exekuce, ale ještě před vydáním samotných exekučních příkazů, přičemž své tvrzení dokládala i listinnými důkazy. Pokud jde o "dobrovolnost" plnění po nařízení exekuce, nejedná se skutečně v souladu s názorem soudního exekutora o plnění dobrovolné v pravém slova smyslu. Stěžovatelka ani nepopírá, že odměna náleží exekutorovi již za exekuční činnost, je však nutné zohlednit rozsah této činnosti z hlediska náročnosti, složitosti a odpovědnosti deklarované Ústavním soudem. Přiměřenost takto stanovené odměny by pak měla odpovídat oněm nepříznivým důsledkům exekuce. Stěžovatelka nesouhlasí s tím, že by jí mělo být odepřeno dobrodiní snížené odměny exekutora, účtované v horentní výši, jen proto, že prostředky na její úhradu nedisponuje, a proti této výši se brání zákonnými prostředky. Závěrem podotýká, že nerespektování závazných právních názorů Ústavního soudu obecnými soudy je nutno považovat za velmi zřetelný zásah do jejích základních práv a svobod.

Po posouzení obsahu ústavní stížnosti a příslušného spisového materiálu Ústavní soud dospěl k závěru, že návrh je důvodný.

Ústavní soud v minulosti již mnohokrát připomněl, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a 90 Ústavy). Jeho úkolem není skutkově a právně objasňovat věci patřící do pravomoci obecných soudů. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy).

Ve svých četných rozhodnutích Ústavní soud dále zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85)]. Jednou z podmínek zásahu Ústavního soudu do aplikace jednoduchého práva obecnými soudy je vedle flagrantního nerespektování kogentní normy také přílišný formalismus při výkladu norem jednoduchého práva.

V souzené věci jde právě o to, zda podaný výklad a aplikace zákonných ustanovení upravujících odměňování exekutora za provedení exekuce, jmenovitě rozhodování podle § 5 a 6 vyhlášky č. 330/2001 Sb., nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatelky v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy.

Ústavní soud se otázkou postavení exekutora a jeho nároky v souvislosti s náklady exekuce zabýval v řadě svých rozhodnutí. Základní zásady odměňování exekutorů zformuloval především v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 8/06 (viz výše) při posuzování ústavnosti § 5 odst. 1 věty druhé vyhlášky č. 330/2001 Sb. V tehdy řešeném případě byl Ústavní soud konfrontován se situací, kdy povinný uhradil vymáhané částky dobrovolně, ale až po doručení usnesení o nařízení exekuce na základě výzvy k dobrovolnému splnění. Ústavní soud v této souvislosti uvedl, že považuje za neodůvodněné zvýhodnění skutečnost, že do základu odměny exekutora se zahrnuje i částka uhrazená povinným bez přímé účasti exekutora na provedení exekuce. Dále doplnil, že exekuce nesmí povinnému způsobit nepřiměřenou újmu proto, že náležitě nezohledňuje jistý stupeň "dobrovolnosti" ve splnění vymáhané povinnosti, byť až po nařízení exekuce, avšak stále ještě před jejím vynuceným provedením. Za ekvivalent odpovídající vynaloženému úsilí exekutora lze proto považovat odměnu ve sníženém rozsahu, což je v souladu též s principem proporcionality poměřujícím přiměřenost zásahu do majetku povinného za účelem ochrany majetku oprávněného (vymožení jeho pohledávky). K tomu Ústavní soud dodal, že odměna exekutora by neměla vycházet z přímé závislosti na výši vymoženého plnění, ale odrážet složitost, odpovědnost a namáhavost exekuční činnosti podle jednotlivých druhů a způsobů výkonu exekuce. Do přijetí nové právní úpravy se tak obecné soudy budou muset zabývat exekuční činností soudního exekutora v jednotlivém případě a stanovit, zda a v jakém rozsahu exekutorovi náhradu nákladů exekuce přiznají.

V nálezu sp. zn. II. ÚS 1540/08 ze dne 29. července 2009 (viz výše; dostupný též na http://nalus.usoud.cz), který se vztahoval na situaci, kdy povinný uhradil dlužné částky dobrovolně ještě před doručením usnesení o nařízení exekuce a v den, kdy mu toto usnesení bylo doručeno, dobrovolně uhradil i náklady oprávněného, Ústavní soud zohlednil skutečnost, že povinný plnil dobrovolně zcela mimo rámec exekučního řízení, ještě předtím, než se sám o exekuci dozvěděl tím, že mu bylo doručeno usnesení o nařízení exekuce. Protože již soudní exekutor nemohl vymoci nic, byla základem pro určení jeho odměny částka nulová. Z tohoto důvodu nebylo relevantní ani ustanovení § 6 odst. 3 vyhlášky č. 330/2001 Sb. stanovící exekutorovi odměnu 3 000 Kč jako odměnu nejnižší. Tato částka by se mohla uplatnit jen tehdy, bylo-li v exekučním řízení vymoženo alespoň něco.

Shora vymezené principy pro stanovení výše odměny exekutora lze přitom aplikovat i na nyní projednávanou věc. Ústavní soud zde má za prokázané, že stěžovatelka zaplatila dlužnou částku na účet povinného dne 13. října 2009 a že se tak stalo ještě předtím, než jí bylo doručeno usnesení o nařízení exekuce, k čemuž došlo až dne 22. října 2009. Stěžovatelka zcela evidentně splnila svůj dluh ve výši 835 977 Kč dobrovolně, mimo rámec probíhající exekuce, pročež poskytnuté plnění nemůže být z tohoto důvodu zahrnováno do základu pro výpočet odměny exekutora, neboť nespadá do kategorie "exekutorem vymožené".

Kontroverzní tvrzení soudního exekutora, podle něhož plnění stěžovatelky bylo vymoženo v rámci exekuce, neboť k němu došlo v přímé souvislosti s aktivitou soudního exekutora, kdy stěžovatelka k úhradě dlužné částky přikročila až pod tlakem exekučních úkonů, konkrétně po obstavení jejího nemovitého majetku, se nezakládá na pravdě. Vymáhaná pohledávka ve výši dle exekučního titulu byla na bankovní účet oprávněného připsána dne 13. října 2009, ovšem příslušný příkaz k úhradě adresovaný své bance zadala stěžovatelka (respektive dcera stěžovatelky) již dne 9. října 2009. Jak dále vyplývá z obsahu přiloženého spisového materiálu, usnesení o nařízení exekuce vydané okresním soudem dne 4. srpna 2009 obdržel soudní exekutor dle doručenky založené na č. l. 6 spisu až dne 13. října 2009 v 9 hodin a téhož dne vydal i exekuční příkazy, kterými "obstavil" majetek stěžovatelky. Z předestřeného časového přehledu jednotlivých událostí je tedy zřejmé, že stěžovatelka plnila svůj dluh mimo probíhající exekuční řízení, dokonce dříve, než se o jeho nařízení dověděl samotný soudní exekutor a než mohl učinit jakýkoli právní úkon směřující k uspokojení vymáhané pohledávky. V dodatečně zaslaném podání ze dne 12. srpna 2010 vedlejší účastník sice dokládal, že stěžovatelka se o nařízené exekuci prokazatelně dověděla dříve než 22. října 2009, a to již dne 14. října 2009, kdy jí tuto skutečnost měla sdělit její dcera, která informaci získala z výpisu z katastru nemovitostí, to však nic nemění na závěrech výše uvedených.

Pokud jde o vyjádření vedlejšího účastníka k otázce "dobrovolnosti" plnění povinným v rámci exekuce, jedná se v podstatě o polemiku se závěry nálezu sp. zn. Pl. ÚS 8/06 a navazujících rozhodnutí. Ústavní soud ji nepovažuje za relevantní, neboť je evidentní, že vedlejší účastník sleduje především naplnění svých majetkových zájmů a nehodlá se smířit s důsledky ústavněprávní argumentace. Ústavní soud opakovaně dodává, že nepopírá právo exekutorů na spravedlivou odměnu, avšak její právní úprava a následná aplikace musí zachovávat ústavněprávní hranice.

Ústavní soud shledává, že nosné důvody a principy citovaného nálezu Ústavního soudu při stanovení výše odměny exekutora nerespektoval ani okresní soud, potvrdil-li správnost exekutorem vypočtených exekučních nákladů. Za rozhodující okamžik pro určení odměny za provedení exekuce ukládající zaplacení peněžité částky v odůvodnění svého rozhodnutí krom toho označil podání návrhu na nařízení exekuce, a to navzdory skutečnosti, že tento názor je v rozporu s nálezem sp. zn. Pl. ÚS 8/06, který obsahuje jednoznačné pokyny stran ústavně konformní interpretace a aplikace vyhlášky č. 330/2001 Sb. Ústavní soud je tak přesvědčen, že obecný soud nedostál svým procesním povinnostem při přezkoumávání zákonnosti postupu exekutora, a to s ohledem na čl. 2 odst. 2 Listiny, který stanoví, že státní moc lze uplatňovat jen na základě, v mezích a způsobem předvídaným zákonem, což v případě soudního rozhodování znamená především postup souladný s pravidly spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny). Nereflektováním judikatury Ústavního soudu podávající ústavněprávní výklad dotčené problematiky porušil okresní soud rovněž čl. 89 odst. 2 Ústavy, což ve svém důsledku vedlo k porušení čl. 11 odst. 1 Listiny, garantujícího nedotknutelnost vlastnictví.

Obsahem ústavní stížnosti stěžovatelka učinila dále námitku nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí okresního soudu, z jehož odůvodnění nelze zjistit, jak se soud vypořádal s tvrzenými skutkovými okolnostmi případu a s její argumentací, založenou na možnosti aplikace závěrů z judikatury Ústavního soudu.

Ústavní soud již mnohokrát připomněl, že jedním z principů představujících neopominutelnou součást práva na spravedlivý proces a vylučujících libovůli při rozhodování je i povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit. Z odůvodnění soudního rozhodnutí musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé; není-li tomu tak, je posuzované rozhodnutí soudu nepřezkoumatelné, čímž se právní závěry soudu porušením ústavního principu zákazu libovůle v rozhodování ocitají mimo rámec čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i čl. 1 Ústavy [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 271/96 (N 24/7 SbNU 153); nález sp. zn. III. ÚS 170/99 (N 96/18 SbNU 339); nález sp. zn. IV. ÚS 1007/07 (N 145/46 SbNU 421)].

Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá tato povinnost i ve vztahu k rozhodnutí obecného soudu o námitkách proti příkazu k úhradě exekuce; zejména je soud povinen uvést, jaké úvahy ho vedly k jím použitému výkladu aplikované normy, stejně jako se přesvědčivě vypořádat se všemi výhradami proti příkazu v námitkách proti němu uplatněných [srov. např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 630/03 (N 162/35 SbNU 215) a sp. zn. II. ÚS 336/05 (N 170/38 SbNU 361)].

V posuzované věci okresnísoud uvedeným požadavkům nedostál. Ačkoliv v odůvodnění napadeného usnesení odkázal na konkrétní ustanovení exekučního řádu (lze předpokládat, že odkaz soudu na § 7 vyhlášky č. 330/2001 Sb. pro výpočet odměny exekutora za provedení exekuce vyklizením je pouhým nedopatřením, překlepem), učinil tak ovšem pouze v obecné rovině, aniž by přitom reagoval na námitky stěžovatelky obsažené v podaném opravném prostředku, směřující proti příkazu exekutora k úhradě nákladů, tvrdící "dobrovolnost plnění" a dovolávající se již několikrát zmiňovaného nálezu Ústavního soudu a navazující judikatury. Lze též přisvědčit stěžovatelce v tom směru, že okresní soud v odůvodnění svého rozhodnutí nevysvětlil, z jakých skutkových okolností dovozoval povědomí stěžovatelky o nařízené exekuci v souvislosti s plněním vymáhané pohledávky, když ze skutečnosti, že stěžovatelka uhradila dluh po nařízení exekuce, ale dříve než jí bylo doručeno příslušné usnesení, se toto zjištění nenabízí.

Závěrem lze tedy konstatovat, že okresnísoud postupem, kdy své rozhodnutí řádně neodůvodnil, založil porušení zákazu libovůle podle čl. 2 odst. 2 Listiny, jakož i práva stěžovatelky na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny. Dále soud nerespektováním závazného právního názoru Ústavního soudu [a to, aniž by takovýto postup podepřel adekvátní argumentací - srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 252/04 (N 16/36 SbNU 173) a sp. zn. IV. ÚS 301/05 (N 190/47 SbNU 465) - oba dostupné též na http://nalus.usoud.cz] porušil čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny, čl. 89 odst. 2 Ústavy, což ve svém důsledku vedlo také k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 11 odst. 1 Listiny.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavnísoud podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl ústavní stížnosti a napadené usnesení Okresního soudu Praha-západ č. j. 13 Nc 7762/2009-126 ze dne 10. března 2010 podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil. Ústavní soud takto rozhodl bez nařízení ústního jednání (§ 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu), přičemž účastníci s tímto postupem vyjádřili souhlas.

Návrhu na odklad vykonatelnosti usnesení Okresníhosoudu Praha-západ č. j. 13 Nc 7762/2009-6 ze dne 4. srpna 2009, kterým byla nařízena exekuce na majetek stěžovatelky, Ústavní soud nemohl vyhovět. Při výkonu svých kompetencí musí respektovat jeden ze základních principů právního státu zakotvený v čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon. Ústavní soud má tedy přesně vymezenou pravomoc a působnost, které nemůže překročit. Kompetence Ústavního soudu jsou v dané otázce vymezeny v ustanovení § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Podle citovaného ustanovení může Ústavní soud na návrh stěžovatele odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí za splnění zákonných podmínek. Nelze z něj dovodit oprávnění, aby na návrh stěžovatele odložil vykonatelnost rozhodnutí, které nebylo napadeno. Domáhá-li se tedy stěžovatelka odložení vykonatelnosti rozhodnutí, které petitem ústavní stížnosti nenapadla, Ústavní soud konstatuje, že není podle Ústavy a zákona o Ústavním soudu k takovému rozhodnutí příslušný, proto tento návrh podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru