Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1055/12 #1Usnesení ÚS ze dne 29.03.2012

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSTÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - MSZ Praha
POLICIE - KŘ Policie České republiky hl. m. Prahy
Soudce zpravodajBalík Stanislav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /právo na obhajobu
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležit... více
Věcný rejstříkodůvodnění
trestní stíhání/zahájení
orgán činný v trestním řízení
Obhajoba
EcliECLI:CZ:US:2012:2.US.1055.12.1
Datum podání20.03.2012
Napadený akt

rozhodnutí jiné

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 40 odst.3, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 158 odst.3, § 160 odst.1, § 134 odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1055/12 ze dne 29. 3. 2012

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudkyně Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti Bc. J. H., zastoupeného JUDr. Janou Kudrnovou, Ph. D., advokátkou se sídlem Na Hradbách 3, 702 00 Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení Městského státního zastupitelství v Praze, č. j. 1 KZV 235/2011-16 ze dne 31. ledna 2012, a usnesení Krajského ředitelství Policie České republiky hl. m. Prahy, č. j. KRPA-2453-1/TČ-2011-000092 ze dne 20. prosince 2011, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, jimiž měla být porušena jeho základní práva vyplývající z čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z rozporovaných aktů Ústavní soud zjistil, že ve vztahu k stěžovateli bylo shora označeným usnesením policejního orgánu zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro spáchání zvlášť závažného zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1 a 5 písm. a) trestního zákoníku.

Toto usnesení napadl stěžovatel stížností, jejíž ústřední námitkou byla skutečnost, že odůvodnění napadeného usnesení nenaplňuje požadavky kladené na odůvodnění usnesení větou poslední § 160 trestního řádu. Shora označeným usnesením Městského státního zastupitelství v Praze byla stížnost stěžovatele proti usnesení o zahájení trestního stíhání zamítnuta. Dozorový státní zástupce v něm k námitkám stěžovatele konstatoval, že "v současné době již u usnesení o zahájení trestního stíhání není nutné, aby k závěru, že byl spáchán trestný čin konkrétní osobou, byla trestná činnost spolehlivě prokázána v míře, jak je tomu u obžaloby, ale stačí vyšší stupeň pravděpodobnosti, a bude proto věcí dalšího vyšetřování, zda bude opatřen dostatek dalších důkazů k usvědčení obviněného" (viz str. 2 až 3 napadeného usnesení Městského státního zastupitelství v Praze).

Proti rozhodnutím výše uvedených orgánů činných v trestním řízení brojí stěžovatel ústavní stížností, ve které vyjádřil přesvědčení, že ačkoli si je vědom toho, že Ústavní soud své zásahy do přípravného řízení vykládá přísně restriktivním způsobem, došlo v jeho případě k zásadnímu excesu orgánů činných v trestním řízení. Stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 511/02 z 3. července 2003, kterým Ústavní soud (se zřejmým ohledem na novelu trestního řádu č. 264/2001 Sb., jež s účinností od 1. ledna 2002 zavedla stížnost jako opravný prostředek proti usnesení o zahájení trestního stíhání) připustil ústavní stížnost proti takovým rozhodnutím vydaným v trestním řízení a následně tyto akty zrušil s tím, že dostatečnost odůvodnění rozhodnutí, které policejní orgán či státní zastupitelství vydává, je současně nejen plněním zákonem stanovených požadavků, ale nadto je také výrazem ústavnosti, na níž jsou principy trestního řízení založeny a reflexí čl. 36 odst. 1. Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatel vyjádřil své přesvědčení, že v jeho případě odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání nenaplňuje požadavky kladené na odůvodnění ustanovením § 160 trestního řádu, tedy požadavek na přesné označení skutečností, které odůvodňují závěr o důvodnosti trestního stíhání. Odůvodnění dle stěžovatele obsahuje toliko povšechné obecné odkazy nezpůsobilé naplnit požadavek řádného odůvodnění důvodnosti trestního stíhání pro daný trestný čin. Nadto se odůvodnění dle stěžovatele nikterak nevypořádává s příslušnými znaky skutkové podstaty trestného činu.

Stěžovatel je dále přesvědčen, že Městské státní zastupitelství v Praze své povinnosti přezkumu rozhodnutí policejního orgánu nesplnilo, a tímto postupem (nedostatečným přezkumem) prý došlo jednoznačně k zásahu do práva stěžovatele na obhajobu dle čl. 37 odst. 2 Listiny, jestliže nejsou-li známy důvody zahájení trestního stíhání zejména ohledně naplnění objektivní a subjektivní stránky trestného činu, nelze řádně obhajobu vykonávat. Dále uvedeným postupem prý bylo zasaženo do práva stěžovatele dle čl. 8 odst. 2 Listiny, když k zahájení trestního stíhání nedošlo z důvodů a způsobem stanoveným zákonem - trestním zákoníkem a trestním řádem. Rovněž postupem státního zástupce prý došlo k zásahu do práva na spravedlivý proces, když bylo stěžovateli upřeno domáhat se svého práva u orgánu státní mocí - státního zastupitelství a nebyl mu zabezpečen řádný a úplný přezkum napadeného rozhodnutí policejního orgánu. Došlo tak k zásahu do práva zaručeného stěžovateli ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny.

Na závěr ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud obě napadená usnesení orgánů činných v trestním řízení zrušil.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své judikatuře akcentuje skutečnost, že sám poskytuje ochranu konstitučně garantovaným právům a svobodám až tehdy, kdy ji nemůže poskytnout jiný orgán veřejné moci [srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. listopadu 1995 (N 78/4 SbNU 243)]. Z toho důvodu je třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli však dílčí procesní rozhodnutí, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány, pokud právní řád takové prostředky vůbec předvídá [viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 292/05 ze dne 29. září 2005 (U 23/38 SbNU 587)]. I když z tohoto pravidla činí Ústavní soud vzácné výjimky, které záleží v možnosti napadnout i pravomocné rozhodnutí, jež toliko uzavírá určitou část řízení nebo které řeší jistou procesní otázku, ačkoli řízení ve věci samé ještě neskončilo, a které jsou odůvodněny vskutku extrémními excesy v konkrétních případech, je nutno poznamenat, že primárně zde musí být, cumulative, splněny dvě podmínky. Jednak musí být takové rozhodnutí způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod, jednak je třeba, aby se námitka porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod omezovala jen na příslušné stádium řízení, v němž bylo o takové otázce rozhodnuto, expressis verbis, aby již nemohla být v rámci dalšího řízení (např. při použití opravných prostředků proti meritorním rozhodnutím, včetně ústavní stížnosti proti takovým rozhodnutím) efektivně uplatněna.

Ústavní soud shledal, že v projednávané věci takové podmínky splněny nebyly. Ústavní soud v minulosti ve své judikatuře opakovaně vyslovil, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení. Pokud orgány činné v trestním řízení postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být úkolem pouze Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, zejména pak soudů obecných [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 ze dne 13. července 2000 (N 111/19 SbNU 79)]. Řízení o ústavních stížnostech tedy významně ovládá zásada subsidiarity, dle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány (zvláštní) důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

Podle ustanovení § 160 odst. 1 trestního řádu je v pravomoci policejního orgánu rozhodnout neprodleně o zahájení trestního stíhání, nasvědčují-li zjištěné okolnosti tomu, že byl spáchán trestný čin. Zahájení trestního řízení je počátkem trestního stíhání, nad nímž vykonává dozor příslušný státní zástupce (§ 174 a násl. trestního řádu), který je dle § 172 odst. 1 trestního řádu povinen zastavit trestního stíhání, zjistí-li se, že k dalšímu vedení neexistuje důvod. Nastane-li tedy taková okolnost v řízení, bude úkolem orgánu veřejné moci rozhodnout v souladu s trestním řádem. Právně zastoupenému stěžovateli pak přísluší navrhovat zákonem definované nástroje k ochraně jeho zájmů (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3286/11 ze dne 8. listopadu 2011 dostupné na http://nalus.usoud.cz).

Ústavní soud na rozdíl od stěžovatele neshledal, že by stížností dotčená rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení trpěla takovými vadami, které by si žádaly jejich zrušení. Z odůvodnění usnesení o zahájení řízení jednoznačně plyne, jakými zcela konkrétními úvahami byl policejní orgán veden, když přistoupil k zahájení trestního stíhání. Nejednalo se přitom jen o svědecké výpovědi, na str. 4 a násl. je podrobně vylíčeno, jaké závěry policejní orgán z obsahu nashromážděných listin vyvodil. Nadto Ústavní soud již několikráte judikoval, že ve fázi zahájení trestního stíhání nelze na orgány činné v trestním řízení klást takové požadavky na odůvodnění jako na odůvodnění soudních rozhodnutí, a v této souvislosti považuje za nezbytné podotknout, že materiální důvody zahájení trestního stíhání, tedy samotná důvodnost tohoto kroku, leží v tomto stadiu trestního řízení zcela mimo přezkum Ústavního soudu.

Ve světle řečeného byl proto Ústavní soud nucen ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 29. března 2012

Stanislav Balík, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru