Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1052/15 #1Usnesení ÚS ze dne 21.07.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Domažlice
SOUD - KS Plzeň
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkExekuce
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.1052.15.1
Datum podání09.04.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 266


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1052/15 ze dne 21. 7. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Ing. Zdeňka Hoffmanna, Ph.D., zastoupeného JUDr. Peterem Andrisem, advokátem se sídlem Zelinářská 10/530, Praha 4, proti usnesení Okresního soudu v Domažlicích ze dne 30. 1. 2015, č. j. 3 EXE 1506/2013-131, a proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 2. 2015, č. j. 12 Co 72/2015-145, za účasti Okresního soudu v Domažlicích a Krajského soudu v Plzni jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, kterými byl zamítnut jeho návrh (jako povinného) na odklad exekuce vedené u Okresního soudu v Domažlicích. Důvodem zamítnutí tohoto návrhu stěžovatele bylo, že nelze očekávat, že by výkon rozhodnutí byl zastaven (viz ustanovení § 266 odst. 2 občanského soudního řádu) a stěžovatel nedoložil, že by se bez své viny přechodně ocitl v takovém postavení, že by neprodlený výkon rozhodnutí mohl mít pro něho nebo pro příslušníky jeho rodiny zvlášť nepříznivé následky, ani to, že by oprávněný nebyl odkladem výkonu rozhodnutí vážně poškozen (viz ustanovení § 266 odst. 1 občanského soudního řádu). Odvolací soud pak odmítl též argumentaci stěžovatele stran (ne)možnosti vznesení námitky promlčení, neboť tu mohl vznést pouze v předchozím nalézacím řízení, a rovněž odmítl, že by okresní soud nemohl o návrhu stěžovatele rozhodnout bez nařízení jednání.

2. Uvedené rozhodnutí dle stěžovatele porušilo jeho základní právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel především namítá, že mu byla znemožněna řádná obrana a hájení práv ve věci samé z toho důvodu, že okresní soud rozhodoval bez účasti stěžovatele i jeho právního zástupce, který byl řádně omluven. Stěžovateli tak bylo znemožněno předložit před soudem I. stupně důkazy, nemohl se řádně bránit a reagovat na tvrzení soudu, jehož výsledná rozhodnutí považuje za chybná.

3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

4. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal, neboť posoudil argumenty stěžovatele, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. Ústavní soud především považuje za nutné připomenout, že právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že, jak již bylo řečeno, jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996, sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575), veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná též z: http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem "podústavního" práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody. Tento závěr však nelze ve věci stěžovatele učinit.

6. V posuzovaném případě, v němž stěžovatel žádá o přezkum rozhodnutí o zamítnutí návrhu na odklad exekuce, nicméně stěžovatel staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší, neboť jeho námitky jsou ve svém obsahu toliko polemikou s právním názorem obecných soudů, k němuž dospěly při posouzení důvodnosti jeho návrhu na odklad exekuce. Navíc, po důkladném seznámení se s napadeným rozhodnutím krajského soudu i jemu předcházejícím rozhodnutím okresního soudu, Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a svůj právní názor, kdy stěžovatelem uváděné důvody neshledaly natolik závažné, aby postupovaly v souladu s ustanovením § 266 občanského soudního řádu, také řádně zdůvodnily. Stejně tak se krajský soud vypořádal s námitkou stěžovatele stran skutečnosti, že soud I. stupně rozhodoval bez nařízení jednání, neboť v těchto případech není nařízení jednání (s ohledem na povahu rozhodované věci) nezbytné. Pokud přitom stěžovatel soudí, že nemohl adekvátně reagovat na právní závěry soudů a přednášet nové důkazy a skutečnosti, musí Ústavní soud konstatovat, že tyto měl možnost plně přednést v návrhu na odklad exekuce (případně v podaném odvolání či v řízení, které předcházelo vyhlášení exekuce), a jestliže tak neučinil, nemůže se nyní dovolávat práva na spravedlivý proces, neboť svoji procesní pasivitou zapříčinil, že jeho návrhu nebylo vyhověno.

7. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí proto dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími porušeny nebyly. Rozhodnutí obecných soudů totiž nijak nevybočují z judikatury Ústavního soudu a jejich odůvodnění vyhovují požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. července 2015

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru