Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 105/97Nález ÚS ze dne 13.01.1999Poučovací povinnost soudu o tom, jak je třeba odstranit vady procesního úkonu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajProcházka Antonín
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
právo na sou... více
Věcný rejstříkvlastnické právo/přechod/převod
Poučovací povinnost
lhůta/hmotněprávní
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 4/13 SbNU 21
EcliECLI:CZ:US:1999:2.US.105.97
Datum podání27.03.1997
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 90

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

364/1990 Sb., § 1 odst.1

87/1991 Sb., § 5 odst.4, § 3 odst.2 písm.c, § 6 odst.1 písm.d

99/1963 Sb., § 5, § 43 odst.1, § 80 písm.c


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 105/97 ze dne 13. 1. 1999

N 4/13 SbNU 21

Poučovací povinnost soudu o tom, jak je třeba odstranit vady procesního úkonu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudců ve

věci ústavní stížnosti navrhovatelů 1) RNDr. Z. S., 2) O. V.,

zastoupených JUDr. A. R., za účasti účastníka řízení Nejvyššího

soudu ČR a vedl. účastníků 1) Ing. J. D., 2) D. D., 3) Bytového

podniku města Hradec Králové v likvidaci, se sídlem Kydlinovská

1521, Hradec Králové, 4) Krajského soudu v Hradci Králové, proti

rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 19.2. 1997, č.j. III Odon

33/96/Fa, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové

ze dne 15. 1. 1996, č. j. 15 Co 788/94-89,

takto:

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19.2. 1997, č.j. III Odon

33/96/Fa, ve spojení s výrokem označeném II. rozsudku Krajského

soudu v Hradci Králové ze dne 15. 1. 1996, č. j. 15 Co 788/94-89,

se zrušují.

Odůvodnění.

Stěžovatelky včas podanou ústavní stížností napadají rozsudek

Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 2. 1997, č. j. III Odon 33/96/Fa,

ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne

15. 1. 1996, č. j. 15 Co 788/94-89, vydaného v právní věci

stěžovatelek (dříve žalobkyň) proti vedl. účastníkům 1) - 3)

o neplatnosti kupní smlouvy a vydání nemovitostí.

Podle názoru navrhovatelek skutková zjištění Nejvyššího soudu

ČR nebyla úplná a navíc byla i nesprávně vyhodnocena jak soudem

dovolacím, tak i soudem odvolacím, což mělo za následek podle

názoru stěžovatelek, porušení čl. 11 odst.1, 3, čl. 36, čl. 37

odst.3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl.

6 odst.1 a čl. 8 odst.2 Všeobecné deklarace lidských práv, jakož

i čl. 1 Dodatkového protokolu k úmluvě o ochraně lidských práv

a základních svobod.

V další části návrhu stěžovatelky uvádí, že jsou oprávněnými

osobami ve smyslu § 3 odst. 2 písm. c) zák. č. 87/1991 Sb., ve

znění pozdějších předpisů. Původní vlastník nemovitostí, otec

stěžovatelek, daroval v r. 1961 dům č. p. 809 se staveb. p. č.

934 ve Střelecké ul. v k. ú. a obci Hradec Králové čsl. státu.

Darování předmětných nemovitostí bylo učiněno v tísni, pod vlivem

sociálního a politického nátlaku na původního vlastníka i jeho

rodinu.

Na základě písemné výzvy stěžovatelek ze dne 27. 5. 1991

třetí vedl. účastník převedl do vlastnictví stěžovatelek

nárokovanou nemovitost mimo ideálních podílů v rozsahu 601/10.000

a 601/10.000 z toho důvodu, že tyto ideální části nemovitosti

představované bytem č. 4 II. kategorie byly kupní smlouvou ze dne

20. 12. 1990, registrovanou Státním notářstvím v Hradci Králové

dne 2. 1. 1991 pod č. j. R IV 3007/90 prodány vedl. účastníkům č.

1) a 2). Obecné soudy dospěly v průběhu řízení k závěru, že shora

citovaná kupní smlouva je neplatná podle ustanovení § 39 o. z. ,

neboť odporuje § 1 zákonného opatření č. 364/1990 Sb. Okresní soud

v Hradci Králové v řízení o návrhu stěžovatelek rozhodl tak, že

shora uvedenou kupní smlouvu ze dne 20. 12. 1990 prohlásil za

neplatnou a zavázal povinnou osobu k vydání dosud nevydaných

ideálních podílů na předmětné nemovitosti.

Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací, změnil

výrok rozsudku soudu I. stupně pod bodem II tak, že žaloba se

zamítá. V odůvodnění svého rozsudku dospěl k závěru, že k vydání

ideálních podílů nemovitostí nejsou dány zákonné podmínky, neboť

stěžovatelky v zákonné lhůtě podle § 5 zák. č. 87/1991 Sb. t. j.

do 1. 4. 1992, neuplatnily vůči třetímu vedl. účastníku nárok na

vydání věci a učinily tak až po uplynutí prekluzivní lhůty,

podáním ze dne 11. 6. 1992.

Dovolací soud se ztotožnil se závěrem soudu II. stupně

a dovolání zamítl jako nedůvodná. V odůvodnění Nejvyšší soud ČR

uvedl, že podaná žaloba proti třetímu vedl. účastníku neměla

náležitosti ve smyslu ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř. a okresní

soud pro neodstranění vad podání ze strany stěžovatelek proto

návrh usnesením ze dne 12. 5. 1992 pod sp. zn. 6 Nc 524/91, zcela

opodstatněně odmítl. Žaloba proti tomuto vedl. účastníku tedy

nebyla a ani nemohla být předmětem dovolacího řízení. Nejvyšší

soud ČR zároveň zdůraznil, že není povinností soudu zkoumat, zda

neúplné podání stěžovatelek se týká i jiné věci než té ve které

bylo podáno dovolání.

Dovolací soud, stejně jako již před ním soud odvolací

konstatoval, že stěžovatelky uplatnily svůj nárok na vydání věci

opožděně, když zejména ze spisu Okresního soudu v Hradci Králové,

sp. zn. 6 Nc 524/91 dovodil, že stěžovatelky sice podaly v zákonné

lhůtě žalobu proti vedl. účastníku, neuvedly však, čeho se svým

podáním domáhají. Prvostupňový soud reagoval na toto vadné podání

tak, že dne 29. 1. 1992 vyzval stěžovatelky k odstranění vad

podání, aniž však blíže specifikoval, v čem tyto vady spočívají,

případně jakým způsobem je možno je odstranit.

Vzhledem k tomu že navrhovatelky v soudem stanovené lhůtě

vady shora uvedeného podání neodstranily, Okresní soud v Hradci

Králové řízení vedené pod sp. zn. 6 Nc 524/91, usnesením ze dne

12. 5. 1992 zastavil.

Navrhovatelky podaly k témuž obecnému soudu dne 26. 3. 1992

další podání označené jako "návrh na vydání reálného a ideálního

podílu nemovitostí" o kterém se domnívaly, že mělo být založeno do

spisu sp. zn. 6 Nc 524/91 v té době dosud pravomocně neskončeného

řízení jako jeho doplnění a v případě, že by soud shledal i toto

doplnění jako nedostačující či nesprávné, měl před ukončením

řízení stěžovatelky o vadách podání poučit.

Prvostupňový soud však podle názoru navrhovatelek nesprávně

na základě návrhu doručeného soudu dne 26. 3. 1992 zahájil řízení

pod sp. zn. 11 C 111/92 o vydání věci podle zák. č. 87/1991 Sb.,

ve znění pozdějších předpisů. Právě pro vadnost tohoto návrhu,

který stěžovatelky doplnily dodatečným podáním až dne 11. 6.

1992, který již zahrnoval žalobní petit na vydání věci odvolací

i dovolací soud dospěly k závěru o prekluzi nároku stěžovatelek na

vydání věci ve smyslu zák. č. 87/1991 Sb., když zejména tyto soudy

nemohly akceptovat zpětné účinky podání ze dne 25. 3. 1992.

V této skutečnosti spatřují navrhovatelky nesprávnost

i nezákonnost napadených rozhodnutí, neboť jak uvádí,

nekvalifikovaně zpracovaný žalobní petit neměl být vzat jako důvod

zamítnutí návrhu, když o předmětu a účelu podání stěžovatelek

nemohlo být pochybností jak z jeho označení, tak i z jeho obsahu.

V této souvislosti se stěžovatelky odvolávají na znění nálezu

Ústavního soudu ČSFR ze dne 21. 12. 1992 sp. zn. I. ÚS 597/92,

uveřejněného pod č. 16/1992 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního

soudu. Ústavní soud v tomto nálezu dovodil, že účinky neúplných,

resp. vadných podání v restitučních věcech zůstávají zachovány

k datu prvního podání, neboť jiný výklad by měl za následek

porušení základních lidských práv a svobod.

Ústavní soud zjistil, že nejsou důvody k odmítnutí stížnosti

ve smyslu ustanovení § 43 odst. 1, 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve

znění pozdějších předpisů, a vyžádal si proto k podané ústavní

stížnosti písemná vyjádření účastníka i vedl. účastníků řízení,

jakož i spis Okresního soudu v Hradci Králové, sp. zn. 6 Nc

524/91, a spis téhož soudu sp. zn. 11 C 111/92.

Ze spisu Okresního soud v Hradci Králové sp. zn. 6 Nc 524/91

zjistil, že dne 23. 12. 1991 bylo tomuto soudu doručeno podání

stěžovatelek, označené jako "návrh na řešení předběžné otázky ve

smyslu ustanovení § 135 odst. 2 o. s. ř. ve věci vydání

nemovitostí oprávněným osobám dle zák. č. 87/1991 Sb". Odpůrcem

v tomto řízení byl vedl. účastník č. 3. Návrh obsahoval "žádost

o rozhodnutí ve věci posouzení předběžné otázky oprávněnosti

postupu v případě odprodeje bytu v domě podléhajícímu restitučnímu

řízení". Petit toto podání neobsahovalo. Okresní soud vyzval

stěžovatelky k opravě návrhu ve smyslu § 42 odst. 3 (správně

zřejmě odst. 4) a § 79 o. s. ř. se lhůtou třech týdnů

s upozorněním, že v případě nevyhovění výzvy může být řízení

zastaveno. Ve spise byla založena doručenka ze které je zřejmé, že

tuto výzvu stěžovatelky převzaly dne 30. ledna 1992. Usnesením ze

dne 12. 5. 1992, tedy více jak po čtyřměsíční marně uplynuté

lhůtě, okresní soud řízené o podaném návrhu zastavil podle

ustanovení § 43 odst. 2 o. s. ř. Usnesení o zastavení řízení bylo

stěžovatelkám doručeno dne 18. 5. 1992. Dne 26. 5. 1992 byl

Okresnímu soud v Hradci Králové ke sp. zn. 6 Nc 524/91 doručen

přípis stěžovatelek, ve kterém tomuto soudu oznamují, že dne 26.

3. 1992 podaly k Okresnímu soudu v Hradci Králové nový návrh proti

témuž vedl. účastníku. Přípis stěžovatelek obsahoval rovněž dotaz,

zda usnesení o zastavení řízení se netýká právě tohoto nově

podaného návrhu. Na tento dotaz odpovídal dne 9. 6. 1992 okresní

soud tak, že nový návrh, doručený soudu dne 26. 3. 1992, není ve

spise sp. zn. 6 Nc 524/91 založen a zastavení řízení se týká

neúplného návrhu ze dne 23. 12. 1991, sp. zn. 6 Nc 524/91.

Ze spisu Okresního soudu v Hradci Králové, sp. zn. 11

C 111/92, se podává, že dne 26. 3. 1992 byl k tomuto soudu podán

návrh stěžovatelek na vydání "reálného a ideálního podílu na

nemovitosti podle § 4 zák. č. 87/1991 Sb". Odpůrci v tomto řízení

byli označeni všichni tři vedl. účastníci. Stěžovatelky v podání

žádaly okresní soud, aby vydal rozsudek v němž zruší platnost

kupní smlouvy na byt a ideální části nemovitostí vedl. účastníků

č. 1) a 2) a současně stanoví povinnost vrátit vedl. účastníkům č.

1) a 2) zaplacenou kupní cenu.

Na č. l. 8 - 11 spisu shora uvedené sp. zn. je založeno

doplnění žalobního návrhu na vydání reálného a ideálního podílu

nemovitosti s odkazem na návrh ze dne 26. 3. 1992 s žádostí, aby

okresní soud řešil jako předběžnou otázku prohlášení neplatnosti

kupní smlouvy ze dne 2. 1. 1991, registrovanou státním notářstvím

pod č. j. R IV-3007/90 z důvodu porušení opatření Předsednictva FS

č. 364/1990 Sb. a dále uložil vedl. účastníku č. 3) uzavřít se

stěžovatelkami dohodu o vydání věci ve smyslu § 3 odst.2 písm.c)

zák. č. 87/1991 Sb. s připojeným zněním navrhované dohody. Zároveň

tímto podáním stěžovatelky vzaly zpět část žalobního návrhu na

vyslovení povinnosti vrátit zaplacenou kupní cenu. Prvoinstanční

soud dne 12.6. 1992 při jednání upřesnění žalobního návrhu

usnesením připustil. Na jednání dne 9. 2. 1994 poučil okresní soud

stěžovatelky o nutnosti doložit podmínku ve smyslu ustanovení

§ 6 odst.1 písm. d) zák. č. 87/1991 Sb. a navrhnout k tomu

příslušné důkazy. K doplnění návrhu, předložení důkazů a úpravě

konečného znění petitu byla stěžovatelkám stanovena tímto soudem

dvouměsíční lhůta.

Dne 19. 4. 1994 obdržel okresní soud další doplnění

stěžovatelek v němž žádají, aby soud ve smyslu § 80 písm. c) o. s.

ř. určil, že sporná kupní smlouva na byt ve vydané nemovitosti je

neplatná.

Naléhavý právní zájem na určení neplatnosti kupní smlouvy

odůvodňují stěžovatelky tím, že po vyslovení neplatnosti této

smlouvy by měly možnost získat do svého spoluvlastnictví byt č.

4 na základě restitučního titulu dle § 6 odst. 1 písm. d) zák. č.

87/1991 Sb.

Na jednání dne 27. 4. 1994 byl konstatován rozpor mezi

dohodou o vydání nemovitosti a uzavřenou kupní smlouvou. Právní

zástupkyně stěžovatelek upravila petit žalobního návrhu tak, že

kupní smlouva je neplatná a třetí vedl. účastník je povinen

uzavřít se stěžovatelkami dohodu o vydání ideálního podílu domu č.

p. 809 ve Střelecké ul. v Hradci Králové na staveb. parcele

v k. ú. a obci Hradec Králové a to pro obě stěžovatelky v části

601/10000 poměru k celku, ve lhůtě 15 dnů od právní moci rozsudku.

Touto změnou žalobního návrhu bylo upuštěno od dohody o vydání,

kdy stěžovatelky žádaly, aby třetí vedl. účastník byl uznán

povinným vydat dosud nevydané ideální podíly domu č. p. 809.

Okresní soud ve smyslu § 95 odst. 1 o. s. ř. souhlasil

s upřesněním žalobního návrhu v textu shora uvedeném.

V rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 15. 6.

1994, č. j. 11 C 111/92-56, byla shora uvedená kupní smlouva,

uzavřená mezi třetím vedl. účastníkem jako prodávajícím a prvním

a druhým vedl. účastníkem jako kupujícími, prohlášena za

neplatnou. Třetí vedl. účastník byl zároveň zavázán vydat

stěžovatelkám dosud nevydané ideální podíly domu č. p. 809

v navrhované 15 denní lhůtě od právní moci rozsudku. V odůvodnění

rozhodnutí prvoinstanční soud uvedl, že stěžovatelky jsou

oprávněnými osobami podle § 3 odst. 2 písm. c) zák. č. 87/1991

Sb., neboť původní vlastník nemovitosti - otec stěžovatelek Z. N.,

daroval v r. 1961 dům č. p. 809 se staveb. p. č. 934 v Hradci

Králové čs. státu pod psychickým a ekonomickým tlakem. Na základě

platné učiněné výzvy stěžovatelek ze dne 27. 5. 1991 byly dohodou

ze dne 22. 11. 1991 registrovanou státním notářstvím dne 31. 1.

1992 pod č. j. R I 753/91 tyto nemovitosti dobrovolně navráceny

třetím vedl. účastníkem, kromě části domu v rozsahu bytu II. kat.

s přísl., prodaného vedl. účastníkům 1) a 2) kupní smlouvou ze dne

20. 12. 1990, platně registrovanou Státním notářstvím v Hradci

Králové.

Prvoinstanční soud dospěl k závěru, že je dán důležitý právní

zájem i na určovací části žaloby (byť by mohlo být žalováno na

plnění), neboť je třeba s ohledem na nově vzniklý vlastnický vztah

k bytu v domě jiných vlastníků vytvořit pevný základ pro konkrétní

právní vztahy účastníků sporu.

Okresní soud dále dovodil, že nebylo tedy dostačující

z hlediska ustanovení § 7 odst. 1 a § 10 zák. č. 265/1992 Sb.

rozhodnout o této závažné záležitosti pouze jako o otázce

předběžné.

Tato změna dosavadních vlastnických vztahů byla proto důvodem

pro uvedení ve výroku rozhodnutí s poukazem na důležitost tohoto

právního zájmu ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř.

Podle názoru tohoto soudu bylo základním problémem posuzování

platnosti či neplatnosti kupní smlouvy. Podle skutkových zjištění

tohoto soudu byla, ve smyslu tehdy platných právních předpisů

k platnosti převodu vlastnictví mimo obvyklé hospodaření, potřebná

udělená výjimka zakladatelem. Takto platně udělená výjimka však

u příležitosti převodu vlastnictví k bytu udělena nebyla. Z toho

dovodil obecný soud i neplatnost kupní smlouvy vzhledem

k ustanovení § 39 o. z. ve znění před novelou (zák. č. 509/1991

Sb. se zřetelem k ustanovení § 868 novely o. z.). Jde o neplatnost

absolutní s účinky ex tunc.

Ve vztahu ke shora řečenému přezkoumal návrh stěžovatelek

prvoinstanční soud dle § 6 odst. 1 písm. d) zák. č. 87/1991 Sb.

V této souvislosti pak konstatoval, že vedl. účastníci č. 1) a 2)

nejsou povinnými osobami ve smyslu § 4 odst.2 restitučního zákona

a povinnost vydat dům náleží třetímu vedl. účastníku.

Proti citovanému rozsudku podali všichni vedl. účastníci

odvolání. Odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 15. 1. 1996, č. j.

15 Co 788/94-89, pod bodem I. výroku okresního soudu potvrdil

rozsudek prvoinstančního soudu v části, týkající se neplatnosti

kupní smlouvy.

Pod bodem II. změnil část výroku rozhodnutí tak, že žalobu na

vydání nemovitostí zamítl. Současně připustil proti výroku

označeném I. dovolání. Odvolací soud dospěl ke shodným právním

závěrům, pokud se týká neplatnosti kupní smlouvy podle § 39 o. z.

pro rozpor s ustanovením § 1 odst. 1 zákonného opatření č.

364/1990 Sb. Souhlasil rovněž s právním názorem soudu I. stupně,

ohledně existence naléhavého právního zájmu (§ 80 písm.

c) o. s. ř.) na straně stěžovatelek. Odvolací soud v odůvodnění

rozsudku svého rozhodnutí konstatoval, že z obsahu spisu zjistil,

že stěžovatelky uplatnily nárok na vydání částí nemovitostí vůči

třetímu vedl. účastníku až podáním ze dne 11. 6. 1992, tedy po

lhůtě stanovené v ustanovení § 5 odst. 4 zák. č. 87/1991 Sb.,

která jako lhůta prekluzivní skončila dne 1. 4. 1992. Odvolací

soud v odůvodnění rozsudku argumentoval i obsahem spisu sp. zn.

6 Nc 524/91, když právě z tohoto spisu zjistil, že podání

stěžovatelek vedené pod shora uvedenou sp. zn. nejen, že nemělo

náležitosti žaloby podle § 79 odst.1 o. s. ř., ale v návrhu se

vůbec nehovoří o vydání věci, nebo o uzavření dohody o vydání

věci. Proto ani k tomuto podání krajský soud nepřihlédl z hlediska

zachování lhůty k uplatnění nároků na vydání věci dle zák. č.

87/1991 Sb.

Na základě dovolání účastníků řízení rozhodoval Nejvyšší soud

ČR v této věci rozsudkem ze dne 19. 2. 1997, č. j. III Odon

33/96/Fa-122, tak, že podaná dovolání zamítl, když konstatoval, že

dovolání stěžovatelek je sice přípustné, ale není důvodné. Pokud

se týkalo návrhu vedeného pod sp. zn. Nc 524/91 zdůraznil, že

tento návrh neobsahoval specifikace nároků a další náležitosti

uvedené v § 79 odst.1 o.s.ř.

V případě podání doručeného okresnímu soudu dne 26. 3. 1992,

vedeného pod sp. zn. 11 C 111/92, pak konstatoval, že v záhlaví je

označena věc jako "návrh na vydání reálného a ideálního podílu na

nemovitosti podle § 4 zák. č. 87/1991 Sb"a závěrečný petit návrhu

zní na "rozsudek v němž se ruší platnost kupní smlouvy na byt

a ideální části nemovitosti vedl. účastníkům č. 1 a současně se

stanoví vedl. účast. č. 3 vrátit vedl. účastníkům 1 a 2 zaplacenou

kupní cenu". Ke specifikaci nároků stěžovatelkami, včetně návrhu

na vydání věci, došlo však teprve dalšími doplněnými podáními ze

dne 19. 4. 1992 a 11. 6. 1992.

Pokud se týká návrhu podaného stěžovatelkami k Okresnímu

soudu v Hradci Králové dne 26. 3. 1992 pod sp. zn. 11 C 111/92,

pak Nejvyšší soud ČR zdůraznil, že prekluzivní lhůta k uplatnění

nároků podle zák. č. 87/1991 Sb. skončila dne 1. 4. 1992.

K zaslání výzvy s poučením soudu podle ustanovení § 5 a § 43 o. s.

ř. a k odstranění vad této žaloby, tak tomuto prvoinstančnímu

soudu zbývala již jen 5 denní lhůta, která byla i při normálním

průběhu vyřizování věci nereálná.

Nejvyšší soud dále poukázal na skutečnost, že třetí vedl.

účastník nebyl ve sporu o vydání zbývajících částí nemovitostí ani

pasivně věcně legitimován, neboť by nemohl vydat věc, kterou

v době sporu nedržel. Nárok stěžovatelek byl tedy podle názoru

Nejvyššího soudu v době jeho uplatnění již prekludován.

Pokud se týká výroku pod bodem I rozsudku odvolacího soudu,

zde dospěl dovolací soud ke shodnému závěru s oběma obecnými

soudy, totiž, že kupní smlouva ze dne 20. 12. 1990, uzavřená mezi

třetím vedl. účastníkem jako prodávajícím a prvním a druhým vedl.

účastníkem jako kupujícími, je neplatná podle § 39 o. z., neboť

odporuje § 1 zákonného opatření č. 364/1990 Sb.

Po výzvě Ústavního soudu se jako účastník řízení k podané

stížnosti vyjádřil Nejvyšší soud ČR, který uvedl, že podstatou

dané věci je skutečnost, že stěžovatelky, podaly v téže věci

Okresnímu soudu v Hradci Králové dva samostatné na sobě nezávislé

žalobní návrhy. Tento postup již sám o sobě vyjadřuje zcela

nekvalifikovaný přístup stěžovatelek k řešení své záležitosti.

Nejvyšší soud ČR dále připomíná žalobu ze dne 18. 12. 1991,

sp. zn. 6 Nc 524/91, vedenou proti třetímu vedl účastníkovi, kde

stěžovatelky žádaly o posouzení oprávněnosti odprodeje bytu v domě

č. p. 109 ve S. ulici v Hradci Králové. Okresní soud zde

stěžovatelky v rámci své poučovací povinnosti podle § 5 o. s. ř.

vyzval k odstranění vad návrhu. Pro neuposlechnutí výzvy

a neodstranění vad bylo zahájené řízení dne 12. 5. 1992 zastaveno.

Druhý žalobní návrh, doručený okresnímu soudu dne 26. 3.

1992, byl sice v záhlaví označen jako "návrh na vydání reálného

a ideálního podílu na nemovitosti podle § 4 zák. č. 87/1991 Sb.",

avšak závěrečný petit žaloby zněl " rozsudek v němž se ruší

platnost kupní smlouvy na byt a ideální část nemovitosti vedl.

účastníků č. 1 a 2 - kupní smlouvu ze dne 2. 1. 1991, č. j. R IV

3007/91, a současně se stanoví vedl. účastníkovi č. 3 vrátit

prvnímu a druhému vedl. účastníku zaplacenou kupní cenu".

Tvrzení stěžovatelek o tom, že toto podání mělo být založeno

do spisu okresního soudu pod sp. zn. 6 Nc 524/91, označil Nejvyšší

soud jako účelové, neboť nic v tomto podání nenaznačovalo, že by

stěžovatelky pozdějším návrhem dodatečně odstraňovaly vady podání

sp. zn. 6 Nc 524/91.

Podle názoru účastníka řízení velmi podstatné vady vykazoval

i tento návrh ze dne 25. 3. 1992, neboť byl zmatečný, když záhlaví

a petit návrhu si vzájemně protiřečily a obsah byl nejasný.

K odstranění vady žaloby ze dne 25. 3. 1992 však zbývala jen 5

denní lhůta, neboť nárok na vydání věci musel být ve smyslu § 5

odst. 4 uplatněn do 1. 4. 1992.

Jádrem věci je tedy podle názoru Nejvyššího soudu skutečnost,

že právě shora citovaná žaloba ze dne 25. 3. 1992 neobsahuje

žádost o vydání nemovitosti, což je hmotněprávní podmínka zdárného

uplatnění nároku. Závěrem svého vyjádření Nejvyšší soud

konstatuje, že "i kdyby okresní soud měl žalobkyně o odstranění

této vady podání poučit, nemohl tak z časových důvodů učinit do

konce prekluzivní lhůty, t. j. do 1. 4. 1992". Rovněž tuto časovou

tíseň prvostupňového soudu přikládá Nejvyšší soud k tíži

stěžovatelek.

Dodatečné podání ze dne 2. 6. 1992, které zahrnovalo

i žalobní návrh na vydání věci proti třetímu vedl. účastníkovi,

bylo však okresnímu soudu doručeno až po uplynutí prekluzivní

lhůty.

Jako vedl. účastník se k ústavní stížnosti do doby ústního

jednání vyjádřil pouze Krajský soud v Hradci Králové, který uvedl,

že podle jeho názoru výrokem označeným II rozsudku odvolacího

soudu, ani rozsudkem Nejvyššího soudu ČR z 19. 2. 1997, č. j. III

Odon 33/96/Fa-122, nemohlo být porušeno právo stěžovatelek ve

smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny, protože stěžovatelky nejsou

vlastnicemi nevydaných částí domu č. 809 v Hradci Králové. Rovněž

odkaz na čl. 11 odst. 3 a 4 Listiny je v projednávané ústavní

stížnosti zcela zavádějící, neboť se nevztahuje k projednávané

kauze. Krajský soud konstatuje, že v průběhu řízení před odvolacím

soudem nebylo porušeno právo na spravedlivý proces, neboť procesní

práva všech účastníků byla řádně respektována, bylo šetřeno zásady

rovnosti účastníků, rovněž odůvodnění napadeného rozsudku má

náležitosti podle § 157 odst. 2 o. s. ř. Příčinou, proč

stěžovatelky v pravomocně skončeném řízení neuspěly, bylo jedině

to, že nerespektovaly výzvu okresního soudu k odstranění vad

podání, vedeného pod sp. zn. 6 Nc 524/91. Žaloba ve věci, sp. zn.

11 C 111/92, která návrh na vydání věci obsahovala, byla podána až

po uplynutí prekluzivní lhůty stanovené v zák. č. 87/1991 Sb.

Z těchto důvodů se krajský soud domnívá, že nemohlo dojít rovněž

k porušení čl. 36 Listiny a navrhuje, aby ústavní stížnost byla

zamítnuta. Současně předseda senátu krajského soudu žádá

o omluvení neúčasti při jednání.

Z dosavadní rozhodovací činnosti Ústavního soudu je

dostatečně znám názor tohoto soudu na uplatňování restitučních

nároků oprávněnými osobami. Zákon č. 87/1991 Sb., ve znění

pozdějších předpisů, se snaží řešit a alespoň částečně zmírnit

důsledky majetkových a jiných křivd, spočívajících v porušování,

v každém demokratickém státě a společnosti uznávaných lidských

práv a svobod, ke kterým docházelo v období komunistického

totalitního režimu ze strany státu, reprezentovaného především

jeho mocenským aparátem.

Je tedy nanejvýš žádoucí, aby v současné době, především

státní orgány postupovaly v řízeních podle restitučních předpisů,

v souladu se zákonnými zájmy osob, jejichž prokazatelná újma může

být alespoň částečně napravena.

Lze souhlasit s právním názorem Nejvyššího soudu v tom, že

žalobní návrh stěžovatelek, vedený pod sp. zn. 6 Nc 524/91, nemohl

pro zásadní nedostatky návrhu ve smyslu § 79 odst. 1 o. s. ř. být

podkladem pro řízení před Okresním soudem v Hradci Králové a toto

řízení bylo po marně učiněné výzvě k odstranění vad podání zcela

v rámci procesních předpisů zastaveno.

Na této skutečnosti nic nemění ani pozdější, zcela

neoprávněné tvrzení stěžovatelek, že žaloba doručená Okresnímu

soudu v Hradci Králové dne 26. 3.1992, sp. zn. 11 C 111/92, měla

být doplněním a upřesněním tohoto podání, když ze samotného dotazu

stěžovatelek, založeného ve spise okresního soudu je zřejmé, že

stěžovatelky zcela vědomě podaly dvě samostatná na sobě nezávislá

podání.

Zcela jiná situace je však podle názoru Ústavního soudu

v případě žaloby stěžovatelek podané u téhož soudu pod sp. zn. 11

C 111/92.

Obecným soudům i laické veřejnosti je známo stanovisko

Ústavního soudu, který trvá na tom, že v restitučním řízení, při

všech jeho specifických podmínkách a při zachování rovnosti

účastníků, je nutno především věnovat zvýšenou pozornost splnění

poučovací povinnosti účastníků o jejich právech a povinnostech.

Smyslem ustanovení § 5 o. s. ř. je poučit účastníky řízení

o tom, jaká práva jim přiznávají, ale zároveň i jaké povinnosti

jim ukládají procesně-právní předpisy. V souvislosti s ustanovením

§ 43 odst 1 o. s. ř., je v případě vadného podání povinností soudu

poučit účastníky o tom, jak je třeba odstranit vady procesních

úkonů již učiněných tak, aby vyvolaly zamýšlené procesní účinky

(viz nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 63/96).

Není tedy úkolem soudu poskytnout účastníkovi návod, jak

dosáhnout zamýšleného cíle, ale učinit vhodná opatření, směřující

k odstranění nedostatků návrhů.

Návrh zpracovaný stěžovatelkami bez kvalifikované právní

pomoci a doručený Okresnímu soudu v Hradci Králové dne 26. 3.

1992, označil Nejvyšší soud za zmatečný, protiřečící si a nejasný.

Jako "omluvu" pro postup prvoinstančího soudu dovolací soud uvedl,

že k zaslání výzvy na odstranění vad podání zbývala vinou pozdního

podání stěžovatelek jen 5 denní lhůta, což by i v případě, že by

tak soud učinil pro stěžovatelky, znamenalo nemožnost zachování

prekluzivní lhůty.

Toto tvrzení je však contra legem nejen k již citovanému

ustanovení § 5 a § 43 odst. 1 o. s. ř., ale i k ustanovení § 5

odst. 4 zák. č. 87/1991 Sb., neboť tento přístup by v praktických

důsledcích znamenal v podstatě již anulování veškerých ve lhůtě

uplatněných nároků jen z toho důvodu, že podání, resp. jeho petit

byl nejasný a nesrozumitelný a příslušný soud by dospěl k závěru,

že z důvodu svého časového vytížení nestihne poskytnout účastníku

zákonné poučení a tento, nevědom si svého pochybení, je ve lhůtě

nestihne odstranit.

Dikce zákonného ustanovení § 5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb.

sice hovoří o tom, že podmínkou soudní ochrany nároku oprávněné

osoby je jeho uplatnění ve lhůtě do 1. 4. 1992, nelze však

z tohoto ustanovení ani z ostatních procesních předpisů dovodit,

že v případě návrhu vadně učiněného, byť i jen v poslední den

lhůty, by soudu příslušelo zvolit, zda tento návrh je opožděný

a neposkytnout tak účastníkům zákonné poučení.

Takového poučení se stěžovatelkám mělo dostat tím spíše, že

jak uvedl Nejvyšší soud, záhlaví návrhu odporovalo závěrečnému

petitu, když obsah byl zmatečný a nejasný.

Neznalost a pochybení stěžovatelek by tedy nemělo být tímto

způsobem zneužito proti smyslu a účelu restitucí, jak již

konstatoval Ústavní soud v nálezu, sp. zn. III. ÚS 127/96, a pokud

procesní úkony účastníků řízení obsahují zjevnou nesprávnost,

jejíž odstranění umožňuje rovněž odstranit nedostatek podmínek

v řízení, je nutno dát účastníkům řízení příležitost tuto

nesprávnost odstranit.

Postup obecných soudů znamenal proto porušení principu plné

ochrany vlastnického práva ve smyslu ustanovení čl. 11 odst. 1

Listiny, jakož i čl. 36 odst. 1 a čl. 90 Ústavy, takže Ústavnímu

soudu nezbylo než napadené rozhodnutí, včetně rozhodnutí jemu

předcházejících zrušit ( § 82 odst.1, odst.3 zák. č. 182/1993

Sb.).

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze ,odvolat.

V Brně dne 13. ledna 1999

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru