Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 105/01Nález ÚS ze dne 03.07.2001K nutnosti rozhodovat o vyloučení soudců na základě objektivního hlediska

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajProcházka Antonín
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříksoudce/vyloučení
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 98/23 SbNU 11
EcliECLI:CZ:US:2001:2.US.105.01
Datum vyhlášení03.07.2001
Datum podání16.02.2001
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 38 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 14 odst.1, § 12 odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 105/01 ze dne 3. 7. 2001

N 98/23 SbNU 11

K nutnosti rozhodovat o vyloučení soudců na základě objektivního hlediska

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátu ve věci ústavní stížnosti

společností 1) A. A., Velká Británie, 2) S., spol. s r. o., proti

usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 5. 12. 2000, sp. zn. 20 Nc

51/2000, 20 Nc 53/2000, 20 Nc 54/2000, 20 Nc 55/2000, 20 Nc

56/2000 a ze dne 13. 12. 2000, sp. zn. 38 Nc 159/2000, za účasti

účastníka řízení Krajského soudu v Brně a vedlejších účastníků

řízení 1) společnost C. K., spol. s r. o, a 2) K., výrobní

družstvo invalidů, takto:

Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 12. 2000, sp. zn.

20 Nc 51/2000, 20 Nc 53/2000, 20 Nc 54/2000, 20 Nc 55/2000, 20 Nc

56/2000, a ze dne 13. 12. 2000, sp. zn. 38 Nc 159/2000, se

zrušují.

Odůvodnění:

Ústavními stížnostmi (sp. zn. II. ÚS 104/01, III. ÚS 104/01,

IV. ÚS 104/01, I. ÚS 106/01 a II. ÚS 105/01) ze dne 13. 2. 2001,

které byly podány u Ústavního soudu dne 16. 2. 2001, společnost A.

A. napadá usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 12. 2000, jak

jsou uvedena v záhlaví. Těmito usneseními krajský soud rozhodl

o tom, že soudci Okresního soudu v Hodoníně - JUDr. J. K., JUDr.

L. T., JUDr. D. Š., JUDr. Z. B., JUDr. J. F., JUDr. R. B., Mgr. K.

B., JUDr. J. T., Mgr. K. Š. a Mgr. L. S. - jsou vyloučeni

z projednávání a rozhodování ve věcech vedených u Okresního soudu

v Hodoníně pod sp. zn. 7 C 486/99, E 2029/98, E 2576/98,

E 347/98, 2 E 525/99. Současně krajský soud uvedené věci přikázal

k projednání a rozhodnutí Okresnímu soudu v Jihlavě.

Následnou ústavní stížností (sp. zn. II. ÚS 211/01) ze dne

4. 4. 2001, která byla podána dne 6. 4. 2001, druhý stěžovatel,

společnost S., spol. s r. o., jenž je hospodářsky spřízněný

a personálně propojený osobou I. P. B. se stěžovatelem A. A. podal

návrh na zrušení usnesení Krajského soudu v Brně z 13. 12. 2000,

sp. zn. 38 Nc 159/2000, jímž byli soudci Okresního soudu

v Hodoníně JUDr. L. T., JUDr. D. Š., JUDr. Z. B., JUDr. J. F.,

JUDr. R. B., Mgr. K. B., JUDr. J. T., Mgr. K. Š. a Mgr. L. S.

vyloučeni z projednávání a rozhodování věcí vedených u tohoto

soudu pod sp. zn. 7 C 1703/99.

S ohledem na to, že byly podány návrhy, které spolu skutkově

souvisí, jde v nich o totožnou právní problematiku a týkají se

týchž účastníků, Ústavní soud z důvodu hospodárnosti a efektivity

řízení podle § 112 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen

"o.s.ř."), použitého přiměřeně v souladu s § 63 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, spojil tyto věci ke společnému

řízení, vedeném pod shora uvedenou spisovou značkou.

Stěžovatel A. A. Ltd. ve svých ústavních stížnostech

poukazuje na to, že postupem Krajského soudu v Brně došlo

k porušení jeho ústavního práva založeného čl. 38 odst. 1 a 2

Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K tomu

uvádí, že v rozhodčím řízení proti K., výrobnímu družstvu

invalidů, dosáhl vykonatelného titulu, kterým byl nález čj. Rsp

94/93 ze dne 16. 12. 1997. Na základě něj byla pod sp. zn.

E 347/98, E 2029/98, E 525/99 a E 2576/98 zahájena exekuční řízení

(současně je vedeno pod sp. zn. 7 C 486/99 řízení o vyloučení věci

z výkonu rozhodnutí, jehož účastníkem je dále společnost C. K., s.

r. o., jakožto žalobce). Stěžovatel si v souvislosti s uvedenými

případy mnohokráte stěžoval zejména na průtahy řízení, přičemž

některé stížnosti byly uznány za důvodné. Dne 19. 8. 2000 byl

v Lidových novinách publikován článek "Britský podnikatel chce

žalovat Český stát", ve kterém zástupce a majitel stěžovatele, I.

P. B., vyslovil své negativní zkušenosti s podnikáním v ČR

a s ochranou, kterou mu v této souvislosti soudy poskytují.

Kriticky se vyjádřil, pokud jde o soudní ochranu, i v regionálním

vysílání České televize. Dne 21. 9. 2000 sepsali soudci Okresního

soudu v Hodoníně podání, adresované Krajskému soudu v Brně, ve

kterém žádali o vyloučení z projednávání všech věcí stěžovatele

a aby věci byly přikázány jinému soudu. Ve svém podání uvedli, že

z vyjádření stěžovatele do tisku, televize a ze stížností

adresovaných předsedovi Okresního soudu v Hodoníně vyplývá, že je

namítána neprofesionalita, propojenost s politickými špičkami,

policií a ovlivňování řízení, jakož i to, že stěžovatel se nemůže

domoci svých práv a uvedený soud není ochoten mu poskytnout

rychlou a účinnou pomoc. Toto jednání ovlivnilo jejich postoje

k věcem stěžovatele i ke stěžovateli samotnému, že již nejsou

schopni nestranného rozhodování. Medializace sporů stěžovatele jen

z jeho hlediska negativně působí na rozhodování a i na mínění

veřejnosti ve vztahu k nim. Na výzvu Krajského soudu v Brně pak

stěžovatel vyjádřil nesouhlas s postupem a projevem soudců

Okresního soudu v Hodoníně. Podle jeho názoru nejsou dány důvody

pro vyloučení těchto soudců, neboť jimi může být pouze jejich

poměr k věci a k účastníkům a nikoliv jejich pocity, jež jsou

vyvolány stížnostmi účastníka, medializací případu nebo dokonce

míněním veřejnosti. Přístup soudců je v rozporu s jejich slibem

dle § 37 zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, ve znění

pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudech a soudcích").

Stěžovatel ve svém vyjádření dále poukázal na čl. 38 odst. 1 a 2

Listiny, podle kterého je třeba vyloučit svévoli jak z hlediska

procesních pravidel určování příslušnosti soudu a přidělování

soudní agendy, tak i vyloučení soudců. Krajský soud v Brně shora

citovaným usnesením rozhodl tak, že jmenovaní soudci jsou

vyloučeni z projednávání a rozhodování v daných věcech.

V odůvodnění pak uvedl, že postup soudců Okresního soudu

v Hodoníně nepovažuje za profesionální, jejich jednoznačné

vyjádření však nelze přejít poukazem na jejich soudcovské

povinnosti a nutnou profesionalitu a nadhled.

Ve vztahu k rozhodnutím Krajského soudu v Brně zastává

stěžovatel názor, že tento soud upřednostnil subjektivní princip

(tj. stanovisko soudců) nad principem objektivním, kterým je

jejich závazek ve smyslu § 37 zákona o soudech a soudcích a § 14

o. s. ř. Rozhodnutím uvedeného soudu bylo porušeno právo na

zákonného soudce, jehož pojmovým znakem je vyloučení svévole jak

z hlediska procesních pravidel určování příslušnosti soudu,

přidělování soudní agendy, tak i vyloučení soudců. Stěžovatel má

být údajně "trestán" za to, že si stěžoval a věc negativně

medializoval. Kolektivní vyloučení soudců u místně příslušného

soudu, a to i těch, kteří ve věcech stěžovatele nerozhodovali,

v konečném důsledku znamená podstatné zhoršení jeho postavení co

do práva na rychlou a účinnou soudní ochranu, resp. projednání

věci v přiměřené lhůtě a nepřímo i co do práva na přístup

k soudu, neboť všem jeho sporům musí předcházet "přidělovací

řízení" krajským soudem.

Stěžovatel S., spol. s r. o., ve své ústavní stížnosti uvádí,

že vede proti K., výrobnímu družstvu invalidů, u Okresního soudu

v Hodoníně spor o zaplacení 125.710,24 Kč s přísl. Dle názoru

tohoto stěžovatele shora uvedeným postupem Krajského soudu v Brně

došlo k porušení jeho ústavního práva založeného čl. 38 odst.

1 a 2 Listiny, přičemž svou ústavní stížnost odůvodňuje shodně

s ústavními stížnostmi A. A. Ltd.

Dne 29. 6. 2001 obdržel Ústavní soud podání stěžovatelů,

obsahující shrnutí důvodů pro zrušení napadených rozhodnutí.

Z usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 12. 2000, sp.

zn. 20 Nc 51/2000, 20 Nc 53/2000, 20 Nc 54/2000, Nc 55/2000 a 20

Nc 56/2000, Ústavní soud zjistil, že uvedený soud se zabýval

návrhem všech soudců Okresního soudu v Hodoníně na jejich

vyloučení z projednání a rozhodování dané věci. Tento návrh byl

odůvodněn, jak bylo popsáno shora. V řízení krajský soud doplnil

dokazování mj. o stížnosti zaslané stěžovatelem a o článek

s názvem "Britský podnikatel chce žalovat český stát", uveřejněný

v Lidových novinách dne 19. 8. 2000. Ke stížnostem tento soud

uvedl, že jsou vcelku korektně formulované a lze těžko

předpokládat, že by mohly vzbudit jakékoliv negativní vztahy

soudců ke stěžovateli. Oproti tomu v citovaném článku jsou dle

názoru krajského soudu obsaženy informace, které se mohou velmi

hrubě dotknout profesionality a cti soudců Okresního soudu

v Hodoníně, neboť pan B. zde přímo napadá soudce, že se začali

vůči němu jinak chovat po údajné návštěvě K. ministrem Špidlou

a poslancem Škromachem; od té doby se v případech stěžovatele nic

nedělo. Vzhledem k tomu, že se soudci cítí být dotčeni podezřením

p. B. v tisku, je logické, že by mohly vzniknout v současné době

pochybnosti o objektivitě a nestrannosti soudců při jejich postupu

v rozhodování a projednávání dané věci. Dle názoru krajského soudu

je třeba postupovat podle § 14 a § 12 o. s. ř. a soudce vyloučit,

a to i přesto, že stěžovatel na návrh soudců Okresního soudu

v Hodoníně reagoval tak, že se nemá tyto soudce za podjaté

a dokonce s kolektivním prohlášením soudců vyjádřil nesouhlas.

K tomu Krajský soud v Brně uvedl, že soudci by měli být schopni

i přes medializaci jejich práce a různé projevy účastníků do

sdělovacích prostředků abstrahovat od těchto projevů souhlasu či

nesouhlasu. Ovšem pokud soudci vyjádří sami, že mají problémy se

zachováním objektivity, i když to krajský soud nepovažuje přímo za

profesionální, lze těžko jejich jednoznačné vyjádření přejít

s poukazem na jejich soudcovské povinnosti a nutnou profesionalitu

a nadhled nad projevy nesouhlasu s jejich prací. Je třeba vzít

v úvahu, že tisk a různá média mnohdy publikují neuváženě

pronesené soudy či jiné skutečnosti, týkající se snad mediálně

zajímavých kauz, a zbytečně tím komplikují vyřízení věci.

Z usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 12. 2000, sp.

zn. 38 Nc 159/2000, Ústavní soud zjistil, že i v tomto případě

krajský soud dospěl k závěru, že jsou dány důvody pro vyloučení

shora uvedených soudců Okresního soudu v Hodoníně, neboť mají, jak

vyplývá z jejich vyjádření, negativní vztah ke stěžovateli, resp.

k jeho statutárnímu zástupci, a tak lze mít pochybnosti

o nepodjatosti těchto soudců. Krajský soud dále uvedl, že není

rozhodné, z jakých důvodů negativní poměr soudců ke stěžovateli

vznikl. K vyloučení soudců nemůže sice vést pouze vyjádření o tom,

že se cítí být podjatými, v daném případě je však zřejmý negativní

vztah, který vyvolává pochybnosti, zda soudci mají dostatek

schopnosti a vůle posuzovat projednávanou věc zcela nestranně.

Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníka řízení k ústavní

stížnosti. Ten prostřednictvím předsedkyně senátu JUDr. M.

P.odkázal na odůvodnění rozhodnutí. Ve věci společnosti S., s. r.

o., prostřednictvím předsedy senátu JUDr. M. Č. uvedl, že napadené

usnesení je plně v souladu s čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1

Listiny a § 14 odst. 1 o. s. ř. a je jím garantováno projednání

věci nestranným soudem podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Současně

upozornil, že se nejedná o kolektivní vyloučení všech soudců

a není pravdivé stěžovatelovo tvrzení, že napadeným usnesením byla

věc přikázána Okresnímu soudu v Jihlavě.

Stejně tak si Ústavní soud vyžádal vyjádření vedlejších

účastníků řízení. K., výrobní družstvo invalidů, k ústavním

stížnostem uvedlo, že se výroky I. P. B., který je osobně

hospodářsky spřízněný a personálně propojený se stěžovateli, na

adresu soudu, případně určitých soudců, mohou vést k tomu, že

rozhodování soudců Okresního soudu v Hodoníně bylo ztíženo a že se

mohli cítit podjatí. Dále se vyjádřil k některým otázkám

týkajících se vlastního řízení před obecnými soudy. Druhý vedlejší

účastník, společnost C. K., s. r. o., odkázal na své vyjádření ze

dne 27. 11. 2000, zaslané Krajskému soudu v Brně, dle kterého by

vyloučení všech soudců nemělo připadat v úvahu. Současně uvedl, že

vedoucí pracovníci K., v. d. i, veřejně poukazovali na své spojení

s politiky, státní správou, policií a Okresním soudem v Hodoníně,

avšak v tomto ohledu mohlo jít o maximálně jednu konkrétní osobu

a nikoliv soudce jako celek, případně mohlo jít o úmysl vedení

družstva zastrašit své odpůrce. Dále tento vedlejší účastník

považuje kolektivním vyloučením soudců Okresního soudu v Hodoníně

za protiústavní, přičemž dle něj zůstává nevyjasněna otázka motivu

postupu soudců uvedeného okresního soudu.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval,

že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto

právo provádět dohled nad jejich rozhodovací činností. Do

rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn

zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím

v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní

práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní

smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel

dovolával ochrany základních práv zakotvených v Listině,

přezkoumal Ústavní soud napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že

podané stížnosti jsou důvodné.

Jádrem ústavních stížností je polemika stěžovatelů s názorem

Krajského soudu v Brně, který dospěl k závěru, že v současné době

mohou vzniknout pochybnosti o objektivitě a nestrannosti soudců

Okresního soudu v Hodoníně při jejich postupu v rozhodování

a projednávání věcí stěžovatelů, čímž jsou naplněny podmínky § 14

o. s. ř. Dle názoru stěžovatelů má čl. 38 odst. 1 Listiny vyloučit

svévoli jak z hlediska procesních pravidel určování příslušnosti

soudu, přidělování soudní agendy, tak i vyloučení soudců.

Stěžovatelé mají za to, že krajský soud pochybil, když

upřednostnil stanovisko soudců (subjektivní princip) před

principem objektivním.

Z ústavněprávního pohledu považuje Ústavní soud v dané věci

za klíčovou otázku posouzení ústavní konformity interpretace

a aplikace § 14 odst. 1 o. s. ř. ve vztahu k základnímu právu na

zákonného soudce, zakotvenému v čl. 38 odst. 1 Listiny, ze strany

obecných soudů, neboť jak již Ústavní soud k obsahu základního

práva na zákonného soudce např. v nálezech ve věci sp. zn. III. ÚS

200/98 ze dne 17. 12. 1998 a sp. zn. III. ÚS 293/98 z 21. 1. 1999

(publ.: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 12, č. 155 a sv. 13, č.

11) uvedl, součástí základního práva na zákonného soudce jsou

jednak procesní pravidla určování příslušnosti soudů a jejich

obsazení, jednak zásada přidělování soudní agendy a určení složení

senátů na základě pravidel, obsažených v rozvrhu práce soudů,

a dále požadavek vyloučení soudců z projednávání a rozhodování

věci z důvodu jejich podjatosti.

Dále lze shodně se stěžovateli konstatovat, že subjektivní

hledisko účastníků řízení, případně soudců samotných, je podnětem

pro rozhodování o eventuální podjatosti, avšak rozhodování o této

otázce se však musí dít výlučně na základě hlediska objektivního.

To znamená, že není přípustné vycházet pouze z pochybností

o poměru soudců k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon

přímo dotýká, nýbrž i z hmotněprávního rozboru skutečností, které

k těmto pochybnostem vedly. Jak již konstatoval Ústavní soud ve

svém nálezu ze dne 27. 11. 1996, sp. zn. I. ÚS 167/94 (publ.:

Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 6, č. 127), nejde pouze

o hodnocení subjektivního pocitu soudce, zda se cítí nebo necítí

být podjatý, anebo hodnocení osobního vztahu k účastníkům řízení,

ale o objektivní úvahu, zda - s ohledem na okolnosti případu - lze

mít za to, že by soudce podjatý mohl být.

K vyloučení soudce z projednání a rozhodnutí věci může dojít

teprve tehdy, když je evidentní, že vztah soudce k dané věci,

účastníkům nebo jejich zástupcům, dosahuje takové povahy

a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebudou moci

nebo schopni nezávisle a nestranně rozhodovat. Nepochybně se jedná

o případy, kdy soudce je současně na straně účastníka řízení či

svědka, resp. když by v řízení mohl být dotčen na svých právech;

shodně to platí, že soudce má k účastníkům řízení příbuzenský,

přátelský nebo zjevně nepřátelský vztah, příp. vztah ekonomické

závislosti (viz NS 2 Cdon 828/96, Soudní judikatura 3/2000, str.

113; shodně Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M., Občanský soudní

řád - Komentář, 5. vydání, str. 56). Pokud jde o vztah zjevně

nepřátelský, touto otázkou se zabýval Ústavní soud v již citovaném

nálezu sp. zn. I. ÚS 167/94, když uvedl, že v daném případě šlo

o takový konflikt mezi rozhodující soudkyní a právní zástupkyní

navrhovatelky, který svou povahou a intenzitou - označení

rozhodnutí soudkyně za "právní zmetek" a následná soudní dohra

- je nepochybně dostatečným důvodem k tomu, aby v zájmu soudkyně

samé o věci rozhodovala jiná osoba.

S přihlédnutím k výše uvedeným ilustrativním důvodům pro

vyloučení je třeba dle názoru Ústavního soudu posoudit vztah

soudce k věci nebo účastníkům, příp. jejich zástupcům, v daném

případě současně ze dvou vzájemně se prolínajících hledisek, a to

jaká je povaha tohoto vztahu a zda se jedná o zjevně intenzivní

(např. bezprostřední, určitým způsobem individualizovaný) vztah.

Pokud jde o povahu posuzovaného vztahu, z dokazování provedeného

krajským soudem vyplynulo, že za rozhodující je třeba považovat

novinový článek obsahující kritiku ohledně pomalého vyřízení věcí

stěžovatelů, v němž byla obsažena spekulace o propojení soudu

s některými politiky. Na tomto místě je třeba konstatovat, že

soudce jako reprezentant veřejné moci může být (a často také je)

objektem i neoprávněné kritiky ve sdělovacích prostředcích;

současně je však třeba přepokládat a požadovat vyšší stupeň

tolerance a nadhledu, než tomu je u jednotlivých občanů. Je třeba

přihlédnout i k tomu, že princip nezávislého, nestranného

a spravedlivého rozhodování je vůbec zásadním principem fungování

soudní moci a je zákonnou, resp. ústavní, jakož i morální

povinností soudců tento princip dodržovat. Pokud jde o druhé

hledisko, nelze v daném případě obecně takovýto bezprostřední

vztah nalézt, a to přinejmenším vůči skutečně všem soudcům daného

soudu, neboť nikoliv všichni vyloučení soudci se podíleli na

projednávání dané věci. Kromě toho z důkazu, který byl pro krajský

soud rozhodující, nevyplývá ani, že by kritika směřovala proti

konkrétnímu soudci, což bezprostřednost vzniklého vztahu ani vůči

rozhodujícímu soudci příliš nepotvrzuje. Korektně formulované

stížnosti sice mohou vzbudit určitou nelibost dotčené osoby, avšak

s ohledem na to, že tyto skutečnosti jsou běžnou součástí práce

soudců, nelze jim zpravidla přičítat založení dostatečně

intenzivního negativního vztahu k účastníkům, příp. jejich

zástupcům.

Po zhodnocení okolností daného případu Ústavní soud dospěl

k závěru, že vztah soudců k projednávané věci a účastníkům řízení,

příp. jejich zástupců, a to minimálně těch soudců Okresního soudu

v Hodoníně, kteří se na projednání věci vůbec nepodíleli, nenabyl

takové povahy a intenzity, aby objektivně mohl způsobit jejich

podjatost; Ústavní soud je současně přesvědčen, že soudci

uvedeného soudu - vědomi si svých ústavních povinností - jsou

schopni ve věcech stěžovatelů rozhodovat nezaujatě a nestranně.

Vzhledem k výše uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu než

konstatovat, že Krajský soud v Brně tím, že vyloučil všechny

soudce Okresního soudu v Hodoníně a přikázal podle ustanovení §

12 odst. 2 o. s. ř. věc Okresnímu soudu v Jihlavě, resp. vyloučil

soudce shora uvedené (případ sp. zn. 38 Nc 159/2000), aniž by pro

takové rozhodnutí byly splněny podmínky uvedené v § 14 odst. 1 o.

s. ř., porušil ústavně zaručené právo stěžovatelů zakotvené v čl.

38 odst. 1 Listiny, podle kterého nikdo nesmí být odňat svému

zákonnému soudci. Ústavní soud z uvedených důvodů ústavním

stížnostem podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavnímsoudu, vyhověl a napadená usnesení podle

ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 3. července 2001

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru