Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1042/14 #1Usnesení ÚS ze dne 19.02.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ostrava
SOUD - OS Frýdek-Místek
Soudce zpravodajZemánek Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na ochranu rodičovství, rodiny a dětí /právo dítěte na rodičovskou výchovu a péči (výživu)
Věcný rejstříkDokazování
důkaz/volné hodnocení
výživné/pro dítě
rodiče
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.1042.14.1
Datum podání18.03.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 32 odst.4, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

94/1963 Sb., § 85a odst.1, § 96 odst.1

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1042/14 ze dne 19. 2. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele P. K., zastoupeného Mgr. Martinem Prajznerem, advokátem, se sídlem Na Hradbách 2632/18, Ostrava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 11. 2013, č. j. 13 Co 292/2013-1109, a proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 14. 12. 2012, č. j. 18 C 247/2005-963, ve spojení s opravným usnesením ze dne 8. 1. 2013, č. j. 18 C 247/2005-982, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Frýdku-Místku, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, která splňuje náležitosti stanovené zákonem

č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadá v záhlaví uvedená rozhodnutí, jimiž mělo dojít k porušení jeho základních práv, zejména práva na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.

Stěžovatel v ústavní stížnosti popisuje průběh řízení před obecnými soudy.

Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku (dále také "soud prvního stupně") ze dne 14. 12. 2012, č. j. 18 C 247/2005-963, ve spojení s opravným usnesením ze dne 8. 1. 2013, č. j. 18 C 247/2005-982, byla stěžovateli, jako otci nezletilé D. uložena povinnost plnit výživné ve výši 1 500 Kč měsíčně s účinností od 9. 5. 2005, ve výši 500 Kč měsíčně s účinností od 1. 5. 2010 a ve výši 1 000 Kč měsíčně s účinností od 1. 6. 2012, a to vždy k 1. dni v měsíci k rukám matky. Nedoplatek na výživném byl vyčíslen na částku 77 363 Kč. Stěžovateli byla dále uložena povinnost přispět na výbavičku dcery částkou 4 475 Kč.

Proti tomuto rozsudku podali odvolání oba rodiče. Matka nezletilé v jeho rámci navrhla stanovení výše výživného na částku 2 000 Kč, resp. 2 500 Kč měsíčně a změnu příspěvku na výbavičku na částku 8 949,50 Kč. Závěrům soudu prvního stupně vytýkala nezohlednění, že vlastním zaviněním nebyla stěžovateli vyplácena vyšší podpora v nezaměstnanosti, neboť si nenechával vyplácet řádný příjem. Dále uvedla, že otec skrze druhou dceru odkládá peníze tak, aby byl oficiálně nemajetný. Stěžovatel v odvolání navrhl změnu rozsudku prvního stupně tak, aby mu byla uložena povinnost platit výživné ve výši 500 Kč měsíčně a aby mu nebyla uložena povinnost přispívat na výbavičku nezletilé dcery. Postupu soudu prvního stupně vytýkal, že při stanovení výše výživného vycházel ze smyšleného příjmu a zcela opomenul jeho další vyživovací povinnost, zdravotní stav, věk a dosažené vzdělání. Rovněž poukázal na majetkové poměry matky.

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále také "odvolací soud") ze dne 15. 11. 2013, č. j. 13 Co 292/2013-1109, byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak že stěžovatel je povinen platit výživné ve výši 1 500 Kč měsíčně s účinností od 9. 5. 2005 a ve výši 2 000 Kč měsíčně s účinností od 1. 6. 2012. Nedoplatek výživného byl vyčíslen částkou 116 371 Kč. Stěžovateli byla rovněž uložena povinnost přispět na výbavičku částkou 1 050 Kč. Odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí podrobně rozvádí, na základě kterých skutečností byla stanovena výše výživného pro jednotlivá rozhodná období. Plně v souladu s § 96 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, přihlédl jak k odůvodněným potřebám nezletilé dcery, tak i ke schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům stěžovatele, resp. matky. Ke zvýšení výživného od měsíce června 2012 dodal, že otci jednak odpadla vyživovací povinnost k druhé dceři, jednak se rozšířily odůvodněné potřeby nezletilé dcery D. Ke snížení výše příspěvku na výbavičku dítěte odvolací soud uvedl, že při jeho stanovení vycházel z vyplacení porodného k rukám matky a rovněž ze skutečnosti, že stěžovatel na výbavičku již dříve přispěl částkou ve výši 5 000 Kč.

II.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že rozhodnutími soudu prvního stupně a soudu odvolacího bylo zasaženo do jeho základních práv.

Postupu soudů obou stupňů vytýká, že ač § 85a odst. 1 zákona o rodině jasně a srozumitelně uváděl, jak se určuje a prokazuje příjem rodiče, obecné soudy se celou dobu snažily prokázat, že stěžovatel zatajuje příjmy. Konkrétně uvedl, že za příjmy bylo obecnými soudy považováno např. stravné nebo půjčky, které mu v rámci benefitů

poskytovalo družstvo, jehož byl předsedou. Stěžovatel dodal, že jeho příjmy byly spolehlivě prokázány činností soudních exekutorů, resp. prohlásil, že v rozhodném období neměl jiné příjmy než ze závislé činnosti, nevlastnil žádný movitý ani nemovitý majetek, se soudy vždy spolupracoval a všechny požadované doklady doložil. Soudu prvního stupně dále vytýká, že výši výživného stanovil na základě fiktivního příjmu, přičemž zcela opomenul jeho další vyživovací povinnost, zdravotní stav, věk i dosažené vzdělání. V podstatné části ústavní stížnosti rozvádí, proč za rozhodná období nemůže plnit vyživovací povinnost ve výši stanovené v napadených rozhodnutích, vyjadřuje se rovněž k finanční situaci matky. Argumentace stěžovatele je zaměřena především na skutkové závěry soudů, že si své poměry zařídil tak, aby jeho oficiální příjmy byly jen těsně nad hranicí životního minima, resp. že se opakovaně vzdává svých příjmů. K procesní stránce řízení před obecnými soudy dodává, že jejich rozhodování je nejednotné a obsahuje diametrálně odlišné právní názory. Postupu odvolacího soudu závěrem vytýká, že právně nevyhodnotil všechny důkazy soudu prvního stupně.

S ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

III.

Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti, s napadenými rozhodnutími obecných soudů a s předloženým spisem, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v prvé řadě uvádí, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky dále jen "Ústava"). Není tedy součástí soustavy soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996, sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575). Ústavní soud může v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem "podústavního" práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody.

Dále je nutno uvést, že k zásahu do práva na soudní ochranu, zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny, dle Ústavního soudu dochází zejména tehdy, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. Stejný zásah by bylo možno spatřovat v neprovedení důkazů navržených účastníky, ve svévolném rozhodování, popř. rozhodování založeném na libovůli soudce. V souzené věci však k takovému zásahu nedošlo.

Podstata ústavní stížnosti se v převážné míře zaměřuje na polemiku se závěry soudu prvního stupně a soudu odvolacího o určení schopností, možností a majetkových poměrů stěžovatele a matky nezletilé dcery ve vazbě na stanovení celkové výše výživného. Z ústavní stížnosti však přímo nevyplývá, která konkrétní ústavně zaručená práva a svobody stěžovatele byla dotčena, resp. v čem měla spočívat nesprávnost a vadnost postupu a rozhodnutí obecných soudů.

Nesprávný přístup stěžovatele k předmětu řízení o výživě nezletilého dítěte je zřejmý ze samotného obsahu ústavní stížnosti, v jejímž rámci stěžovatel opakovaně hovoří o sporu o příjmy, resp. o neustálých snahách obecných soudů prokázat, že stěžovatel své příjmy zatajuje. Předmětem uvedeného řízení však v žádném případě není řešení sporu mezi rodiči dítěte, nýbrž zajištění řádné péče o dítě. Proto se v nyní souzené věci jedná o otázky nesporného charakteru, jejichž řešení důvodně žádá koncepčně odlišný přístup soudu k projednávané a rozhodované věci. Jedna ze základních odlišností spočívá v uplatňování vyšetřovacího principu, kdy odpovědnost za řádné zjištění skutkového stavu leží na soudu a není tak spojena s důkazními břemeny účastníků. Proto je soud povinen neustále vyhledávat nové skutečnosti, z nichž by mohla vyplývat oprávněnost nároku nezletilého dítěte na řádné zajištění péče. Pokud tedy obecné soudy vyhledávaly a prováděly i takové důkazy, které nebyly přímo účastníky navrženy, jedná se o postup, který plně vyhovuje koncepci nesporného soudního řízení.

Ústavní stížnost se rovněž zaměřuje na samotné hodnocení důkazů. I na tomto místě je nutno uvést, že civilní řízení je postaveno na principu volného hodnocení důkazů, kdy soudům není explicitně nařízeno přiznávat určitým důkazům jistou váhu. Soudy jsou v hodnocení důkazů zcela nezávislé, avšak ani tento postup není zcela neomezený. Jedná se např. o zákaz svévole nebo libovůle, zákaz opomenutých důkazů, povinnost zohlednit každý provedený důkaz apod. Takto nastavené meze volného hodnocení důkazů však v nyní souzené věci nebyly překročeny. Naopak je nutno uvést, že obecné soudy, a to zejména soud odvolací, v rámci svých rozhodnutí nadmíru podrobně zohlednily jak důvodné potřeby nezletilé dcery zejména ve vazbě na její věk, tak i možnosti, schopnosti a celkovou majetkovou situaci stěžovatele. Závěr o nadprůměrné podrobnosti zdůvodnění závěrů obsažených ve výrocích rozhodnutí je současně podpořen skutečností, že obecné soudy se těmito otázkami zabývaly nikoliv generálně, nýbrž v rámci jednotlivých časových intervalů ohraničených rozhodnými skutečnostmi, jež by mohly celkovou výši uloženého výživného ovlivnit. Není tedy pravdivé tvrzení stěžovatele, že by soudy nezohledňovaly jeho další vyživovací povinnost, zdravotní stav, věk nebo dosažené vzdělání.

K tvrzením stěžovatele, že jeho příjmy byly prokázány již dřívější činností soudních exekutorů, resp. že rozhodnutí v nyní souzené věci jsou diametrálně odlišná od závěrů soudů učiněných v jiných soudních řízeních, Ústavní soud uvádí, že pro nyní rozhodovanou věc nejsou právně významná.

Závěrem je nutno uvést, že pokud obecné soudy v rámci nesporného řízení dospěly ke skutkovým závěrům, které jsou výsledkem řádně vedeného procesu, jsou řádně zdůvodněny a vypořádávají se se všemi tvrzeními a návrhy účastníků, jedná se o postup nezávislých a nestranných orgánů, do jejichž pravomoci je ingerence Ústavního soudu nepřípustná.

S ohledem na výše uvedené dospěl Ústavní soud k závěru, že v řízení o ústavní stížnosti nebyl prokázán zásah do základních práv stěžovatele zaručených Listinou.

Ústavní soud dále připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, že dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným způsobem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta.

IV.

Vzhledem k výše uvedenému byl návrh stěžovatele podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. února 2015

Radovan Suchánek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru