Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1042/10 #1Usnesení ÚS ze dne 14.04.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 2
Soudce zpravodajNykodým Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu ... více
Věcný rejstříkPředběžné opatření
EcliECLI:CZ:US:2011:2.US.1042.10.1
Datum podání12.04.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 11 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 132, § 157 odst.2, § 74


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1042/10 ze dne 14. 4. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti stěžovatelky CLEAR FORCE PROJECTS, s. r. o., IČ: 61509213, se sídlem nám. Míru 9/820, 120 00 Praha 2, zastoupené JUDr. Jaroslavem Delongem, advokátem, se sídlem v Praze, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2010, č. j. 39 Co 456/2009-637, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 2. 9. 2009, č. j. 16 C 23/2008-584, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a Komerční banky, a. s., se sídlem Na Příkopě 33/969, Praha 1, zastoupené Mgr. Milanem Polákem, advokátem, se sídlem v Praze, jako vedlejšího účastníce řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se řádně a včas podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že soudy porušily čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Napadená rozhodnutí byla vydána v rámci sporu, v němž vedlejší účastnice řízení žaluje stěžovatelku o částku 281.975.734 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení. Usnesením ze dne 2. 9. 2009, č. j. 16 C 23/2008-482, Obvodní soud pro Prahu 2 nařídil k návrhu vedlejší účastnice předběžné opatření, kterým stěžovatelce zakázal zcizit, zatížit zástavním právem, zatížit právem odpovídajícím věcnému břemeni nebo zatížit právem předkupním jakožto právem věcným dům čp. 267 na pozemku parc. č. 8, zastavěná plocha a nádvoří, a dům čp. 516 na pozemku parc. č. 9, zastavěná plocha a nádvoří, jakož i pozemek parc. č. 8, zastavěná plocha a nádvoří, o výměře 302 m2, a pozemek parc. č. 9, zastavěná plocha a nádvoří, o výměře 8 m2, vše v katastrálním území Malá Strana, obec Praha, okres Hlavní město Praha, vedených katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, katastrální pracoviště Praha (dále jen "předmětné nemovitosti"); zbývající část návrhu zamítl. Městský soud v Praze (usnesením ze dne 19. 1. 2009, č. j. 39 Co 515/2008-522) toto usnesení ve vyhovujícím i zamítavém výroku potvrdil.

Stěžovatelka později navrhla uvedené usnesení obvodního soudu o nařízení předběžného opatření zrušit. Tento její návrh obvodní soud svým usnesením, napadeným nyní ústavní stížností, zamítl. S odkazem na občanský soudní řád konstatoval, že předběžné opatření zruší v případě pominutí důvodů, pro které bylo nařízeno. Zde však návrh žádné nové skutečnosti neuváděl, šlo v podstatě o polemiku s odůvodněním předchozího usnesení o nařízení předběžného opatření a následného rozhodnutí o odvolání. Listiny, které byly k návrhu přiloženy, měl k dispozici již odvolací soud, který nařízení předběžného opatření potvrdil. Závěrem soud podotkl, že stěžovatelka v době, kdy probíhalo dovolací řízení, uzavřela smlouvu o dobrovolné dražbě. Městský soud v Praze prvoinstanční zamítavé rozhodnutí svým usnesením - taktéž nyní napadeným ústavní stížností - potvrdil. Ani on neshledal, že by již nebyly dány důvody pro jeho trvání. Předběžné opatření bylo podle něj nařízeno správně, na základě dostatečného množství podkladů, přičemž v návrhu na jeho zrušení nebylo uvedeno nic nového a stěžovatelka fakticky pouze žádala revizi vydaného předběžného opatření. Navíc deklaruje-li, že předmětné nemovitosti nemá v úmyslu převést na jinou osobu, není opatřením nijak dotčena, neboť v užívání nemovitostí jí nijak nebrání.

Stěžovatelka považuje závěry k potřebnosti navrhovaného zrušení předběžného opatření, z nichž oba obecné soudy v napadených rozhodnutích vycházely, za vadné jak pro chybná skutková východiska, tak pro učiněné právní závěry. S odkazy na judikaturu Ústavního soudu ve svém podání obecně rozebírá institut předběžného opatření z hlediska možných dopadů do základních práv. Poukazuje na to, že základním smyslem předběžného opatření je sice ochrana toho, kdo žádá jeho vydání, ale musí být současně respektována ústavní pravidla ochrany toho, vůči komu směřuje. Vyžaduje také existenci rozhodnutí, které by mohlo být podkladem pro výkon rozhodnutí; žádné takové v daném případě není. Jde rovněž o opatření dočasné a v dané věci již řízení běží šest let a vzhledem ke kasačnímu rozhodnutí dovolacího soudu ještě potrvá. Stěžovatelka popírá, že by kdy činila úkony směřující ke zbavování se aktiv. Ještě před tím, než vedlejší účastnice navrhla vydání předběžného opatření, požádala dražebníka o upuštění od dražby předmětných nemovitostí, kterou smluvila ještě před kasačním rozhodnutím Nejvyššího soudu, tedy v dobré víře, že se svými nemovitostmi může nakládat. Pokud tedy soud při nařízení předběžného opatření záměr dražit, v té době již okolnost 5 měsíců neplatnou, zohlednil, postupoval v rozporu s občanským soudním řádem. Dále stěžovatelka zdůrazňuje, že v řízení platí princip rovnosti účastníků. Je-li předběžným opatřením ukládána povinnost, musí mít účastníci srovnatelné možnosti uplatnit svá tvrzení a námitky proti nim. Stěžovatelka však odpovídající možnost uplatnit svá procesní práva neměla a nemá, za adekvátní prostředek podle jejího názoru nelze považovat podnět ke zrušení předběžného opatření. Současná právní úprava je v tomto směru nedostatečná, je odkazováno na nález sp. zn. II. ÚS 2100/08. Konečně stěžovatelka namítá, že u napadených rozhodnutí absentuje řádné a přesvědčivé odůvodnění.

Po zformulování petitu požadovaného nálezu stěžovatelka připojila k ústavní stížnosti ještě jednu část. S poukazem na nutnost vyhnout se přehnanému formalismu by podle jejího názoru měl Ústavní soud ultra petitum v odůvodnění svého nálezu provést korekci právního názoru dovolacího soudu vysloveného v kasačním rozsudku ze dne 30. 4. 2008, č. j. 28 Cdo 2976/2007-400. Domnívá se totiž, že zde vyslovené závěry (že vznesení námitky promlčení stěžovatelkou je výkonem práva v rozporu s dobrými mravy, že běh promlčecí doby má být posuzován podle občanského zákoníku, že rozhodným dnem pro počátek běhu promlčecí doby byl den právní moci rozsudku ukládajícího vedlejší účastnici nemovitosti vyklidit a že na případ bylo možné aplikovat ustanovení § 107 odst. 3 občanského zákoníku) jsou v rozporu s hmotným právem i ustálenou judikaturou soudů. Nebude-li se Ústavní soud vadným rozhodnutím soudu dovolacího zabývat, v důsledku vázanosti nižších soudů dojde k vážné a neodvratitelné újmě na právech stěžovatelky.

Dodatečně stěžovatelka svou ústavní stížnost, resp. její výše popsanou "nadstavbu", doplnila o další argumentaci vycházející z aktuální rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu týkající se přístupu k námitce výkonu práva v rozporu s dobrými mravy.

Městský soud v Praze ve vyjádření k obsahu ústavní stížnosti konstatoval, že výhrady stěžovatelky nesdílí a má naopak za to, že její základní práva i všechny právní předpisy jeho rozhodnutí respektuje. Obvodní soud pro Prahu 2 ve vyjádření odkázal v plném rozsahu na odůvodnění svého rozhodnutí. Vedlejší účastnice se domnívá, že přes formální označení ústavní stížnost fakticky směřuje proti předběžnému rozhodnutí jako takovému, jímž se Ústavní soud již zabýval. Ve vztahu k usnesením nyní napadeným není uvedeno nic, z čeho by bylo možno dovodit porušení principů spravedlivého procesu a rovnosti účastníků. K části podání, jimž se stěžovatelka domáhá korekce závěrů Nejvyššího soudu, vedlejší účastnice poznamenává, že je zcela mimo rámec jakéhokoliv procesního předpisu.

Žádné pro stěžovatelku nové skutečnosti, z nichž by Ústavní soud v tomto svém rozhodnutí vycházel, ve vyjádřeních nezazněly, proto nebylo třeba je stěžovatelce předkládat k replice. Po seznámení se s předloženými podklady a obsahem spisu o řízení před obecnými soudy, který si vyžádal, mohl o návrhu rozhodnout. Dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.

Ústavní soud tradičně ve svých rozhodnutích připomíná, že není součástí obecné soudní soustavy, není další její instancí, a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Tohoto východiska pro přezkum si je ostatně stěžovatelka dobře vědoma, neboť jej ve svém podání podle tam označených rozhodnutí reprodukuje; a nakonec byla takto poučena i v usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 506/2009, jímž bylo rozhodováno o jejím návrhu směřujícím proti nařízení vlastního předběžného opatření. Přesto je z koncepce a obsahu ústavní stížnosti zřejmé, že specifické postavení Ústavního soudu jakožto orgánu ochrany ústavnosti dostatečně nereflektuje.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře týkající se předběžných opatření (srov. zejm. nález sp. zn. II. ÚS 221/98, N 158/16 SbNU 171, nebo sp. zn. IV. ÚS 189/01, N 178/24 SbNU 327 či např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3195/10, I. ÚS 3104/10, III. ÚS 2579/08 či II. ÚS 3061/07, dostupná na http://nalus.usoud.cz) totiž vychází z názoru, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je věcí obecného soudu. Ústavní soud se zpravidla necítí oprávněn zasahovat do rozhodnutí o předběžných opatřeních, neboť jde o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků zasahují nikoli konečným způsobem. I když Ústavní soud v judikatuře vyjádřil, že některá rozhodnutí prozatímní povahy lze podrobit ústavněprávnímu přezkumu, z povahy věci vyplývá, že podstatou takového přezkumu může být jen omezený test ústavnosti, tj. posouzení, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a není projevem svévole. Cílem je poskytnout ochranu jak tomu, kdo o vydání předběžného opatření žádá, tak - v rámci ústavních pravidel - i tomu, vůči komu předběžné opatření směřuje. Současně však platí, že ochrana toho, proti komu má navrhované předběžné opatření směřovat, však nemůže dosáhnout takové intenzity, aby prakticky znemožnila ochranu oprávněných zájmů druhé, navrhující strany.

Ústavní soud ve své předchozí judikatuře rovněž konstatoval (např. sp. zn. IV. ÚS 488/99, sp. zn. IV. ÚS 43/94, sp. zn. IV. ÚS 115/2000), že při rozhodování o nařízení předběžného opatření se nerozhoduje o právech a povinnostech účastníků, ale jde o opatření, které má jen dočasný dosah, kterým není prejudikován konečný výsledek sporu. Účelem předběžného opatření je zatímní úprava práv a povinností, která nevylučuje, že ochrana práv stěžovatele bude konečným rozhodnutím ve věci poskytnuta. Požadavky na rozhodnutí o vydání předběžných opatření, vyplývající z ústavního práva na soudní ochranu, spočívají zejména v dodržení zákonného podkladu u konkrétních rozhodnutí o těchto opatřeních, tak jak ho stanoví zejména ustanovení § 74 a násl. o. s. ř.

Uvedené mutatis mutandis samozřejmě platí i pro řízení o návrzích na zrušení předběžných opatření a rozhodnutí z nich vzešlá.

V nyní posuzované věci nelze než konstatovat, že o procesním návrhu stěžovatelky rozhodly k tomu příslušné soudy v mezích své pravomoci, přičemž nebylo zjištěno nic, co by alespoň naznačovalo svévoli při rozhodování. Tak jako při rozhodování o nařízení předběžného opatření musí rozhodné skutečnosti soudu tvrdit a prokázat, popřípadě osvědčit, navrhující, nese v řízení o návrhu na zrušení již vydaného předběžného opatření toto břemeno ten, kdo se zrušení domáhá. Podmínky, za kterých lze takovému návrhu vyhovět a prozatímní úpravu zrušit, jsou dány procesním předpisem. V dané věci z nich oba obecné soudy v napadených usneseních vycházely. Na jejich závěru, že potřeba zatímní úpravy poměrů účastníků, resp. obava z ohrožení výkonu soudního rozhodnutí trvá, nemíní Ústavní soud ničeho měnit. Bylo procesní odpovědností stěžovatelky předložit přinejmenším tvrzení, že tomu tak není. Pokud ale v podstatě pouze prohlásila, že předmětné nemovitosti nehodlá zcizit, kteréžto prohlášení samozřejmě vedlejší účastnici nedává žádné záruky budoucího uspokojení jejích nároků, vyhovující rozhodnutí snad ani nemohla očekávat.

Byla to stěžovatelka, kdo návrh na zrušení předběžného opatření formuloval, a tedy vymezil okruh námitek, jimiž se měly obecné soudy zabývat. Je tedy nepřípadné poukazovat na nerovnost účastníků založenou omezenou možností reagovat (v rámci daného typu řízení) na argumentaci protistrany. Pokud jde o to, jak soudy naložily s tvrzením stěžovatelky - zdůrazňovaným nyní v ústavní stížnosti, že sama upustila od provedení dobrovolné dražby předmětných nemovitostí ještě před nařízením předběžného opatření, lze zcela odkázat na to, jak se s tímto argumentem vypořádala napadená rozhodnutí. Každopádně samotný záměr stěžovatelky nemovitosti zcizit, byť již staršího data, správnost závěru o potřebě předběžného opatření jednoznačně podporuje, a to bez ohledu možnou pravdivost jejího tvrzení, že omezením dispozice nemůže realizovat své podnikatelské záměry a hrozí jí v tomto smyslu újma. V této souvislosti soud odkazuje na nález sp. zn. I.ÚS 31/97, N 69/8 SbNU 183, kde konstatoval: "Vlastnické právo požívá ochrany, jednou z jeho obsahových složek je nepochybně i možnost s věcí disponovat, avšak ustanovení čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod nevylučuje omezení vlastnického práva tehdy, pokud by jeho výkon byl v rozporu s jinými hodnotami, jejichž ochranu č. 11 Listiny garantuje."

Jinak je nutno konstatovat, že valná část textu ústavní stížnosti včetně jejího doplnění má s nynějším předmětem řízení vymezeným stížnostním návrhem jen volnou souvislost a vyjadřuje nespokojenost stěžovatelky s průběhem meritorního řízení a zejména z něho vzešlým řízením, jež vyústilo v nařízení předběžného opatření. Tím se ale Ústavní soud v řízení o tomto návrhu zabývat nemůže. Krom toho připomíná, že se již kauzou stěžovatelky (jejími předchozími fázemi) zabýval a v tomto smyslu na příslušná usnesení - sp. zn. III. ÚS 1370/08 a II. ÚS 506/09 - odkazuje.

Pokud pak jde o tu část ústavní stížností, kterou stěžovatelka formulovala jako "ultra petitum", vyložil ji Ústavní soud nikoliv jako samostatný návrh, o němž by bylo třeba rozhodnout, ale toliko jako inspiraci pro formulaci svého odůvodnění. Šlo nicméně o inspiraci vzhledem k předmětu řízení zcela nepřípadnou, jdoucí mimo pravomoc Ústavního soudu.

Protože tedy Ústavní soud, jak z výše uvedeného vyplývá, neshledal, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelky, její ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. dubna 2011

Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru