Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 104/96Nález ÚS ze dne 03.12.1997K zajištění bezpečnosti svědka nebo utajení jeho totožnosti v trestním řízení

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajProcházka Antonín
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
základní práva a svobody/nedotknutelnost osoby
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /žádný trestný čin a trest bez (předc... více
Věcný rejstříkSvědek
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 148/9 SbNU 305
EcliECLI:CZ:US:1997:2.US.104.96
Datum podání10.04.1996
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 8 odst.2, čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 209, § 203 odst.1, § 214, § 215, § 2 odst.2, § 2 odst.5, § 2 odst.12

152/1995 Sb.


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 104/96 ze dne 3. 12. 1997

N 148/9 SbNU 305

K zajištění bezpečnosti svědka nebo utajení jeho totožnosti v trestním řízení

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátě složeném z předsedkyně a soudců

ve věci podané ústavní stížnosti navrhovatele P. R., t.č. ve

výkonu trestu v ÚVT Kuřim, zastoupeného JUDr. J. A., za účasti

účastníka řízení Krajského soudu v Brně a vedlejších účastníků

řízení 1) Okresního státního zastupitelství v P., 2) M. S.,

zastoupeného JUDr. M. P., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze

dne 26.2. 1996, sp. zn. 5 To 41/96, takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

Dne 10.4. 1996 obdržel Ústavní soud stížnost navrhovatele

proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26.2. 1996, sp.zn.

5 To 41/96 a rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 28.11.

1995, sp. zn. 2 T 16/95.

Navrhovatel uvedl, že napadeným rozsudkem Krajského soudu

v Brně ve spojení s rozsudkem I. stupně byl uznán vinným spácháním

několika trestných činů, a to trestného činu vydírání ( podle §

235 odst.1 tr. zák.), ublížení na zdraví (§ 221 odst.1 tr. zák.),

křivého obvinění (§ 174 odst.1 tr. zák), omezování osobní svobody

(§ 238 odst.1,3) a vydírání ( § 235 odst.1,2 písm.b), za což mu

byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 38 měsíců, pro

jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Zároveň byl zrušen

výrok o trestu, který byl navrhovateli uložen dřívějšími

rozhodnutími Okresního soudu v Prostějově a Krajského soudu

v Brně.

Navrhovatel v odůvodnění svého podání uvedl, že v průběhu

skončeného trestního řízení došlo ze strany obou soudů k porušení

čl.8 odst.2, čl. 36 odst.1 a čl.38 odst.2 Listiny základních práv

a svobod, (dále jen "Listina").

Pokud se týká údajného porušení čl.8 odst.2 Listiny, tvrdí

stěžovatel, že soudy obou stupňů porušily zásady trestního řádu,

konkrétně zásadu presumpce neviny, objektivní pravdy a zásadu

vyhledávací.

Na podporu této argumentace uvádí navrhovatel v podstatě

stejné skutečnosti, které byly předmětem odvolacího řízení před

Krajským soudem v Brně.

Navrhovatel zdůrazňuje tu okolnost, že oba soudy hodnotily

jako důkaz výpověď svědka P. J., učiněnou mimo hlavní líčení dne

27.4. 1995, a posléze i napadá samotné provedení výslechu tohoto

svědka v nepřítomnosti obžalovaných a jejich právních zástupců. Ke

čtení jeho svědecké výpovědi před soudem I. instance odmítli dát

souhlas všichni spoluobžalovaní, včetně jejich právních zástupců.

Svědecká výpověď však nebyla předsedou senátu ani doslovně

přečtena, pouze byla reprodukována jeho vlastními slovy s občasným

nahlédnutím do protokolace.

Z tohoto důvodu navrhuje stěžovatel zrušení obou rozsudků

obecných soudů a rozhodnutí na ně navazující.

Po písemné výzvě se k podané ústavní stížnosti vyjádřil

Krajský soud v Brně, který jako účastník řízení uvedl, že

přezkoumal řízení před soudem I. stupně a neshledal v něm vady dle

§ 258 odst.1 písm.a) tr. ř.

Pokud se týká tvrzeného porušení tr.ř. v případě výslechu

svědka P. J., pak uvádí, že v tomto bodě není podaná stížnost

rovněž pravdivá. Tento svědek byl soudem I. stupně slyšen v řízení

dvakrát. Poprvé v přípravném řízení a podruhé v hlavním líčení dne

25.4. 1995 (č.listu spisu 315-317), kdy oproti přípravnému řízení

výpověď změnil. Sám se pak dostavil k Okresnímu soudu v Prostějově

dne 27.9. 1995, aby příslušnému předsedovi senátu vysvětlil změnu

svého postoje. O této návštěvě svědka byl sepsán protokol. Po této

okolnosti byl svědek znovu vyslechnut soudem I. stupně v hlavním

líčení dne 31.10. 1995. Při této výpovědi měly strany trestního

řízení možnost klást mu otázky a byly rovněž seznámeny s obsahem

protokolu ze dne 27.9. 1995, ze kterého je jasně patrné, že tohoto

dne svědek k žalované věci nevypovídal.

Motivem změny výpovědi svědka oproti přípravnému řízení byl

strach z obžalovaných. Proto byl svědek vyslýchán v dalším hlavním

líčení bez přítomnosti obžalovaných. Ti byli s jeho výpovědí

seznámeni a mohli se k ní vyjádřit.

Krajský soud neshledal, že by v průběhu řízení před soudem I.

stupně byla porušena ustanovení trestního řádu uváděná ve

stížnosti nebo, že by byla krácena některá ze stran řízení ve

svých procesních právech.

Pokud není v trestním spise protokolováno, že v hlavním

líčení před soudem I. instance dne 31.10. 1995 okresní soud

postupoval podle ustanovení § 209 odst.1, věty druhé a třetí

tr.ř., je třeba poukázat na část protokolu č.listu spisu 421,

z něhož vyplývá, že s výpovědí tohoto svědka byli obžalovaní

seznámeni. Okolnost, že obžalovaní opustili na výzvu soudu jednací

síň, pak podle názoru odvolacího soudu neměla vliv na procesní

kvalitu tohoto důkazu. V tomto smyslu i jejich práva, chráněná

ustanovením § 214 tr.ř. byla poté, co byli s výpovědí svědka

seznámeni, dodržena. Tvrzení stěžovatele, že nebylo umožněno jeho

obhájci položit otázku ke svědecké výpovědi P. J., nelze ze

spisového materiálu doložit, ale ani tato okolnost nemohla mít

vliv na konečné rozhodnutí odvolacího soudu.

K podané ústavní stížnosti se ve smyslu ustanovení § 76

odst.2 zák.č. 182/1993 Sb. vyjádřilo Okresní státní zastupitelství

v Prostějově, které jako vedlejší účastník řízení uvedlo, že proti

rozsudku prvostupňového soudu podal okresní státní zástupce

odvolání, ale jen do výroku o trestu. Odvoláním vedlejšího

účastníka tedy nebyl napaden výrok o vině stěžovatele. Podaným

odvoláním státní zastupitelství sledovalo možnost napravit

pochybení prvoinstančního soudu v tom, že ačkoli mu nebyl uložen

souhrnný trest, nebyla rovněž doceněna závažnost stíhaného jednání

a jeho dopady vůči poškozeným.

Krajský soud v Brně vyhověl ve svém rozsudku odvolání

okresního státního zástupce a zrušil napadený rozsudek pouze ve

výroku o trestu ohledně obžalovaného (stěžovatele). Vedlejší

účastník zdůraznil, že v trestní věci stěžovatele nezjistil žádný

důvod pro podání podnětu ke stížnosti pro porušení zákona ani pro

podání návrhu na obnovu řízení.

K namítaným porušením článků Listiny pak první vedlejší

účastník zdůraznil, že oba obecné soudy vycházely při rozhodování

z řádně zjištěného skutkového stavu a přihlédly pouze k těm

důkazům, které byly provedeny v hlavním líčení. Z rozsudků obou

soudů nelze dojít k závěru, že výpověď svědka P. J., která měla

být učiněna mimo hlavní líčení, ovlivnila rozhodování těchto

soudů.

K návrhu stěžovatele se vyjádřil jako druhý vedlejší účastník

i spoluodsouzený M. S., který uvedl, že se připojuje k podané

ústavní stížnosti s tím, že se zcela ztotožňuje s důvody, o které

se tato stížnost opírá. Postupem obou obecných soudů bylo podle

jeho názoru obžalovaným odňato právo na spravedlivý proces, když

zároveň došlo i k porušení předpisů tr.ř. (§2 odst.13, § 209 a §

215 odst.1,2).

V této souvislosti opakuje výhrady stěžovatele proti

neveřejnému výslechu svědka P. J. Uvádí, že při jeho výslechu dne

31.10. 1995 bylo soudem I. stupně postupováno v přímém rozporu

s ustanovením § 215 odst.1,2 tr.ř.

Navrhuje proto, aby podané ústavní stížnosti bylo zcela

vyhověno.

Z napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26.2.

1996, sp. zn. 5 To 41/96 se podává, že odvolací soud projednal

odvolání státního zástupce a obžalovaných M. S., P. R. a J. L.

proti rozsudku Okresního soudu v Prostějově a rozhodl tak, že

podle ustanovení § 258 odst.1 písm.d), odst.2 tr. ř. se napadený

rozsudek zrušuje ve výroku o trestu ohledně stěžovatele a za

splnění podmínek § 259 odst.3 tr. ř. mu byl uložen podle

ustanovení § 235 odst.2 tr.zák. za použití § 35 odst.2 tr. zák.

souhrnný trest odnětí svobody v trvání 38 měsíců, pro jehož výkon

byl stěžovatel zařazen do věznice s ostrahou a současně s tím byl

zrušen výrok o trestu stěžovatele, který mu byl uložen

předcházejícími rozhodnutími a dalšími rozhodnutími na tento výrok

obsahově navazujícími.

Odvolání obžalovaných bylo zamítnuto, když jinak zůstal

napadený rozsudek nezměněn. Odvolací soud konstatoval, že

stěžovatel v odvolání proti rozsudku soudu I. stolice napadá

všechny výroky o vině, v podané ústavní stížnosti však zpochybňuje

pouze výpověď svědka P. J. a její hodnocení obecnými soudy, která

se vztahuje k bodu 2 rozsudku, jimž byl stěžovatel uznán vinným

trestnými činy porušování domovní svobody podle ustanovení § 238

odst.1, 3 tr.zák., vydírání podle § 235 odst.1,2 písm.b) tr. zák.

Podle odůvodnění tohoto rozsudku stěžovatel dne 4.9. 1994 kolem

22 hod. v Prostějově násilím a proti vůli uživatele bytu vnikl

společně s dalšími dvěma pachateli do bytu S. M. v domě na ulici

Z. , kde poté jmenovaného bitím a vyhrožováním nutili, aby jim

vydal dekret od bytu, a aby tento byt prodal a z výtěžku prodeje

uhradil dluh svého syna P. M., který tento měl vůči J. Ch..

Fyzickým násilím způsobili vedl. účastník č.2 a další pachatel

poškozenému M. zhmoždění nosu se zlomením nosních kůstek, řeznou

ránu na dolním rtu, pohmoždění hrudníku a krevní podlitiny

v oblasti temene hlavy a v oblasti hýždí, za kteréžto zranění byl

od 5.9. do 30.9. 1994 v pracovní neschopnosti.

Odvolací soud konstatoval, že stěžovatel v odvolání napadá

výroky o vině a tvrdí že se žádné trestné činnosti nedopustil.

Domnívám se, uvádí stěžovatel ve svém odvolání proti rozsudku I.

stupně, že tento soud při hodnocení důkazů se neřídil základními

zásadami trestního řízení a porušil tak ustanovení § 2

odst.2,5,12 tr.ř.

Odvolací soud však zdůraznil, že napadený rozsudek vzešel

z řízení, v němž bylo postupováno ve shodě s trestním řádem,

nedošlo v něm k vadám, které by mohly mít vliv na objasnění věci

a na možnost uplatnění práva obhajoby. Prvoinstanční soud vycházel

při hodnocení důkazů ze skutkových okolností případu a věrohodných

výpovědí jak poškozených, tak i jejich rodinných příslušníků

a svědecké výpovědi P. J. a tří policistů, kteří byli přítomni

v bytě poškozeného. V bodech 3 až 4 obžaloby pak soud I. instance

dostatečně prokázal vinu obžalovaných jak výpověďmi policistů, tak

i dalších náhodných svědků, o jejichž pravdivosti nemohou být

žádné pochybnosti, zejména také z toho důvodu, že k jednání

uvedenému pod bodem 4 rozsudku se stěžovatel a další obvinění

doznali. Navíc pak nelze pochybovat ani o závěrech lékařské

zprávy, podané soudním znalcem, která s provedenými důkazy

koresponduje.

Ústavní soud si vyžádal od Okresního soudu v Prostějově spis,

sp. zn. 2 T 16/95, ze kterého zjistil, že soud I. stolice ve svém

rozsudku proti stěžovateli pod bodem 1 rozhodl mimo jiné o vině

stěžovatele a dalších dvou spoluobžalovaných, když je uznal

vinnými trestným činem omezování osobní svobody podle § 231

odst.1 tr. zák., pod bodem 2 písm.a) trestným činem porušování

domovní svobody podle § 238 odst.1.3 tr. zák. a písm. b) trestným

činem vydírání podle § 235 odst.1, odst.2 písm.b) tr. zák., pod

bodem 3 rozsudku písm.a) byl stěžovatel společně s dalším

obžalovaným M. S. uznán vinným trestným činem vydírání podle §

235 odst.1 tr. zák. a pod bodem b) trestným činem ublížení na

zdraví podle § 221 odst.1 tr. zák. a pod bodem 4 rozsudku trestným

činem křivého obvinění podle § 174 odst.4 tr. zák.

Předmětem podané ústavní stížnosti je zejména okolnost

údajného nepřípustného postupu soudu I. stupně v případě výslechu

a protokolace svědecké výpovědi svědka P. J. V odůvodnění rozsudku

soudu I. stupně se uvádí, že tento svědek v přípravném řízení

usvědčoval svou výpovědí stěžovatele a ostatní spoluobžalované ze

skutků kladených jim za vinu pod bodem 2 obžaloby.

U hlavního líčení tento svědek svoji výpověď částečně změnil,

mluvil vyhýbavě a nepotvrzoval v celém rozsahu svoji výpověď

z přípravného řízení. Po provedeném hlavním líčení se však bez

předvolání dne 27.4. 1995 mimo hlavní líčení dostavil k soudu

a prohlásil, že se bál proti obžalovaným u hlavního líčení

vypovídat.

Při dalším výslechu, ke kterému byl již předvolán, opakoval

v přítomnosti obžalovaných prohlášení, které učinil do protokolu

dne 27.4. 1995 včetně konstatování, že jeho výpověď z předchozího

hlavního líčení byla ovlivněna strachem z obžalovaných.

Stěžovatel tedy napadá protokol ze dne 27.4. 1995 sepsaný

u Okresního soudu v Prostějově za účasti předsedy senátu

a zapisovatelky. Uvedený protokol byl založen na č. listu 318

spisu okresního soudu a není z něj patrné nic, co by bylo

v rozporu s ustanovením § 55 tr.ř.

V protokole sepsaném u hlavního líčení před Okresním soudem

v Prostějově dne 31.10. 1995 (č. listu 419-421) se uvádí, že bylo

přistoupeno po poučení k výslechu svědka P. J., který žádal soud,

tak jak mu bylo nabídnuto, aby výslech byl prováděn

v nepřítomnosti obžalovaných. Svědek uvedl, že si je vědom, že ve

věci vypovídal opatrně, stejně tak si je vědom rozporů ve svých

výpovědích. Byl mu poté přečten protokol č. listu 318 spisu

sepsaný dne 27.4. 1995 k jehož obsahu uvedl, že potvrzuje

správnost tohoto protokolu, tímto chtěl napravit výpověď

u hlavního líčení ze dne 25.4. 1995. Jediným důvodem změny

výpovědi byl strach z obžalovaných. Nemohl však potvrdit, že by mu

byl některý z obžalovaných vyhrožoval. Shodně s obsahem protokolu

ze dne 27.4. 1995 pak uvedl, že k telefonátu může uvést jen to, že

mu neznámý muž telefonoval domů, vystupoval anonymně a řekl mu

pouze to, že pokud změní výpověď, mohlo by z toho něco být, jinak

že skončí. Z důvodu určitých obav opustil místo trvalého bydliště

a již půl roku se zdržuje na okrese Zlín. Poté bylo prohlášeno

usnesení, když podle § 211 odst.1 písm.b) tr.ř. [zde měl soud

zřejmě na mysli odst.2 písm.b) tr.ř.] soud přečetl výpověď tohoto

svědka z č. listu 315-317 a svědek byl vyslýchán jak obhájci, tak

i samosoudcem za přítomnosti obžalovaných a ostatních stran

trestního řízení.

Stěžovatel tvrdí, že obecný soud mimo jiné porušil ustanovení

§ 209 tr.ř., neboť svědek byl vyslýchán v nepřítomnosti

obžalovaných dne 27.4. 1995 a dne 31.10. 1995 a jejich právních

zástupců. Tomuto tvrzení z dokladované protokolace nelze

přisvědčit, neboť je zřejmé, že v průběhu výslechu tohoto svědka

měly všechny strany trestního řízení rovné postavení a nebyla tedy

porušena práva stěžovatele na řádnou obhajobu. K této námitce je

třeba podotknout, že předseda senátu ( příp. samosoudce) má podle

novely tr.ř., provedenou zák.č. 152/1995 Sb. s účinností od 1.9.

1995, v rámci svých oprávnění k řízení hlavního líčení (§ 203

odst.1 tr.ř.) po jeho zahájení možnost učinit opatření na ochranu

svědka. Otázku nutnosti ochrany svědka u hlavního líčení řeší soud

samostatně, podle konkrétních okolností projednávaného případu,

přičemž k takovému postupu stačí již pouhá obava, že v přítomnosti

obžalovaného nevypoví pravdu. Z obsahu protokolace ze dne 31.10.

1995 Ústavní soud zjistil, že soudem I. instance byl v průběhu

hlavního líčení rovněž dodržen postup podle ustanovení § 214

tr.ř., kdy byli všichni obžalovaní, včetně jejich právních

zástupců po výslechu svědka P. J. dotázáni, zda se k výpovědi

svědka chtějí vyjádřit a všichni shodně uvedli, že k jeho výpovědi

nemají připomínek.

Ze soudního protokolu není rovněž zřejmé, že by obžalovaní

a jejich právní zástupci žádali o umožnění provedení výslechu

svědka ve smyslu § 215 odst.2 tr.ř., neboť takováto žádost

o provedení výslechu svědka se zaznamenává do protokolu o hlavním

líčení ( § 53 odst.1 písm c), a to i s uvedením o vyhovění či

nevyhovění této žádosti.

Ústavní soud s ohledem na všechna shora uvedená zjištění

i obsah spisu Okresního soudu v Prostějově neshledal porušení čl.

38 odst.2 a čl.8 odst.2 jakož i čl.36 odst.1 Listiny. Pokud se

týká namítaného porušení zásad tr.ř, zakotvených v ustanovení

§ 2 odst.2,5 a 12, není z předložených listinných dokladů rovněž

zřejmé, že by došlo k porušení citovaných zásad tr.ř.

Ze všech shora uvedených důvodů proto Ústavnísoud podanou

ústavní stížnost zcela zamítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 3.12. 1997

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru