Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1032/11 #1Usnesení ÚS ze dne 02.06.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
Soudce zpravodajWagnerová Eliška
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/procesní prostředky k ochraně práva/žaloba pro zmatečnost
Věcný rejstřík
EcliECLI:CZ:US:2011:2.US.1032.11.1
Datum podání08.04.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 229 odst.1 písm.e


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1032/11 ze dne 2. 6. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 2. června 2011 soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. H., zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Charvátova 11, Praha 1, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. ledna 2011 č. j. Ncp 2029/2010-155, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 8. 4. 2011 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného usnesení vrchního soudu, neboť měl za to, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ústavní stížností napadeným usnesením Vrchní soud v Praze rozhodl o určení věcné příslušnosti k projednání stěžovatelem podané žaloby pro zmatečnost, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 10 C 293/2009, tak, že k projednání a rozhodnutí věci jsou v prvním stupni příslušné krajské soudy a věc bude konkrétně postoupena Městskému soudu v Praze. Vrchní soud takto rozhodoval poté, co se stěžovatel žalobou pro zmatečnost ze dne 13. 8. 2009 domáhal zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2009 č. j. 58 Co 237/2007-642, proti kterému zároveň podal dne 12. 8. 2009 dovolání. Vzhledem k okolnosti, že stěžovatel podání žaloby pro zmatečnost odůvodňoval jednak odkazem na důvody předvídané ust. § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř. (rozhodování vyloučeným soudcem nebo přísedícím), jednak na důvody předvídané ust. § 229 odst. 3 o. s. ř. (odnětí možnosti jednat před soudem z důvodu nesprávného postupu soudu), Obvodní soud pro Prahu 5 postupoval podle § 104a o. s. ř. a věc předložil Vrchnímu soudu v Praze k rozhodnutí o určení věcné příslušnosti soudu (dle § 235a odst. 1 o. s. ř.) a rovněž vyzval stěžovatele, aby se k zamýšlenému postupu podle § 104a o. s. ř. vyjádřil. Stěžovatel ve svém podání ze dne 26. 7. 2010 argumentoval nejednoznačností příslušných ustanovení o. s. ř., když občanský soudní řád za situace, kdy k projednání žaloby pro zmatečnost jsou v závislosti na uplatněné důvody příslušné dva různé soudy na dvou různých úrovních (okresní i krajský), nedává jasnou odpověď na otázku, jak postupovat. Z toho důvodu rovněž navrhl, aby vrchní soud řízení přerušil podle ust. § 109 písm. c) o. s. ř. a předložil Ústavnímu soudu návrh na zrušení ust. § 235 odst. 1 o. s. ř. pro rozpor s ústavním pořádkem ČR.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítané porušení svého práva na spravedlivý proces podpořil shodnou argumentací jako v uvedeném vyjádření. Nadto zpochybňoval postup vrchního soudu, který své rozhodnutí nijak neodůvodnil, nevypořádal se s jeho námitkami, svým rozhodnutím přidělit věc Městskému soudu v Praze jako soudu věcně a místně příslušnému z rozhodování vyloučil jinak příslušný Obvodní soudu pro Prahu 5 a fakticky tím upřednostnil jeden důvod podání žaloby pro zmatečnost (§ 229 odst. 3 o. s. ř.) před druhým (§ 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř.). Tímto usnesením, vykazujícím znaky libovůle bylo dle názoru stěžovatele porušeno jeho právo na spravedlivý proces i právo na zákonného soudce, a proto se domáhal jeho zrušení.

Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Z ust. § 72 odst. 3 a ust. § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, vyplývá, že předpokladem přípustnosti ústavní stížnosti je vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Toto pravidlo interpretuje ustálená judikatura Ústavního soudu tak, že "ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti vyplývá závěr, že zákon má na mysli zejména procesní prostředky proti meritorním rozhodnutím a nikoli proti dílčím procesním, byť samostatně pravomocným rozhodnutím" [např. nález sp. zn. III. ÚS 441/04 ze dne 12. 1. 2005 (N 6/36 SbNU 53)]. Jinými slovy - tam, kde dosud nebylo vydáno meritorní rozhodnutí a nejde tak o nereparovatelný zásah do základních práv, podřizuje Ústavní soud rozsah své přezkumné a rozhodovací činnosti zásadám zdrženlivosti a minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci. Ústavní soud zasahuje v těchto případech výjimečně jen proti rozhodnutím, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo, přičemž pozdější zásah Ústavního soudu by již nebyl sto odstranit porušení základních práv stěžovatelů.

Z tohoto pohledu je nepřípustná i stěžovatelova ústavní stížnost směřující proti usnesení vrchního soudu o určení věcné příslušnosti dle § 104a o. s. ř., neboť jde toliko o rozhodnutí procesní povahy, které navíc dle ust. § 169 odst. 2 o. s. ř. nemusí být ani odůvodněno. Teprve po vyčerpání všech zákonných procesních prostředků, kdy bude řízení definitivně ukončeno, může stěžovatel případně za podmínek stanovených zákonem podat ústavní stížnost a domáhat se tak ochrany svých základních práv nebo svobod v řízení před Ústavním soudem. Pokud by Ústavní soud přezkoumal stěžovatelovu ústavní stížnost již nyní, posouzením resp. stanovením věcné příslušnosti obecného soudu by mohl nepřípustně prejudikovat otázky významné pro řízení ve věci samé a zasáhnul by tak do meritorního rozhodování obecných soudů, v dané věci do meritorního přezkumu otázky naplnění stěžovatelem namítaných důvodů pro podání žaloby pro zmatečnost. Nadto je třeba zdůraznit, že stěžovatel souběžně s žalobou pro zmatečnost podal i dovolání k Nejvyššímu soudu, o němž nebylo dosud rozhodnuto.

Odkazy stěžovatele na nálezy Ústavního soudu (zejména na nález ve věci sp. zn. I. ÚS 904/08) považuje Ústavní soud za nepřípadné a na posuzovaný případ nedopadající. V citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 904/08, ale např. i v nálezu sp. zn. II. ÚS 2193/10 (dostupné v el. databázi rozhodnutí na http://nalus.usoud.cz.) Ústavní soud sice připustil určité výjimky z pravidla nepřípustnosti ústavní stížnosti proti usnesením o věcné příslušnosti dle § 104a o. s. ř., když mimo jiné konstatoval, že "bude-li rozhodnutí vrchního soudu o věcné příslušnosti věcně nesprávné, nejenže se nestane ze soudu věcně nepříslušného soud věcně příslušný, ale vždy tím zároveň bude porušeno ústavně garantované právo na zákonného soudce." Nicméně učinil tak s ohledem na konkrétní (specifické) okolnosti posuzovaných případů, kdy Ústavní soud přikročil ke kasaci napadených usnesení o určení věcné příslušnosti, neboť příslušné soudy posuzovaly a následně i rozhodovaly o věcné příslušnosti dotčených soudů z hlediska povahy řízení (ochrana osobnosti či náhrada škody dle zák. č. 82/1998 Sb.), charakteru předmětného právního vztahu (vznik pohledávky) a tomu odpovídajícímu zákonnému režimu, aniž by své závěry dostatečně odůvodnily, ačkoliv i samotní účastníci řízení ve svých vyjádřeních k věcné příslušnosti zaujali opačné stanovisko. Nyní posuzovaná věc se od těchto případů zřetelně odlišuje, jelikož Vrchní soud v Praze rozhodoval o určení věcné příslušnosti soudu (v daném případě Městského soudu v Praze), který bude meritorně rozhodovat o stěžovatelem podané žalobě pro zmatečnost jako celku, tj. meritornímu přezkumu podrobí všechny stěžovatelem uplatněné zmatečnostní důvody, svým rozhodnutím tak v žádném případě neupřednostnil (co do povahy i jeho zákonného režimu) jeden typ řízení před druhým či dokonce jeden ze zmatečnostních důvodů před druhým, jak tvrdil stěžovatel.

Byť se soudce zpravodaj zčásti ztotožňuje s názorem stěžovatele, že relevantní právní úprava občanského soudního řádu ohledně určení věcné příslušnosti soudů rozhodujících o žalobě pro zmatečnost se jeví nejednoznačnou a zbytečně komplikovanou, a rovněž postup vrchního soudu, jehož rozhodnutí není nijak odůvodněno, lze označit přinejmenším za velmi problematický, pohybující se na samé hranici jeho ústavní konformity a oprávněně vzbuzující obavy z libovůle, Ústavní soud v daném případě neshledal porušení základních práv stěžovatele, které by v této fázi řízení vyžadovalo jeho kasační zásah.

Proto nezbylo soudci zpravodaji než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout jako návrh nepřípustný dle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. června 2011

Eliška Wagnerová

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru