Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1032/10 #1Usnesení ÚS ze dne 05.01.2012

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelOBEC / ZASTUPITELSTVO OBCE - Sudkov
Dotčený orgánSOUD - NS
Soudce zpravodajBalík Stanislav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nepříslušnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkzastupitelstvo
odměna
EcliECLI:CZ:US:2012:2.US.1032.10.1
Datum podání09.04.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

128/2000 Sb., § 72

358/2000 Sb.

6/2002 Sb., § 14 odst.3


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1032/10 ze dne 5. 1. 2012

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti obce Sudkov, IČ 303411, zastoupené Mgr. Janou Hamplovou, advokátkou se sídlem Olomoucká 36, 789 85 Mohelnice, proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 30 Cdo 3717/2009 ze dne 19. 1. 2010, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která byla podána řádně a včas (§§ 34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo být porušeno její právo na samosprávu.

Stěžovatelka je přesvědčena, že postupem obecných soudů došlo k porušení jejího konstitučně garantovaného práva tím, že obecné soudy při rozhodování v právní věci stěžovatelky "nahrazovaly svými rozhodnutím vůli volených orgánů obce, které tyto svou vůli takto nikdy neprojevily".

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky ve vztahu k napadenému rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatelka brojí proti výše označenému usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo pro nepřípustnost odmítnuto její dovolání z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Stěžovatelka v petitu ústavní stížnosti vedle návrhu na zrušení napadaného usnesení také vyjadřuje svůj požadavek, aby Nejvyšší soud "o věci jednal a rozhodl rozsudkem z důvodu zásadního právního významu". Domnívá se totiž, že posuzovaná věc má po právní stránce zásadní význam v tom, že oblast odměňování volených funkcionářů územní samosprávy je oblastí "s nulovou judikaturou vyšších soudů", zvláště když prý z průběhu vedení soudního sporu vyplývá, že na danou věc existuje několik právních názorů, postupně vyjádřených jak soudy, tak i orgány moci výkonné. Stěžovatelka má za to, že dovolací soud měl o věci jednat a rozhodnout, neboť "vytváření vůle obce rozhodováním soudu" je dle ní nepřípustným zásahem do Ústavou zaručeného práva na samosprávu, což stěžovatelka za věc zásadního právního významu pokládá.

Ústavní soud nejprve považuje za potřebné sdělit, že v souladu s čl. 83 Ústavy je jeho posláním ochrana ústavnosti lato sensu, především ochrana práv a svobod zaručených součástkami ústavního pořádku, zvláště pak Listinou. Jakkoli tato ústavní delimitace dozajista nevyčerpává úlohu a funkce, jimiž je Ústavní soud obdařen a které plní v rámci ústavního systému České republiky, znamená však, že při incidenční kontrole ústavnosti, tedy v procesu rozhodování o obecných ústavních stížnostech dle čl. 87 odst. 1 písm. d), jakož i o komunálních stížnostech dle písmene c) téhož ustanovení Ústavy, neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob (včetně územně samosprávných celků), která vyplývají z práva jednoduchého, to jest podústavního, neboť především k tomu jsou povolány soudy obecné (čl. 90 Ústavy). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je tudíž Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, jestliže porušením jednoduchého práva došlo současně i k porušení základního práva nebo svobody, například ústavně nekonformní aplikací pramene práva nebo jeho ústavně nekonformní exegesí, anebo se jejich rozhodnutí vyznačovala libovůlí v rozporu se zásadami zakotvenými v čl. 2 odst. 3 Ústavy, resp. čl. 2 odst. 2 Listiny. Tuto skutečnost odráží i konstantní a bohatá judikatura Ústavního soudu (viz kupř. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 nebo usnesení IV. ÚS 341/05, I. ÚS 248/04 aj.).

Žádá-li stěžovatelka Ústavní soud, aby přikázal Nejvyššímu soudu jednat o věci a rozhodnout rozsudkem z důvodu zásadního právního významu v její věci (srov. znění petitu in fine ústavní stížnosti), pak je třeba konstatovat, že jde o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný ve smyslu § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, a to z důvodu nedostatku pravomoci. Naříká-li pak stěžovatelka citované usnesení dovolacího soudu proto, že dle jejího mínění projednávaná věc, resp. způsob odměňování volených funkcionářů územní samosprávy, představuje otázku zásadního právního významu, je nutno poznamenat, že koncepce dovolacího důvodu uvedeného ve vzpomínaném ustanovení o. s. ř. odpovídá postavení Nejvyššího soudu coby vrcholného soudního orgánu, jehož úkolem je, inter alia, vyhodnocovat pravomocná rozhodnutí soudů v občanském soudním řízení a v trestním řízení, a na základě těchto vyhodnocení sjednocovat judikaturu v zájmu jednotného rozhodování soudů (čl. 92 Ústavy, § 14 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, v platném znění). Dovolací důvod dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. představuje jeden z nástrojů, jehož prostřednictvím plní Nejvyšší soud své poslání, přičemž přípustnost dovolání z tohoto důvodu závisí na úvaze dovolacího soudu, jelikož na mimořádný opravný prostředek z tohoto důvodu není ex lege nárok. Povaha předmětného dovolacího důvodu se ostatně odráží i v dikci ust. § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Dovolatelé, kteří svým podáním u Nejvyššího soudu usilují o změnu judikatury, mohou tímto krokem její změnu pouze iniciovat, nemohou však své právní názory dovolacímu soudu vnucovat, neboť za jednotné rozhodování obecných soudů tento odpovídá sám. Spatřuje-li stěžovatelka porušení svých práv toliko v odlišném náhledu na specifickou právní problematiku, pak se jedná o polemiku, která postrádá svůj původ v ústavním právu, a proto není její stížnost v tomto ohledu meritorně projednatelná.

Ústavnímu soudu, jehož povinností je neztratit ze zřetele své poslání a omezit se na základní funkci, jíž je posuzování souladu právních aktů (v širokém smyslu tohoto pojmu) s ústavním pořádkem, proto nezbylo, než aby ústavní stížnost v části požadující projednání věci a vydání rozsudku Nejvyššího soudu odmítl podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu pro nepříslušnost a ve zbývající části ji odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 5. ledna 2011

Stanislav Balík, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru